Linda patřila mezi ty nejzlobivější holčičky z celé ulice. Ale zároveň byla velmi populární – měla totiž skvělé nápady a lumpárny, které vymýšlela, neměly konkurenci. Občas tyto aktivity končily drobným úrazem – natlučenými koleny, což se stalo například, když se s Pepíkem od sousedů snažila hrát fotbal na chůdách, bolestivou boulí, která jí vyskočila na hlavě při hře na opici prchající z cirkusu s Tondou Brázdů nebo rozříznutým obočím při hře na Tarzana se Zdeničkou Puklíkovou.
Linda byla zkrátka trošku hrom do police. Maminka už jí radši lila čaj do plechových hrníčků, protože ty neposedná dívka nemohla jen tak rozbít. Jednoho dne Linda vymyslela, že půjde do lesa kopat poklad, protože prý ve snu viděla, kam ho strašliví loupežníci před sto lety v lese zakopali. Tatínek jí půjčil lopatu, protože věděl, že jí nápad zkrátka žádným způsobem nevymluví. Na průzkumnou akci se přidal Toník Brázdů, protože se chtěl stát hokejistou a maminka mu řekla, že na to by leda musel vyhrát loterii nebo najít poklad, aby tréninky a vybavení poplatil. A když Linda přišla s tím, že ví, kde je zakopaný poklad, Toník neváhal ani minutu.
V sobotu po obědě se spolu vydali do lesa. Šli po cestě až k poslednímu lesnímu srubu, od kterého vede už jen malá polozarostlá pěšinka plná kořenů. Po této pěšince stačí jít pět minut a přivítá vás hrobové ticho a hustý stromový porost.
„Tak, kde jsi viděla ten poklad? Někde tady?“ ptal se nedočkavě Toník.
„Nene, ještě dál. Až tam u těch krmítek, co tam chodí lízat srnky tu oranžovou kostku,“ dodala.
„Ta kostka je prý sůl, ptal jsem se táty. Tak si možná taky rovnou můžeme zkusit líznout, když už tam budeme. Aspoň si ověříme, jestli je to pravda,“ usmál se a hodil po Lindě šiškou. Linda si to nenechala líbit a hned mu jednou dobře mířenou ránou udělala pěknou modřinu na holeni. „Tak tohle ti neprojde,“ zakřičel a propukla regulérní válka. Šišky lítaly vzduchem, občas narazily do Toníka, občas do Lindy a občas do stromu, když se někdo z nich stačil před střelou schovat.
Linda vypálila na Toníka a hned skočila za dub, aby neprohrála. Toníka už totiž trefila čtyřikrát a on ji jen dvakrát. Tiše napočítala do pěti, pak vykoukla zpoza stromu a vší silou mrštila šišku směrem, kde zahlédla pohyb. A trefila se! Trefila se tak, že to udělalo pořádný rámus „Zásah!“ volala nadšeně. „Strefila jsem tě po páté, vyhrávám!“
Když se chtěla rozběhnout směrem k Toníkovi, zjistila, že stojí na úplně druhé straně, než kam hodila šišku. Ach jo, vždyť ona trefila nějakou paní. No to je zase průšvih! Ihned k ní doběhla a začala se omlouvat. Paní totiž nesla plnou náruč chrastí a Lindě se podařilo jí ho šiškou z ruky vyrazit.
„Promiňte, já jsem nechtěla!“ sklonila se ke stařence a pomohla jí větvičky zpátky nasbírat. Mezitím přiběhl i Toník a rovněž se omlouval a vysvětloval, že to jen hrají takovou hru, že si nevšimli, že tu nejsou sami.
„Ale děti,“ usmála se stařenka a mávla rukou. „To se nic neděje, hra je hra, to se stane.“
„Tak my vám ty větve aspoň pomůžeme odnést! Děláte táborák?“ zeptala se Linda.
„Ale ne, jen si zatápím v kamnech. Tak pojďte se mnou, to je od vás hezké, bydlím támhle kousek,“ ukázala směrem k chatám, kolem kterých před chvílí šli.
Když došli až k chatě a složili chrastí u vchodu, babička je zvala dovnitř na čaj a koláče. Linda by se už už hnala dovnitř, ale Toník ji zarazil „Nezlobte se prosím, ale my nesmíme chodit k cizím lidem domů ani si brát žádné jídlo, rodiče by se zlobili…“ řekl smutně, protože koláč by si taky rád dal. Tahle babička bude mít určitě mnohem lepší koláče než jeho maminka, která při jejich pečení věčně nadává. A když se u vaření nadává, jídlo pak nikdy nemůže být dobré, to dá rozum.
