Filipe, máš po škole chvíli čas?“ zeptal se zelenovlasý chlapec červenovlasého.

„Asi mám. Podle toho, na co?“

„Táta mi k narozeninám koupil přivolávač!“ vykřikl zelenovlasý Honza nadšeně.

„ Ty vole! Ty si snad děláš srandu. Ty jo, já se z toho asi nevzpamatuju!“

„Mě to taky trvalo, než jsem se vzpamatoval. Vlastně mi to asi ještě pořádně nedošlo, jakou mám šílenou radost.

„Ježíš! A už si ho zkoušel?“ zašeptal Filip napjatě.

„Ne ještě ne. Vždyť jsem ho dostal dneska ráno, než jsem šel do školy. Za prvý jsem to nestihl a za druhý jsem s tím chtěl počkat na tebe, jako na svýho nejlepšího kámoše.“

„ Pamatuješ, jak jsme stáli u výlohy a říkali si, jaký je to hrozný, že jsme tak chudí a nemůžeme si ho koupit?“ ptal se Filip zasněně.

„Jo pamatuji! Táta za něj dal půlku výplaty, věříš tomu?“

„No, aby ne, za takovou fajn hračičku, bych dal klidně ještě víc.“

„Já se fakt nemůžu dočkat, víš, co z toho vyplývá?“

Že nepůjdeme na hodinu FuTurismu, ale půjdeme to rovnou prubnout?“

„Jo přesně tak. Ta stará škatule si stejně nevšimne, že tam chybíme.“

„Tak padáme, nebo samou nedočkavostí zhebnu.“

Proletěli dveřmi školní budovy a hnali se alejí k Honzovi domu. V myšlenkách na přivolávač je cestou málem přejel exavelocibus, ale člověka na něco takhle strašně natěšeného, nic zabít nemůže. Poněvadž pak by si po smrti neustále říkal, že ten jeho život nestál za nic, když nestihl udělat to, na co se tak strašně těšil. Když vpadli do pokoje a Honza vytáhl krabici s přivolávačem, museli si pro jistotu ještě jednou přečíst pravidla hry.

                                                               ———————————————

„Ivano, padej od toho sporáku, už to začíná!“ zařval šarmantní muž ve středních letech na svou manželku.

„Dobrý den vážení diváci, slyšáci a jiní přátelé. Vítáme vás u superrychlých, supernutných a supergeniálních zpráv. Dneska je 8. května 2258, tedy datum volby nového ministra realistických časových posunů. Tak co, na kohopak jste si vsadili?“ komentoval zprávař žoviálně. „Na novodobého reformátora školních zákonů Josefa Kanála, na mladičkou Filipínu Krausovou či na inteligentního filosofa Pavla Sadistu? Vítězí ti, kteří si vsadili na mladičkou Krausovou!!!!! Teď se račte podívat na kratičkou reportáž o prvních slovech slečny Krausové po zvolení.“

„Petře, prosím tě vypni to,“ rozčilovala se Ivana. „Já se nechci dívat zase na nějakou ohromně sexy babu, která se vyspala s kde kým a teď bude před kamerou brečet štěstím.“

„Ivanko, uklidni se,“ vzdychl muž. „Já myslím, že do téhle funkce nemůžou zvolit jen tak někoho. Vždyť víš, jak jí čeká těžký úkol. Jak bude s ministry zbylých kontinentů organizovat přesun? Musejí zvolit někoho, kdo to zvládne. Nesvěří to do rukou někomu jen proto, že dobře vypadá.“

„Proč jsem se toho blbýho přesunu musela dožít. To vůbec není spravedlivý!“ bědovala Ivana.

„Hele nenaříkej a radši to zavolej Filipovi. Víš, jako ho tyhle věci zajímají.“

„Teď ne, je přeci ve škole, teď má snad FuTuristiku, pamatuji si, jak se na to večer učil.“

                                                               —————————————–

„Tak tady píšou, že je zakázáno přivolávat lidi z přímé rodové linie, lidi důležitých historických funkcí, a také lidi od 20. století výše,“ četl Honza z návodu, který byl u přivolávače přiložen.

