Deset let jsem pracovala jako učitelka na základní škole. Potom jsem se jednoho dne zhroutila a do konce školního roku zůstala na nemocenské. První dny jsem trávila doma četbou a o povolených vycházkách jsem chodila do lesa, kde jsem jen tak seděla na pařezu a poslouchala to ticho. Litovala jsem se. Jsem slabá povaha, to vím, ale být učitelkou byl můj sen, už od první třídy. Už od toho dne, kdy jsem si sedla do lavice a na druhé straně viděla tu krásnou paní, které všechny děti malují obrázky a nosí květiny. Tou jsem chtěla být.

Ve školství jsem strávila deset krásných let. Občas se objevily nějaké problémy, ale vždy jsem to nějak zvládla. Až do doby, kdy jsem dostala čtvrťáky, po tragické smrti kolegyně Ivany. Děti změnu učitelky nerozdýchaly a mě čekala těžká šikana. Nebudu se zde rozepisovat o tom, co vše se dělo, protože se trošku stydím za to, že jsem si to nechala líbit a nevyhledala odbornou pomoc. Tu jsem samozřejmě potřebovala nejen já, ale i děti ve svěřené třídě. Snažila jsem se celou situaci překousnout, nedat na sobě najevo, jak moc mi vadí, že se mi děti vloupaly do kabinetu, rozstříhaly mi drahý kabát a rozsypaly a rozšlapaly těstovinový salát po koberci. Mrtvá myš se mi do šuplíku asi dostala omylem.

Opakované rány softbalovým míčkem do zad při hodinách tělocviku od sportovně nadaného žáka mohly být také náhoda, že? Ale když jsem na nástěnce našla oběšenou sovičku Emilku, mého maskota, který se mnou trávil každou odučenou hodinou po celých deset let, všechno se rozplynulo. Nad oběšeným plyšákem probodaným špendlíky jsem začala brečet a zoufale kvílet, dokud mě neodtáhla pryč kolegyně z vedlejší třídy. To byl konec mé učitelské kariéry.

Po nemocenské jsem si dopřála ještě volné léto, abych se definitivně zotavila, udělala jsem si malý čundr a toulala se po lesích a jen chodila. V srpnu jsem začala hledat práci. Netušila jsem, co bych mohla dělat. Snažila jsem se zúročit svou angličtinu a plynulou italštinu, kterou jsem se naučila na Erasmu v Boloni. To ale nestačilo. Posílala jsem životopisy do nejrůznějších firem, na asistentku, které se moderně říká back office, na projektovou manažerku, obchodní referentku i HR specialistku. Světe div se, odpověď mi nepřišla odnikud. Nejen, že jsem učitelka, ale ještě v kritickém věku. Jasně, nezaměstnanost je rekordně nízká, ale práce pro mě se asi nenajde. Končilo září a já jsem ještě seděla doma a netušila, co se mnou bude.

Uprostřed mého tichého zoufalství zazvonil telefon. Volala mi ředitelka. Překvapilo mě, že mi nevolala, aby zjistila, jak se mám, ale aby mě přemluvila k návratu do školy. Kolegyně Monika, která dostala první třídu, zničehonic zjistila, že je v jiném stavu. A aby toho nebylo málo, rovnou odešla na rizikové těhotenství. Nevím, jak se to všechno semlelo, ale v momentě, kdy jsme pokládala telefon, jsem si teprve uvědomila, co se stalo. Odsouhlasila jsem, že od pondělka nastupuji.

Celý víkend jsem byla nervózní a zároveň jsem se těšila. Prvňáčci, to by přeci nemuselo být tak zlé… Třeba bych školství měla dát druhou šanci. Pokud by byli tak skvělí, jako moje předposlední třída, byl by to ráj. Ale co když tam budou jedinci podobní Michalovi, Tomášovi nebo Adéle ze 4. B? Možná, když budu pracovat s jinými lidmi, snáze na tenhle trojlístek zapomenu.

Vzala jsem si světle modré šaty, protože modrá uklidňuje a vyrazila do práce. Ředitelka mě přivítala a darovala mi plyšového tygříka – nového maskota, aby mi prý nechyběla bojová nálada. Já sice doufám, že s dětmi tentokrát nebudu muset bojovat, ale i tak to bylo milé.

