Tomáš se probudil zimou. Blížila se sedmá hodina a už se pomalu rozednívalo. Proč není přikrytý? Kde má peřinu? Šátral rukou kolem sebe, ale nic nenahmatal, takže nezbývalo než otevřít oči. To ale nebyl dobrý nápad. Všechno se mu před očima točilo, peřina byla skopnutá na podlaze a on spal oblečený. Probůh, co se včera dělo? Že by nějaká pařba? Tomáš si vůbec nemohl vzpomenout.

Rozhodl se, že si sundá džíny, aby se mu spalo pohodlněji. Když se o to pokoušel, tak se mu nejen zvedl žaludek, ale taky zjistil, že je naostro, takže svlékání rovnou vzdal. I přes stav, ve kterém byl, se snažil usilovně přemýšlet. Co se asi mohlo stát? Jak může chlap ztratit boxerky? To může přeci znamenat jenom jedno.

Tomáš se usmál. Tak, že by včera u někoho zabodoval? To by bylo překvapení, protože úspěch u žen nikdy moc neměl. Vlastně vůbec. Ve třiceti dvou letech měl za sebou jen dva vztahy a v obou případech onu dámu půl roku ukecával, než ji vůbec přesvědčil k první schůzce. Že by tohle včera zvládl během jednoho večera?

Vlastně ani moc nepil. V hospodě si dal maximálně dvě, tři piva a nanejvýš dva panáky, když se dařilo v hokeji nebo ve fotbale. Domů chodíval vždy o půlnoci, protože nesnášel noční spoje, taxíky a hlavně ta zfetovaná individua, která v noci vylézala z děr. A včera byl on úplně stejný, jako oni. To je ostuda.

Žaludek se mu zvedl podruhé a poté, co se sebe vyhodil zbytky kebabu, nebo cože si to v noci dával, se mu udělalo lépe. Vypláchl si pusu, dal si hadr na hlavu a usnul tvrdým spánkem opilců. Kolem desáté hodiny ho probudil telefon.

„Tomáši?“ ozval se ženský hlas v telefonu. „Přijdeš dnes do kanceláře?“ byla to Lucka, office manažerka z firmy, ve které Tomáš pracoval jako kodér. Tomáš se vyděsil. Takže ona není sobota? Šel pít ve všední den? Co se to děje, takhle se on přeci nechová! 

„Ahoj Lucko,“ řekl a honem vymýšlel výmluvu. „Je mi strašně zle. Omlouvám se, že jsem se neozval dřív, ale celou noc jsem zvracel a k ránu usnul tak tvrdě….“

„Ale Tomáši, tohle musíš hlásit. Robert už mohl dávno přeplánovat tvoje pracovní úkoly. Takhle budeme mít zase skluz a někdo z kluků tu bude muset dneska zůstat dýl,“ řekla naštvaně.

„Mrzí mě to, už se to nebude opakovat,“ řekl pokorně.

„Máš ještě jeden sick day, tak předpokládám, že ho budeš na dnešek chtít využít?“

„Ano, děkuji. A ještě jednou promiň…“

„V pohodě, kluci to určitě nějak zvládnou. Tak se dej do kupy a pěkný víkend,“ řekla odměřeně a zavěsila.

Tomáš si sedl na postel, dal si dlaně na obličej a nahlas si nadával do debilů. Tak on se opije ve čtvrtek, nic si nepamatuje a ještě si ani neuvědomí, že by měl jít do práce. No co, ještě mu zbyl jeden sick day. Kluků mu ale bylo líto, sám vždycky zuří, když někdo onemocní v pátek a jeho práce se dělí mezi ostatní kodéry. To pak místo v pět, jdete domu třeba v šest. A to v pátek nechcete.

Spustil nohy z postele, a když se pokusil postavit, projela mu chodidlem ostrá bolest. Zvedl nohu a zjistil, že má na noze docela hlubokou řeznou ránu. A prostěradlo od krve. No, to je gól teda! Tomáš si povzdechl a odplížil se do koupelny. Vyčistil si zuby, vysprchoval se a nohu si pečlivě zavázal. Oblékl se a projížděl telefon. Žádná SMS, žádný telefonát od někoho z přátel, který by mu pomohl vzpomenout si, kde asi byl a co dělal. Udělal si k snídani míchaná vajíčka, protože někde četl, že na kocovinu je nejlepší něco mastného, ale bůhví, jestli je to pravda. Stejně tak se říká, že by se člověk ráno měl napravit tím, čím se večer předtím zkazil, ale tahle poučka asi evidentně nepočítá s tím, že mohou existovat jedinci, kteří si nepamatují nic a už vůbec ne, co pili.

Soukal do sebe sousta míchaných vajíček a četl si u toho zprávy na mobilu. Když projížděl novinky na regionálním deníku, tak se lekl a vykřikl. Pod titulkem „Opilý muž se v noci koupal v kašně, správa městské zeleně ji bude muset vypustit,“ se nacházela Tomášova fotka, jak stojí nahý v kašně s rozpaženýma rukama a směje se. Naštěstí byla fotka rozmazaná a focená ve tmě z mobilu nějakého bystrého kolemjdoucího, takže nebylo na první pohled poznat, o koho se jedná. Tomáš si vyděšeně přečetl celý článek, kde bylo popsáno, že „opilý muž se ve tři ráno rozhodl osvěžit v kašně. Koupání v rouše Adamově si užíval až do momentu, kdy pravděpodobně stoupl na jednu z ostrých trysek a pořezal se. Před příjezdem strážníků stačil utéct a zbyly po něm jen krvavé stopy v okolí kašny a maskáčové boxerky, které ve spěchu zapomněl na lavičce.“

Takže žádná milostná avantýra. Jeho boxerky zůstaly na lavičce u kašny. No, chodit si pro ně rozhodně nebude. V článků dále byla uvedena citace pracovníka městské veřejné zeleně, který popisoval, jak se takové kašny čistí a kolik to stojí. Podle všeho z něj asi teklo hodně krve. Citaci v článku měl i mluvčí městské policie, který žádal svědky události, aby se přihlásili a sliboval výtržníkovi až 10tisícovou pokutu.