„Proč nemůžeme přivolat lidi od 20. století výš?“

„Je to moc blízká minulost, musí to být pod rok 1900, protože potom už začínají být lidé moc chytří. Když jim na konci vymažeme paměť a nakukáme jim, že je unesli mimozemšťani, nějací chytří doktoři by jim tu paměť mohli vrátit a bylo by zle.“

„My jim nakukáme, že je unesli mimozemšťani?“ smál se Filip.

„Bože, copak jsi nečetl žádné staré knihy, ve kterých lidé vypráví o tom, jak spatřili UFO a někdo je unesl? Tak to jsme byli my!“

„Aha. To je zajímavý. A myslíš, že to někdo kontroluje, jestli to náhodou nebylo 21. století a výš?“

„Já doufám, že ne,“ mrknul spiklenecky Honza a zašeptal: „Víš, ve starších knížkách jsem našel nějaké lidi a kouřili marihuanu, která jim navozovala úžasný stavy, plný barev a zážitků.“

„O marihuaně jsem slyšel, myslím, že jsme se to učili v dějepisu. To bývala populární droga, někdy ve dvacátém století?“ zamyslel se Filip.

„Na konci 20. a na začátku 21. století…“

„Počkej,“ zarazil se, „kam tím míříš?“

„Chtěl bych to zkusit. Prý to dělá super stavy. Co kdybychom přivolali z minulosti někoho, kdo by nám marihuanu dal?“

„Ale je zakázaný volat někoho z blízké minulosti…“

„Ptal jsem se jednoho kluka, co ten přivolávač má taky a on tvrdil, že to nikdo nekontroluje a že se nemůže nic stát,“ pokrčil Honza rameny.

„Fajn, takže musíme přivolat někoho, kdo jí má u sebe? Jo a nevadí ti, že je zakázáno si od lidí cokoliv brát?“

„Zákony jsou od toho, aby se porušovaly, pamatuješ? Hodně starý heslo, taky jsme se ho učili v dějepisu.“

„Tak fajn. Nejsem vůbec nervózní,“ vyloudil křečovitý úsměv.

„Já taky ne.“

„Dobře,“ nadechl se Honza zhluboka. „Takže nějaký fajn datum. Třeba 24. 5. 2001?“

Na obrazovce se objevil GPS záznam z roku 2001 a seznam kontinentů.

„Nad tím ani nepřemýšlej!“ hodnotil Filip Honzův pohled na Afriku. „Tohle je to, co chceme,“ řekl a ukázal do středu mapy. „Jsme přeci Evropská Federace, Češi. Ty jsi taky houby vlastenec.“

Honza zamyšleně vybral Českou republiku. „Nezdá se ti divný, že mi to tady nabídlo nějaký Prah?“

„Hej, ty z toho dějepisu propadneš,“ plácl se po čele Filip. „To je Praha, pamatuješ? To nejslavnější povstání při Hamburgrové válce? Američani ji přece srovnali se zemí. Bylo to v roce….ehm.. 2094? Možná 93?“

„Takže zvolíme Prahu,“ pokrčil rameny Honza, když se na obrazovce objevily multispektrální snímky bývalého hlavního města. Tento program pro nejnovější modely přivolávačů byl technologicky nejvyspělejší, protože nabízel možnosti prozkoumání největších podrobností.

Na jednom mladíkovi se daly zobrazit detaily tak dobře, že si za chvíli byli jistí, že se jedná o dealera, který má přesně to, co hledají.

„Počkej, ještě než ho přivoláš, musíme zkontrolovat zdravotní stav.“

„Hele má čtyři kazy,“ rozesmál se Filip při pohledu na výsledek.

