Vánoce mám ráda, i když je to stres. Protože jsem matka samoživitelka, od půlky listopadu si k svému běžnému zaměstnání hledám brigády. Večery, víkendy… Zkrátka, každou volnou chvíli, kterou mám, věnuji práci, díky čemuž jsem schopná nejen koupit dětem pod stromeček to, co si doopravdy přejí, ale také vydělat peníze na lyžařský kurz, kam pravidelně poslední týden v lednu jezdí.

Přátelé mi říkají, že blbnu, že přeci děti nemusí mít značkové oblečení a iphony a už vůbec nemusí jezdit každý rok na hory, ale já s tím nesouhlasím. Chci, aby měly všechno, aby je ve škole nikdo nepomluvil a necítily se jako „socky“. Takže loni jsem každý den po práci chodila balit voňavky, což bylo nepříjemné v tom, že mě natolik bolely ruce, že všechno cukroví i vánočku musela upéct moje máma, jinak by děti nic neměly.

Letos jsem proto zvolila práci za kasou, která mě snad o možnost péct cukroví nepřipraví. Už v září jsem obešla obchodní centrum a nechala životopisy snad ve všech obchodech. Ozvali se mi z obchodu s dárkovými předměty, že brigádníky berou a mohou začít pracovat už na začátku listopadu, ať se zapracuji, než začnou davy. A že to tam prý stojí za to. Lidi v zoufalství, že nemají dárky, koukají přesně po takových kravinkách, jako jsou svíčky, polštářky, designové zápisníčky nebo antistresová prsa.

Začala jsem víkendovou směnou a bylo to celkem bez problému. Začínali jsme v šest ráno, vybalili zboží, opatřili ho cenovkami a roznášeli po obchodě. Až na to, že jsem se řízla kobercovým nožem při rozbalování krabice a teklo ze mě krve jak z vola, bylo všechno moc fajn. Dokonce jsem si v obchodě vyhlédla dekorace na vánoční věnec a spoustu krásných věcí, kterými doma vytvořím vánoční atmosféru.

Kromě víkendových směn mě čekaly ještě dvě v týdnu, v úterý a ve středu od 15:00. Do firmy, kde pracuji, jsem proto oba dny musela už v šest, abych přišla na brigádu v obchoďáku včas. Odpolední směny byly děsivé. V týdnu byl na prodejně i vedoucí Michal, pitomec, který neustále prudil, jestli se neflákáme, proč nejdeme něco přerovnat, když na kase zrovna nikdo není. A když nebylo co na práci, nutil nás přeskládat zboží z jedné půlky obchodu na druhou, aby si zákazníci mysleli, že máme pořád něco nového.

Smutné bylo, že si Michal vyhlédl zrovna mě, jako oběť svých blbých nálad. Křičel na mě, jak to vyrovnávám ty vázy, že on není ženská a přitom by je vyskládal lépe než já. Na dřevěné vánoční hvězdy jsem zase lepila etikety nakřivo a vypadalo to děsivě… Polykala jsem slzy a pan vedoucí si bohužel všiml, že mám na kahánku. Zrovna jsem stála na štaflích a vyrovnávala hrníčky s vtipnými nápisy, když suše poznamenal:

„Na štaflích nedoporučuji bulet. Spadneš a dopadneš jako jedna z brigádnic loni, která trávila Vánoce s prasklým obratlem.“

Slezla jsem ze štaflí, řekla, že si jdu vybrat pauzu a vyběhla z obchodu ven. Koupila jsem si mandlové laté, pět minut plakala, ale potom jsem začala myslet na ten nový dres na tanečky, který koupím k Vánocům Natálce, jak jí to bude slušet, až bude v novém roce tančit na všech těch soutěžích, kde se přidávají i body za kostýmy. Představovala jsem si Toníka, který konečně dostane pořádné snowboardové kalhoty a novou bundu, aby na tom svahu nevypadal „jak debil, když už má bazarové prkno,“ a rázem jsem se uklidnila.

