Mikeš se sice jmenuje Marián, ale to jméno nesnáší už od roku 1987. Stalo se to 30. prosince, na jeho 3. narozeniny. Těšil se na dort a dárečky. Když ale nahlédl do kuchyně, kde stál na lince velký čokoládový dort s bílým nápisem Marián, oči se mu zalily slzami. Oni na něj zapomněli! Ten dort není pro něho, ale pro nějakého Mariána. Bůhví, kdo to je? Třeba nový sourozenec. Maminka mu vysvětlila, že tak zní jeho pravé jméno, Mikeš je zdrobnělina, přezdívka, kterou dostal kvůli matčině oblibě pohádek Josefa Lady. Chlapec plakal velmi dlouho, protože tu zradu nemohl pochopit. Celý život mu všichni lhali, jmenuje se úplně jinak! Nakonec se rozhodl, že kašle na to, co je pravé a co nepravé – jméno Marián nikdy v životě nepoužije a nepřijme za své. A držel se toho.

Na základce mu říkali Mikeš, na průmyslovce taky, a chytili se toho kupodivu i spolužáci a vyučující na hnojárně. Jen v občance měl pořád Marián. 30. prosince 2018, když slavil své čtyřiatřicáté narozeniny, vytáhl ze schránky dopis, adresovaný Mariánovi. V ten okamžik se hrozně naštval, razantně bouchl do stolu a rozhodl se, že si dá předsevzetí. Do svých pětatřicátých narozenin si jméno úředně změní.

Další den se se svým nápadem svěřil svým přátelům při silvestrovské veselici. Hodinka už značně pokročila a odpovídala tomu i hladinka alkoholu, kterou již měli v krvi.
„Vole, Mikeši a nechceš si změnit i příjmení?“ zeptal se kámoš Pepa a vyklopil do sebe panáka.
„Proč, jako?“ nenechal se Mikeš předběhnout a hodil do sebe svého panáka také.
„Stejně ti máma říká Mikeš jen proto, že milovala toho Ladu, ne? Bys jí udělal radost, kdyby z tebe byl Mikeš Lada!“ rozesmál se Pepa natolik a že se rozkašlal.
„To je blbost,“ zasmál se Mikeš a zavrtěl hlavou.
„Pepa normálně mele kraviny, ale tohle mi smysl dává. Hergot, celý roky si stěžuješ, že se jmenuješ Marián, ale příjmení Šourek ti nevadí? Když už, tak už. Změň to,“ rozkázal mu Robert a na jeden hlt dopil své pivo. „Jo, běž do toho!“ doplnil Tomáš. Nakonec se všech sedm chlapů u stolu začalo překřikovat, že jméno Mikeš Lada je prostě úžasné a přinese mu spoustu štěstí.

„Už je skoro půlnoc, měli bychom jít ven,“ přerušil Mikeš ohnivou debatu, která mu nebyla úplně příjemná.
„Půjdeme, ale nejdřív nám slib, že se přejmenuješ na Mikeše Ladu,“ smál se Tomáš.
„No dobře, tak jo, ale už pojďme,“ dodal a vytáhl chlapy před hospodu, čímž debata skončila. Za chvíli začal ohňostroj, před hospodou lítaly petardy o sto šest a nebe se zalilo červenými a zelenými blesky. Když celá podívaná skončila a pánové dokuřovali své novoroční doutníky, přišla k nim krásná, asi dvacetiletá dívka romského původu.
„Pánové, půjčíte mi někdo oheň?“ zeptala se.
„Ach krásná cigánečko, půjčím ti oheň i své srdce,“ zanotoval Robert a připálil dívce cigaretu.
„Díky, bude mi stačit ten oheň.“
„A připiješ si s námi aspoň? Já jsem Robert,“ mrknul na dívku a podal jí ruku.
„Dobře. Já jsem Esmeralda,“ usmála se dívka, podala každému z chlapů ruku a vzala si od Roberta volnou skleničku s domácí slivovicí, od Pepanova strejdy Mojmíra.
„Fakt Esmeralda, jo? A neumíš taky číst budoucnost?“ zeptal se Robert.
„Náhodou umím,“ řekla dívka razantně. „Ale stojí to 500 na osobu.“
„Tak přečti,“ usmál se Robert a sáhl do kapsy pro peníze. „Přečti třeba tady Mikešovi, já mám svou budoucnost už asi celkem jasnou,“ řekl smutně a poklepal si nehtem na snubní prsten.