„Na to kašleme, když už zanedbáme předpisy. Tenhle člověk se mi líbí a chci ho poznat. Čtyři kazy mě neodradí, jdeme na to!“

Honza držel ruku nad tlačítkem, letmo se podíval na Filipa, který byl samou nedočkavostí v obličeji popelavě bílý, ale i přes to ho povzbudil: „Do toho, chlape!“

Honza zmáčkl tlačítko. Chvíli viděli jen tmu a cítili srovnávání časových hlubin. A pak, zničehonic na zemi ležel dlouhovlasý špinavý blonďák, asi kolem dvacítky.

„Ty vole!“ řekl Filip

„Ty vole!“ opakoval Honza

„ Co civíte?“ vyštěkl na ně blonďák a zvedl se ze země.

Nazdar cizinče! Já sem Filip a to je Honza,“ začal chlapec podle protokolu.

„Hej jsem tak zpitej, nebo máte fakt zelený a červený vlasy?“ řekl zastřeným hlasem muž z minulosti.

„Moje máma je taky zelenovláska,“ pokrčil rameny Honza. „Tak jsem asi po ní.“

„To chceš tvrdit, že to není nabarvený?“ ušklíbl se cizinec.

„Nabarvený? Vlasy se barvily naposled v roce 2101!“ vložil se do toho Filip.

„Haha! Jenže takovej rok ještě nebyl!“ smál se blonďák.

„Ale jo,“ řekl Honza vítězoslavně. „Teď je rok 2258 c“

„Hej kolik, že já těch piv vypil?“

„Tys pil pivo?“ rozzářil se Filip. „Ty jo, to zakázali už někdy ve 22. století, protože je v tom cukr a alkohol!“

„Hele děcka, co to tady na mě hrajete?“

„Poslyš, přivolali jsme si tě z minulosti,“ začal Honza vysvětlovat.

„Fakt? Tak to je haluz!“ smál se blonďák, jako kdyby slyšel nějaký skvělý vtip.

„Ta staročeština!“

Vedle skupinky se automaticky zapnula televize. Začalo zpravodajství a tématem dne byla volba nové ministryně realistických časových přesunů.

„Ministryně realistických časových přesunů? Co to je?“ divil se blonďák.

„Totiž, v roce 2259 vybuchne supernova,“ dal se Filip do vysvětlování. „V roce 2259a jeden vědec vymyslel, že vrátí dnešní lidstvo do paralelní kapsy, kterou budoval jeho tým od roku 2200 a lidstvo tak před katastrofou zachránil. A tím začal rok 2200b.“

„Jenže v paralelních kapsách se dá žít jen omezené množství let,“ přidal se Honza. „Naši vědci delší období zajistit neumí. Teď jsme již v kapse C a čeká nás přesun do kapsy D.“

„Bohužel to takhle nelze dělat věčně. Vědci to zvládnou už jen dvakrát, a pokud nevymyslí nic jiného, po kapse F je s lidstvem konec,“ povzdechl si Filip.

„Počkej, takže vždycky v roce 2258 se přesunete zpátky do roku 2200 a akorát tomu dáte jiný písmenko?“ zasmál se bloňďák z minulosti.

„Přesně tak,“ přikývl Honza.

„A ty kapsy nejdou nějak přemazat? Že by po F bylo zase A?“ 

„Magore, vždyť bychom neměli šanci se narodit!“ zasmál se Filip.

„Hele, mě přijde, že jsem na nějakym pitomim srazu příznivců sci-fi. Mě ta budoucnost přijde teda pěkně blbá,“ pokrčil rameny blonďák. „A teď už byste mi mohli konečně říct, proč jsem tady, jak jsem se sem dostal a co se mnou bude. Já jen abych věděl, jestli mám začít panikařit, či co.“

„To je taková hra,“ vysvětloval Honza „vytáhneme někoho z minulosti a pak se mu smějeme, jak je strašně vyjukanej.“

„No a od tebe chceme poznat něco z vaší staré kultury,“ skočil do toho Filip, který nechtěl dlouho chodit kolem horkém kaše „Již staří Indiáni kouřili dýmku míru a požívali omamné látky. Vy v minulosti jste taky takový rituál měli, ale požívali jste při tom marihuanu.“

„No a my ji chceme ochutnat. Taky ten rituál zažít. Četl jsem o tom v jedné knížce pro náctileté z 21. století,“ připojil se Honza.