Do obchodu jsem se vrátila s úsměvem od ucha k uchu, hrdinně vylezla na štafle a pokračovala se stupidním přeskládáním obchodu z jedné strany na druhou. Musela jsem se sama pro sebe zasmát, když ke mně přišla mladá žena a ptala se, kdeže jsou ty žertovné kuchyňské zástěry? Ještě včera byly u vchodu, a jestli pak jsme je nevyprodali… Se smíchem jsem ukázala na druhou stranu obchodu a spolkla tu jízlivou poznámku, že vedle plyšáků by je nařídil dát jen takový blbec, jako je náš pan vedoucí.

V devět jsme zavřeli, spočítali kasy a šli domů. Uklízet bude až ranní směna, stejně po zavážce bude zase podlaha posetá bordelem, takže my večer uklízet nemusíme. V deset jsem přijela domů úplně vyšťavená.

Natálka s Toníkem seděli na gauči, přikrytí dekou a koukali se na nějaký film. „Je deset, nechcete jít spát?“ houkla jsem na ně.

„Nechceme,“ odseknul Toník a Natálka přikyvovala. „Končí to za 40 minut, to snad vydržíš, ne?“ Smutně jsem přikývla. Bydlíme ve 2+KK, pokojíček mají děti, já spím v obýváku. Takže když se drahoušci rozhodnou okupovat gauč, mám smůlu. Napustila jsem si vanu, nalila jsem si skleničku červeného vína a lehla si do vany. Tak to totiž dělají filmové hvězdy. Dvakrát jsem ale usnula, tak jsem radši hned vylezla, protože utopit se před Vánoci, to by asi nebyla žádná legrace.

Poklidila jsem kuchyni a děti se mezitím odebraly do svého pokoje. Rozložila jsem si gauč, zachumlala se do peřin a usnula. Zdálo se mi, že jsem spala asi dvě minuty, ale muselo to být déle. Stál nade mnou naštvaný Toník a za ruku držel uplakanou sestru.

„Mámo, Natála se zase pochcala. V tom smradu se nedá spát.“

„Jak to mluvíš?“ vyjela jsem na něj a otočila se na holčičku. „Nic se neděje, to převlíkneme, to se občas stane.“

„Já jsem se ve druhý třídě teda už nepočůrával. Myslím, že je divná,“ pokrčil rameny.

„Kdybys jí nepouštěl ty svý děsivý horory, tak by se to určitě nestalo. Že ty ses zase bála jít sama na záchod?“ řekla jsem naštvaně, i když jsem si v duchu opakovala, že na děti musím být hodná… Taková prkotina mě přeci nevytočí!

„Jo,“ přikývla plačtivě. „Jenže jsem si myslela, že to do rána vydržím. A pak se mi zdálo, že už je ráno, ale to byl asi jenom sen.“

Vypotácela jsem se z gauče, rychle převlékla Natálce postel a vrátila se do hajan. Jenže ouha, budík zvonil za chvíli zas. Bohužel, už bylo ráno. Sotva jsem se držela na nohou, ale dnes naštěstí přijdu odpoledne domů brzy, vyspím se a dlouhý čtvrtek zvládnu levou zadní. I tak mi z toho bylo smutno, z té představy, že takhle to bude probíhat ještě měsíc a půl. Ale stojí to za to, děti budou šťastné.

Dny utíkaly jako voda a přišla druhá adventní neděle. Výplatu za listopad jsem dostala už v pátek a tak, když mi ve tři skončila směna v obchoďáku, obešla jsem si pár obchodů, nakoupila vše, co je potřeba a zbytek objednala na internetu. Peníze se rozkutálely raz dva, ale já věděla, že mám všechny dárky nachystané a spadl mi kámen ze srdce. Teď už jen překousnout prosinec, vydělat dětem na hory a od ledna už ze mě zase bude jen normální zaměstnanec, který nechodí do kanceláře dříve než na osmou. Můj šéf taky trochu prská, že si každé úterý a čtvrtek upravuju pracovní dobu na míru, ale chápe mé důvody, ví, že je to před Vánoci potřeba. Ale že by mi třeba, zmetek, přidal, abych na žádné brigády chodit nemusela, to ne.