Tomáš si povzdechl a usrkl čaje. Potom se šel podívat do předsíně, kde se válely jeho boty. Chytil do ruky levou a vytáhl z ní vložku do bot, nasáklou krví. No, ještě, že se obul, když od té kašny odcházel, jinak by za sebou nechal cestičku až domů. Po snídani si musel vyměnit obvaz, který za tu chvilku stihl nasáknout krví. V tu chvíli mu došlo, že se bez pár štychů asi neobejde, a že nezbývá než vyrazit na pohotovost.

—————-

„Budu hádat,“ smála se lékařka, které mohlo být zhruba tak stejně jako Tomášovi. „Tančil jste na stole a stoupl na rozbité sklo?“

„To se lidem běžně stává?“ zeptal se Tomáš a sykl, když mu píchnula umrtvující injekci.

„Ani ne, ale ve filmech to tak občas bývá,“ zasmála se. „Tak copak jste dělal?“

„Zklamu vás, ale nic si nepamatuju. Je to trapné, ale zpil jsem se pod obraz,“ řekl a pokrčil rameny a vzápětí zase zasyčel, protože v noze cítil nepříjemné cukání.

„Ve čtvrtek je to sice trošku netradiční, ale každý občas šlápneme vedle. Snad nepijete pravidelně?“

„Ne,“ dušoval se. „Právě že nepiju skoro vůbec, takže nic nevydržím.“

„A to jste něco oslavovali?“ podivila se lékařka a udělala další steh.

„To kdybych si pamatoval…“ přiznal se.

„No to snad ne!“ smála se. „Takže vy si nepamatujete ani důvod, proč jste pil? Ani kde jste byl a kam jste šel?“ 

„Ne,“ odvětil.

„No, to nejsou dobré zprávy, nepraštil jste se do hlavy?“ zvážněla a vrátila se do profesionální roviny.

„Jsem v pořádku, vážně, je to jen to říznutí.“

„Není to jen říznutí,“ zdůraznila. „Máte to na pět stehů. Za tři dny přijďte na převaz a za týden stehy snad vyndáme,“ řekla, když šití dokončila a nohu mu ovazovala. Pak napsala lékařskou zprávu, podala mu ji a rozloučila se s ním. Tomáš nevěřil, že by mu návštěva chirurgie mohla zvednout náladu, ale stalo se.

Z ordinace se odpajdal do kavárny naproti nemocnici, objednal si kávu a větrník. Sladké sice nejedl, protože měl sklony k tloustnutí, ale dnes se rozhodl, že udělá výjimku a dá si svůj nejoblíbenější zákusek s pořádně tučným krémem. Užíval si kávy a větrníku a opatrně napsal svému kamarádovi Lubošovi, se kterým chodil na fotbal do sportbaru. Opatrně se zeptal, jestli se náhodou včera neviděli. Když mu Luboš obratem napsal, že ne, raději hned na vysvětlenou dodal, že si ho asi na dálku s někým spletl.

Chvíli si pohrával s myšlenkou, že se půjde na polici udat, ale pak si řekl, že když si nic nepamatuje, je to, jako kdyby se nic nestalo. Procházel se po městě a namáhal mozek. Co se včera stalo? Ani se nenadál a kráčel parkem, směrem k oné osudové kašně, ve které se včera podle regionálního deníku koupal. Rozhodl se, že kolem kašny jen nenápadně projde, co kdyby ho někdo, i na základě té tmavé, rozmazané fotky, poznal.

Prohlížel si ji centimetr po centimetru, ale neměl pocit, že by se mu rozsvítilo. Kašna byla dneska vypnutá, netryskala a bylo v ní o hodně méně vody. Pracovníci ze správy městské zeleně ji museli upustit, kvůli čištění, o tom se v článku psalo, to věděl. Jinak vypadala úplně stejně, jako vždycky, nudné jezírko bez vodotrysku. Nenápadně ji obešel. Preventivně se koukal do země, až ho zaujal křídový nápis: Bernardýne, ozvi se! A telefonní číslo. Bernardýn? Bernardýn! To mu něco připomíná. Možná se v noci setkal s někým, kdo si říká Bernardýn. Číslo si třikrát přečetl, aby si ho zapamatoval, a když byl od kašny dostatečně daleko, uložil si ho do mobilu. Sice patřil mezi lidi, které telefonování děsí nade vše, ale ještě víc ho děsila ta bezmoc, že se včera choval jako někdo jiný a neví proč.

„Haló?“ ozval se ženský hlas na druhém konci po třech zazvoněních.

„Já… Potřeboval bych vědět něco o Bernardýnovi,“ vyklopil ze sebe.