Vstoupila jsem do třídy a byl to krásný pocit. Děti na mě vyjukaně koukaly, trošku vystrašeně, ale těšily se. Představila jsem se, vytáhla různé drobné hračky a sladkosti a začala hrát s dětmi seznamovací hru, která mi na prvňáčky vždy fungovala. Děti se mi podařilo nadchnout, takže jsem hraní obětovala celé odpoledne. Už v úterý jsem měla na stole dva obrázky, „pro nvou pančelku“ od Zuzky, která evidentně zvládala mnohem více písmen než všichni ostatní spolužáci.

Po zbytek týdne už jsme normálně pokračovala v učivu, podle materiálů, které mi zanechala kolegyně Monika. Ta ženská je neskutečně precizní – nejen, že mi dokonale naplánovala hodiny na měsíc dopředu, ale ještě mi vyhotovila důkladný popis všech žáčků. Kdo je chytřejší, kdo pomalejší, kdo má problémy s pozorností. Za léta praxe jsem zvyklá na to, že třídní bedna je téměř vždy holčička a třídní sígr chlapec. Proto mě velmi překvapilo, když jako nejproblematičtější žačka byla určena Kája, drobná dívka s blond copy, na pohled hrozně roztomilá.

V popisku bylo napsáno, že dívka opakovaně vyrušuje, ptá se na otázky nesouvisející s učivem, ale když je tázaná, neodpoví. Odmítá psát obyčejnou tužkou, píše zásadně pastelkami, a když jí je Monika zabavila, ztropila scénu. Se spolužačkami si příliš nerozumí, když se s ní nechtějí bavit, strká do nich a napadá je. O přestávkách běhá po třídě s chlapci, zdemolovala celou nástěnku, protože se jí nelíbily obrázky… Prohřešky byly podrobně popsány v dopise rodičům, kde padlo doporučení na vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. Dívka oslavila šesté narozeniny v srpnu a Monika byla přesvědčená, že by měla dostat odklad a do první třídy nastoupit až za rok. To rodiče odmítli, dcera je podle nich v pořádku.

Trošku jsem se vyděsila, když jsem to četla. Ale v reálu mi to nepřišlo až tak hrozné. Je sice pravda, že Kája třídu upozornila na každého ptáka, který proletěl za oknem, ale jinak se usmívala a plnila všechny úkoly, které jsem třídě zadala. Když jsme v prvouce probíraly podzimní přírodu, správně přiřadila všechny stromy a plody, a dokonce věděla, že název kaštanu je jírovec maďal. Nenápadně jsem se na dívku zaměřila a celý první týden ji pozorovala.

„Kájo, proč píšeš pastelkami a ne tužkou?“ zeptala jsem se jí opatrně.

„Protože tužkou to není správně,“ řekla a usmála se na mě.

„Jak to?“

„Protože pak tam nejsou ty barvy,“ pokrčila rameny na vysvětlenou.

„Tak dobře, ale když píšeš pastelkami, musíš je mít ořezané, protože jinak to písmenko nikdy nenapíšeš správně.“ Ukázala jsem jí, jak s ořezávátkem pracovat, protože to na rozdíl od zbytku třídy neuměla. Vzhledem k tomu, že byla mladší než zbytek třídy a hodně drobná, s jemnou motorikou na tom byla hůř – dělalo ji problém se tužkou do ořezávátka vůbec trefit. Přesadila jsem ji k třídní šprtce Zuzce, která byla o rok starší a mnohem vyspělejší. Perem psala jako první.

Sice se jí moc nelíbilo, že by si k neoblíbené spolužačce měla sednout, ale když jsem jí vysvětlila, že bude něco jako moje asistentka, dmula se pýchou a trpělivě pomáhala s ořezáváním tužek, bez řečí utřela lavici, na kterou Kája rozlila pití, když za oknem zahoukala sanitka a přežila i ránu loktem, kterou dostala, když se Kája hlásila o slovo. Já jsem trpělivě odpovídala na všechny dotazy, které děvče položilo, a záměrně jsem ji nevyvolávala, abych ji nedostávala do rozpaků, než si na sebe zvykneme.