„Haha!“smál se blonďák. „Tak chlapečkům z budoucnosti se zachtělo dýmky míru! Máte štěstí, že u sebe zrovna géčko mám.“ Blonďák šikovně ubalil jointa a nabídl chlapcům. Chvíli sice trvalo, než pochopili, jak se to vlastně kouří a natahuje do plic, ale brzy už oba cítili ten blažený stav, kdy je všechno kolem barevné, veselé a pomalu plynoucí.

Když byli chlapci notně zmaštění, blonďák se začal kolem sebe porozhlížet. „A co bude teď?“ zeptal se.

„Teď ti vymažeme paměť a pošleme tě zpátky do minulosti,“ chechtal se zhulený Filip.

„A co když to neuděláte?“

„Jo, jednou se takovej průser stal. Zapomněli vymazat paměti chlápkovi, který se jmenoval Da Vinci. A už to nešlo napravit. Hrozný následky,“ zakroutil hlavou Honza a pak se rozesmál.

„Tak jo pánové. Pobavili jsme se a je čas jít domů. Tady máte ty svý vysněný stavy. Mám takovej pocit, že v tomhle stavu mi těžko budete schopní vymazat paměť,“ usmál se na chlapce, kteří nepřítomně hleděli před sebe, a vzal si do ruky návrat k přivolávači. Po důkladném pročtení namačkal návodovou kombinaci.

„Mějte se. Budu slavnější než Da Vinci!“ řekl a pak už vše jen zahalila tma.

——————————-

„Paní ministryně, rychle!“ řval technik, který měl právě službu. Krausová doběhla do hlídací místnosti, kde na centrálním počítači blikal červený nápis největšího stupně ohrožení.

„Co se stalo?“ zaječela na technika.

„Problémy s přivolávačem! Někdo nevymazal paměť!“

„Sakra! Lokalizuj to, než nám zmizí! Jen, ať tu nemáme další případ Da Vinci!“

„Nebojte se. Na místo jsem ihned vyslal JPHP, jednotku péče o herní podmínky. Za chvíli budeme vědět, kdo a koho z minulosti vytáhl. Da Vinci se v žádném případě opakovat nebude.“

„Jak si můžete být tak jistý? 

„V případě potřeby pošleme vlnu,“ usmál se technik.

„Vlnu? O čem to mluvíte?“

„Rok po té události s Da Vincim, Iolinova vědecká skupina přišla se zajímavým vynálezem. Vymysleli vlnu, kterou můžeme snadno nasměrovat na jakoukoliv osobu, do jakéhokoliv roku. Vlna dané osobě nenávratně poškodí mozek, takže se o nově nabytých vědomostech nebude schopen šířit. Pokud to z něj nevytáhne nějaký Freud, Jung nebo hypnotizéři,“ vysvětlil technik. Krausová přikývla, zvedla telefon a začala zjišťovat, co se vlastně děje.

„Kapitáne!“ zařvala do telefonu na kapitána JPHP „Jak vypadá situace?“

„Nerad to říkám, ale špatně,“ řekl tiše kapitán. „Došlo k naprostému porušení pravidel hry. Dotyční vytáhli muže z blízké minulosti, z roku 2003. Na tohle vlna stačit nebude. Za deset minut vám budeme schopni o tom muži poslat přesné informace. Je nutné ho hned potom zneškodnit.“

„Do prčic,“ vztekala se Krausová a z čela jí začaly kapat malé krůpěje potu. „Tohle je trochu horký kafe, hned na začátek mandátu.“

„Klid,“ řekl technik. „Bývalý ministr se z případu Da Vinci zhroutil a už se nevzpamatoval. Vy k tomu nemáte důvod. Dneska je reálná šance, že to napravíme.“

Po deseti minutách přišly informace o návštěvníkovi z minulosti. Technik je naházel do počítače a do dvou vteřin se mu podařilo dvacetiletého chlapce najít.

