Nazdar, ať jsi, kdo jsi!

Dneska je velmi v módě mailovat si s někým z minulosti. Tedy spíše – je to jediná zábava. Píšu schválně do roku 1999, tam se totiž narodil můj dobrý přítel. Jmenuji se Karel a v příloze zasílám jeden z nejlepších dnů mého nudného života. Píšu ho radši v er-formě, jakoby z pohledu někoho cizího, protože se pak necítím jako egoista.

Doufám, že budete mít čas a náladu mi odepsat.

Předem děkuji

Karel

 

Hřmělo. Déšť se sypal z nebe a ničil všechny rostliny, které se nestihly skrýt, všechny tvory, kteří neměli žádnou noru, a všechny lidi, co neměli speciální francouzské pláštěnky. Karlův pes to taky schytal. Byl na dešti pouhých pět minut, ale na to, aby se vážně zranil, to stačilo. Měl rozleptanou srst, což by nebylo tak hrozné, to by se do měsíce zhojilo, ale naneštěstí měl rozleptané i jedno oko.

Chudák pes ztratil vědomí. Karel ho nechal ležet. Až přestane pršet, vezme ho k veterináři. Otevřel si studenou plechovku napodobeniny piva a začal propadat nostalgii. Ještě před pár lety to tak nebylo. Všechno bylo v pořádku. Jenom někteří lidé byli citliví na déšť a občas se jim udělala nějaká vyrážka. Jedenkrát taky záhadně pochcípalo pár stromů. Ale to bylo všechno.

Postupem času začali trpět všichni. Když jednoho dne v červnu začalo pršet, lidem se začaly dělat tak bolestivé vyrážky, že byl vydán zákaz vycházení z domovů. Mezitím všechny mozky světa zapojily svou inteligenci, aby na něco přišly.

Pro obrovskou radost všech členů Evropské unie to byli nakonec Francouzi. Vymysleli speciální pláštěnky. Neproniknutelné, přesto vzdušné, obrovské, při tom lehce skladné a přesto, že patřily do kategorie pláštěnek, vypadaly jako nějaký módní doplněk – což je celkem logické když s tím přišli zrovna Francouzi.

Po měsíci nepřetržitého deště se konečně vyjasnilo. Všichni lidé jak diví nakupovali pláštěnky a biologové se předháněli s botaniky na výrobě hnojiv ochraňujících rostliny. Moc úspěšné to ale nebylo a k dnešnímu dni je schopno se bránit pouhých 30 % původní flóry, tedy 80 % flóry zbylé. A fauna si musí pomoci sama, na to lidé nestačí. A pořád se to zhoršuje. Ten déšť je stále agresivnější. Kdejaký chemik by vám to vysvětlil tak, že pH je tak nízké, že vám rozežere kůži, ale to pro dnešní, z velké části negramotný, svět není důležité.

Karel si odfrkl. Vždyť kdo se dneska bojí deště! To slunce je daleko horší! Když se zapomenete namazat opalovacím krémem s ochranným faktorem 150 a chladící emulzí, můžete přijít k popáleninám třetího stupně. Pokud to na tom slunci vydržíte déle jak tři hodiny, máte 90% možnost, že vás brzy dožene rakovina kůže.

Venku už jen lehce krápalo, tak si Karel oblékl francouzskou pláštěnku, ukryl pod ní i psa a vyjeli k veterináři. MVDr. Suchý byl muž ve věku pětašedesáti let. Na svůj věk velmi čilý.

„Váš pes má hodně poleptanou kůži. Tady tím mu to budete opatrně potírat dvakrát denně,“ řekl a podal Karlovi krabičku.

„Díky moc. Co to oko?“

„Vyčistil jsem mu to, tady máte ještě kapičky, to zabrání infekci. Netvrdím, že na to oko uvidí, ale ta možnost tu určitě je.“

„Děkuji. To se mi docela ulevilo. Kolik jsem dlužen?“

„70 eur. Máte štěstí, na léčbu těchto úrazů připlácí stát. Platíte pouhou čtvrtinu.“

„No, ale stejně i tato částka není zrovna malá…“

Zvěrolékař se usmál a přitakal. „To máte pravdu. To byste třeba mohl přijmout moje pozvání na skleničku.“

„Na skleničku? Čeho?“

„Kvalitní slivovička, nebo snad trochu vodky?“

Cože? Vy máte…“ vykulil překvapeně oči. „ Kde jste to sehnal? Při dnešní hospodářské situaci?“

„Ale chlapče! Kolikpak vám je let probůh! Už vám vůbec bylo třicet?“

 

Jo…To mi nedávno bylo, ale stejně… Alkohol dneska seženou jen bohatí lidé! Je ho přeci tak málo…“

Helejte se, všichni doktoři se dnes mají velmi dobře… buď ošetřují popáleniny, nebo rozleptaniny. A navíc – já jsem se narodil na Moravě, dlouho předtím než tohle šílený počasí začalo dělat harakiri. A v naší rodině byla kvalitní pálenka tradicí…. Mám zásoby, které mi vydrží do konce tohohle ubohýho života.“

„Fajn, to pozvání beru.“

„To jsem rád,“ řekl zvěrolékař a vytáhl ze šuplete láhev a dvě skleničky.  „Jo, a říkejte mi Jožin.“

„Těší mě, Karel,“ usmál se a podal mu ruku.