Proč je voda z kohoutku průhledná, když v učebnici je nakreslená řeka s modrou vodou? Proč má zelené oči, když tatínek s maminkou mají hnědé? Proč je podlaha žlutá a gumová a ne dřevěná jako u nich doma? Proč starý chleba zezelená?

Dívčiny otázky byly někdy trochu otravné, ale říkala jsem si, že musím být moderní učitelka a individualitu netrestat, ale podporovat. Uzavřely jsme proto s Kájou dohodu, že se každou hodinu smí zeptat jen na dvě věci a zbytek jí ráda zodpovím o přestávce. Když jsem jí vysvětlila, že musí dat prostor i ostatním spolužákům, nakonec, i když neochotně, souhlasila.

Naštěstí zbytek třídy jsou samé bezproblémové nebo pouze mírně problémové děti. Mám tam sice dva dyslektiky, ale s naprosto skvělými rodiči, kteří spolupracují a denně s dětmi doma dělají spoustu cvičení navíc. Nebo holčičku, která je na jedno ucho téměř hluchá, ale hrozně šikovná – nestydí se přihlásit, že něco neslyšela, nebo nerozuměla.

Mohla jsem se proto naplno věnovat všem a ukočírovat u toho i hyperaktivní Káju, která si mě evidentně zamilovala a po dvou týdnech se mi již přišla pochlubit s tím, jak si zvládla sama ořezat pastelky bez Zuzčiny pomoci, pravidelně mi kreslila obrázky a striktně dodržovala pravidlo dvou dotazů.

Kreslila moc pěkně, sice měla hodně roztřesenou ruku, ale na rozdíl od ostatních dětí opravdu rozuměla barvám. Její omalovánky byly vybarvené nejlépe ze všech. Žádná zelená princezna a modré slunce, což bylo u ostatních dětí běžné. Barvy seděly. I tak ale bylo nutné, aby dívka podstoupila vyšetření v pedagogicko- psychologické poradně. Vím, že to rodiče Monice odmítli, ale zkusila jsem na ně zatlačit na třídních schůzkách, které se konaly po měsíci po mém návratu do školství.

Vzala jsem si je stranou. Všichni rodiče chtějí slyšet, že jejich dítě je geniální a pokud jim někdo tvrdí pravý opak, odmítnou to. Strategicky jsem jim tedy řekla, že jejich dcera je nadprůměrně inteligentní a má úžasný cit pro barvy. Ukazovala jsem jim omalovánky, obrázky i písanku a zároveň je upozornila na to, že i přes nadprůměrný intelekt má děvče problémy se soustředěním a jemnou motorikou. Obě věci je potřeba trénovat. Obtahovat obrazce, trénovat písmenka, hodně doma kreslit, hrát si s modelínou, navlékat korálky… Věnovala jsem jim pracovní sešit, se kterým mám dobré zkušenosti a doporučila návštěvu pedagogicko-psychologické poradny.

„Ale říkáte přeci, že je nadprůměrně inteligentní, tak proč zase poradna?“ kroutil hlavou otec Káji, kterému bylo určitě něco přes padesát, a vypadal, jako velmi seriózní a ambiciózní muž. Manželka, atraktivní blondýna, hodně přes čtyřicet, nic neříkala a jen přikyvovala.

„Protože potom jí můžeme uzpůsobit výuku na míru,“ vysvětlila jsem opatrně. „U chytrých dětí se často stává, že v nějaké jiné oblasti tápou… Pokud se na to zaměříme hned, do budoucna bude vše o mnoho jednodušší.“

Rodiče nakonec slíbili, že poradnu s dívkou navštíví. Ulevilo se mi. Já mám co říkat, když sama odkládám mateřství a bůhví jestli to vůbec ještě stihnu, ale starší rodiče jsou trochu problém. Často se setkávám s tím, že čím starší rodič, tím zlobivější dítě – možná již nemají tolik energie se dítěti věnovat, nebo nad řadou věcí jen mávnou rukou.

Měla jsem doma nějaké knihy o práci s dětmi s poruchami chování. Rozhodla jsem se, že se pokusím aplikovat některá pravidla na svou třídu. Zjistila jsem totiž, že Kája nemlátí spolužáky záměrně, ale spíše nešťastnou náhodou, protože je prostě roztěkaná a nesoustředěná. Zrovna dnes praštila spolužáka aktovkou, když se prudce otočila na plačící spolužačku, kterou chtěla utěšit. Bohužel to ale skončilo dalšími slzami a hádkou.