„Budeme se ho muset zbavit definitivně. Vlna by nám v jeho případě nepomohla. Má již poškozený mozek dost, z užívání omamných látek,“ konstatoval technik.

„Podívej se do jeho budoucí generace, protože o tyhle všechny lidi přijdeme,“ řekla smutně Krausová.

„Máme štěstí. Ve dvaceti sedmi letech by stejně zemřel, bezdětný.“

„Chudák. Sedm let ještě mohl žít. Ty přivolávače by se měly zakázat,“ řekla tiše a pak zmáčkla tlačítko.

Najednou dveře rozrazil kapitán JPHP „Začal to vyprávět nějaké slečně,“ hlesl.

„Právě jsme jeho život ukončili.“

„Ale něco jí stihl říct.“

Po zadání parametrů na obrazovce vyskočilo jméno a fotografie oné dámy a také seznam jejích následovníků.

„Té život ukončit nemůžeme, “ hlesla Krausová „Přišli bychom o reformu školství. Jejím prapotomkem je Josef Kanál.“

„Dobře,“ řekl technik „Se souhlasem paní ministryně bych použil trojitou vlnu.“

————————–

Policie táhla Filipa s Honzou do trestárny.

„Filipe nebreč, to bude v pohodě,“ uklidňoval kamaráda Honza. „Aspoň jsme si zkusili ten historickej omamovací rituál…“

„Když táta mě zabije,“ vzlykal. „Syn zločinec. A on do mě vkládal takový naděje. Vždycky mi říkal, jak je dobře, že jsem slušně vychovaný a dobře se učím. A teď jsme takhle hrubě porušili zákon.“

„Ale prosím tě, co se nám může stát? V našem věku?“ konejšil ho. Bohužel se nemohl mýlit víc. Když došli do tmavé, děsivé místnosti, o oba nezdárníky se hrůzou pokoušely mdloby.

„Víte chlapci,“ odkašlal si náčelník a zahleděl se do lejstra před sebou, „váš přestupek je tak závažný, že není v naší pravomoci. Tento případ bude řešit ministryně osobně. Již brzy přijde a vyřkne ortel,“

Za půl hodiny dorazila. Chlapcům se při pohledu na vlídnou, mladou ženu ulevilo.

„Není proč oddychovat,“ řekla přísně, bez pozdravu, bez emocí. „Zdání klame. Já na vás hodná nebudu,“ zchladila hned zkraje jejich šance. „Porušili jste zákon. Za prvé tím, že jste vyvolali člověka z blízké minulosti. Za druhé jste od něj přijmuli dar. Za třetí jste požili omamnou, zakázanou látku. A za čtvrté jste zavinili smrt mladého muže a poškození mozku mladé ženy,“ podívala se na ně vyčítavě Krausová a narovnala si brýle.

„To jste ho museli zabít? Nemohli jste použít vlnu?“ rozbrečel se Honza.

„Na blízkou minulost vlna nefunguje. Tu slečnu jsme naštěstí zabít nemuseli. Řekl jí toho tak málo, jednu pouhou větu, že stačila trojitá vlna. Netíží vás svědomí?“ zamračila se na vzlykající chlapce. „Za takový přestupek je trest definován zákonem. Vymažeme vám všechny dobré vzpomínky.“

„Bože,“ zakvílel Filip. „V minulosti to měli lepší. Tam je posadili na deset let do cely a všechno bylo v pořádku. Vymazání je krutější!“