Mikeš se chvíli bránil, připadalo mu to hloupé. Navíc už mu venku byla zima a těšil se, že si dá čaj s rumem a novoroční pečenou šunku. Nakonec se nechal přemluvit, aby to už konečně měl z krku. Natáhl před sebe ruku a podal ji dívce. Chvíli mu přejížděla prstem všechny čáry na dlani a potom řekla.
„Čára života je kostrbatá, tady se rozdvojuje. Pokud nesplníš slib, který jsi dal, letos zemřeš. Pokud ho splníš, budeš žít dlouho, protože čára života bude pokračovat tudy a už se nerozdvojí. Zároveň letos potkáš lásku svého života a vyděláš spoustu peněz. A taky tu vidím nějakou větší vzdálenost, asi budeš cestovat.“
„To toho teda poznáš z ruky hodně,“ řekl vyděšeně Mikeš. Celá situace už mu byla extrémně nepříjemná a chtěl jít pryč. „Díky za věštbu, budu se tím řídit.“ Hlesl a cukl rukou.
„Počkej, třeba ti ještě něco řekne,“ hulákal Robert.
„Ne, to už je všechno,“ zavrtěla hlavou dívka. „A pokud už nikdo jiný věštbu nechce, vrátím se ke svým přátelům.“
„Sbohem, cigánečko, já už musím jíti,“ zanotoval Robert a poslal jí vzdušný polibek. „Dobrou slivovičku, dobrou slivovičku, dali jsme si k piití.“
„Tak čau,“ řekla dívka a zamračila se na Roberta. „Jinak v té písni se zpívá sbohem galánečko, ne cigánečko. Dneska už se nám říká Romky.“

Celá skupina se zasmála a vrátila se do hospody. Pořádně se najedli pečené šunky, zahřáli se grogem a pak se dali do hrání šipek a kulečníku.
„Tak to vidíš, Mikeši. Buď se z tebe stane Mikeš Lada, nebo umřeš,“ zasmál se Tomáš a rozmáchl se tágem.
„Ale houby. Mluvila o slibu.“
„Vždyť si to pár minut předtím slíbil.“
„Neslíbil,“ zamračil se Mikeš a šikovným šťouchem srazil dvě koule do díry.
„Slíbil. Hele, Bobe?“ houknul na Roberta, který vedle zrovna házel šipky. „Že slíbil, že se přejmenuje?“
„No jasně, jinak umřeš, brácho,“ zahalekal Robert a trefil šipkou střed.
Mikeš se nebavil. Tohle se mu prostě nelíbí. Nikomu by se neměla přát smrt, i když je to takhle hloupá sranda. Vadilo mu to tolik, že dohrál kulečník a nenápadně se z hospody vytratil. Pánové už byli stejně tolik v náladě, že si jeho nepřítomnosti ani nevšimli. Doma byl za dvacet minut, svlékl si oblečení a lehl si do vany. Jak na nový, tak po celý, není to tak? Pořádně se umyl a lehl si do postele. Jenže sladký spánek ne a ne přijít. A protože už se začalo rozednívat, na spánek se vykašlal a vrhl se do novoročního úklidu. To sice normálně dělají ženské, ale on ženskou nemá, tak co.
Ten slib a možnost, že kvůli jeho nedodržení umře, mu nedal spát. „Proč jsem si já blbec nedal nějaký normální předsevzetí? Škoda, že nejsem obézní nebo kuřák. Mohl jsem si dát předsevzetí, že si najdu partnerku, nebože se stanu lepším obchodníkem,“ spílal si v duchu. „Ale ne. Já si musím vymyslet takovou kravinu, že si změním jméno a nechám se natlačit i do příjmení…“

Vrtalo mu to hlavou natolik, že se 7. ledna dokopal na matriku. Matrikářka mu pomohla vyplnit žádost a ani nemrkla. Naopak mu ihned oznámila, že chápe, že se nechce jmenovat Šourek a že u hanlivých jmen se změna prakticky vždy schválí. Mikeš si do poslední chvíle myslel, že mu to nepovolí, ale po 30 dnech mu přišlo vyrozumění, že změna jména byla schválena. A tím začalo nepříjemné martyrium běhání po úřadech a výměna dokladů. Čemu se vlastně divil? Mikeš je běžně používané jméno, jehož nositelů je v ČR 1624. A Ladů je 47 – proč by mu to měli nepovolit?