Se třídou jsme vypracovali soubor pravidel, ve kterém jsme si stanovili, že pokud někdo někoho omylem praští, ale omluví se, dotčená osoba omluvu přijme. Bylo to těžké, musela jsem Káju hodně napomínat, ale nakonec si na to začala zvykat a spolužačky jí pomalu přestávaly ignorovat.

Když jsme při hodině matematiky psali první pětiminutovku, nastal obrovský problém. Kája měla na každé číslo jinou barvu, a protože tužky pořád střídala, vůbec nestíhala. Nevěděla jsem, co s tím, ale Kája o psaní jednou tužkou nechtěla ani slyšet a na protest si vysypala všechny pastelky z penálu na zem, začala bouchat pěstí do stolu a hulákat na celou třídu, že bude počítat jenom správně a špatně ne.

Začala jsem přemýšlet nad tím, jestli to není nějaká obsedantně kompulsivní porucha, to nutkání psát všechno barevně. Další den jsem se odvážila Káju vyvolat. Na tabuli bylo napsáno několik příkladů a každé dítě si mělo vzít křídu a napsat výsledek. Z toho jsem Káju vynechávat nechtěla. Měla jsem dvě rozšířená balení barevných kříd a doufala jsem, že si mezi nimi vybere. To jsem se ale spletla.

„Tak Kájo, na tebe tady vychází 3+2. Vezmi si prosím křídu a napiš správný výsledek.“ Kája si namísto křídy vzala houbu a příklad smazala.

„To je špatně. Takhle se to nesmí,“ řekla rozčíleně a hledala barevné křídy.

„Kájo, nemůžeš příklady mazat, musíš je počítat,“ řekla jsem mírně, abych ji nerozčílila. „Co je špatně?“

„Vy jste to napsala špatně. Já to opravím. A pak to budu počítat,“ vytáhla červenou křídu a napsala číslo tři. Dvojku napsala žlutou. Výsledek – pět – napsala modře.

„Správně. Je to pět. Takže, když jsou čísla bílou křídou, tak nejdou sečíst?“

„To se nesmí. Číslo 3 musí být červené.“

„A proč?“

„Proto,“ řekla a šla si sednout do lavice.

Rezignovaně jsem pokrčila rameny. Ostatní děti byly zmatené a přehrabovaly se mezi křídami, až jsem radši aktivitu zrušila a sčítali jsme při házení míčkem. Dnes už raději nic psát nebudeme. Když skončilo vyučování, opravovala jsem domácí úkoly a všimla jsem si zajímavé věci. Karolína v tom má systém. U čísel drží stále stejné barvy. Trojka je vždy červená, dvojka je žlutá, pětka modrá, jednička je černá. Šestka je také červená. Sedm černá, osm modrá, devět černá. To znamená, že barvu mají jen čísla 2,3,5,6 a 8?

Koukala jsem na to, jak kdybych před sebou měla šifru, která odhalí smysl života. Došlo mi, o co se jedná. O synestezii, zvláštní způsob vnímání, který propojuje různé vjemy. Na vysoké jsem měla spolubydlící, které palačinky voněly zlatě a popcorn hnědě. Právě ona mi o synestezii říkala. Vždycky jsem si ale myslela, že to je spíše dar, nikoliv problém.

Karolínu to ale zjevně limitovalo. Vytáhla jsem včerejší pětiminutovku a všimla si, že dívka barevně obtahovala zadání, aby příklad vůbec mohla spočítat. Už chápu, proč u kolegyně Moniky dělala takové scény. Pokud jí zakázala pastelky a používala sadu čtyř kříd, které fasujeme, pak se není čemu divit, že dívka čísla nechtěla psát.

Barvy jsem našla i v písance, ale tam jich bylo méně. Celá abeceda asi tedy barevná není, pouze nějaká písmena. Udělala jsem si tabulku a vypsala si do ní všechny barvy a objevila jsem systém i tam. Je chytrá, ale ten psací rituál jí komplikuje život.