„Koukám, že se zajímáte o historii. Víte, s přihlédnutím k vašemu nízkému věku, zákon definuje ještě jiný trest, který se dá uložit jen v době přesunu. Můžete se stát prvními, tudíž pokusnými lidmi, které transportujeme do kapsy D. Nemusím doufám připomínat, jak moc nebezpečné to je. Tak si vyberte.“

„Já mám jasno,“ řekl Honza „Mého dědu zbavili o 10 % dobrých vzpomínek a dodneška se nevzpamatoval. Já bych to také nezvládl.“

„Jasný, bereme přesun,“ přidal se Filip. „Buď přežijeme a budeme se mít dobře, anebo umřeme a bude nám to jedno.“

——————–

„Gratuluji k vašemu prvnímu případu, paní ministryně,“ usmál se kapitán.

„To je teprve začátek. Teď to bude daleko horší,“ pokrčila rameny.

„Nebojte se, máte k dispozici tolik lidí, kolik potřebujete, všichni jsou specialisté. Vy máte v rukou časový plán a hlavní slovo. To je všechno. Zdá se to jako veliká zodpovědnost, ale nelze chybovat, nebojte.“

„Díky. Už bychom měli začít s prací. Tlachání nám k ničemu není.“

„Dobře.“

„Už jste rozeslali ten oběžník pro lidi, aby věděli, co je čeká?“

„Zajisté, zařídili jsme i informativní linku, pro všechny.“

„Fajn, technici tvrdí, že kapsa D je připravena a můžeme do ní zkusit poslat vzorek.“

„Vzorek, tím myslíte ty dva chlapce?“

„Ano.“

—————————–

Filip a Honza seděli ve velkém sále a čekali. Hromadili se zde technici, vědci a ministryně. Filip ani Honza netušili, že přenos je tak intenzivně připravován už dva roky.

„Honzo?“ podíval se na něj Filip. „Proč myslíš, že volej tu ministryni, když už mají stejně všechno dva roky předem připravený?“

„Jen tak na ozdobu, na uklidnění lidí. Víš kolik je v tuhle dobu sebevražd? Přitom všechno bude stejné jako dřív. Pár věcí se do kapsy D zkopíruje. Obydlí sice ne, ale budou tam prázdný domy po lidech, kteří je obývají v paralelní kapse.“

„Ty si to moc maluješ.“

„ Tak pojďte sem, vy dva,“ vyzval je vedoucí směny. „Já myslím, že není na co čekat.“

„Dobrý,“ konstatoval Filip.

„Hm,“ ozval se Honza.

„Bude to bolet,“ upozornil je technik. „Při přesunu vám asi prasknou bubínky, je to velký tlak a my to podle vás pak nastavíme pro ostatní lidi. Dáte si mezi zuby tenhle polštářek, abyste si nepřekousli jazyk. Poslat tam vaší tělesnou schránku není problém, až na drobná poranění by se nemělo nic stát. Snad ani po stránce duševní by se vám nemělo nic stát,“ vysvětloval.

„Tak kluci, sem do křesla,“ ozval se druhý technik a pokynul jim rukou. Veškeré vybavení, které používali, bylo až na pár inovací stejné jako v minulém přesunu, takže způsob byl naprosto stejný. Sejmutí tělesných a duševních informací a zakódování proti časové změně.

„Chlapci, jsme v éře mačkání tlačítek. Stačí mi zmáčknout tlačítko a stane se to, čeho se tak bojíte.“

———————————

„Ivano, nebreč,“ uklidňoval Petr svojí manželku. „Filipovi se nic nestane. Náhodou, vybrali správně, kdyby je zbavili všech dobrých vzpomínek, stali by se z nich prázdné skořápky. Bylo by to utrpení!“

„Co když to nepřežije?“ fňukala dál Ivana.

„Víš co? Trochu se rozptýlíme, podíváme se na dům, kde budeme bydlet!“

„Jak se na něj podíváme? Přidělí nám ho ministerstvo,“ vzlykala.