„Tak přeci jsi zavolal,“ ozval se nadšený hlas. „Chtěla jsem ti poděkovat. Za všechno. Nevím ani jak.“

„Totiž. Já nevím za co.“

„Cože?“

„Víš,“ mluvil tiše. „Já si z včerejší noci nic nepamatuju. Ani nevím, jestli mluvíš s tím, s kým si chtěla mluvit. Ale viděl jsem tvůj vzkaz u kašny a… Něco mi to říká.“

„Ty si to nepamatuješ?“ řekla zklamaně. „Bylo to pro mě hrozně důležité.“

„Možná bys mi mohla pomoct. Co kdybychom se sešli a ty bys mi pomohla si vzpomenout?“

„Já to nechápu. Včera si říkal, že tohle bude večer, který si budeme pamatovat celý život. A neuplynul ani den a ty už nevíš?“

„Ne,“ zabrzdil ji. „Já si vzpomenu, na všechno. Jenom mám okno, nevím, co se včera dělo. Potřebuju pomoct. Prosím.“

„Tak dobře. Dlužím ti to. Chceš se sejít a dát si někde kávu?“

Tomáš řekl, že ano a navrhl sejít se za hodinu v kavárně, která byla od kašny dostatečně daleko. Neví, co to je za ženu, neví, jakou roli v celém večeru hrála. Možná žádnou. Možná si ho s někým plete. Procházení už ho unavilo a noha ho pekelně bolela. Vyrazil do kavárny dřív. Je to vcelku i strategické, usadí se k nějakému stolu, a když ho ona žena pozná, sedne si k němu a vše mu vysvětlí. Když nic, odejde a nic se nestalo.

V kavárně se posadil do rohu, objednal si horký hruškový džus a vzal si z pultu regionální noviny. Chvíli s nimi listoval, ale nic v nich nebylo. Jistě – noviny mají uzávěrku večer, noční záležitosti se tak do denního tisku nedostanou. Ale stejně si je s chutí přečetl – už strašně dlouho v ruce tištěné noviny neměl.

Vždycky, když se otevřely dveře, sledoval, kdo přišel, ale nikdo mu nepřišel povědomý. A to až do okamžiku, kdy dveřmi prošla drobná dívka s jasně rudými vlasy. Ta mu někoho připomíná! Těch vlasů se dotýkal. Vybavil si i vůni jejích vlasů, vůni tutti frutti, kterou v dětství miloval. Upřeně se na dívku podíval a usmál se. Ona se usmála také a vykročila k němu. Sundala si tašku, kterou měla přes rameno, rozepnula si bundu a posadila se naproti němu.

„Takže jsi mě přeci jen poznal? Má podoba ti z hlavy nevypršela?“

„Nevyprchala,“ zasmál se jejímu výrazu a řekl jí, jak si vzpomněl na vůni jejích vlasů, ale to je vše.

„Tak aspoň něco,“ pokrčila rameny a objednala si také džus.

„Mohla bys mi říct aspoň, jak se jmenuješ?“

„Nemohla. Víš,“ podepřela si rukama bradu. „Včera se něco stalo, něco, co pro mě bylo hodně důležité a myslím, že pro tebe taky. Sliboval jsi mi nezapomenutelnou noc a to se doopravdy stalo. A že si ji hned ráno zapomněl, je…. Úplně mě to bolí.“

„Promiň mi to,“ sklonil hlavu. „Ale já vážně dělám, co můžu, abych si vzpomněl.“

„Já ti pomůžu. Pokud si na celou noc vzpomeneš, budu ráda, když se ještě potkáme. Když si nevzpomeneš, odejdu a už se nikdy neuvidíme,“ řekla a zadívala se na něj velkýma zelenýma očima. Tomáš si ji prohlížel. Vypadala mladě. Asi bude o hodně mladší než on. Klidně o deset let.

„Dobře,“ přikývl a nervózně polkl, protože nevěděl, co ho čeká. „Co mám dělat?“

„Nějakou věc si z té noci musíš pamatovat, když jsi došel ke kašně a našel tam můj vzkaz. Dokonce jsi věděl, že je pro tebe.“

„Vím, že jsem se v té kašně v noci koupal, nahý. Koupala ses tam také?“ 

„Ne.“ 

„A byla jsi u toho?“

„Ano.“ Tomáš zavřel oči a představoval si celou scénu. Když se dívka naklonila, ucítil znovu tu vůni a začal si matně vzpomínat. „Držel jsem tě kolem ramen a šla jsi vedle mě. Smála ses. A vyprávěla jsi nějakou historku. Na základě té historky jsem se koupal?“

„To je správně.“

„Promiň, bude to teď znít asi divně, ale mohla by ses naklonit blíž? Ta tvoje vůně mi pomáhá vzpomenout si.“

Dívka se zasmála a naklonila se k němu. Ten smích. Takhle zvonivě se smála, když mu vyprávěla tu kouzelnou historku. Co v ní bylo kouzelného? „Kouzelná mince v kašně. Kdo z kašny vyloví minci, která tam byla vhozená jako první, může si přát tři přání, která se mu splní. Šel jsem pro tu minci. A svlékl jsem se do naha, protože jsi říkala, že na konci října by se koupal jen šílenec a z mokrého oblečení jen dostanu zápal plic.“

„To sis vzpomněl jen na základě toho, jakým šampónem si umývám vlasy?“ zašklebila se na něj.

„Ano,“ usmál se. „Jenže teď jsem trošku v koncích. Vynesl jsem ven spoustu mincí. A vybral jsem tu nejhezčí. Byla na ní nějaká květina, nebo rostlina. To byla ona, že? Ta kouzelná!“

Dívka se usmála a několikrát vesele přikývla. Pak si sáhla do kapsy svetříku a vytáhla 50 pencí, minci, na které byla z jedné strany květina. Na minci bylo poznat, že dlouho ležela v kašně. Proto ji vybral, z těch všech, co vylovil. Vypadala ze všech nejzničenější, a proto musela být nejstarší. Vzal si ji do ruky a chvíli ji jenom tak držel.

