A je to tady. Petr si naházel věci do kufru. Neskládal je, protože balení byla vždycky Mirčina práce a on už nějakému systému dávno odvyknul.  Jenže z Mirky se stala protivná ženská, kterou zajímá jen podnikání a myslí si, že šéfuje i doma. „Kašlu na ni,“ spílal v duchu Petr „tak to bude pomačkaný, no a co. Ono se to na mě zase natáhne,“ bručel si pod vousy a k pěti košilím, kalhotám, trenýrkám a ponožkám naházel taky svůj sportovní set. Do igelitového sáčku hodil kartáček, hřeben, kolínskou a holicí strojek. Co dalšího chlap potřebuje?

Sako si oblékl na sebe, protože to by opravdu zežvejkat nechtěl. Nazul si polobotky, chytil kufr do ruky a rozhlédl se po předsíni. „Tak Mirko, a já jdu konečně doprdele. Možná se ti uleví,“ zamumlal polohlasně do prázdného bytu. „Seru na tvojí druhou mízu, teď si udělám druhou mízu já.“ Bezmyšlenkovitě srovnal papuče u vchodu, pak se zarazil a rozkopnul je tak, že byla každá na jiné straně místnosti. „Ty už mi nebudeš rozkazovat, co kde bude,“ řekl a spokojeně za sebou zabouchl dveře.

Seběhl schody, skočil do auta a vyrazil na sídliště, kde bydlela jeho ovdovělá maminka, v bytě o metráži 90 m2. Proč by se po pětadvaceti letech nemohl nastěhovat zpátky do tohoto obrovského panelákového bytu, kde strávil dětství a začít úplně znovu?

„Takže sis to nerozmyslel,“ konstatovala matka, když mu otvírala dveře. „Pojď dál. Takže co teď bude? Vytrestáš jí a za pár dnů se vrátíš zpátky?“ řekla a uklidila mu boty do botníku. Petr to raději přešel. Ženský jsou v tomhle praštěný. Když nejsou boty srovnaný do lajny, nebo zakutaný v botníku, tak je hned problém.

„Nevím. Napsal jsem jí dopis, že už to její chování nesnesu a že jdu pryč. A ať si rozmyslí, co vlastně chce.“

„No a co se vlastně teda stalo? Já to nepochopila…“

„Prostě mi otravuje život. V půl 11 večer mi volá, že jí musím jet do kadeřnictví spravit záchod, protože protejká. Když už tam sem, tak navrtat novou polici. Pak mi volá, ať zaplatím holkám francouzštinu a nakoupím domu. A co ona platí? Nic! Prý si po těch letech chce peníze užít, protože já jsem nemusel být na mateřský. Takže já platím všechno a dělám všechno.“

„No a podvedla tě?“

„Ježiš ne,“ ušklíbl se Petr. „Ta by na to neměla čas.“

„No dobře. Tak třeba se to mezi vámi ještě urovná. A co Táňa se Soňou?“

„Souhlasí. Prý se to dusno už doma nedá vydržet.“

Třináctiletá Táňa a patnáctiletá Soňa otci všechno schválily. Obě shodně řekly, že v takovém prostředí se nedá existovat a Petrovi jeho poslední pokus, slova místo činů, schválili. Petr se taky nechce rozvádět. Ale Mirce dá měsíc. Pokud neuvidí žádnou snahu, požádá o rozvod.

„Dáš si něco k obědu?“

„Ne, musím ještě do práce. Chtěl jsem si jen odvézt věci, než Mirka přijde domů.“

Petr skočil do auta. Když parkoval před firmou, ze vchodu právě vycházel Tomáš, kolega z obchodního. „Čau Peťane,“ zahalekal. „Už jsi obědval?“  I když měl původně v úmyslu oběd vynechat, nakonec se rozhodl, že půjde. Dneska je přeci oslavný den. Vzepřel se té své uzurpátorce. Tak proč to neoslavit pořádnou porcí vietnamského jídla, na které ho Tom lanaří?

Sedli si doprostřed tržnice ke stánku, kde nosila jídla drobná Vietnamka, která si říkala Viky. Nebyla prvoplánově krásná, ale měla tak srdečný úsměv, že si omotala kolem prstu každého zákazníka. „Co to bude, pánové?“ mrkla na ně a postavila před ně dvě desítky.  

„Já si dám bunbonambo,“ řekl znalecky Tomáš.

„Já nevím, třeba voňavou a křehkou kachnu?“ řekl zamyšleně Petr.

„To musíš jít vedle do čínský restaurace,“ smála se Viky, „co takhle kachní prsa s bambusovými výhonky?“

„To by šlo,“ díky.

„Tak co, všechno proběhlo dobře? Už jsi zpátky u maminky? A co Mirka, zuřila?“

„Já nevím… Já jí to neřekl, prostě jsem si sbalil a odjel, nechal jsem jí tam dopis.“

„Teda, to je odvaha. Víš, jak ji nasereš?“

„No a co. Ona mě vysírá už šestnáct let. Tak co.“

„No hele a co ta tvoje milenka?“ Tomáš se na Petra podíval pohledem, který očekával příval pořádné pikanterie. Svého nešťastného kamaráda totiž v sobotu vzal na festival. Vypili pár pivek, poslechli si pár kapel a pak až do čtyř do rána seděli u ohně s partou holek, které se loučily se svobodou. Teda, jen jedna z nich se loučila se svobodou. Ostatním holkám bylo všem kolem třicítky. Smutné, osamělé a opilé třicátnice, které závidí vdavky své kamarádce, to je kapitola sama pro sebe.