Na brigádě jsem si vymohla, že budu dělat jen na kase a nebudu třídit a etiketovat zboží, abych mohla v klidu péct cukroví, uklízet a chystat domov na Vánoce bez napuchlých prstů. Kolegyně neprotestovaly, hmotná zodpovědnost je strašák. Ale já se nebojím, nespletu se. Za prvé, ve svém normálním zaměstnání denně musím platit faktury za statisíce a ještě jsem nic nezblbla. Za druhé, kasa všechno spočítá za vás a přesně řekne, kolik máte zákazníkovi vrátit. Nemůžete udělat chybu.

Musím ale říct, že od posledního listopadového víkendu to bylo děsné. Lidí se v obchodě mačkalo tolik, že skoro nešlo projít, kasy jely obě a stejně se u nich tvořily fronty jako na banány. Do toho vedoucí řekl, že v rámci zrychlení procesu nebudeme kasy přepočítávat přes den, ale až večer, po zavíračce. To se mi moc nelíbilo. Na jednu kasu jsme tím pádem dvě až tři prodavačky a zodpovědnost není jen na mně. Snad to dobře dopadne.

Do toho jsem musela na vánoční besídky svých dětí, s šéfem objíždět klienty s vánočními balíčky, chystat dárky a vánoční večírek pro zaměstnance firmy, ve které dělám… Bylo to hrozné. Ráno 17. prosince jsem si říkala, že už zbývá jen pár dnů! V pondělí 23. prosince už mám volno, takže vydržet do konce týdne ve firmě, zdolat ještě tři směny na brigádě a jsem volná, spokojená a hrdá vítězka, která zvládne dětem zaplatit všechno, co si přejí.

Jenže úterý bylo děsný. Dvakrát jsem si do kasy zabouchla zástěru a musela jsem volat toho protivu Michala, aby mi kasu otevřel – je totiž zablokovaná a pokud nic nenamarkuju, bez vedoucího se neotevře. Stejná situace nastala ještě dvakrát, když zákazníci chtěli vystornovat vánoční dózy, na které některá z holek omylem nalepila 50% slevu. Když po namarkování nešťastný zákazník zjistil, že dóza stojí dvojnásobek, začal na mě křičet, že jsme podvodníci.

Plakat se mi chtělo skoro celý den, a když jsme v devět zavřeli prodejnu, spadl mi balvan ze srdce. První kasa se počítala už v půl deváté, zákazníci platili už jen na jedné. Druhá kasa, na které jsem byla já, až v devět. Většinou to trvalo deset minut, zatím jsem se oblékla, přichystala si věci a čekala, až na mě Michal houkne, že je to ok a můžu domů. Jednou mi chyběla padesátikoruna, což mohlo být tím, že jsem omylem sáhla po jiné minci, ale jinak nikdy problém nebyl. Jenže Michal pořád nevolal, kontroloval účet z terminálů a už po druhé přepočítával kasu.

Začala jsem mít strach. Co když jsem někomu vrátila víc? Denně si navlhčuji prsty, abych někomu nevrátila dvě tisícovky místo jedné, což se tady prý už párkrát stalo – peníze se na sebe občas nalepí. Ale co mé kolegyně?

Ve čtvrt na deset si mě Michal volal. „Renato,“ řekl s vážným výrazem. „Chybí tam skoro deset tisíc. Přepočítal jsem to třikrát. Neplatil ti nikdo dárkovým poukazem, který bys zapomněla do kasy vložit?“

„Ne,“ pípla jsem a před očima se mi udělalo černo. „Dneska žádné dárkové poukazy nebyly….“

„Tak to je zlý… Na týhle kase si dneska byla jenom ty a Monika. Kdyby tam chyběla tisícovka, tak se to ještě dá pochopit, ale deset tisíc? To je krádež.“

„Ale já…“ hystericky jsem vytáhla kabelku, vysypala jsem peněženku, ve které jsem měla jen pět set korun, obracela kapsy, že nic víc nemám.

„Uklidni se,“ řekl povýšeně. „Někomu si při placení mohla schválně dát víc… Komplicovi. Nebyla bys tak hloupá, aby sis kradený peníze nechala u sebe…“

„Ale já to přeci nebyla! Co když to udělala Monika!“ vykřikla jsem vyděšeně.