„Červenka. Oslovoval jsem tě Červenko,“ podíval se na dívku a vítězoslavně se usmál. Napil se horkého džusu a dále minci převaloval v ruce. Ona na něj upřeně hleděla svýma obrovskýma očima a jenom přikyvovala. Nechtěla mluvit, aby nepřetrhla jeho nit. „Potom jsme utíkali, protože někdo zavolal policii. Sebral jsem oblečení z lavičky a utíkal jsem nahý pryč. Ty jsi mi nesla boty. Schovali jsme se na parkovišti za dodávkou a já se oblékal.“

Tomáš si vzpomněl, jak se dívka smála, když panikařil, protože ztratil boxerky. Říkala mu, že se jí stejně maskáč nelíbí a kdyby ji chtěl někdy v budoucnu ohromit, určitě by si měl obléct něco jiného. Někdy v budoucnu. Počítala s tím, že se s ním ještě někdy uvidí. To je pošetilé. Je mladá, možná ještě neví, že některé věci vypadají v noci věčně a odejdou s východem slunce. Stejně jako jeho paměť.

Červenka znovu sáhla do kapsy a tentokrát vytáhla šedavý, tyrkysový kámen, který měl uprostřed skrz na skrz díru. „Tohle jsi mi dal,“ zašeptala a dala mu kámen do ruky. „Víš, co to je?“ 

Tomáš ho převaloval v ruce. Prsty přejížděl po povrchu a snažil se najít jakoukoliv vrásku, která by mu řekla víc, něco mu připomněla. „Je to měsíční kámen,“ řekl také šeptem. „Našli jsme ho na střeše toho rozpadlého domu, kde jsme byli před tím, než jsem se koupal v kašně.“

„Vidíš ten dům před očima? Zavři je a představ si ho. Třeba si vzpomeneš, proč jsme tam byli,“ řekla tak tiše, jako kdyby jen pohybovala rty a on odezíral. Zavřel oči a vracel se do toho šera, scházeli houštinou. Pěšinka, po které vyrazili, za chvíli zmizela. On šel jako první a hrdinně odolával všem větvím a šlahounům, které po něm sekaly, jako kdyby nechtěly, aby šel dál. Dívka za ním si nestěžovala, protože ji asi cestu zdárně prošlapal. Chtěla se podívat na hvězdy. Vidět je tak, jako nikdy předtím. On navrhl, že jí vezme do hvězdárny. Nechtěla o tom ani slyšet, protože se bála vloupat se v noci do hvězdárny. A on se smál a říkal jí, že půjdou do domu, který nikdy hvězdárnou nebyl. Stane se hvězdárnou jen pro ně dva. Na chvíli. A až odejdou, promění se zase v to, čím byl předtím. V ruinu.

Došli až k plotu. Kousek od cesty byla díra v pletivu, kterou se dostali na zarostlý pozemek, džungli, v jejímž středu se jako monstrum rozkládala rozpadlá pětipatrová barabizna. Říkal jí, ať budovu nevnímá tak, jak ji vidí, ale jak by ji chtěla vidět.

„Říkala jsi, že se ti betonové schody před očima proměnily v dlouhé schodiště starých barokních sálů a že se chceš protančit až na vrchol budovy. A já jsem říkal, že je to nebezpečné. Držel jsem tě za ruku a vyšli jsme až nahoru.“

Uvnitř budovy to zapáchalo. Evidentně tam někde nocovali bezdomovci. Tomáš s dívkou vylezli až na střechu. Zdolali i to nejhorší schodiště. To, které v sobě mělo nejvíce děr. Když vylezli na střechu, lehli si na černý povrch a dívali se nad sebe. Měli štěstí, protože na to, že je konec října, byla obloha překvapivě jasná a plná hvězd.

„Dívali jsme se na Orionidy. Neznala jsi tenhle roj meteoroidů. Nevěděla jsi, že jsou z Halleyovy komety. Vyprávěl jsem ti o ní.“

„A já říkala, že si připadám jako v nějakém hloupém romantickém filmu. A ptala jsem se tě, jak jsi zařídil, že zrovna v hodinu, ve kterou jsme vylezli na střechu, nad námi proplul roj meteoroidů.“

„Slíbil jsem ti přeci, že tě vezmu do hvězdárny. Do soukromé hvězdárny, která se stane hvězdárnou jen na jednu noc. Na chvíli.“

Červenka si prohrábla vlasy levou rukou a pročesávala si je prsty, jako kdyby to byl hřebínek. Možná byla nervózní. Ale z čeho? Bylo všechno, co se v té noci dělo jen hezké? Nestalo se i něco špatného? A proč si všechno vybavuje odzadu? Muselo se stát něco důležitého, když ji vzal do té staré barabizny. Občas tam chodí přemýšlet. Když chce ticho a samotu. Děsí se momentu, kdy budovu srovnají se zemí, což má být v horizontu dvou let. Nikoho tam nebere. Proč tam vzal ji? Muselo mu to připadat důležité. Ten kámen.

„Něco vedle nás spadlo. Byl to ten kámen. Proto jsi ho nazvala měsíčním kamenem a dala sis ho do kapsy. Říkala jsi, že symbolizuje vášnivou lásku. Pak jsem tě políbil.“ Tomáš si vzpomněl na to, jak ho ty červené vlasy šimraly na obličeji. Jak tu dívku opatrně objímal, protože se bál, že se mu ta noc jen zdá.

„Bál ses, že se ti to zdá,“ řekla tiše a sklonila hlavu, protože jí tvář polil ruměnec. „Nechtěl jsi mě obejmout pořádně, protože si měl obavu, že mě rozmačkáš. Říkala jsem ti, že je to hloupost.“ Tomášovi se před očima odehrával celý výjev, jako kdyby tam byl a dělo se to právě teď. Musí si vzpomenout na to, čím tuhle dívku tak zaujal, že s ním chtěla jít pozorovat hvězdy. Že s ní chtěl být na svém soukromém místě.