„Ach jistě,“ usmála se babička znovu. „To je samozřejmě správné, opatrnost je vždy na místě. No ale, jak bych se vám tedy odvděčila za pomoc?“ přemýšlela a chvíli něco hledala po kapsách zástěry, až vytáhla modrý kámen. „Tak prosím, tady máte aspoň malý dáreček,“ vložila kamínek Lindě do ruky, zamávala, rozloučila se a zmizela v chatičce.
Linda s Toníkem se vraceli zpátky k lesu a děvče bylo pěkně rozzlobené. „Ty si ale hlupák, mohli jsme si dát koláče a místo toho máme kus šutru. Co budeme asi dělat se šutrem? Příště nech mluvení na mně a radši buď zticha.“
„No tak promiň, ale táta mi to říkal. Že když tě nějaký neznámý dospělý někam zve a nabízí ti jídlo, tak ti možná chce ublížit.“
„Nedovedu si teda představit, že by nám zrovna taková hodná paní chtěla něco udělat,“ zašklebila se Linda.
„Mohla to být ježibaba.“
„Ty máš ale nápady! Viděl jsi někdy ježibabu? Ty mají přeci bradavice a bílé rozčepýřené vlasy. A možná klobouk.“
„To mají čarodějnice.“
„A jaký je mezi tím rozdíl?“
„Čarodějnice mohou být i hodné. Ježibaby jsou vždycky zlé,“ dodal Toník sebejistě.
„To máš asi pravdu,“ podrbala se Linda na čele. „Ale ten šutr je moc hezký.“
„Třeba to byla hodná čarodějnice a dala nám kouzelný kamínek.“
„To je pěkná blbost. Kouzelné bývají hůlky, ne kameny. Kdyby nám chtěla dát něco kouzelného, dá nám třeba nějakou větev.“
„To je fakt… Třeba nám ten kamínek přinese štěstí v hledání pokladu. A vůbec, kde máš tu lopatu?“ rozhlédl se kolem sebe.
„Sakra,“ svěsila ramena Linda. „Nechala jsem ji tam u dubů, jak jsme se šiškovali. Snad nám ji nikdy neukradl. Poběž!“ zavelela. Když doběhli na místo bitvy, lopatu naštěstí našli. Pořádně se jim ulevilo. Rozběhli se po pěšince dál, směrem ke krmelci, o kterém Linda snila. Už promarnili dost času, teď už musí začít kopat poklad, nebo to do večeře nestihnou. Podle toho, co si Linda ze snu pamatovala, byl hodně hluboko.
Pár minut před krmelcem raději zpomalili a plížili se tiše, co kdyby u krmítka zrovna byly nějaké srnky? Naštěstí tam zrovna nikdo nebyl. Linda proběhla kolem krmelce a u druhého stromu zprava se zastavila. „Tady to bylo!“
„Seš si jistá?“ zašklebil se Toník. „Jen abychom se nenamáhali zbytečně.“
„Neboj, pamatuju si to úplně přesně,“ mrkla na něj, vzala lopatu a začala kopat. Toník si vytáhl z batohu malou lopatku, větší si vzít nesměl, tatínek by mu to nedovolil, protože podle něj je zahradní náčiní nebezpečné. Což je pěkná hloupost, jak může být zahradní náčiní nebezpečné? Nedokázal si představit, že by se lopata najednou zbláznila a plácla ho třeba po hlavě.
To se nicméně povedlo Lindě, když se natřikrát snažila rozvrtat tuhou zeminu. „Jé, promiň,“ dala si ruku na pusu a omluvně pokrčila rameny. „Moc jsem se rozmáchla. Nechceš to zkusit ty?“ Toník odvětil, že se nic nestalo, vzal si lopatu do ruky a po pár pokusech se mu zeminu podařilo narušit. Linda si k němu klekla a ze strany hrabala jeho malou lopatkou. Byla to celkem náročná práce a po hodině byli oba už značně unavení.
„Jak dlouho ještě?“ vzdychl Toník vyčerpaně. „Nevím,“ pokrčila rameny Linda. „Ve snu to bylo jako chvilička, ale podívej, vždyť ještě nejsme ani dvacet centimetrů pod zemí.“
„Ach jo…,“ vzdychl Toník a kopal dál. Jako správný gentleman pokračoval s velkou lopatou a Lindě nechal tu mini lopatku, se kterou toho beztak nešlo moc dělat. Po další hodině už byli oba šíleně unavení. „Měli jsme si vzít ty koláče od té paní,“ posteskla si Linda. „To byla pěkná hloupost to odmítnout.“
„Ale nebyla. Už jsi dávno mohla být v peci, nachystaná na ježibabí sobotní večeři.“
„Haha, ty jsi teda vtipný.“
„Lindo, jak hluboko ještě musíme kopat? Nespletla sis to místo? Podívej, jakou už máme díru, který loupežník na útěku by měl čas tak dlouho kopat?“ Toník už byl pěkně zkroušený a přestával doufat v to, že na nějaký poklad doopravdy narazí.