To se potvrdilo o den později. Dívka si doma zapomněla penál s pastelkami. Zoufale vysypala celý obsah tašky na zem a pak začala kopat do jednotlivých sešitů a učebnic, rozšlapala si svačinu a křičela na celou třídu: „Kde je! Kde je! Kde je!“ Šílený amok vyděsil ostatní děti. Citlivá Rozárka při pohledu na roztrhaný slabikář začala plakat, možná proto, že vejpůl byla roztržená ilustrace krásného plyšového medvídka.

Netušila jsem, co mám dělat, jestli mám Káju nechat vyvztekat se, nebo ji chytit, aby se uklidnila a nevyděsila mi zbytek třídy. Po několika minutách řvaní odešla do zadní části třídy, ke skříňkám. Jednu z nich otevřela, vlezla do ní a zavřela za sebou. Byla tak drobounká, že se tam bez problému vešla.

Mezitím se rozplakaly další dvě děti. „Nic se neděje,“ řekla jsem nahlas, co nejklidněji a byla jsem hodně překvapená, že se mi hlas netřásl. „Vůbec nic se neděje. Nesedejte si do lavic, pojďte si sednout na polštářky.“ U skříněk jsme měli udělané takové místečko, kde jsme s dětmi hrály hry. Rozhodla jsem se ho nyní využít pro bojovou radu. Děti si zmateně posedaly a nikdo neřekl ani slovo.

„Děti,“ řekla jsem a usmála se co nejsrdečněji, co to šlo. „Vím, že jste se všechny asi nyní vylekaly, ale nic se neděje. Teď se všichni uklidníme dobře? Rozárko,“ otočila jsem na plačící dívku. „Co máš ze všeho nejraději?“

„Svého medvídka Míšu a maminku,“ vydala ze sebe mezi vzlyky.

„Dobře, tak teď na chviličku zavři oči a mysli na to, jak si doma s maminkou a hraješ si s medvídkem Míšou. Toníku, Lucko?“

„Pejska Fida,“ řekl chlapec. „Panenku Mínu,“ špitla dívka. Poté, co jsme s každým dítětem vymyslely, co má nejraději, všechny zavřely oči a ve třídě bylo na chvíli úplně ticho. Když děti otevřely oči, vypadaly mnohem klidnější.

„Paní učitelko, proč Karolína pořád tak křičí?“ zeptala se Rozárka, už klidně.

„Některé děti si na školu zvykají hůř než jiné a je pro ně učení složitější. A protože pro Káju je to hodně složité, rozesmutní ji i takové věci, jako jsou chybějící pastelky.“

„A ona už v tý skříni zůstane navždycky? Když nemá ty pastelky?“ zeptal se Toník.

„Já jí půjčím svoje! Třeba pak vyleze,“ řekla Zuzanka. „Já taky,“ zakřičela Rozárka a přidaly se i ostatní děti. Najednou všechny chtěly Karolíně půjčit pastelky, což mě překvapilo, vzhledem k tomu, že je většinou ignoruje a často je omylem praští.

„Mám nápad – půjčíme Káje každý jednu pastelku, ať má co nejvíce barev, co vy na to?“

Děti nadšeně souhlasily. Chvíli se sice strkaly a překřikovaly, kdo dá jakou barvu, ale nakonec na hromadě ležela spousta pastelek, pár fixů a dokonce i jeden zvýrazňovač. Opatrně jsem zaklepala na skříň a otevřela. Karolína si přetáhla svetřík přes obličej a dělala, že tam není.

„Kájo, nechceš vylézt ven? Spolužáci ti pastelky půjčí. Pojď se podívat, co ti tady nachystali,“ lákala jsem jí.

Dívka vylezla ven, ale ani se na mě nepodívala. Koukala do země a po čtyřech, jako dítě, se doplazila k pastelkám. Neřekla ani slovo a jen si je prohlížela. Pak do jedné z nich vší silou kousla. Zvýrazňovačem si nakreslila na ruku kytičku a řekla: „Ten chci taky!“

„Kájo, teď bys měla všem spolužákům poděkovat a zároveň se omluvit,“ řekla jsem opatrně.