Dopil horký džus a usilovně si lámal hlavu. Červenka mu podala ruku. Chytil ji a stejně, jako předtím zkoumal měsíční kámen, držel dívčinu ruku. Byla studená jak led. Stejně jako včera, ptal se jí, jestli náhodou Červenky neodlétají na zimu do teplých krajů. Ona mu řekla, že jí nezbývá, než tady přezimovat.

Poprvé ji chytil za ruku v té tajné restauraci. Večeřeli na terase mezi střechami kostelů a činžáků ze začátku 20. století. Červenka byla nadšená. Jedli humra s máslovocitrónovou omáčkou a sladkými bramborami.

„Předkrm byl quiche s dýní,“ řekl Tomáš.

„Nikdy předtím jsi ten výraz neslyšel. Říkal jsi, že to zní škodolibě. Jako když na sebe dělají děti kiš kiš. Bál ses, že ten předkrm bude zlověstný.“

„K humrovi jsme pili červené víno, protože bílé k němu pijí všichni.“

„Láhev stála tisíc korun a ty jsi říkal, že v nezapomenutelnou noc si to můžeš klidně dovolit a že tě to rozhodně nebude mrzet.“

„Zákusek byl dort s pekanovými ořechy a javorovým sirupem. Nesedělo mi k tomu to víno, tak jsem objednal ještě panáka malibu.“

„Říkala jsem ti, že mi z těch slaďáren bývá akorát špatně.“

„Ale nebylo. Chutnalo ti to. Napila ses a natahovala jsi ruku přes zábradlí. Říkala jsi, že ty střechy jsou na dosah. Že máš pocit, že se jich můžeš dotknout.“

Oba byli myšlenkami v tajné střešní restauraci a ani si nevšimli číšníka v realitě kavárny, který kolem nich již dvakrát nervózně prošel a doléval jim vodu. Tomáš si matně vybavoval, jak jedli humra a moc u toho nemluvili, protože to bylo pro oba poprvé a chtěli si ho náležitě vychutnat. Jak ho Červenka pocákala humří šťávou, když bojovala s louskáčkem a snažila se mořskou potvoru otevřít. Vybavoval si i to, jak se jí u zákusku ptal, co to jsou pekanové ořechy a proč mají tak divný název. Pamatoval si i příchod do restaurace. Někdo je tam vedl. Ani on, ani ona restauraci neznali.

„Stáli jsme na ulici a já jsem říkal, že tahle noc bude nezapomenutelná. Ty jsi říkala, že máš hlad a já ti slíbil tu nejlepší večeři ve městě. Otočil se k nám nějaký muž a ptal se nás, jestli už jsme slyšeli o tajných restauracích.“

„Bála jsem se s tím mužem někam jít,“ zamrkala svýma obrovskýma očima Červenka. „Ale ty jsi řekl, že takové osudové náhody se musí poslouchat. A když jsme už vyslovili čarovné heslo, že máme hlad a jako na zavolanou se objevil tento muž, je to osud, který rozhodně musíme uposlechnout.“

„Šli jsme asi patnáct minut, ten muž nás oslovoval vzácní hosté a slíbil nám, že ochutnáme jídlo, které jsme ještě nikdy neměli. A že budeme mít hvězdy na dosah. Restaurace byla v celkem nenápadném činžáku. Jeli jsme výtahem, kde u posledních dvou pater byl otvor na klíček, aby se tam dostali jen ti, co opravdu jedou do restaurace.“

„Už víš, co bylo předtím? Předtím než nás ten muž oslovil?“

Tomáš zakroutil hlavou. Viděl sebe v dobré náladě, jak stojí na ulici, srší vtipem a vysvětluje Července, že pro noci, jako je tato, se vyplatí žít. A pak už to nešlo, nepomáhala mu vůně tutti frutti, ani Červenčina ruka. Nevěděl, co bylo předtím. Červenka na něj upřeně hleděla, a když se jich číšník přišel zeptat, jestli si ještě něco dají, řekla, že už ne.

„Ty si na to nevzpomeneš, že ne?“ řekla smutně a vykroutila svou ruku z jeho. Vzala si ze stolu minci s květinou a dala si jí zpátky do kapsy. „Nechám si tu minci na památku. Chceš si vzít ten měsíční kámen? Stejně toho o vesmíru víš víc, než já.“

„Počkej ještě!“ znervózněl Tomáš „Dej mi ještě šanci, prosím. Budu přemýšlet celou noc. Celou sobotu. A můžeme se vidět třeba v neděli. A…“

„Když sis nevzpomněl teď, už si nevzpomeneš. Nezapomenutelná noc, na kterou se hned zapomene asi tak nezapomenutelná není,“ pokrčila rameny.

„Prosím tě, promiň. Já nejsem moc zvyklý pít a asi jsem to přehnal…“ 

„Dvě skleničky vína a jedno sladké malibu? To je přece na ztrátu paměti málo, ne?“

„Počkej. My jsme nic víc nepili? Neopili jsme se?“

„Ne. Nechtěli jsme se opíjet a otupovat si smysly. Chtěli jsme to všechno na plno vnímat a na nic nezapomenout.“

„Museli jsme se opít. Měl jsem ráno kocovinu, bylo mi zle a nic jsem si nepamatoval.“

„Možná jsi potom ještě někam šel.“

„Ty jsi odešla,“ vzpomněl si Tomáš. „Z toho parkoviště. Říkala jsi, že si musíš odskočit a zmizela si. Už ses nevrátila. Čekal jsem tam dvacet minut a pak jsem tě další hodinu hledal všude kolem.“

„Promiň. Musela jsem odejít. Bylo to všechno tak hezké, že jsem se bála, že žádný další zážitek už to nepřekoná. A pak se pomalu rozední a všechno zmizí,“ zvedla se, oblékla si bundu a natáhla si přes sebe kabelku.

„Už odcházíš? Počkej, já to zaplatím,“ řekl, když Červenka sahala do tašky pro peněženku.