V půlce února už měl většinu dokladů vyměněných, stihl se pohádat i usmířit s mámou a dostat největší provizi, kterou kdy ve firmě měl. Pracoval totiž jako obchodní zástupce pro společnost prodávající vzduchotechniku a jeho úkolem bylo přesvědčovat developery a majitele firem, aby si od nich nechali vypracovat projekt. Nikdy ho nenapadlo, že když někdo v telefonu uslyší, „Dobrý den, tady Mikeš Lada,“ že nezavěsí, protože mu zvědavost nedá. Mariánovi Šourkovi praštil s telefonem kde kdo, ale nyní? Za prvních 14 dnů v únoru se mu podařilo získat dva velké klienty a tahle tendence pokračovala i celý březen. Provize byla natolik příjemná, že si Mikeš mohl dovolit pustit se do rekonstrukce svého starého bytu. Většinu dubna proto strávil u kamaráda Tomáše, zatímco u něj doma řádili řemeslníci a vytvářeli novou koupelnu, záchod i kuchyni.

Když se Mikeš vrátil domů, nemohl se na tu nádheru vynadívat. Ten rok 2019 opravdu začal velmi dobře! Bude tak i pokračovat? A může za to jeho nové jméno? Rozhodně je skvělým tématem ke konverzaci.
„A vy jste nějak příbuzný s tím malířem Ladou? Že vy budete někde od těch Hrusic? Mikeš Lada, to je tak sympatické jméno!“

Takových dotazů denně slýchal mraky, a to nejen od klientů – výjimkou nebyly úřednice na poště, v pojišťovně, na úřadech – zkrátka všude, kde se představil jménem. Robert ho dokonce přemlouval, aby si koupil vysoké boty po kolena, aby byl svému jmenovci co nejblíže, ale to už Mikešovi přišlo hodně přes čáru. Přeci jen, když musíte chodit za klienty v slušném společenském oděvu, boty jako na jízdárnu by k tomu asi moc nepasovaly.
V dubnu mu dokonce přišla na messengeru zpráva od nějaké doktorandky, která zkoumá žánr moderní pohádky a porovnává několik pohádkových knih. Právě Mikeš je součástí výzkumu a dámu zajímalo, zdali má s autorem nějaký příbuzenský vztah. Mikeš se musel smát a v záchvatu smíchu doktorandce napsal, že jeho dědeček byl utajeným Ladovým synem a jméno Mikeš se u nich od té doby dědí z generace na generaci. Když zprávu dopsal, skoro plakal smíchy, jak vtipná mu celá ta situace připadala.

Do hodiny přišla odpověď – dotyčná se s ním chtěla sejít, s tím, že za ním dojede kamkoliv a za spolupráci mu ráda zaplatí. Nedalo se nic dělat, Mikeš musel dámě vysvětlit, že si dělal legraci a žádný příbuzenský vztah ho ke slavnému malíři a spisovateli netáhne. K jeho překvapení mu ale doktorandka napsala, že to je dobrý vtip a že by i tak ráda poznala nositele tak uměleckého jména. Psali si skoro celý večer a nakonec se Mikeš s Ditou, jak se doktorandka jmenovala, domluvil na kávě v pátek večer v příjemné kavárně, kterou měl kousek od bytu.
—-
Aby Mikeš ukázal, že má smysl pro humor a je zábavný, tak si vzal červenou čapku, kterou u něj zapomněla jeho ségra a husarský kabátek, ve kterém před lety, ještě na škole, hrával divadlo a do divadelní skříně už ho nikdy nevrátil. Byl by si smotal i deku a hodil ji přes rameno, ale to už by bylo dost nepraktické, tak si jenom vzal starý chlebník, který byl minimálně dvakrát tak starý, co Mikeš. Učesal si své černé vlasy a vydal se do kavárny.
Mikeš si sedl k oknu a vyhlížel nově příchozí. Ditu si na Facebooku prohlédl, takže věděl, co má čekat. Korpulentní blondýnka s výrazným hrudníkem a pozadím a úsměvem od ucha k uchu, přišla asi deset minut a ihned ho zaujala. Představila se mu a políbila ho na tvář, což bylo pro Mikeše dost překvapivé, protože žil v domnění, že takový typ vítání dělají jen jižanské národy, ale těžko říct.