„Neříkej jí milenka… Nic nebylo…“

„Jak to myslíš, nic nebylo? Viděl jsem tě, jak se plížíš z cizího stanu. Zrovna jsem si totiž byl odskočit.“

„Ale to je jinak, než si myslíš.“

„A jak? A kterou jsi vlastně sbalil? Tu Lucku, tu blonďatou?“

„Ne, Anetu. Tu hnědovlasou.“

„Počkej…. To byla přece nevěsta, ne? Ta co se loučila se svobodou?“

„Jo…“

„Ježiš, ty jsi debil. Ty si spal s holkou co má za 14 dnů svatbu?“

„Ne, až za měsíc, má tu rozlučku dřív, protože pak bude mít moc chystání. Dělají si to všechno sami, bude prý i všechno péct a tak…“ vysvětlil Petr.

„Ježiš, vždyť to je jedno, jestli za 14 dnů, nebo za měsíc… Tos nemohl skočit po nějaký svobodný?“

„Ale vždyť ti říkám, že jsem s ní nic neměl. Jen jsme si povídali…. No a taky jsme se trochu líbali, ale to se přece nepočítá, ne? Kde není sex, tam není nevěra.“

„Já bych Kláru zabil, kdyby se s někým líbala. Je to úplně stejně hrozný… Ne, počkej, řekni mi popořadě, jak to teda bylo.“

„Prostě… Oběma nám chutnal ten rum, co k nám doputoval, tak jsme ho pili spolu a povídali si. Vyprávěl jsem o Mirce, jak mě buzeruje, a jak je to strašný, tolik let budujeme vztah a rodinu a celou dobu se přizpůsobuju já…. No a ona mi rozuměla a říkala, že jí to musím dát najevo razantně a prostě se sbalit a odejít a buď to pomůže, nebo ne….“

„Skvělá balicí taktika, jen co je pravda,“ zasmál se Tomáš a zanořil hůlky do misky. „Tohle mě asi budeš muset naučit… A ona se ti taky svěřovala?

„Jo, svěřovala, že je s tím svým už od patnácti a po dvanácti letech se berou no a že je to spíš ze zvyku a že….“

„Dvanáct let od patnácti?“ vyskočil Tomáš ze židle. „Takže sedmadvacítka? Tys ten věkovej průměr teda razantně snížil!“

„Ale nic jsem nesnížil. Prostě jsme si jen povídali, říkala prostě, že si tím není jistá, tou svatbou… Že by se možná měli rozejít a zkusit někoho jinýho…“

„A to vypráví osmačtyřicetiletýmu chlápkovi, kterého potká na festivalu?“

„Ježiš, ty děláš, jako kdybych si ji bral nebo co. Prostě jsme si povídali a pak jsme se líbali. Odešel jsem od Mirky, takže s ní klidně můžu jít do kina.“

„To neuděláš…“

„Už jsme domluvení…“

„Ty debile, ty ses úplně zbláznil. Ty chceš, aby kvůli tobě nějaká holka rušila svatbu? Aby sis chvíli užil druhou mízu a pak naklusal zpátky k Mirce?“

Petr neodpověděl a jen se chvíli mlčky věnoval kachně a bambusu. Za chvíli k nim přišla Viky a ptala se jich, jestli si dají ještě jednu desítku. Tomáš zavrtěl hlavou a řekl, že zaplatí. Potom, k Petrově údivu zaplatil za oba.

„Díky, Tome,“ řekl Petr, když opouštěli restauraci. Jen co došli k autu, se Tomáš otočil a vlepil Petrovi facku.

„Probuď se a nekaž život holce, která má před svatbou. Zavolej jí a zruš to kino, hned.“

Petr stál jak solný sloup, koukal na Tomáše a cítil, jak ho tvář pálí. Jako kdyby mu bylo deset a máma mu spílala za něco, co provedl. Z transu ho probudilo až zazvonění mobilu. Vytáhl ho z kapsy a cítil na sobě pronikavý Tomášův pohled. Volalo neznámé číslo.

„Prosím?“ řekl bojácně do telefonu.

„Tady Zuzana Málková, Anety maminka. Ráda bych si s vámi promluvila o svatbě mé dcery.“

Petrovi se sevřelo hrdlo. „Ale ano… Jistě… Kam mám přijít?“ Zuzana mu nadiktovala adresu a slíbila, že ji pošle ještě v SMS. V pět hodin se má u ní stavit na kafe.

Tomášovi cukaly koutky, dusil v sobě smích, nakonec to ale nevydržel a smál se celou cestu, až do kanceláře. „Ty vole, já jsem tě ani nemusel mlátit. Čeká tě totiž daleko horší mučení. Ale když to přežiješ, mám proto tebe něco, z čehož už by nějaká ta milostná historka fakt mohla být.“

„Já to nechci vědět,“ kroutil hlavou Petr, když procházeli bránou do firmy.

„Mám číslo na Viky. Taková exotická kráska, to bude na druhou mízu to pravé, co říkáš?“

„Ježiš, já nikoho nemusím mermomocí dostat do postele. Chci si užít života. Na sobotu jsem objednal paint ball, doufám, že půjdeš se mnou.“

„Cože? Budeme na sebe v maskáčích střílet? To nevím teda…“ Tomáš kroutil hlavou a odešel do kuchyňky udělat si kávu. Petr si sedl ke stolu a snažil se pracovat, ale nešlo to. Chvíli ho rozptylovala fotografie rodiny, kterou měl na stole. Byla z Tániných narozenin, kde ho Mirka seřvala, protože moc otálel s rozpálením grilu. Na fotce měla ještě trochu naštvaný výraz, ale musela se držet, protože většina hostů už byla na místě. Potom ho začal rozptylovat komár, který bzučel někde pod stolem a on ho nemohl najít. Proto se tam tváří jako pitomec a Mirka jako fúrie. Ale ono to na ně ve své podstatě sedí.