„Děkuju. Ráda jsem tě poznala,“ natáhla k němu ruku a vydala se ke dveřím.

„Já tebe taky. Můžu ti zavolat, když si vzpomenu?“ zavolal na ni. Otočila se na něj, zatvářila se smutně a naposledy se na něj podívala svým obrovskýma zelenýma očima. Potom se zavřely dveře a Červenka zmizela.

Tomáš pocítil takovou vlnu zoufalství, že se málem rozbrečel jako malé děcko. Na dosah měl něco, co by změnilo jeho nudný život. Na dosah měl takovou krásnou dívku, která určitě byla ta pravá. Na dosah měl potvrzení, že se z něj za posledních deset let osamělého života nestal nudný morous, a že když chce, ještě pořád se umí odvázat a být zábavný. S nepřítomným výrazem ve tváři bez jediného slova zaplatil a vydal se ven. U nejbližšího koše se vyzvracel. Bylo mu z toho všeho na nic.

Šel pryč. Nepřemýšlel nad tím, kam jde. Zapomněl našlapovat na hranu chodidla, bolest necítil a bylo mu úplně jedno, že si může roztrhat stehy a znovu otevřít ránu na noze. Co kdyby zkusil najít nějakého hypnotizéra, který by mu události z včerejšího večera z hlavy vydoloval? Snažil se najít místo, kde mu včera Červenka utekla. Které parkoviště to mohlo být? Došel až ke kašně a od ní pokračoval po hlavní ulici nahoru. Po deseti minutách zabočil k supermarketu a přemýšlel, jestli tohle parkoviště mohlo být to, kde se s Červenkou viděl naposled.

Procházel kolem aut a pozorně si je prohlížel. Už se stmívalo a noha ho začínala bolet. Sedl si na obrubník a přemýšlel. Supermarket byl naštěstí z provozních důvodů zavřený a nikdo tam nebyl. Lehl si na trávník za sebou. Bylo mu jedno, že tam možná chodí psi, nebo zvrací puberťáci. Měl takový nutkavý pocit, že to musí udělat. Že by tady ležel včera? A koukal na hvězdy? Ne. Tohle parkoviště to nebylo. Ale stejně si potřeboval odpočinout, neměl moc sil jít nikam dál.

„Bernardýn. Bernardýne, bernardýne!“ v hlavě mu vířilo oslovení, které bylo napsané ve vzkazu u kašny. Proč se nezabýval tímhle? Proč se v kavárně nesnažil rozpomenout si na důvod, proč by mu ta dívka mohla říkat Bernardýne?

„Přemýšlej chlape, přemýšlej,“ hecoval sám sebe. Bernardýni mají na krku ten soudek. Ale on včera nepil. O alkoholu to teda asi nebude. Bernardýni jsou chlupatí a huňatí, to on taky moc není. Jsou to silní psi – on sice není žádný Rambo, ale silným mužem se nazvat může. Barev se to asi týkat nebude. Pak si přeci jen na něco vzpomněl. Když Červenka odešla a on nešťastně prohledával okolí parkoviště, nemohl se smířit s neúspěchem. Někam šel. Domu ne. Ke kašně taky ne, tam by ho mohli chytit policajti. Šel do té barabizny. Doufal, že ji tam potká, na střeše, jak pozoruje hvězdy. Ale věděl, že to je hloupost. Tam by v noci žádná žena sama našla. Červenka to sama říkala, že by se tam bála. Bezdomovců a narkomanů.

Ale on tam šel a říkal si, že jako správný bernardýn ji musí najít a v případě potřeby ji zachránit znovu. Znovu? Takže on ji včera před něčím, nebo před někým zachránil? A pak to spolu oslavovali? Kéž by si vzpomněl, co přesně udělal. Když včera nad ránem došel do té staré barabizny, vyšel až nahoru. Červenka tam, jak očekával, nebyla. Pro jistotu prošel všechna patra. Kromě prvního. Co když se něco stalo tam?

Proč neprošel první patro? Detailně si vybavoval svou cestu ze střechy dolů a procházku pátým patrem, ve čtvrtém byl ten spící bezdomovec, který vypadal jako mrtvola. Ve třetím visel oběšencův provaz bez oběšence. Do druhého také došel, vzpomínal si na ten puch hniloby, jejíž původ ani nechtěl znát. Prošel celé druhé patro až ke schodišti na konci chodby, kterým nikdy nechodil, protože bylo za hranicí životnosti.

Ale včera po něm šel. Nebo aspoň vstoupil na prvních pár schodů. Schodiště pod ním najednou zmizelo a zmizel i on. A pak se probudil u sebe doma v posteli, s šílenou bolestí hlavy. Neopil se. Propadl schodištěm do prvního patra. Co když se mu něco stalo a všechno tohle je jen halucinace? Nebo sen? V tu chvíli se mu znovu obrátil žaludek. Potom zavřel oči a usnul.

———

Tomáš šel z práce, a protože neměl náladu na davy lidí, rozhodl se jít domů pěšky a zastavit se cestou v malé sámošce, kde nakupují jen důchodci z okolí. Koupí si tam párky a rohlíky a udělá si dnes nezdravou večeři. Vzpomněl si ale, že mu chybí i mléko na snídani, koupil si na večer dvě piva, pytlík brambůrek a toaletní papír, takže nakonec odcházel z obchodu s plnou nákupní taškou. S tím se přeci nepotáhne domů pěšky. Došel na nejbližší tramvajovou zastávku. Stálo na ní asi patnáct lidí, což mu nebylo úplně po chuti, ale z kopce už se řítila trojka. Když zatne zuby, za pár minut je doma.