„Proč? Já jsem nikoho nepraštila.“

„Omlouvat se musíme i za nevhodné chování. Udělala jsi nepořádek ve třídě, křičela jsi a vyděsila jsi spolužáky. Za to by ses měla omluvit.“

„Dobře. Promiňte.“

„Celou větou, Kájo. Musíš říct, za co se omlouváš.“

„Promiňte, omlouvám se, že jsem udělala nepořádek ve třídě, křičela a vyděsila spolužáky.“

„Správně. A co uděláme, když nám někdo něco půjčí?“ dodala jsem.

„Děkuju, že jste mi půjčili pastelky,“ řekla a pořád se koukala do země.

„Tak a nyní je všechno v pořádku,“ řekla jsem vesele. „ Za odměnu si zahrajeme na kuřátka!“ Všechny děti vesele zakřičely a za chvíli už se ozývalo pípání, kámen, nůžky, papír a obrovská strkanice. Když se situace uklidnila, poprosila jsem Zuzku, aby Káje pomohla naskládat věci do tašky a sama jsem zlikvidovala rozkopanou svačinu.

Věděla jsem, že rozdováděné děti teď určitě číst nebudou, proto jsme se s dětmi vrhly na prvouku a pokračovaly v zásadách správného chování a od kterých jsme se plynule dostaly k povoláním. To všechno naštěstí děti bavilo, takže byl klid. Ostatní předměty už byly naštěstí bez problému. Když o výtvarné výchově Kája pokreslila čtvrtku černě a řekla, že to je vnitřek skříně, neubránila jsem se tomu, abych se nahlas zasmála. Tomu říkám inspirace.

Třeštila mě hlava jak blázen a když jsem v 11:40 odváděla děti do jídelny, spadl mi kámen ze srdce. V kabinetu jsem si vytáhla svojí tajnou záchranou plechovku coly a na ex jí vypila. Snažím se většině slazených nápojů vyhýbat, ale když je krize a bolehlav, velká nálož cukru pomáhá. Úplně se mi třepaly ruce, ale věděla jsem, že musím Kájiným rodičům zavolat.

Mé ruce k třepotu asi měly důvod, protože než jsem cokoliv stačila vysvětlit, tatínek na mě začal do telefonu křičet, že jeho dcera byla normální, než šla do školy, že jsme ji tam zkazili a že nás zažaluje. Snažila jsem se ho uklidnit a nakonec jsme se domluvili, že se za mnou ve tři hodiny staví.

„Vy a ty vaše poradny. Z každého dítěte uděláte autistu, ADHD, retarda,“ křičel na mě už od dveří Kájin otec. „Od té doby, co musela podstoupit ty testy, se nám Karolína v noci už dvakrát pomočila. A to se jí nestalo od tří let,“ hřímal.

„Počkejte, z nikoho žádného retarda neděláme,“ mírnila jsem ho.

„Tak si to tady přečtěte,“ řekl a hodil po mě papír z poradny. Opravdu to vůbec nebylo pěkné čtení. ADHD s těžkým problémovým chováním, doporučena návštěva psychiatra.

„ADHD přeci neznamená, že je dítě hloupé,“ zakroutila jsem hlavou. „Karolínka prostě jen vyžaduje trošku jinou péči.“

„My ji do zvláštní školy nedáme,“ zuřil.

„To po vás přeci nikdo nechce. Pojďme se jen domluvit, jak pro vaši dceru upravíme studijní podmínky, aby školu zvládala bez stresu.“

Nervózní muž začal vyprávět o hrozných pěti hodinách v poradně, kde Kája několikrát plakala, vztekala se a sabotovala prakticky všechno, co po ní psycholog chtěl. Místo podpisu na papír napsala prase a hovno a zásadně kreslila a psala jiné věci, než měla. Otec to nemohl pochopit. Doma se vždy chovala normálně, tohle se začalo dít až po nástupu do školy.

Když se trochu uklidnil, vyprávěla jsem mu dnešní příhodu a vysvětlila svou domněnku o synestezii. Dala jsem mu pár Kájiných pětiminutovek jako podklad pro dětského psychiatra a snažila se ho ubezpečit, že jeho dcera je úplně normální, jenom potřebuje pevný režim a pravidla, kterých se bude moct držet.