Petr udělal to nejdůležitější a v půl páté nasedl do auta a vydal se do malé řadovky na okraji města. Zastavil před číslem 12, vystoupil a chystal se zazvonit. Najednou se z koruny stromu, který se nacházel kousek za brankou, ozvalo: „Pane Řeháku, to jste vy? Pojďte dál, je otevřeno.“

Petr se nejistě rozhlédl, otevřel branku a stoupl si po strom. „Paní Málková, dobrý den, já jsem Petr Řehák, těší mě,“ zakřičel nahoru.

„Hned se s vámi přivítám, jen tady dotrhám meruňky. Můžete mi podat prázdný koš a vzít ode mě ten plný? Už to nemám kam skládat,“ řekla a slezla pár příček ze štaflí dolů. Petr si od ní vzal koš, podal jí prázdný a čekal, co se bude dít. Anetina maminka vylezla nahoru do koruny stromů a v klidu dál trhala meruňky.

„Nezlobte se, nestíhám. Už jen tenhle koš a jdu vám uvařit kafe, ať si můžeme chvíli povídat. Večer se tady staví syn a já mu slíbila meruňkové knedlíky. Ta jeho nová přítelkyně má nehtíky a nosánek nahoru, ta neuvaří, znáte to,“ zasmála se.

„Asi si to dovedu představit,“ hlesl Petr, i když nechápal, proč mu tohle říká.

„Petře, řekněte mi, kolik vám je let?“

„Osmačtyřicet,“ řekl tiše.

„No vidíte, mě skoro taky. Něco vám řeknu, tady Zdenka Bílková od vedle, si vzala o dvacet let staršího chlapa. Umřel jí deset let po svatbě a od té doby je sama, protože ženskou se dvěma děckama nikdo nechce. Chápete?“

„Ehm?“ vyloudil ze sebe udivený zvuk.

„No, mě nevadí, že jste starší, ale já prostě nechci, aby moje dcera musela žít půl života sama, když brzy umřete. Rozumíme si?“

„Moment, jak…“

„Vypadáte jako fajn chlap,“ mrkla na něj ze stromu, „a mně byste se líbil. Je mi sedmačtyřicet, tak mi skoro připadá, že věkem byste seděl víc ke mně než k dceři.“

„Ale…

„Nebojte se,“ začala se smát, „nezvala jsem vás sem na námluvy. Jen chci, abyste mě pochopil a nechal mou dceru na pokoji, ať si vezme svého vrstevníka.“

„Ale já vaši dceři nechci nic rozmlouvat!“ vykřikl zoufale.

„Milý Petře, nemá smysl nic zakrývat. Dcera se mi přiznala, co se o víkendu stalo. Prý jí rozumíte jako nikdo a chystá se tu svatbu zrušit. Prý už máte domluvené i rande…“

„Dám to do pořádku, slibuji,“ řekl Petr zajíkavě, „co se stalo, se stalo, vaší dceři se omluvím a kino ihned zruším a už mě nikdy neuvidíte.“

„Teď zníte jako chlap,“ řekla paní Málková a slezla ze štaflí s plným košem meruněk. „Tak co kdybyste si teď vylezl nahoru a natrhal si koš pro sebe? Já zatím dojdu udělat to kafe,“ usmála se na něj a odešla do domu. Petr nevěděl, jak se zachovat a proto poslušně vylezl na strom a během pěti minut si natrhal koš plný meruněk. V ten okamžik se zrovna vrátila Anetina maminka a mávala na něj, ať jde dovnitř, že si kafe dají na terase, z druhé strany domu. Petr tam došel, koš s meruňkami držel v ruce.

Sedl si a rychle si loknul horké kávy, až si opařil jazyk. Před ním stála hromada makových buchet, které voněly, jako kdyby byly pečené před chvílí. „Vy asi ráda pečete, že?“ zeptal se. „Co mi zbývá?“ odvětila. „Jsem ze staré školy, ke kafi prostě musí být domácí buchta.“

V ten okamžik se ozval zvonek. „To bude asi dcera s Filipem, okamžik, hned jsem zpátky,“ Petrovi zaskočila buchta, protože tohle nečekal. Filip je Anetin budoucí manžel! To snad není možné, ona je sem všechny sezvala na konfrontaci. Vstoupila Aneta a za ní slušně vypadající mladík. Aneta se usmívala a Petrovi zamávala. „Péťo, tohle je Filip, můj snoubenec,“ ukázala na mladíka, který se zamračil a neochotně podal Petrovi ruku.

„Filipe, mrzí mě, co se stalo. Slibuji vám, že se to nebude opakovat,“ řekl hned.

„To si piš, že nebude, ty zmetku,“ zařval mladík.

„Filipe, no tak!“ vložila se do toho Anety máma. „Už jsme si to vysvětlili. Bylo to nedorozumění. Aneta se zalekla svatby a nechala se poblouznit starším mužem. To z ní vyprchá. A navíc – vlastně k ničemu nedošlo.“

„K ničemu nedošlo?“ rozčiloval se Filip. „Líbala cizího a chtěla kvůli tomu zrušit svatbu!“

„Filipe, měli jsme přeci dohodu, že si před svatbou smíme naposledy užít s někým jiným,“ řekla tiše Aneta.

„To byla chyba. Ženský prostě nejsou schopný si jen tak užít, hned se zamilovávají.“

„No tak, zklidněte emoce, sešli jsme se tu proto, abychom celou situaci vyřešili,“ řekla matka a obrátila se na Petra. „Takže domluvili jsme se následovně. Mladí spolu pojedou na prodloužený víkend do Málagy, aby na celý incident zapomněli a získali zpět chuť do budoucího manželství.“

„Ano, to je dobrý nápad,“ řekl Petr, aby se debaty nějak zúčastnil.

