Mám na krku korálky. Krásný červený korálky. Jsou to úlomky z mého srdce, který se rozpadlo na spoustu malých kousíčku a já jsem se jenom usmívala a navlíkla jsem si je na krk. Teď tady můžu pobíhat, cinkat s nimi. Budou házet prasátka od slunce, jsou tak krásně červený. Jak moje tváře v kombinaci s červeným vínem, které jak známo rozváže jazyk. Mě to neškodí. Já ho mám rozvázaný pořád. 

Byla jsem vždycky strašně nezávislá. Teď jsem spoutaná, jako kdybych se chytila do mucholapky, svázaly mě pavoučí vlákna, obejmul svými lepkavými pažemi sám velký Herkules. Holubička si už nikam nevyletí…Je tu svázaná a musí se dostat z ďáblova sevření. Nevím, jestli jsem to nazvala vhodně. Kdyby bylo ďáblovo, bylo by příjemné. Nestahovalo by tolik, člověk by se cítil pevně, ale tak jinak. 

Horká krev probíjí všemi směry, hledá místo kudy by vytryskla, aby doplnila mou dnešní červenou vizáž. Pomohu jí, pustím jí ven. Pár kovových odlesků a červený gejzír skrápí tu nečinnou krajinu kolem, která mlčí a odráží světlo. Zavřu oči, vidím rudo. Otevřu oči, vidím rudo. Rudá barva je krásná a hřeje a já jsem s ní, nejsem tu sama. 

Krása se se mnou vždy velmi přátelila i teď i dnes je tu se mnou. Usmívá se na mě a ukazuje mi své krásné zuby. I ego je mým velmi dobrým přítelem. Je to kníže a má spoustu peněz. Spousty šarmu…  A spousty energie na rozdávání. 

Začínám být otupená… Ale ne potupená. Nikdy. V pravé ruce držím hrdost, v levé jen kovové odlesky.

Vpíjím se do barev a oni do mě. Motají se kolem mě hadi a sssyčí mi do uší, ať už odejdu, ať už jdu pryč, moc bylo červené barvy, moc bylo romantiky. Z mého půvabného náhrdelníku spadl jeden červený korálek. Asi seschl, neměl dost vody… Nebo nevím. 

Přestávám slyšet zvuky. Ani bzučení hnusných komárů, ani hurvínek v dálce, nic. Ani svůj dech neslyším. Je naprosté ticho. Takové, které normální člověk neslyší, nezažije. Ani nebude chtít. Krása mi něco říká… Nerozumím jí. Objímá mě…Snad se mnou zůstane. Kníže ego se směje, až mu z očí šlehají plameny. Nejsem sama, ne, já tu nejsem sama….

Plně si uvědomuji, že tu se mnou nikdo není, neslyším, necítím a přestávám vidět. Jsou to jenom šmouhy, ale krásné… Červená převažuje…. Mění se na černou… Sahám si na krk, abych se aspoň uklidnila svými korálky,  svými krásnými korálky, ale je tu už jenom jeden…poslední….

Tak zatím…Bezboha…Bez přítomnosti

                                                                                                              …sesychá a upadává…