Náš rozhovor nakonec zabral tři čtvrtě hodiny a končil mým slibem, že děvče do zvláštní školy, jak už se jí sice dnes neříká, ale rodiče toto označení i nadále používají, určitě nepošlu – v dnešní době se na českých školách podporuje inkluze. A pokud se nejedná o vyloženě těžký případ, není důvod nezapojit i lehce problémové dítě.

——-

Školní rok utekl jako voda a z mých žáků jsou druháci. Už se trochu frajeří, ale pořád jsou to roztomilé děti, které mi dělají radost. Výuku zvládá i Karolína. Za ten rok se jí úžasně zlepšila jemná motorika – sice ji to stálo tuny modelíny a hromadu korálkových náhrdelníků, ale vede si dobře. Záchvaty vzteku samozřejmě pořád má – to je běh na dlouhou trať. Ale umí se omluvit a přiznat chybu. Píše nyní s barevnými propiskami, ale pravidelně trénuje s terapeutem, že když něco napíše nesprávnou barvou, svět se nezhroutí, nenajde dům v plamenech, ani jí neumře maminka. Je to veselé děvče, které to má sice trošku těžší, ale obohacuje nás všechny.

Protože – koho z nás by napadlo si položit otázku, jakou má číslo barvu? Jakou má barvu třeba číslo 3? Červenou? A proč vlastně ne?

Díky této třídě a zvláště díky Káje jsem získala znovu chuť do učení. Na šikanu od žáků 4. B jsem dočista zapomněla. Až do včerejška, kdy na dveře mého kabinetu zaťukal Michal, onen sportovec, který se do mě naschvál trefoval softbalovým míčkem. Pořádně ve mně hrklo a naskočila mi husí kůže. Asi ten stres ještě není pryč…

„Dobrý den,“ řekl chlapec klidně. „Já bych se k vám chtěl přihlásit do kroužku na italštinu, protože do Itálie pořád jezdím na soustředění, tak by se mi to hodilo.“

„Ahoj Michale,“ řekla jsem a vší silou se snažila zakrýt ten vyděšený tón ve svém hlase. Ježiš, tohohle sígra teď budu vídat pravidelně na italštině? „To samozřejmě můžeš, sice už ti uteklo prvních pár lekcí, ale myslím, že to doženeš rychle, když se budeš snažit.“

„Já vim, že ste se zbláznila kvůli nám. Ředitelka to řikala..,“

„Nezbláznila, jenom jsem se zhroutila z vyčerpání,“ dodala jsem rychle.

„Prej jste se zbláznila a musela ste brát prášky na mozek.“

„To říkala ředitelka?“ ušklíbla jsem se.

„Ne, to se povidá. Ale chtěl sem vám říct, že mě to mrzí, to jsme nechtěli, abyste kvůli nám onemocněla.“

„Mám to chápat jako omluvu?“

„Jo, omlouvám se. Ale ten oběšenej pták nebyl můj nápad, mě to taky bylo líto, ničit plyšáka. To vymyslela Adéla, ale ona je šáhlá, věří na vúdú a tak.“

„Už je to za námi, zapomeňme na to. Tvoji omluvu přijímám a ráda tě uvidím ve středu na italštině.“

„Já sem vám koupil jinýho, protože jsem si říkal, že jsme to fakt posrali. Teda přehnali, sem chtěl říct. Tak tady máte,“ řekl a vytáhl z tašky sovu. Mnohem větší, než byla Emilka, ale moc hezkou. Vhrkly mi slzy do očí, tak jsem radši začala mrkat jako divá, aby si Michal nemyslel, že jsem fakt šílená a pláču každou chvíli.

„Děkuji. To je od tebe moc hezké.“

„Tak už sme v pohodě? Tak já ve středu přijdu teda.“

„Jasně, v pohodě. Tak ahoj.“

„Nashle,“ řekl nahlas a odešel. A tak jsem seděla v kabinetu a plakala jak dítě a objímala plyšovou sovičku. Ono je to asi hodně infantilní, mít takovéto maskoty, ale když můžou dospělí chlapi sbírat angličáky, tak já můžu v pětatřiceti objímat plyšáky.

Tak jo, děti, já vím, že nejste tak špatné. Stalo se, stalo. A já jdu dál. Jsem úča a účou navždy zůstanu.