Dita mu ihned začala vyprávět o svém doktorátu ze srovnávací literatury, což technicky založený Mikeš absolutně nechápal. Dvakrát Ditu přerušil, to když neznal slovo jako archetyp a dysfemismus. Nicméně potěšilo ho, že to nemá nic společného s feminismem – takového typu žen se bál, jako čert kříže.
„No moderní pohádka je taková, u které známe autora. Na rozdíl od lidových pohádek, kdy je pouze někdo zapsal. Ladovy pohádky jsou proto stejně moderní, jako třeba Harry Potter, i když to možná zní nelogicky, protože Harry Potter je ze současnosti. Ale většinu tradičních archetypálních postav tam najdeš, ať je to z 20. nebo 90. let.“
„No jo, výraz moderní prostě vždycky po době zastará…“ zasmál se Mikeš. „No a co vlastně budeš dělat, až doděláš ten doktorát?“
„Asi učit,“ smála se. „Co jiného s doktorátem z literatury? Míst na univerzitě zrovna moc není, ale mě to nevadí. Už teď ve volným čase učím na jazykovce francouzštinu, takže v tom pak můžu pokračovat a přidat si k tomu třeba i literaturu na střední.“
„To by mě asi nebavilo,“ otřásl se. „Teda, chtěl jsem říct, mrzelo by mě studovat něco u čeho je velmi malá pravděpodobnost, že se tím budu někdy živit.“
„Děláš nějaký sport?“ vybafla na něj.
„Co? Jojo, občas hraju squash a…“
„A hraješ ho i přesto, že je velmi malá pravděpodobnost, že se tím budeš někdy živit?“ zvedla jedno obočí a zaťukala si ukazováčkem na tvář.
„Ale to je přeci něco jiného,“ vzdychl. „To dělám pro zábavu, ne s vidinou, že z toho něco budu mít…“
„No tak vidíš. Já to taky dělám pro zábavu. S maličkou vidinou, že by z toho i něco být mohlo,“ zasmála se a napila se piva. Mikeše to hodně překvapilo, že si Dita bez okolků poručila velké pivo. Většina žen, se kterými se kdy setkal, si dala maximálně sklenku vína, ale většinou to bylo kafe nebo minerálka. Bylo mu to sympatické, že si na nic nehraje a chová se přirozeně.

„Máš ráda piva z minipivovarů?“
„Mám ráda pivo,“ zazubila se, „a upřímně – nepoznám rozdíl mezi velkým a malým pivovarem. Buď mi to chutná, nebo ne. Tohle je z minipivovaru?
Další konverzace se dost dlouho nesla kolem piv, Dita se přiznala, že za večer zvládne i pět piv a Mikeš musel s nelibostí přiznat, že pět piv je jeho maximum, takže by jí asi nepřepil. Nakonec přišla otázka, na kterou celý večer čekal – proč se jmenuje tak, jak se jmenuje. Mikeš se do vtipné historky svérázně pustil a nevynechal žádnou silvestrovskou drobnost. Dita se smála, až jí nadskakovala ňadra a Mikeš měl co dělat, aby nezapomněl, o čemže to vlastně vypráví. Užili si báječný večer a ani se nenadáli a bylo deset. Mikeš zaplatil a zvedli se k odchodu.

„Můžu tě doprovodit domů?“ zeptal se opatrně.
„Kolik vážíš kilo?“ vystřelila po něm rázně.
„Proč se ptáš? Něco kolem pětaosmdesáti…“ pokrčil rameny.
„Tak to je dobrý, můžeš mě doprovodit.“
„Počkej a jak to souvisí s doprovázením?“ řekl a podržel jí gentlemansky dveře na ulici. „Jakože kdybych měl míň, tak bych tě neochránil před případnými agresory?“
„Ne, to já bych se ubránila sama. Ale nemám ráda chlapy, kteří váží míň než já. Takže, kdybys na mě něco zkoušel, tak abych věděla, jestli si to nechat líbit nebo to odmítnout.“
„Takže na tebe můžu něco zkoušet?“ řekl Mikeš zaraženě. Nebyl zvyklý na tak upřímné rozhovory, a popravdě moc nevěděl, jestli to náhodou není jen vtip, nebo ironie, nebo něco takového.
„Jo, vážíš víc, takže můžeš,“ pokrčila rameny a usmála se na něj. Chvíli šli vedle sebe mlčky, protože Mikeš nevěděl, co má říkat. V hlavě pořád přemýšlel, že by to na ni teda zkusil, když mu to sama nabídla, ale nevěděl jak. Má se zastavit a zkusit ji líbat? Nebo ji chytit nejdřív za ruku?
„Přemýšlíš, jak na mě?“ vybafla na něj, jako kdyby mu četla myšlenky. Mikeš rozpačitě přikývl a než stačil cokoliv říct, Dita se na něj vrhla a začala ho líbat. Nebránil se tomu. Když došli k jejímu bytu, tak raději nic neříkal, aby se neztrapnil. S Ditou se rozloučil polibkem a slovy: „Tak zas někdy,“ a otočil se k odchodu.
„Prej tak zas někdy,“ smála se. „Máš říct, byl to fajn večer, zítra se ti ozvu.“
„Ale já se ti ozvu už dneska,“ pokrčil rameny Mikeš a mrknul na ní. „Říkal jsem si, že ti pak před spaním napíšu na dobrou noc. To je docela romantický, ne?“
„No, tak jo, Mikeši. A pozdravuj Nácíčka.“
„Sama seš Nácíček,“ zasmál se, nasadil ji svou červenou čapku a dlouhými kroky si to štrádoval pryč.