„Tak ty mi nevěříš?“ urazila se Linda.
„Ale ne, věřím… Jenže za hodinu musím být doma a už teď mě ruce pálí jak čert.“
„Víš, co?“ naštvala se Linda. „Dej mi tu velkou lopatu, ještě to chvíli zkusíme.“
Při šermování lopatou odletovala zemina všemi směry a Linda byla za chvíli umouněná jak kominík. Ve světlých vláskách se dívce zachytávaly kousky mechu a hlíny. Ještě, že nosila krátký sestřih, protože až tohle bude maminka vyčesávat, bude zuřit, ale alespoň ne tolik, jako zuřívá maminka Zdeničky, která má vlasy až po pas. To je teprve tragédie.
Toník na tom nebyl o moc lépe. Při práci s malou lopatkou si klekl, takže se brzy na jeho světlých plátěných kalhotách objevily hnědé fleky na kolenou. „Já mám dost,“ zahodil lopatku a sedl si opodál na mokrý mech, následkem čehož byl promočený až na trenýrky. „Sakra, teď mám ještě mokrej zadek. Víš, co půjdu domů. Nic tu není. S tím pokladem sis to vymyslela.“
„Nevymyslela!“ zakřičela a razantně si stoupla do pozoru. „Vážně se mi to zdálo. A vážně tady ten poklad je!“
„To je hloupost. Žádný loupežník by nedal poklad tak hluboko. Podvedla jsi mě. Jsi hrozná!“ zvedl se naštvaně a začal si oklepávat zadek.
„Nepodvedla, přísahám. Vždyť minule se můj sen vyplnil, pamatuješ, jak jsme našli tu padesátikorunu na zemi, to se mi přeci také předtím v noci zdálo,“ vzpomínala skoro plačky.
„Asi to byla náhoda. Nejsi žádná vědma, leda podvodnice. A díky tobě ze mě hokejista nikdy nebude!“
„Určitě jo! Musíš jen vytrvat!“
„Ani omylem,“ zvedl se a otočil k odchodu. „Tobě už nevěřím,“ řekl smutně, popadl malou lopatku a rychlým krokem se vydal kořenatou pěšinkou zpět do civilizace. Linda za ním chtěla běžet, ale podvědomě cítila, že to nemá cena. Toník byl naštvaný, a teď ho asi ničím neuchlácholí. Chvíli se ještě snažila kopat sama, ale dala si lopatou takovou ránu do holeně, až jí vytryskly slzy. Když se uklidnila, vydala se také na cestu domů. Na holeni se jí začala vybarvovat pěkná modřina, oblečení, vlasy i obličej měla špinavé od hlíny a vypadala jako tulačka.
Když přišla domů, maminka jen obrátila oči v sloup, stáhla z ní špinavé oblečení rovnou v předsíni a poslala ji ihned do koupelny, aby nezašpinila byt. Tatínek od Lindy převzal lopatu a klidně, aniž by jí huboval, se zeptal, jestli se jí podařilo vykopat ten poklad, o kterém mluvila. Ale Linda začala plakat a šla se raději schovat do koupelny. To se teda děvčátku vůbec nepodobalo. Je normálně velmi statečná, žádná boule, modřina, ani puchýř ji nerozpláče a najednou pláče kvůli pokladu? Zvláštní. Že by ji ta natlučená holeň tak bolela? Nebo opravdu pláče kvůli tomu, že nenašla ten poklad? Tatínek zavrtěl hlavou a šel se vrátit ke svým povinnostem, natírání zahradního stolku. Linda se umyla, navečeřela a šla se schovat do svého pokojíčku, odkud až do večera nevylezla.