„To jsem ráda, že tomu rozumíte. Předpokládám, že jim tedy v rámci omluvy za svůj čin na jejich dovolenou přispějete,“ usmála se na něj paní Málková a pokývala hlavou. Petrovi zaskočila maková buchta podruhé a začal hlasitě kašlat. „Kolik?“ zachraptěl.

„Zpáteční letenka stojí 1500 na osobu, takže 3000. Hotel jim zaplatím já,“ usmála se opět.

Petr byl bledý jak stěna, naštvaný, ale chtěl odsud co nejrychleji vypadnout. Zrovna byl ráno vybírat peníze, aby holkám zaplatil obědy, tak hotovost měl. Položil na stůl 3000 a řekl: „Aneto, přeji ti hodně štěstí a doufám, že už se nikdy neuvidíme.“ Její maminku ani Filipa nepozdravil a rázně odešel pryč. Když procházel brankou a nastupoval do auta, vyběhla za ním Aneta. „Péťo, počkej, zapomněl sis tady ty meruňky!“ volala na něj.

„Nechci žádný meruňky,“ řekl vztekle.

„Ale vezmi si je, máma na tom trvá. A nezlob se, ona je prostě rázná. Já bych ze všeho nejradši byla s tebou, věř mi, ale prý by to dopadlo špatně, „usmála se nevinně.

„Jo, dopadlo. Nech mě na pokoji, už tě nechci nikdy vidět,“ řekl, naskočil do auta a na Anetu se ani neohlédl. Byl tak rozčílený, že ani nevěděl, kam jede, jenom chtěl prostě jet pryč. Za chvíli projížděl kolem starého statku, který už roky nefungoval. Rozhodl se, že vyleze z auta a uklidní se. Vylezl ven, sedl si na trávu a koukal na vývěsní štít restaurace, která ke statku patřila. Potom vzal košík s meruňkami a začal s nimi jednu po druhé házet a do vývěsního štítu se strefovat.

„Zloději, svině! Jsem kokot, kurva,“ nadával a agresivně házel meruňkami před sebe, až se rozprskly po celém plechovém štítu.

„Jéé, co to děláte? Můžu se přidat do klubu naštvaných?“ ozval se hlas za ním. Petr se otočil a spatřil sympatickou ženu, silnější blondýnku s hezkýma očima, jak slézá z jízdního kola. „Taky bych si zanadávala.“

„Tak prosím,“ pokynul jí, „naberte si, kolik chcete, chci je všechny rozmlátit.“ Mlčky spolu házeli meruňkami o plech a při posledním hodu se mu žena představila jako Lenka. Ptala se ho, co se stalo, tak jí celou historku ochotně povyprávěl.

„Pěkná metoda, jak z někoho vylákat prachy. Hele, tak nechceš jít ke mně na skleničku? Bydlím tady kousek.“

„Jsem tu autem….“

„Zavolám ti  pak drink and drive.“

„No a nejsi vdaná, nebo nemáš před svatbou a nebudeš ze mě tahat prachy?“

„Jsem rozvedená už tři roky a taky mě to stálo dost peněz. Takže tě zvu na skleničku, u který si můžeme zanadávat,“ řekla a usmála se na něj.

Lenka jela na kole a Petr vyrazil za ní. Během pár minut zastavil u přízemního baráčku, na jehož zahradě stála velká houpačka. Vysvětlila mu, že má dvě děti, ale že jsou tento týden u svého otce, proto je doma sama. Zrovna si té samoty užívala a jela se projet na kole. Sedli si v kuchyni a Lenka vytáhla prvotřídní dominikánský rum. Musel být hodně drahý, ale Petr neprotestoval. Po tom, co právě zažil, si nic jiného, než doušek něčeho ostřejšího, nepřál.

Popíjeli a povídali si. Lenka si stěžovala na svého ex, který ji bil, protože vydělávala víc než on a přenechala mu rodičovskou dovolenou, což psychicky neunesl. Petr si stěžoval na Mirku, která si ho ani po těch letech neváží a nic ji nezajímá. Jak si tak oba stěžovali, vypili celou láhev, která sice před tím plná nebyla, ale bylo v ní dost alkoholu na to, aby se po jejím konci oba nešťastníci přesunuli do postele a zlepšili si náladu troškou vášně.

Když se Petr ráno probudil, bylo půl sedmé a Lenka mu právě udělala míchaná vajíčka a silnou kávu ke snídani. „Nezlob se, ale v sedm musím vyrazit,“ vyhrkla. „V osm mi přijde klient a potřebuji se ještě nachystat. Doufám, že ti nevadí, že tě tak vyhazuju,“ usmála se na něj a vypadala, jakoby jí alkohol vůbec neuškodil.

To Petra třeštila hlava jak blázen. Nasoukal do sebe snídani, zalil ji kafem a zavolal si službu drink and drive, aby ho i s autem odvezla až před firmu. Zbytkáč měl určitě obrovský. Rozpačitě se rozloučil s Lenkou, která spěchala na autobus. Nevěděl, jestli ji políbit nebo poděkovat za fajn noc. Nakonec řekl jenom: „Tak ahoj,“ ona odpověděla to samé a rozloučili se. Bez emocí, bez výměny telefonních čísel.