„Monika není brigádnice, ta tu pracuje už dva roky. Nic by nevzala. Navíc už jsem jí volal, ráno a dopoledne tu byl velký klid, to by se kradlo těžko. Až na tvé směně byl frmol. Skvělá příležitost.“

„Takže mě obviňuješ z krádeže?“ hlesla jsem.

„Nebo z nepozornosti. Dvakrát sis skřípla zástěru do kasy. Nedivil bych se, kdyby ses k otevřené zásuvce obracela zády…“

„To snad?“

„Já to nikde hlásit nebudu. Škodu prostě uhradíš a budeme dělat, jakože se nic nestalo,“ usmál se na mě jízlivě.

„Ale to je zhruba tolik, kolik jsem si tady za prosinec vydělala!“ řekla jsem plačtivě.

„To je smůla no… Snad ti ty peníze nebudou chybět. V sobotu jsi říkala, že už všechny dárky máš, tak asi v pohodě, ne?“

„Ne, není to v pohodě. Kdybych nepotřebovala peníze, tak nechodím na brigády!“ zaúpěla jsem.

„Nebo mi to můžeš splatit jinak. I když,“ přejel mě pohledem od hlavy až k patě a zarazil se na mém povoleném břichu, „to by vyšlo na hodně čísel, s takovou postavou.“

Už jsem to nevydržela. Dala jsem mu facku. „Tak si ty prachy sežer, ty nadrženej kreténe. Nepočítej s tím, že mě tady ještě uvidíš.“ Vyběhla jsem z obchodu, po tváři se mi koulely slzy jak hrachy. Obchoďák už byl zavřený, nikde nikdo, jen chlapík od ochranky, který kontroloval, jestli se na záchodech neskrývají bezdomovci. Když mě viděl uslzenou, zdálky na mě něco volal, ale neposlouchala jsem. Chtěla jsem zmizet.

Když jsem přijela domů, děti seděly opět u televize. Vešla jsem do obýváku, koukala do země, aby neviděly mé slzy a rázně řekla, ať jdou okamžitě spát.

„Mami, ty ses ani nepodívala na stůl, máme pro tebe překvapení!“ vykřikla Natálka. Nervózně jsem vzhlédla a všimla si, že děti slepily všechno linecké cukroví marmeládou a pokreslily ho tužkami s polevou, které jsem jim koupila. Nedalo mi to a začala jsem plakat znovu.

„Tobě se to nelíbí?“ zeptala se Natálka a šťouchla do bratra. „Ty blbče, já ti říkala, že máš dělat jen puntíky a ne to takhle počmárat.“

„Ne, je to moc pěkné, povedlo se vám to. Ale nemám dneska moc dobrý den,“ řekla jsem a plakala jak malé dítě.

„Mami, co se stalo?“ řekl Toník vážně. „Byli na tebe v práci zlí?“

„Ztratily se nějaké peníze a obvinili z toho mě,“ vyrážela jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Přepadli vás lupiči?“ řekla Natálka tajemně.

„Ne, to ne… Prostě, na kase, kde jsem byla já a ještě jedna ženská večer chyběly peníze…“ Děti dychtivě poslouchaly a rozvíjely teorie, jak je Monika špiónka, jak přiletěli mimozemšťani, zhypnotizovali mě a vytáhli peníze z kasy. No ve finále jsem se musela tomu všemu zasmát. I když to hrozně bolelo. Nejen to obvinění z krádeže, ale i ten nemístný návrh a nelichotivé zhodnocení mojí postavy, to mě žralo snad ještě víc. Nemyslím si, že jsem ošklivá. Pečuju o sebe, oblékám se hezky, ale bohužel s tou váhou trochu bojuji.

„Takže ti nedají za prosinec žádné peníze?“ zeptala se Natálka.

„Bohužel…“ řekla jsem plačtivě. „Nebudu vám moc zaplatit hory…“

„To je naprd,“ řekl Toník smutně. „A co kdybychom třeba jedli od zítřka jen špagety s kečupem? To jedí doma Vondráčkovi a prý se na tom dá skvěle ušetřit. To říkal Karel z paralelky….“

„To asi bude ten Karel, co jeho dva mladší sourozence sebrala rodičům sociálka, že?“ usměrnila jsem ho.

„My bychom to nikomu neřekli!“ řekl ublíženě.

