Autobus číslo 64 vyjíždí z Červeného písku a projíždí zastávky, které se jmenují Jarní, Zimní…. Zní to hrozně romanticky, ale s romantikou to nemá nic společného. Jednou jsem se tam byla podívat a je to jen taková průmyslová oblast, kde bydlí spíše chudí lidé. Byl to zajímavý výlet, ale víckrát už se tam nevydám.

Autobus číslo 64 strašně smrdí. Když do něj ráno nastoupím, většinou se musím chytit madla, nebo si okamžitě sednout, jak se mi udělá zle. Snažila jsem se najít strategii, kam si sednout, abych se tomu strašnému odéru cigaret, potu a nemytých nohou vyhnula. Sednout si rovnou za řidiče se nevyplatí, protože na předních, vyvýšených sedačkách často sedají bezdomovci, protože se tam vejdou i s pěti taškami.

V zadní části sedí dělníci, kteří se ráno motivují pivem a cigaretami, aby do práce vůbec dorazili. Jednou jsem to riskla a sedla si na předposlední volnou dvojku. „Jedete do školy nebo do práce?“ Hned se na mě jeden z mužů v roztrhaných montérkách otočil. Zamumlala jsem, že do práce a vytáhla si knížku. To ale nestačilo. „A co děláte v pátek po práci?“

„Nezlobte se,“ řekla jsem a zaklapla knížku. „Ale jsem zadaná, takže bohužel, nemám zájem.“

„Namyšlená krávo,“ zasyčel dělník a vytáhl si z kapsy mobil.

„Debile,“ opáčila jsem já a radši vystoupila na další zastávce. Autobus číslo 64 má sice dlouhé intervaly, ale radši počkám. Holt dneska do práce dojedu později. Druhý autobus už naštěstí stačil trochu vyvanout, takže jsem na Komárov dojela skoro bez úhony.

Jedinou nepříjemnou historkou byl incident s důchodcem, kterému v zatáčce upadla taška na kolečkách a vysypala se. Nebohý muž věci sesbírat nemohl, protože mu předklon evidentně působil problémy. A nikdo mu nepomohl.

Čas na mé hrdinství! Přešla jsem celý autobus a nabídla muži pomoc. Ten se na mě hned obořil, ať si hledím svého, že si to posbírá na příští zastávce. No jo. Za dobrotu na žebrotu.

Může být hůř? Může

Za svůj život jsem žila ve čtyřech městech v ČR i v cizině, desítky jsem jich navštívila. A autobus číslo 64 je rozhodně to nejhorší, co jsem kdy zažila. Občas raději jezdím oklikou, abych té hrůze nemusela čelit denně.

A dneska jsem si dala předsevzetí. Nebudu se tomu jezdícímu peklu vyhýbat, ale zkusím ho vylepšit. V drogerii jsem si zakoupila sprej, který se jmenuje anti tabák. Když jsem v půl sedmé ráno nastoupila do autobusu, nastříkala jsem sprej všude kolem.

„Ježiš, co to děláte,“ zařvala na mě vyděšená řidička.

„Chci ten autobus jenom navonět, nebojte, to není žádná nebezpečná látka.“

„No jak myslíte,“ řekla řidička, zakroutila hlavou a nenápadně si zaťukala na čelo. Sedla jsem si na volnou dvojsedačku a když se vedle mě posadil starší bezdomovec, neřekla jsem ani popel. Sice bylo všude asi deset jiných volných míst, ale proč ne.

„Nechcete koupit voňavku? Asi je máte ráda,“ zeptal se mě bezdomovec a vytáhl z kapsy flakónek s názvem Euforia.“

„Nezlobte se, zrovna Euforii moc nemusím, ale můžu vám dát svojí svačinu, chcete?“ Zbylo mi kus koláče z víkendu, tak jsem ho vezla s sebou do práce. Ale proč ho raději nedat nějakému bezdomovci?

„A nebyly by radši prachy?“ No to jsem si mohla myslet. Ale budu dneska hodná. Nešťastně jsem vytáhla peněženku, vytáhla z ní dvacku a podala jí bezdomovci. Načež mi muž za mnou peněženku vytrhl a chystal se vyskočit na zastávce, kde právě autobus přibrzdil.

To si ale nedá líbit bojovnice, jako jsem já. Ne nedarmo chodím na Krav Magu. Sice nic moc neumím, ale sem odvážná. Muži jsem podrazila nohy, sedla si na něj a vytrhla mu z ruky peněženku.

„Ty zmrde,“ řekla jsem a vlepila mu facku. „Tak ty budeš okrádat nebohý úřednice?“ Načež muž začal křičet „Pomoc, přepadení!“

Řidička zavřela dveře a začala na mě křičet. „Já už vád mám dost. Nejdřív mi tady stříkáte nějaký chemikálie a pak tady ještě trénujete bojový umění na obyčejných pasažérech. Já na vás prostě zavolám policii!“

„Na mě? Vždyť mě ten člověk chtěl okrást.“ řekla jsem dotčeně. Řidička se ohlédla po okolních cestujících.

„Jo, má pravdu,“ řekl bezdomovec a zazubil se na mě bezzubou pusou. Řidička tedy nakonec vyhodila z autobusu zloděje, nikoliv mě.

„Já jsem jinak Béďa,“ podal mi ruku bezdomovec. „A nebyla by ještě jedna dvacka?“ rezignovaně jsem mu podala další hrst mincí a na příští zastávce vystoupila.“

Tak jo, v autobuse 64 už mám sice kámoše, ale zítra a několik dalších dnů prostě pojedu jinudy.