Auto nechal zaparkovat na veřejném parkovišti pět minut od firmy, aby nikdo neviděl, v jakém stavu jede do práce. Zaplatil řidiči, další peníze padly na celodenní parkovné a vydal se do firmy. Na mobilu měl pět nepřijatých hovorů od matky a SMS, že o něj má strach. Odepsal jí, že je ok a ať si nedělá starosti, že byl na pařbě. Další SMS byla od Mirky a stálo v ní jenom: „Blbče.“

To docela trefila, protože přesně tak se Petr zrovna cítil. Jak se může takhle opít v pracovní den? Naštěstí všichni jeho kolegové chodí do práce až na devátou, takže se stihl trošku zkulturnit na toaletě, vypít další kávu a red bull a nacpat do sebe několik žvýkaček. Ještěže měl před sebou celkem nenáročný den bez schůzek. Kolem oběda se mu udělalo lépe a zbytek pracovní doby už utekl jako voda.

Když nasedl do auta a jel do bytu své matky, musel se smát. Nakonec ty tři tisíce neutratil pro nic za nic. Noc s Lenkou za to stála. Bylo to hezké, nenucené a hlavně nezávazné. Což je přesně teď to, co chce. Když přijel domu, matka před něj položila talíř segedínského guláše a pak se na něj strhla sprška nadávek.

„Jestli tady se mnou chceš bydlet, tak mi budeš hlásit, když v noci nepřijdeš domů!“ zuřila.

„Mami, prosím tě, vždyť je mi osmačtyřicet….“

„I osmačtyřicetiletýho můžou na ulici umlátit skinheadi!“

„Jaký skinheadi? Tys zase něco viděla v televizi, viď?“ usmál na svou matku, které už táhlo na osmdesát, ale pořád to byla čiperná žena, která sledovala zprávy a četla snad všechny noviny, které vycházely, protože někde četla, že udržet informovaný mozek znamená zabránit stařecké demenci, které se bála jako čert kříže.

„Můj byt, moje pravidla. A basta!“ řekla rázně a zamračila se na syna, který si pochutnával nad výtečným segedínem, který mu Mirka nikdy neuvařila, protože nesnášela zelí všeho druhu. Maminka vždy moc dobře věděla, čím mu udělá radost. Potom se spolu koukali na televizi. Dávali akční film s Tomem Cruisem, na kterém se shodli. Matka totiž akčňáky zbožňovala a synovi přišlo vhod jen koukat na sérii dramatických scén a nad ničím příliš nepřemýšlet.

V ten okamžik mu přišla SMS od Roberta z fitka, jestli by ráno nemohl přijít o čtvrt hodiny dřív, protože musí na devátou s dcerkou k doktorovi. Ježiš, on si vlastně domluvil, že bude dvakrát týdně chodit po ránu do fitka. To byla pěkná kravina… Ale co s tím teď nadělá. Nechal Toma Cruise skákat po střechách a šel si lehnout, i když bylo teprve čtvrt na jedenáct. Budík zvonící v šest byl neúprosný. Ve tři čtvrtě na sedm už stál ve fitku a Robert ho seznamoval s tréninkovým plánem.

„Takže platí, že čtvrtky box a úterky normální posilování?“ zeptal se ho a vytáhl z krabice rukavice, které by Petrovi mohly sedět. Ten nepřítomně přikývl a v duchu si vyčítal, co je to za blba, když dva roky před padesátkou dobrovolně vstává v šest hodin ráno. Natáhl si smradlavé rukavice a přesunuli se do tělocvičny. Po šíleně náročné desetiminutové rozcvičce, kdy z Petra lilo jak z konve, se teprve dostali k boxovacím pytlům. Robert mu ukazoval, jak se správně dělají háky, zdviháky, přímé údery, jak do pytle kopat, jak u toho stát. Bylo to šíleně náročné a Petr si upřímně myslel, že do konce hodiny umře.

Ve tři čtvrtě na osm se s ním Robert rozloučil, že se na něj bude těšit zase v úterý a že mu do mailu pošle jídelníček, díky kterému bude mít více sil. Petr si lehl v šatně na lavičku a chvíli tam jen ležel a myslel si, že ho klepne pepka. Po deseti minutách se došoural do sprchy a horká voda mu trošku pomohla. Vykulhal z fitka a v kavárně si dal anglickou snídani. Zaslouží si to, když dneska tak makal, musí doplnit živiny. Než mu přijde jídelníček, tak se musí pořádně nacpat, co když mu většinu věcí Robert zakáže?

__________

Svaly ho sice ještě trochu bolely, ale už se cítil lépe. Byla sobota ráno a on se chystal na paintball, hru, na kterou se převlečete do maskáčů, dostanete zbraň a střílíte po ostatních barevné kuličky, které se jim rozprsknou na těle. Zasažený člověk herní plochu opouští, dokud se nedohraje kolo, pak se začíná na novo. Viděl to kdysi v televizi a nadchlo ho to. A teď, když má druhou mízu, je to příležitost jako dělaná.

Do Army centra se vydal s Tomášem. V sobotu dopoledne byly otevřené hry, kam člověk mohl přijít i když neměl dalších deset podobně šílených kámošů. Týmy se proto skládaly z lidí, kteří se neznali. Petr s Tomášem byli v týmu ještě s dalšími čtyřmi muži, kteří byli asi o patnáct let mladší. V týmu byla jedna dáma, která v maskáčové kombinéze vypadala naprosto úchvatně. V druhém týmu byl stejný počet lidí a ženy hned dvě! Petr tomu nemohl uvěřit. Ženský taky baví bojovat? Zajímavé.