Domu došel jako ve snách. Dita se mu nejen líbila, ale ještě to nebyla žádná ušláplá slečinka, která by si na něco stěžovala. To je přesně to, co Mikeš potřebuje, protože on má k melancholickým náladám sklony a v osobním životě je spíše tichý. Je to vlastně paradox, že někdo, jako je Mikeš se stal obchodním zástupcem, když není společenský ani přirozený bavič. Tuhle práci dostal už strašně dávno, díky svému technickému vzdělání. I když faktickou stránku věci měl v malíku, kurzy asertivity, soft skills a vyjadřování ho stály pěkný balík. Ale dnes už na něm díky tomu nikdo nepozná, jak moc se stydí, když poprvé volá novému klientovi, nebo když s ním jde na schůzku.
Z jedné zprávy na dobrou noc byl téměř dvouhodinový rozhovor, načež Mikeš sebral odvahu a Ditu pozval na sobotu dopoledne na rande – na výstavu orchidejí, protože žil v domnění, že všechny ženy milují květiny a orchideje zvlášť.
Rande se povedlo natolik, že Mikeš Ditě jednu orchidej koupil, i když ho ubezpečovala, že u ní doma žádná kytka nevydrží, že i takhle drahá orchidej do týdne chcípne. Mikeš slíbil, že ji klidně bude dělat osobního zahradníka a o kytku se bude pravidelně chodit starat.

„Tak víš co?“ řekla při obědě v restauraci nedaleko botanické zahrady. „Pojď se mnou domů a můžeš mi rovnou ukázat, jak se o tu orchidej mám starat. Ale neočekávej žádnej sex, jasný? Nezapomeň na společenský konvence.“
„Tomu nerozumím?“ zeptal se opatrně a zrudnul.
„No, zvu tě domů, abys mi ukázal, co s tou kytkou. Tak jen abys to nebral jako záminku, že tě zvu k sobě domů na sex. Chápeš.“
„Chápu. Ale podle těch společenských konvencí mám teda dělat co?“ zašklebil se Mikeš.
„Počkat aspoň 14 dní.“
„Dobře,“ zakroutil hlavou a úlevně se zasmál.
———-
Z románku s korpulentní blondýnkou se stal vztah a v září už se sličná doktorandka stěhovala k Mikešovi domů, protože doktorandský plat není žádné terno. I když si k němu Dita přivydělávala v jazykovce, po zaplacení nájmu už jí moc nezbývalo. A nač čekat. Musela to sice Mikešovi navrhnout ona, protože jeho by to asi nenapadlo – ty společenské konvence mu pořád strašily v hlavě – ale souhlasil bez přemýšlení.
Mikeš zažíval nejúspěšnější rok svého života. Našel si skvělou přítelkyni, v práci se mu dařilo jako nikdy… A protože celý byt si již zrekonstruoval, vánoční prémie utratil za exotickou dovolenou na proslulé pláži Varadero, kam svou milou doktorandku vzal.