Trpaslík, který přeci jen kouzlí
Ráno, hned po snídani, vyběhla ven, stoupla si na sloupek a vyhlížela. Jenže Toník nikde. Zahlédla ale Pepíka, tak na něj mávala a volala, jestli si s ní nechce jít hrát na hřiště na tarantule. Pepík se zamračil a zdálky na ni volal, že si s ní hrát nebude, protože mu to Toník zakázal. Tak a je to v háji. Linda si dala obličej do dlaní a přemýšlela. Co bude sakra celou neděli dělat? Zdenička je u babičky, kluci se s ní nebaví a na ostatní děti nemá náladu. Vytáhla z kapsy kamínek, který chtěla dnes Toníkovi dát. Napadlo ji, že kdyby se možná snažil a hodně silně ho stisknul, třeba by se mu splnilo to přání a snesly by se na něj peníze, za které by si koupil hokejové vybavení. Řekla si, že to nejdřív zkusí sama. Vší silou tiskla kamínek a přála si spoustu peněz. Usilovně se snažila asi deset minut, což u ní bylo nezvyklé, vydržet tak dlouho klidně sedět. Potom to vzdala. Evidentně ten kamínek kouzelný není. Seskočila ze zídky a naštvaně ho hodila do díry, kterou měl na zádech sádrový trpaslík na skalce. Měla chuť něco nakopnout. A taky že jo. Rozmáchla a vší silou kopla do plastové zahradní konve, která odlétla o takový kus, že narazila do sádrového trpaslíka. Lindě to bylo fuk, už ho srazila tolikrát, že se vůbec divila, že ještě drží pohromadě. „Au,“ ozvalo se. „To bolelo!“
Linda ztuhla. Kdo to promluvil? Rozhlížela se kolem sebe, ale nikoho neviděla. „Kdo to tady mluví?“ zavolala a natáhla krk, aby omrkla i zahradu sousedů. „Přeci já,“ ozvalo se znovu. „Zahradní trpaslíček, na kterého jsi právě zaútočila konví!“ vypískl smutně.
„Jéé, promiň!“ dala si ruku přes pusu. „Já jsem nevěděla, že jsi živý! Nechtěla jsem ti ublížit. To je prima, že umíš mluvit!“
„To přeci jen díky tobě, oživila jsi mě,“ usmál se a vykročil k ní. ¨
„Jak to? Jak sem tě mohla oživit?“
„Tím kouzelným kamenem. Přivádí k životu všechny neživé postavy, kterým ho dáš!“ zahlaholil mužík v zeleném kabátku, modrých kalhotách a červené čapce.
„Takže kamínek je vážně kouzelný!“ zavýskla Linda a poskočila. „Já jsem Linda! A jak se jmenuješ ty?“ „Já jsem zahradní trpaslíček, žádné jméno nemám. Chceš mi nějaké vymyslet?“
„Já nevím, jak se trpaslíčci běžně jmenují. Co třeba Rolf?“
„To je jméno pro psa, ne?“ zamračil se trpaslíček a podrbal se rukou na bílé bradce.
„Tak Ralf?“ zkusila to ještě jednou Linda.
„Souhlasím, to už se mi zdá dobré!“ trpaslíček zatleskal a řekl: „Tak, co budeme dělat?“
„Jak to myslíš, co budeme dělat? Ty nemáš žádné trpasličí povinnosti?“
„Nikoho nemám. Navíc ty jsi mě oživila a rád bych se ti nějak odvděčil. Můžeme si třeba spolu hrát, jestli chceš,“ usmál se.
„Tak jo!“ vykřikla Linda nadšeně a hned začala horečně přemýšlet, na co by si s Ralfem mohli hrát. „Půjdeš se mnou do lesa? Vykopala jsem tam včera díru, protože jsem myslela, že tam je poklad, ale mohli bychom si tam hrát aspoň na domeček, když už tam ta díra je.“
„Jasně, to mě bude bavit. Stavět bunkry a domečky, to já rád.“
„Ale vlezeš mi na cestu do batohu, jo? Kdyby tě viděly děti, záviděly by mi a ještě by tě někdo ukradl.“ „No tak jo,“ řekl Ralf otráveně. „Ale jakmile budeme v lese, necháš mě běhat, jasně? Víš, jak jsem zdřevěnělý po tolika letech stání?“
Vyběhli k lesu, přeběhli louku, obešli chaty a než se nadáli, objevila se před nimi kořenitá pěšinka vedoucí ke krmítkům. Linda šla rychle, protože už se hrozně těšila na to, až Ralfa vytáhne z batohu a budou si spolu hrát. U vykopané díry si klekla na zem, osvobodila trpaslíčka a ukazovala, co se jí tady včera podařilo vyhloubit. Vyprávěla mu celý příběh, o snu, ve kterém viděla poklad, o kopání jámy i o hádce s Toníkem, kterého od té doby neviděla. Trpaslíček přikyvoval a nosil větvičky a vyschlé mechy, aby si v jámě udělali sedátka. „Ty asi neumíš kouzlit, viď?“ vzdychla Linda. „Že bys Tondovi přičaroval to blbý náčiní na ten hokej.“
Trpaslíček pokrčil rameny. „Trošku kouzlit umím, ale nesmím kouzla používat pro lidi, pokud nejsou v nebezpečí.“
„Jenže, tady nebezpečí hrozí, víš? Když se mu ten sen nesplní, už se se mnou nebude nikdy kamarádit,“ vzdychla Linda a začala větvemi bunkr zakrývat.