„Volal jsem na infolinku a tam mi řekli, že dostaneme byt našich předků z předešlé paralelní kapsy.“

„Moje máma bydlela v sirotčinci a otec byl neznámý,“ plakala dál Ivana.

„Já, ale příbuzný měl. Mý mámě bylo tehdá 17. Bydlela s babičkou ve velkém rodinném domě. A taky si psala deník a v něm je fotka.“

„Ty máš její deník?“

„Jo, takový cetky já schovávám.“ Vzal do ruky knihu, do které i s pečlivým zacházením kousal tatík čas.

„Tady to je,“ ukázal na omšelou fotografii s klasickým cihláčem z přelomu 22/23.století.

„Víš co, nepřečteme si kousek? Filip se za chvíli objeví v kapse D, 8. května 2200. Podíváme se, co se dělalo tou dobou v C? Třeba nám to přinese potěšení.“

„Tak jo,“ přikývla a otřela si slzy.

  1. květen 2200c

Je týden po přesunu. Baví mě to. Všichni jsou na sebe tak strašně hodní a svět bude brzy takový jako v kapse B. Celkem krásně jsem se zabydlela a v tomto domě se cítím obzvlášť skvěle. Máma s tátou nic neřeší a užívají si se sousedy toho, že přežili přesun. Já většinu času odpočívám na terase a poslouchám štěbetání stromů. Před chvílí jsme měli hromadnou halucinaci. Viděli jsme ve vzduchu letět nějakého tvora, který musel narazit do naší fasády. Ale najednou zmizel. Jinak se nic neděje, pořád čekáme na další instrukce.

„Tvoje matka má moc hezký zápisky,“ usmála se Ivana.

„Aspoň tě to rozesmálo.“

————————————-

„A ještě mě napadla jedna věc,“ podíval se na chlapce technik „Může se stát, že tam potkáte nějaké lidi. Nemluvte na ně, oni vás neuslyší a neuvidí. Stane se, že pár jedinců může být spatřeno v kapse, do které nepatří, někteří mají takové vlastnosti, že jsou ve více kapsách najednou. Jejich vědomí to ale nedokáže. Vy je uvidíte, oni vás sice také, ale nebudou schopni vás vnímat. Zkrátka je ignorujte, my to v průběhu doladíme.“

„Fajn. Hlavně moc neřečněte, já už to chci mít za sebou,“ zakoulel očima Honza.

„Dobře,“ řekl další technik a namačkal příslušný kód. Tlaková vlna srazila chlapce do časových hlubin. Osmý technik mezitím všechno dění přenášel na plátno.

„Dopadnou na místo bydliště přiděleného. Na levé obrazovce je přiděleno místo Honzova dopadu a na pravé místo Filipova dopadu.“

„Podívejte napravo, něco se děje,“ upozornila ministryně.

„Do prdele!“ vykřikl osmý technik. „Na satelitních snímcích je ten dům o šest metrů dál! On do něj narazí! Dělejte něco!“ obrátil se na ostatní techniky.

„To nejde, tuhle rychlost už nemůžeme zastavit,“ ozvalo se ze zadních řad.

Filip narazil na boční stěnu budoucího domu. Náraz ho rozdrtil a proměnil v hromádku zbytků.

„Kurva,“ vzdychl technik a chytil se za hlavu. „Co teď?“

Co se dá dělat. Upozorňovali jsme, že to není naprosto bezpečné. I se špatnou mapou se muselo počítat,“ uklidňovala je ministryně. „Smažte ty zbytky, ať to nevidí rodiče. Uvědomíme je samozřejmě o tom, že nepřežil, ale ať ho takhle nevidí.“

V tlačítkové éře na tento úkon stačilo opravdu pouhých pár stisků. A Filipovo tělo zmizelo. Na levé obrazovce už se probíral Honza, naprosto čilý jen s proraženými bubínky a krví tekoucí z nosu. Teď mohli přijít na řadu ostatní.