„To je zajímavé, taková dvě pravá česká jména se tu dnes sešla. Představ si Karle, moje vnučka se jmenuje Unnuale-Ale-Mumbu po nějaký konžský zpěvačce, kterou zbožňovala její matka. Dokonce jí taky nechala změnit barvu pleti na černou! Na zdraví,“ usmál se a přiťukl mu.

„Jo, na zdraví. Jo tuhle zpěvačku znám. Před pár lety to byl strašnej idol. Myslím, že se tak jmenuje víc předškolních dětí,“ odpověděl zamyšleně Karel. „Ale nic si z toho nedělej Jožine, moje ségra se jmenuje Harfa….“

Doktor se začal smát. „Tak to má chudák ještě horší než moje Unnuale. Já to nechápu, za mejch mladejch let, to byl buď Janek a Maruška, nebo Pepik a Božena, možná v krajních případech ještě Venca nebo Jaromír. Ale pak začaly ty celebrity tenhle trend a už to neskončilo…“

„To si tykáš se všema, co ti přivedou pacienta?“ Změnil Karel téma.

„Čas od času. Když  je ten člověk sympatickej a znuděnej, vim, že potřebuje kapku paliva…“

„No jo. To je pravda. Dneska půlka populace chcípá nudou, na zábavu holt není čas.“

„Anebo se udusej v těch příšernejch francouzskejch pláštěnkách!“ začal se smát Jožin a rozesmál i Karla.

„Haha! Vždyť si to vem, ten život dneska je tak nudnej, a přece se ho ty lidi držej jak klísťata, ale ono ani není o co stát…“

„Nojo mě ten život baví jen díky těmhle tekutinám…Kdybych měl pít ten jejich recyklovanej pseudodžus tak už to asi taky zabalim….“

„Čím se vlastně bavili lidi dřív? Myslím, než začala tahle šílená hospodářská krize?“ Zeptal se Karel.

„No chlastali, souložili, a jezdili na luxusní dovolený, když na to měli.“

„Fajn… Dneska není co chlastat. Existuje pár výjimečných případů. Hm. Souloží se jen za účelem rozmnožování. A bývá to většinou nepříjemná záležitost. Lidi jsou upatlaný od těch opalovacích krému, smrděj po těch insekticidech, nemají peníze na sprchu a jsou zjizvený po deštích a po chvílích bez krému. Ale s těma dovolenýma si mě dostal na tenký led, to už vážně nevim, jak fungovalo…“

„No zaplatily se letenky, letělo se na nějakej ostrov a tam se leželo na pláži a koupalo se v moři,“ vysvětlil zvěrolékař.

„Teď si mě vážně rozesmál! Někdo se koupal v moři? A ležel v písku? To se nebál řas a těch přemnožených krabů obrovských?“ smál se Karel, až se za břicho popadal.

„No jo! Já už si to taky pamatuju jen mlhavě. Je to přece tak dávno. To víš, já se narodil v devětadevadesátým!“

„Ty jo… bych do tebe neřekl, že si takovej dědek!“

„Ty lumpe! Já jsem ještě mlád! Aspoň duševně. Ani ty ženský už dneska vo sebe nepečujou!“ Začínal být lehce opilý Jožin.

„Ale ty chlapy taky nejsou žádný krasavci. Kromě nás dvou teda,“ drmolil již opilý Karel.

„Ten svět je dneska vůbec blbej. A na to bychom si měli načít další lahvinku.“

„Jasný! Fakt mi to zachutnalo,“ smál se již značně rudý Karel.  

Jožin se přehraboval v šuplíku a vytáhl ještě pár doutníků. „Karle, koukni, znáš todle?“

„Jo, já vo tom četl. To jsou doutníky, zkáza milionu lidí!“

„S tim na mě nechoď. Tady v tom světě stejně nemá cenu žít dlouho.“

Zapálili doutníky a pozvedli skleničky.

„Tak na co připijeme?“ zeptal se Karel, který měl už hodně v hlavě.

„Co třeba takhle na ten „Překrásný starý svět?“

                                                               ———————————

Nazdar Karle!

Jmenuji se Emil a jsem psychiatr. Nechtěl bys navštívit mou ordinaci? Přátelsky bychom si popovídali.  Třeba o tvém příteli Jožinovi a jeho zvláštním náhledu na život.

S pozdravem Emil

 

                                                               ———————————

Drahý Emile.

Jsi moc hodný, že jsi odepsal, alespoň se nenudím. Ani bys nevěřil jaká strašná je v tomhle světě nuda. Bohužel, Jožin včera zemřel. Už byl moc starý. Těší mě, že mě zveš do své ordinace, ale bohužel cestování v čase je zakázané. Nemohu se zastavit…. A co jinak, jak se máš?“

 

                                                               ——————————–

Nazdar Karle!

Mám se fajn, na rozdíl od tebe se v životě nenudím. Z mého profesionálního pohledu z tvého života cítím takový zvláštní humor, nakyslou ironii. O to se většinou lidé pokouší po nějakém traumatu. Nechceš mi o tom něco říct?

 

                                                               ——————————-

Drahý Emile!

Máš pravdu, ironický humor mám rád. Chceš povědět nějaký trauma? Nebo tu tvou nakyslou ironii? Humor? Tak poslouchej před chvílí, došlo k výbuchu supernovy. Všichni umrzneme. Já, můj pes a celá sluneční soustava. Tak se zasmějeme! Hahahahahahahahahahahahhahahahahahahahahahahahahahhahahahahahahahahahahahahahahahaha!

                                                               —————————–

Drahý Karle!

Ty jsi vážně nemocný! Napiš mi adresu, opravdu ti pomůžeme!“