„Já na ty hory nemusím,“ řekla Natálka. „Ať jede jen Toník. Mě to lyžování stejně nebaví.“

„Ale prosím tě…“

„Tak víš co?“ řekl Toník. „Uděláme to takhle. Já nechci žádný dárky k Vánocům a chci radši na hory. Natálka nechce na hory, tak může dostat dárky. To by snad šlo, ne? Co říkáš?“ vyskočil vesele.

„Už jsem to všechno koupila. Navíc nechci vidět, jak pod stromečkem vyvádíš, že si nedostal něco, co sis psal do dopisu.“

„Ježiš, mami, je mi dvanáct. Teď už nejsem dítě, nepotřebuju dárečky. Navíc, pokud je pravda, co říkají v těch reklamách, tak pokud ty věci nerozbalíš, tak je můžeš vrátit do obchodu, ne?“

„Tak dobře. Jak myslíš. Vrátíme dárky a pojedeš na hory. A ty se teda, Naty, bez těch hor fakt obejdeš?“

„Jasně. Budu radši doma.“

Vyčerpaně jsme šli spát. Ve středu si mých oteklých očí všichni v práci samozřejmě všimli a šéf se hned ptal, co se děje. Vysvětlila jsem mu, že jsem sekla s brigádou, protože jsme se nepohodli, ale že je všechno v pohodě. Svěřila jsem se jen účetní Kláře, která z každého vytáhne úplně všechno – tomu se nejde bránit.

Nebyl čas něco řešit, protože večer nás čekal vánoční večírek a já byla v jednom kole. Ve finále jsem si akci ani vůbec neužila, protože jen co mi skončil zařizovací frmol, pustil se do mě zase splín. Cpala jsem se luxusním občerstvením a v hlavě mi jely výčitky svědomí – kolik to stálo peněz a kdyby nám místo toho radši dali vánoční odměny… No nedá se nic dělat.

Ve čtvrtek po práci jsem objela obchody a vrátila velkou část Toníkových dárků. Většina jeho věcí byla z kamenných prodejen, takže peníze jsem zpátky měla hned. Nakonec mi to nedalo a alespoň ty snowboardové kalhoty jsem nechala. Ve staré bundě jet může, ale sedět celý den na mokrém zadku ve starých kalhotách, to prostě nejde. Nějak se uskrovníme.

Minul pátek a já měla volno. Vánoční nálada na mě nebyla schopná přijít. V sobotu jsem vzala děti na trhy a do zoo a pak je nechala u babičky. Přiveze mi je až v pondělí večer, abych měla dost času nachystat Vánoce. Jenže já toho asi ani moc chystat nebudu, tyhle Vánoce budou děsné. Chudák kluk nebude pod stromkem mít nic. Bude rozbalovat jen Natálka a bude to smutné.

Uklidila jsem, nazdobila stromeček a udělala bramborový salát. Na Štědrý den už byl pěkně uleželý a děti, které právě přivezla babička, jsem musela krotit, aby se hned nepřecpaly. Na zlaté prasátko už je nenalákám, oba jsou jedlíci. Musela jsem se zasmát, když jsem si vzpomněla, jak Toník navrhoval, že bychom jedli jen špagety s kečupem. Nevydržel by ani dva dny.

Udělali jsme si tradiční procházku do lesa, dali dárky srnkám a vrátili se domů. Děti si pustily pohádku, já jsem osmažila kapry, doladila štědrovečerní tabuli a za chvíli už jsme hodovali. Toník se cpal salátem a rybou, Natálka popíjela colu, kterou mají běžně zakázanou. Doufám, že se oba zase v noci nepozvrací.

Když jsme dovečeřeli, Toník s Natálkou odběhli do pokojíčku a čekali, až Ježíšek zazvoní. Když se vraceli do pokoje, bylo mi smutno z toho, jak bude Toník reagovat na to, že má pod stromkem jen dva dárky – kalhoty a knížku. Jenže on přiběhl vysmátý od ucha k uchu. Vysypal pod stromeček igelitku, ve které byly velmi neohrabaně zabalené dárečky. Koukala jsem na to jak zjara. Není na to ještě moc malý? Možná to bude nějaká lumpárna. Toníkovi tančily ohníčky v očích a Natálce jakbysmet. Jedou v tom oba.