V ten okamžik se dívka, která stála na ostrůvku vedle něj, zhroutila na zem, přímo do kolejiště. Tomáš nepřemýšlel ani vteřinu. Periferním pohledem viděl jedoucí tramvaj, ozvalo se zlověstné zvonění, ale i tak skočil na koleje a dívku odstrčil. Zavřel oči a chvíli se je bál otevřít.

„Jste v pořádku?“ ozval se vyděšený řidič z tramvaje, která zastavila vedle nich. Vedle! Díky bohu, stihnul to! Oba mají všechny končetiny a kromě toho, že si dívka odřela loket, rameno a roztrhla punčocháče, se nikomu nic nestalo.

„Já jsem v pořádku,“ řekl Tomáš a podíval se na červenovlasou dívku, která otevřela obrovské zelené oči a vyděšeně kolem sebe koukala. „Já jsem asi omdlela,“ řekla tiše. „Co se stalo?“

„Upadla jste na koleje, přímo před jedoucí tramvají! Máte štěstí, že pro vás tento muž tak hrdinně skočil. Mám vám zavolat záchranku?“ zeptal se starostlivě řidič.

„Nic mi není,“ usmála se dívka. „Mám jen nízký tlak a občas omdlívám. Promiňte mi to.“

„To je ale hodně nebezpečné, měla byste s tím jít k doktorovi,“ zakroutil hlavou řidič. Tomáš dívce pomohl na nohy a řekl řidiči, ať v klidu pokračuje dál, že se o děvče postará. Tramvaj odjela a dívka začala Tomášovi děkovat.

„Zachránil jste mi život. Jste můj bernardýn!“

„Ale soudek s alkoholem už nemám,“ zasmál se Tomáš a podíval se za sebe, kde plaval v rozbitém pivu jeho rozsypaný nákup. „Ale naproti přes ulici je celkem děsivý pajzl, kde vám klidně nějakého panáka koupím, abych dostál své bernardýnské službě.

„No, spíš bych potřebovala něco sladkého, ideálně nějakou colu. Občas omdlívám, když mi chybí cukr,“ pokrčila rameny. Tomáš přikývl a vedl dívku, které se třásly ruce i nohy, přes ulici do pajzlu. Když vstoupili dovnitř, štamgasti na ně sice koukali trochu udiveně, ale výčepní v ledničce dvě plechovky s colou našel. Nedokázal sice pochopit, že k tomu dvojice nechce rum, ale nakonec je nechal být. Dívka se žíznivě napila a pak se podívala na Tomáše.

„Ještě jednou vám děkuji. To by byla pěkná smůla, umřít jen kvůli tomu, že jsem omdlela na tak blbém místě.“

„To tedy ano.“

„Nebýt vás, byla bych mrtvá.“

„Nechci se chlubit, ale myslím, že ano,“ řekl Tomáš a začervenal se. „Poslyšte,“ naklonil se k ní. „Nechtěla byste to oslavit? Že jste se podruhé narodila?“

„Jakou oslavu máte na mysli?“

„No vzhledem k tomu, že moje večeře zůstala ležet rozbitá na tramvajovém ostrůvku, přemýšlím nad tím, že bych se šel někam najít. A rád bych vás pozval.“

„Vy jste mě zachránil a ještě mě chcete někam zvát? Neměla bych zvát spíš já vás?“

„Na to zapomeňte. Já jsem gentleman ze staré školy.“

„Tak dobře, jsem pro. Už jsem dlouho nic neslavila. Vůbec by mi nevadilo slavit celou noc,“ zasmála se.

„Neříkejte dvakrát, to můžu zařídit.“

„Vy nikam nespěcháte? Domů, za někým?“

„Nespěchám. Žiju sám. A myslím si, že když se někdo podruhé narodí, měl by to pořádně oslavit. Obrovskou oslavou. Zažít nezapomenutelnou noc,“ vyhrkl Tomáš a pak se trochu zarazil, protože se bál, že slovy o nezapomenutelné noci dívku vyděsí.

„Beru vás za slovo. Chci zažít nezapomenutelnou noc. Sice vás vůbec neznám, ale zase si říkám, že kdybyste byl úchylák, který mě chce zabít, asi byste pro mě pod tu tramvaj neskákal.“

„To je celkem logická úvaha,“ zasmál se Tomáš. „Jak se jmenujete?“

„Když jsme se dneska podruhé narodila, tak bych mohla dostat nějaké nové jméno. Nechcete mi něco vymyslet?“

„Nejsem moc kreativní. Ale když se na vás podívám, vzpomenu si na Červenku.“

„V tom případě se odteď jmenuji Červenka,“ usmála se na něj. „A ty jsi Bernardýn, jestli ti tedy můžu tykat.“ Tomáš přikývl a podali si ruce. Colu již dopili, tak zaplatil a co nejrychleji ošklivý pajzl opustili. Dívka už vypadala lépe. Vrátila se jí barva do obličeje a končetiny se jí přestaly třást. Tomáš jí nabídl rámě a vyrazili na ulici.

„Co rád jíš?“ otočila se na něj Červenka.

„Ze všeho nejradši mám guláš. Ale dneska bychom si měli dát k večeři něco exkluzivního, něco, co jsme nikdy nejedli,“ usmál se na ni tajemně, když kráčeli po hlavní třídě směrem do centra.

„Třeba… humra!“ rozesmála se Červenka

„To jsem nikdy nejedl,“ řekl Tomáš. „Ale nejsem si úplně jist, jestli nám ho dneska někde uvaří,“ pokrčil rameny. V tom se ozval muž v kostkovaném kabátě, který kráčel za nimi. „Nezlobte se, že poslouchám cizí rozhovory,“ řekl příjemným hlasem. „Ale pokud chcete humra, rád bych vás pozval do restaurace Nad městskými střechami, kde ho zrovna dnes máme v nabídce.“

„O takové restauraci jsem v životě neslyšel,“ řekl udiveně Tomáš.