Ke kombinéze si obuli kanady, navlékli helmu, chránič na krk, rukavice a dostali krátkou instruktáž, jak odblokovat zbraň a jak z ní střílet. Areál byl rozlehlý. Nechyběly na něm vojenské bunkry, muničáky a převrácená auta, aby byla iluze dokonalá. Petrův tým dostal modrou pásku a úkol vyřadit co nejvíc červených. Po písknutí na píšťalku se rozeběhli po celé ploše. On a Tomáš dostali za úkol jít doprava, za převrácené auto a střílet na nepřátele odtamtud. Než tam doběhli, byli samozřejmě zpocení jak myši a ztěžka dýchali. Spustila se salva střel, ale oba rychle skočili za auto a střely je minuly. Občas se vyklonili a palbu opětovali, ale netrefili se, bylo to moc daleko. Tomáš na něj mávnul, že zkusí doběhnout k bunkru a plazit se kolem jeho stěny a k nepřátelům se přiblížit.

Petrovi už se nikam běžet nechtělo, ale hecnul se. Platí za to, tak z toho vytříská maximum. Rozeběhl se a najednou dostal tři zásahy do stehna, až se bolestí svalil. Zvedl ruku, aby protivník věděl, že ho zasáhl a nemá již pokračovat ve střílení. Se zvednutou rukou opustil hřiště, vybelhal se za žlutou páskou a šel si otřít barvu z kalhot. Pět minut po něm přišel Tomáš, který to schytal do ruky. Jeho tým nakonec prohrál, ale bylo to těsně. Nejdéle na hřišti vydržela Xena Zuzana, která postřílela hned tři protivníky.

V další hře dostal Petr ránu do rukavice, které ale chránily jen dlaně a půlky prstů, takže se mu na jednom z nehtů rozlila pěkně ošklivá, modrá stínka. Tomáš tentokrát vydržel až do konce. Petr ho ale podezříval, že se schoval v bunkru a předstíral, že neexistuje. V třetí hře měli za úkol dostat se do muničáku protivníků a sebrat jim co nejvíce zbraní. Petr ve hře nevydržel ani pět minut a při pokusu doběhnout ke dveřím muničáku dostal dvě perdy do břicha.

Když dostanete ránu z dálky, nebolí to, kulička se rozprskne a všichni vědí, že jste mrtví. Když ji dostanete zblízka, tak to bolí jak čert. A i když není povolené střílet z méně než z metru, většina bojovníků si to v bitevním zápalu neuvědomí. Poslední hra byla na vystřílení zbytku munice, proto člověk nemusel jít ze hry pryč hned potom, co ho zasáhli. Jenže Petr s Tomášem už salvu výstřelů, které se na ně valili ze všech stran, nevydrželi, a raději z kola dobrovolně odešli.

Vyhrál druhý tým. Všichni bojovníci si potřásli rukou a vyfotili se spolu, fotky budou ještě dnes na Facebooku paintballového centra. Petr sociální sítě moc nepoužíval, ale říkal si, že ho to aspoň nakopne, aby také začal přidávat nějaké fotky. Jen ať Mirka ví, jak si užívá. Ta je na Facebooku a Instagramu pečená vařená. On to taky zvládne, to je jasný. Osprchovali se, převlékli a vyrazili s Tomášem na oběd a pivo.

„Byla to kočka, viď? Ta Zuzka…,“ řekl Tomáš.

„Jo hezká.“

„Ty vojenský kombinézy holkám sluší, myslím, že by ta Zuzka měla hrát v nějakém pornu.“

„Ty seš blbej.“

„Hele, co je s tebou?“ mrknul na něj Tomáš a namočil si knedlík do omáčky. „Těším se na vyprávění, jak ses setkal s Anetinou mámou a ty se mi od tý doby vyhýbáš. Počkej,“ zarazil se, „neříkej mi, že jsi nakonec skončil s tou mámou?

„Ale ne, co tě nemá,“ zasmál se Petr a dal se do vyprávění. Tomáš se nejdřív celé té absurditě chechtal, a když se dostal k házení meruněk a náhodnému setkání s milou, rozvedenou Lenkou, pěkně mu sklaplo. „Ty vole, takže to klaplo? Konečně sis užil? A co bude dál?“

„Nic,“ řekl a pokrčil rameny.

„Jak to myslíš nic?“ zeptal se Tomáš udiveně.

„No prostě jsme oba nějak vycítili, že to na tu jednu noc stačilo. Ona mi nic neřekla, nezeptala se, jestli se ještě někdy uvidíme, nechtěla kontakt…“

„To má přeci řešit chlap, tohle,“ zaťukal si Tomáš na čelo.

„Není nám přece patnáct….“

„Tyhle věci se nemění…,“ dodal Tomáš a po celý oběd se Petra snažil přesvědčit, aby se té Lence ozval. Petr si tím ale nebyl jistý. Vůbec mu nepřipadala jako žena, která by chtěla něco víc, než se jen na chvíli oprostit od svých starostí. Když dojedli oběd, dali si ještě jedno pivo a pak se každý vydal po svých. Tomáš se šel podívat na svého syna, který měl zrovna důležitý zápas v basketu a Petr se šel projít.

Červenec byl v plném proudu, slunce pařilo a parky byly plné mladých i starých. Petr se procházel, protože domů k mámě se mu ještě nechtělo. Slíbil, že jí vymaluje obývák a dneska měli začít vyklízet. To snad ještě hodinu počká. Sešel na cyklostezku a chvíli po ní šel. To se ale nelíbilo ani cyklistům, ani bruslařům. Po několika nadávkách to vzdal, sedl si k nejbližšímu stánku a dal si ještě jedno pivo. Za chvíli vedle něj zastavila nějaká bruslařka.

„Ahoj Petře,“ usmála se na něj a sundala si helmu. Byla to Viki, drobná Vietnamka, která měla tak krásný úsměv, že vietnamská restaurace, ve které pracovala, měla neustále nával. Petr si vzpomněl, že má někde její číslo, které dostal do Tomáše.