„Tak, Natálko, nechceš si rozbalit nějaký dáreček?“ řekla jsem trochu nervózně a podávala jí balíček.

„Nechci,“ odsekla a rozesmála se. „Ty první,“ řekla a podala mi srolovaný papír, převázaný mašlí. Asi obrázek. Rozbalila jsem se a musela jsem se smát. Na obrázku jsem byla já za kasou a proti mě dva lupiči v maskách a s pistolemi. Na vrchní straně bylo velkým, kostrbatým písmem napsáno: Máma nikdy nekrade, to zloději.

„Děkuji, to je krásný obrázek.“

„Viď? Ty za to přeci nemůžeš, že ti někdo ukradl peníze. A uvidíš, že ty zloděje nakonec chytí a zavřou do vězení,“ usmívala se a rozhazovala rukama.

„Určitě,“ pokývala jsem hlavou a donutila Natálku, ať si něco rozbalí. Roztěkaně vytáhla jeden z balíčků, knížku.

„Já ji půjčím Toníkovi, když nemá žádný dárky,“

„Prosím tě, to je pro holky,“ odfrknul dospěle. „Mami rozbaluj, máš tam toho přeci víc.“ V dalším balíčku byl poukaz na snídani do postele a masáž zad, náhrdelník z korálků, u kterého musela Natálka pořádně zuřit, protože je na většinu jemných prací zatím docela levá a taky báseň, kterou napsal Toník. Hezké. Děti evidentně bavilo, že rozbaluji jejich dárky a na své si ani nevzpomněly. Vrcholem byla hra na úkoly, kterou asi dělaly obě děti spolu. Nakreslily hrací desku ve stylu Člověče nezlob se a k tomu nachystaly různé papírky s úkoly.

„Děkuji moc. Takové krásné dárky! To jsem musela být strašně hodná, že jsem dostala takové věci od srdce.“

„Viď!“ vykřikla Natálka. „A Ježíšek na ně ani nepotřeboval žádné peníze! Nejsme žádní kozumeti!“

„Cože nejsme?“ optala jsem se.

„Konzumenti. To říkala babička, že ne všichni musí být takoví konzumenti, aby měli tunu kravin z Číny,“ vysvětlil Toník.

„No dobře,“ zasmála jsem se. „Je fakt, že nekonzumní Vánoce mají určitě něco do sebe. Teď se ale mrkněte, co Ježíšek donesl vám, než si to rozmyslí a odnese to zase do obchodu.“ 

Děti rozbalovaly a Natálka se o většinu dárků chtěla dělit s Toníkem. Teda to by mě zajímalo, co jim to ta babička natloukla do hlavy, že se chovají tak skromně? Moje děti, dennodenně sobecké, závistivé, nesamostatné, ufňukané… No zkrátka moje přesné kopie?

Když Toník rozbalil snowboardové kalhoty své oblíbené skateové značky, lítal po bytě jako malý kluk, skákal ze sedačky a předstíral, že skáče na prkně back flipy a další snowboarďácké kličky a skoky. Nakonec jsme se všichni nalili pořádnou dávku coly, já si do ní nenápadně nalila rum a hráli jsme novou společenskou hru, kterou moji drahouškové vyrobili.

Chtěla jsem je vzít na půlnoční, ale Natálce se už kolem desáté klížily oči a Toník taky vypadal, že toho má dost. Oba jsem je uložila, poděkovala za krásné dárky a šla si ještě na chvíli sednout k televizi, nalít si další domácí Cuba libre.

Nato, jak blbě to s letošními Vánoci vypadalo, to nakonec dopadlo na míru dobře. No jo, osud se sice občas posere a vás obviní z něčeho, co jste neudělali, ale peníze nejsou všechno. Mám skvělé děti, které celou situaci dokázaly pochopit a ještě ji vzít s humorem. Obrázek se zločinci jsem si pověsila na ledničku a rozhodla se na tu nespravedlnost zapomenout.

Tak přeji Veselé Vánoce všem, a hlavně těm, co je někdo podvedl, okradl, opustil nebo jim jinak ublížil. Zkuste to pustit z hlavy.