A strašně si to užíval. U moře byl naposled v Bibione, když mu bylo deset. Od té doby nic. S kamárady sice projel po maturitě stopem Evropu, ale to byla spíše městská poznávačka, na pláž se prakticky nedostali. A když ano, tak to bylo prostě vykoupat se a jet zase dál, žádné povalování na pláži.
Až nyní s Ditou to byla pravá válecí, odpočinková dovolená. Celý den jen leželi na lehátku, popíjeli barevné koktejly a koupali se. Mikeš byl moc rád, že si jeho milá klidně namočí hlavu a neřeší, že si rozmáčí účes, vyšisuje vlasy nebo rozmaže make up. Dokonce se od něj nechala i zahrabat do písku a to už je co říct.
Krásná dovolená skončila 29. prosince, protože Mikeš chtěl Silvestra trávit tradičně, se svými přáteli v hospodě. Dita bez okolků řekla, že se přidá. Pepa, Robert i Tomáš jí celkem sedli, a protože obstojně hrála kulečník, šipky i mariáš, kluci si ji hned oblíbili. O půlnoci již tradičně všichni vyšli před hospodu, sledovat malý ohňostroj, který v těchto končinách byl. Mikeš držel Ditu kolem ramen a sledovali spolu ohňostroj. Robert všem nalil panáka slivovice, přiťukli si a popřáli si všechno nejlepší do nového roku 2020.

V ten okamžik kolem nich prošla snědá dívka romského původu. Robertovi to neuniklo. „Ahoj krásko! Tak se po roce zase potkáváme! Ty tady slavíš Silvestra každý rok?“
„Jojo, slavím,“ usmála se na něj. „Jak se máte?“
„Skvěle!“ zahlaholil Robert a otočil se k Ditě, která si dívku pobaveně prohlížela. „Dito, tady Esmeralda je věštkyně. Loni tady vyvěštila Mikešovi budoucnost. Že když splní slib, tak si najde ženu snů, zbohatne a bude cestovat. A ono se to všechno splnilo,“ poplácal obě dívky po zádech. „Esmeraldo, na tohle si s námi musíš připít.“
„A musíš vyvěštit i mě, hergot,“ hulákal Pepa. „Já chci taky takovou skvělou budoucnost. Jó, Esmaraldo, dneska si vyděláš balík, protože věštbu bude asi chtít i Tomáš,“ dloubl do přiopilého prošedivělého muže, který stal vedle něj.
„Pánové, klid,“ řekla dívka razantně. „Asi vás zklamu. Já se nejmenuju Esmeralda a nejsem věštkyně…“
„Cože? Ale jsi to ty?“ řekl zmateně Robert a Mikeš pozdvihl překvapeně obočí.

„Jo jsem ta stejná ženská, co loni. Ale to jsem si vymýšlela. Říkali jste, že když jsem cigánka, tak přeci umím věštit. Tyhle předsudky mě tak štvou, že jsem vás za to chtěla potrestat. Brala jsem to jako srandu, nečekala jsem, že když řeknu, že věštba stojí 500, že na to někdo z vás kývne,“ pohodila vlasy a zašklebila se.
„Takže nejsi věštkyně Esmeralda?“ zeptal se Mikeš zasmušile.
„Ne, jsem Josefína. Barmanka tady z baru odvedle,“ překvapené výrazy můžu ji tak dostaly, že se začala smát na celé kolo. Nakonec se k ní přidala i Dita a smály se obě jak na lesy.
„Ale počkej,“ hlesl Mikeš. „To přeci nejde. Já se radši přejmenoval, protože jsem se fakt bál, že když nesplním slib, že do roka umřu. A pak se vyplnilo úplně všechno, co jsi předpověděla!“
„Tak to asi byla náhoda,“ pokrčila rameny.

„Tomu nevěřím. Takové náhody prostě neexistují…“ kroutil hlavou vyděšeně.
„More, kolik ti je let, že ještě věříš na čáry, kouzla a předpovědi?“
„Třicet pět….“ Hlesl Mikeš a zrudnul. Dita už byla také rudá, ale smíchy. No jo, doktorandka, která píše o pohádkách – pro ni to byly žně plné archetypů a dalších literárních prvků.
„No tak to je ti o dvanáct víc než mě. Už bys mohl dospět konečně,“ zakroutila hlavou Josefína. Nakonec se od Roberta nechala ukecat a dala si s nimi jednu rundu slivovice, než odešla. Mikeš byl ale pěkně zaskočený. Co když ten stereotyp opravdu platí a krásné cigánky umí číst budoucnost z ruky? Nebo to vážně byla jen náhoda?
Když se kolem třetí ráno vraceli s Ditou domů, zmožení, opilí a unavení, Dita prohlásila: „Kocour Mikeš si nechá číst z ruky od sličné cigánky a život se mu obrátí vzhůru nohama. Hrozný klišé, i pro literárního teoretika. Teď už stačí jen, aby zazvonil konec, pohádky je konec a nasadíme tomu korunu.

Creative Commons License
Except where otherwise noted, the content on this site is licensed under a Creative Commons Attribution-NonCommercial 4.0 International License.