„Ahoj Viky! Jak se ti dneska bruslí?“ řekl Petr, protože ho nenapadlo nic lepšího.

„Ty soboty jsou na houby. Je vedro a je tu hrozně lidí a nemůžu se pořádně rozjet. Asi to dneska už zabalím a půjdu v úterý. Budu v práci jen do dvou, tak to tu snad ještě tak narváno nebude. Co ty tady?“

„Jen se procházím, byli jsme s Tomášem ráno na paintballu, tak se potřebuju trochu vzmátořit. Nemáš žízeň? Že bych pro jednou obsloužil já tebe?“ usmál se na ni.

„To budu moc ráda. Ale vezmi mi prosím jen malý, velký by mě v tomhle horku zabilo.“

Petr se zvedl a došel k pultu pro pivo. Pak si s Viky ťukli a povídali si o letních sportech, jako kdyby byli přátelé, kteří se takhle někde setkávají často. Petr přiznal, že na kolečkových bruslích nikdy nejel a že ho to dost děsí. Viky se smála a nakonec, sám ani nevěděl jak, jí odsouhlasil, že se v úterý utrhne z práce a půjde bruslení vyzkoušet s ní.

„Tak ahoj v úterý, kdyby něco, číslo na mě máš“ mrkla na něj spiklenecky Viky. Dopila poslední doušek piva, nandala si helmu a odfrčela pryč. Petr se chytil za hlavu, protože ho bolelo celé tělo jak čert, bůhví jestli z boxu nebo z paintballu. A bohužel, v úterý ráno má ještě fitko. Takže kdo ví, jestli se setkání s Viky vůbec dožije.

Celý rozlámaný došel domů, a když se převlíkal do montérek, zjistil, že má tělo poseté malými, kulatými modřinami, památkou na dnešní armádní přestřelku. Bože, jestli ho někdo takhle uvidí, všichni si pomyslí, že ho snad žena bije.

Máma už z obýváku většinu věci vyklidila, na Petra čekala ta těžší práce, odstrkat nábytek od zdí a překrýt ho igelitem. Navečer byla celá místnost nachystaná. Petr byl sice zralý na infarkt, ale ještě celou stěnu umyl vodou, aby mohl ráno dát první nátěr a v neděli večer druhý. Máma už přeci jen má svůj věk a svoje vrtochy, moc dlouho bez obýváku nevydrží. Když skončil, padl do postele a usnul jak dřevo.

Ráno z postele skoro nemohl vylézt. Všechno ho bolelo a připadalo mu to nefér. Hergot, druhá míza by přeci měla znamenat, že do chlapa vstoupí nová síla! Hodil do sebe kafe a chleba s opečenou slaninou, který mu připravila matka, aby měl dostatek sil na práci. První nátěr byl hotový za dvě a půl hodiny, takže stihl ještě vysadit dveře z pantů, odnést je do sklepa a tam je z jedné strany potáhnout tapetou s dřevodekorem. Po obědě si lehl a vzbudil se až v pět. Dal druhý nátěr, navečeřel se a pak ho matka donutila jít dát tapetu i z druhé strany dveří. Ona už si to tady zítra celé krásně pouklidí a večer spolu jen nastěhují zpátky nábytek.

V pondělí ráno byl tak utahaný, že zavolal Robertovi a chtěl zrušit úterní cvičení – vymluvil se na náročné malování. Jenže Robert mu vysvětlil, že takhle většina pokusů o pravidelné cvičení končí. Jednou zrušíš, podruhé zrušíš a pak už nikdy nepřijdeš. Nakonec se domluvili, že mu Robert připraví lehčí, spíše protahovací trénink. Jenže i tak to bylo náročné jak blázen. Když se z cvičení šoural do práce, kolegové si z něj dělali srandu, že se po odchodu od manželky proměnil v nemohoucího staříka.

To Petra naštvalo. Napsal ihned Viky, že bruslení v půl třetí platí, hodil do sebe dva ibuprofeny, cestou se stavil v obchoďáku, koupil si výstroj na bruslení – i když měl původně v plánu si ji jenom půjčit- a vydal se na cyklostezku. Viky už seděla na lavičce obutá a čekala na něj. „Teda, nečekala jsem, že fakt přijdeš!“ hodila na něj ten svůj slavný úsměv. „Tak jdeme na to, školení začíná.“

Petr si natáhl brusle a chrániče na zápěstí, které k bruslím dostal v rámci speciální akce zdarma a postavil se. Ihned začal litovat, že si těch chráničů nepořídil více. Určitě by ocenil i ty na kolena, na lokty… Možná by bylo vůbec nejlepší, kdyby byl celý opancéřovaný. Viky ho chytila za loket a on vedle ní pomalu přešlapoval. Takhle šli asi pět minut, až ho Viky pustila a on zkoušel rozbruslovat pomalu a sám. Líbilo se mu to. Bylo to skvělé. Tohle by mohl dělat častěji. Co kdyby dcerám koupil k Vánocům brusle? Mohli by začít chodit spolu. Aspoň by neměl pocit, že nemají žádné společné zájmy.

Po chvíli už se nebál rychleji rozjet. Pak si vzpomněl na hokejisty a začal zkoušet přešlapovat. „Abys to ze startu nepřepálil,“ smála se mu Viky. Ale Petr si to užíval. Ujeli takhle skoro tři kilometry a pak je čekal strmý kopec.

„Radši si ty brusle sundej a sejdi to!“ doporučila mu s obavami Viky. „Je to hodně prudký a brždění není snadný, já sama se ho naučila až po půl roce.“

„Zabrzdím tak, že zatočím…“ řekl Petr troufale.