„A o konceptu tajných restaurací jste již slyšel?“ Tomáš zavrtěl hlavou a do konverzace se zapojila Červenka. „Znám jeden tajný bar, ale v tajné restauraci jsem ještě nikdy nebyla. Mám strach, ale láká mě to.“

„Tak jo. Pojďme to zkusit, takové osudové náhody se prostě musí využít“ usmál se na muže v kostkovaném kabátě a nechali se do restaurace odvést.

———————————–

Zpívají ptáci v říjnu? A jak zpívá červenka? Tomášovi pípalo v uších a netušil, kde je a co se stalo. V hlavě se mu ozýval ptačí zpěv a před očima viděl louku, nad kterou poletují červenky a hýlové.

„A šéf mi řekl, že mi nepřidá, protože podle něj nepracuji na 100 %, ale jen na devadesát,“ ozýval se z dálky ženský hlas. „No a já mu řekla, že mu ukážu, co to je, pracovat na 90 % a že teda každý den naschvál prolelkuju 48 minut, aby viděl. A dneska si mě volal a říká, že mi teda přidá pět tisíc!“

„Gratuluju,“ řekl Tomáš tiše.

„Tome! Ty mě slyšíš!“ ozval se hlas nadšeně.

„Ahoj ségra,“ řekl a pomalu otevřel oči. „Co se stalo?“

„Praskla ti lebka, ty blbe. Už tady vedle tebe sedím skoro tři dny a modlím se za tebe.“

„Vždyť nejsi věřící.“

„To byla jen fráze. Prostě jsem si kvůli tobě vzala dovolenou a čekám, až se laskavě probereš.“

„Tos nemusela. A jak jsem se sem dostal?“

„Sanitkou, jak asi jinak. Našli tě ležet poblitýho na parkovišti. Zavolali na tebe strážníky, protože měli za to, že jsi zfetovanej. Ti naštěstí poznali, že jsi asi měl nějakou nehodu. Víš, jak jsi mě vyděsil? Já ti volám, abych zjistila, jak se máš, a telefon zvedne policajt?“

„Promiň Leni,“ řekl smutně. „Jsi moc hodná, že jsi přišla, i žes tady se mnou seděla. To jsem byl tak moc na umření?“

„Ale kdepak,“ zasmála se Lenka. „Ale vždycky je to v těch filmech, víš? Hlavní hrdince zavolají, že její bratr nebo partner měl nehodu, ona sešlápne pedál až k podlaze, frčí za ním do špitálu a tam u něj tři dny sedí, mluví na něj, modlí se… A on se pak probere.“

„To nechápu. Takže nejsem na umření a ty tady se mnou tři dny sedíš, protože se to tak dělá ve filmech?“

„Tak, trošku na umření to teda bylo. Udělala se ti v hlavě nějaká sraženina, tak tě operovali a pak tě nechali v umělým spánku. Doktor říkal, že budeš v pohodě a že tě za pár dnů probudí. Ale i tak jsem měla strach.“

„A rodiče to vědí?“

„Jo, byli tu za tebou včera. Brnknu jim, že už jsi zpátky mezi živými,“ zasmála se nahlas jako kůň.

„A nikdo jiný mě nehledal?“

„Koho máš na mysli? Policajty?“ mrkla na něj. „Tak ti tu byli.“

„A mám nějakej problém?“

„To musíš vědět sám,“ smála se a Tomáš už si představoval ty novinové titulky o tom, jak na policisté dopadli toho muže, který noc předtím pohoršoval nahotou a zneuctil městskou kašnu svou krví. „Jen je zajímalo, jestli tě někdo praštil, ale podle doktorů jsi spíš někde upadl.“

„Aha,“ řekl úlevně.

„Tak co se stalo?“ udeřila na něj.

„Probořily se se mnou schody v jednom starým baráku, to je všechno. A nikde to neříkej, protože jsem tam neměl co dělat.“

„Jako kdyby ti bylo patnáct, bratříčku. Ale už ti táhne na Kristova léta, měl bys trochu dospět.“

„Že to říkáš zrovna ty.“

„Myslím, že mi křivdíš,“ pokrčila rameny a políbila ho na tvář. „Ale když mi nechceš říct celou historku, tak já teda půjdu. Stejně už mám hlad,“ vzala si kabelku a vykročila ke dveřím.

„Počkej, já to nemyslel zle,“ zavolal na ní.

„To si vykládej třeba Července,“ mrkla na něj a zavřela za sebou dveře. Tomáš ztuhnul. Jak může Lenka vědět o Července? Možná něco v bezvědomí vykřikoval. Když si na noc s Červenkou vzpomněl, píchlo ho u srdce. Kdyby se do toho baráku nevracel, nemusel ztratit paměť a přijít o příležitost získat tuhle krásnou dívku.

V jednu chvíli měl skoro chuť se rozbrečet, když si uvědomil, jakým člověkem jednu noc byl. A teď je prostě zase tím starým Tomášem, který je nemastný, neslaný a příliš nikoho nezajímá. V ten okamžik se otevřely dveře. Stála v nich červenovlasá dívka s velkýma zelenýma očima a beze slov na Tomáše koukala.

„Červenko,“ vzdychl. „Odpusť mi, že jsem zapomněl nezapomenutelné.“

„Ahoj Bernardýne,“ usmála se. „Myslím, že prasklá lebka je dostatečně dobrá výmluva.“

„Teď už si vzpomínám na všechno, tak bychom třeba někdy mohli zajít někam na drink?“

„Třeba hned,“ vyplázla na něj jazyk a nalila mu z konvice čaj. „Můžeme začít třeba skvělým nemocničním čajem.“