„To nejsou lední brusle….“

„Ale podívej, i když se rozjedu rychle, tamhle to je zase do kopce, tak se mi to tam někde zastaví automaticky….“

„No tak jo,“ pokrčila rameny, „ty máš ale odvahu. Ale pojedu první, nechci vidět tvůj zoufalej obličej, až se ti to rozjede,“ zasmála se a vyrazila dolů. Petr se rozjel hned za ní. Jel rychle, vítr mu foukal kolem obličeje, vlasy mu vlály a hrozně se mu to líbilo. Dával pozor, aby nenajel na žádný rigol, nebo kamínek, o který by mohl zakopnout. Jenže najednou proti sobě uviděl cyklistu, vedle kterého běžel pes. Cesta tady byla dost úzká a Petr dostal strach, že do psa nabourá a zabije ho. Rozhodl se proto, že spadne. Má přeci chrániče zápěstí. Jenže brusle mu nedovolily padnout tak, jak by si přál. Takže místo elegantního pádu udělal kotrmelec a v pádu si přisednul levou nohu. Žádné křupnutí se neozvalo, zato se mu zatmělo před očima a všechno zčernalo.

„Haló pane,“ třásl mu někdo ramenem, „co jste to vyváděl? Můj pes by vám přeci uhnul. Psi nejsou tak hloupí, že by se nechali od někoho srazit.“

„Já si tím nebyl tak jistý,“ řekl tiše a ucítil hroznou bolest v koleni. Cítil, jak se mu hýbe oběd v žaludku a že asi hodí šavli. To se bohužel stalo zrovna v momentě, kdy k nim dobruslila Viky, aby zjistila, co se stalo.

„No to snad není možný!“ pištěla. „Petře, já tě neměla nechat ten kopec sjíždět, já to věděla! Ty jsi zraněný! Zavolám sanitku.“

„Ale ne, v žádným případě!“ vyhrkl Petr, protože takovou ostudu si radši ani nechtěl představovat. „Zavolej mi taxíka, do nemocnice přeci nepojedu jako nějaký lazar.“

„Ale no tak,“ vložil se do toho pejskař, „poslouchejte svou přítelkyni, nevypadáte vůbec dobře. Mohlo by to být vážné.“

„Kamarádku,“ mrkla na něj Viky. „Jsme jen kamarádi,“ zopakovala a Petrovi bylo hned jasné, že románek s krásnou Viky skončil dřív, než vůbec začal.

„Ach jistě,“ řekl zmateně pejskař a vytáhl mobil, „já vám tu záchranku zavolám, mám mobil tady při ruce.“ Petr byl naštěstí v takovém šoku, že to všechno nějak přestál. Držkopád, zvracení na veřejnosti i velkolepý odjezd sanitkou, která z nějakého důvodu i houkala.

________

Po hodinách čekání už ležel na pokoji s diagnózou. Všechno dobré, až na ty přetržené vazy v koleni, takže se bohužel nevyhne operaci. Otevřely se dveře pokoje a vstoupila Mirka, i s dětmi. Už už se chystal na to, jak spustí jekot jako siréna, který se přetaví v dlouhou hysterickou scénu, která potrvá celou věčnost. Ale nestalo se tak.

„Ahoj lazare,“ řekla klidně Mirka, vzápětí ho pozdravily i obě vystrašené dcery.

„Ahoj rodino, to jsem to dopracoval, co? To víte, učil jsem se bruslit,“ řekl vesele, aby rozptýlil své dvě holčičky, na které zraněný tatínek asi nepůsobil úplně dobře. Vyprávěl jim, co se stalo a pak Mirka poslala obě holky na chodbu, aby si mohli v klidu popovídat.

„Ty jsi takovej blbec,“ řekla mu Mirka.

„Někdy jo. Ale ty seš zase strašná fúrie a semetrika.“

„A proto se na just zmrzačíš, abys mi to jako dokázal, nebo co?“

„Ne… Prostě jsem jen chtěl vyzkoušet věci, který jsem nikdy nedělal.“

„To jsi mohl i se mnou.“           

„Copak ty bys šla bruslit? Ty bys někdy měla čas jít se mnou bruslit? Nebo jít kamkoliv jinam, než v neděli na nákup?“

„Tak mám prostě hodně práce. Daří se mi, salon mi prosperuje a chci si to užít. Roky na mateřské jsem se cítila jako nula.  A teď se mi daří.“

„Tomu rozumím. Ale je ti jasný, že to s tebou není k vydržení? Pořád jenom komanduješ, kritizuješ a všechno, co udělám, je špatně. Já takhle nechci strávit zbytek života. Naše děti už jsou dost velké na to, abychom si občas mohli užít i nějakou zábavu. Musíš prostě udělat nějaký kompromis.“

„Já se ti omlouvám,“ řekla Mirka a chytila ho za ruku, „zapracuji na tom. Navrhuji, aby ses z nemocnice vrátil domů. Rekonvalescenci budeš mít určitě lepší u nás.“

„A změní se něco?“

„Tak pro začátek jsem přijala nového zaměstnance, takže bych mohla být míň vytížená, míň vynervovaná a taky společenštější. Když ten vztah nezachráníme, můžeš se, až se vyléčíš, zase vrátit k matce.“

„To zní dobře. To beru,“ řekl a usmál se na ní, „a promiň za ty rozkopnutý boty.“

„Pro jednou ti to odpustím,“ vrátila mu úsměv a pak řekla, „mimochodem, do schránky nám někdo hodil pozvánku na svatbu, Aneta s Filipem… To je někdo od tebe?“

„Nikoho takového neznám, asi si někdo spletl schránku,“ zavrtěl Petr hlavou a jeho druhá míza skončila.