„Rozmyslím si to, ale myslím, že to nepůjde,“ řekl smutně Ralf a pomohl Lindě domeček dostavit. Když byl bunkr hotový a částečně skrytý, vlezli si dovnitř a hráli si na lovce, kteří číhají na divokou zvěř. Ralf byl skvělý parťák. Daleko lepší než Toník, Pepík i Zdenička. Na nic neřekl ne, nebál se žádné hry a dokonce ji občas vylepšil o nějaké zábavné prvky. Kdo by to byl řekl, že trpaslíci jsou takoví hračičkové. Když si potom hráli na schovávanou, nebyla ho ani schopná najít, jak byl rafinovaný. Najednou se Linda zarazila. „Sakra, oběd! Ralfe, musíme domů, skoč mi do batohu.“
Linda běžela, co jí síly stačily a než doběhla domů, už zdálky na ulici viděla rozzlobeného tatínka. „Kde jsi byla? Je půl druhé! Zapomněla jsi, že ve dvanáct je oběd? Na co ty hodinky máš, když se nedíváš?“ Linda sklopila hlavu a neřekla ani popel. Neměla ráda, když jí tatínek huboval. Ona přeci nemůže za to, že úplně zapomněla na čas. Celou situaci zmírnila maminka. „Lindo, pochop, že se o tebe bojíme. U Brázdů nejsi, u Puklíků taky ne, ani u Svatošů. Pokud se někam vydáš sama, bez kamarádů, musíš nám o tom říct.“ Linda dál koukala do země a radši nic neříkala. Jenom přikývla a šla s rodiči domů.
Naštěstí se moc nezlobili. Maminka ohřála kaši, řízky byly ještě teplé. Linda se pořádně najedla a ještě si přidala. Tajně si strčila jeden řízek a dvě okurky do kapsy, že je dá Ralfovi. No co, trpaslíčci snad také něco musí jíst, ne? Myslela si, že si toho nikdo nevšiml, ale mamince to neušlo. „Nebudeš snad tímhle chtít krmit srnky, že ne?“ zasmála se.
„Ne, srnky ne. Trpaslíčky…“ řekla upřímně.
„A myslíš, že to bude chtít nějaký ten trpaslíček jíst, když mu to předtím oválíš ve špinavé kapse?“ zasmála se maminka.
„On bude rád za jakékoliv jídlo.“
„No dobře. Příště mi ale řekni, já ti to zabalím. Ať nemusíme pořád prát kapsy, jasný?“
„No jó,“ odsekla Linda a zvedla se od stolu. „Můžu jít ven, když vám řeknu, kam jdu?“ Chvíli se s maminkou dohadovala, ale neuspěla. Jestli nepůjde nikam s ostatními dětmi, tak má zákaz.
„Kluci jsou na hřišti, tak já půjdu tam.“ Maminka nakonec přikývla, s tím, že se za hodinu pojede projet na kole. Běda, jestli Lindu s kluky u hřiště neuvidí. Dívka vyběhla z bytu a hned, co se ztratila z dohledu, strčila Ralfovi do batohu oběd. „Doufám, že máš rád řízky!“ zašeptala. Ralf si s chutí dal a dokonce souhlasil s tím, že se s Toníkem a Pepíkem seznámí! Třeba to pomůže k tomu, aby s Lindou opět bavili. Když došli k dětskému hřišti, kluci tam opravdu byli. A hráli si na tarantule! Tak to je podpásovka. Hru, kterou vymyslela Linda, teď ti dva hulváti hrají bez ní. Došla až k prolézačce a než stačilo cokoliv říct, Toník zavolal. „Kecálistka jde. Běž pryč, s námi si hrát nebudeš.“ Linda dala naštvaně ruce v bok, dupla a řekla. „Hrajete moje hry beze mě? To jste teda trapáci. A já ti za trest, Tondo, neřeknu, jaká kouzla ten kamínek, co jsme včera dostali, umí.“ Otočila se a s dupáním šla pomalu pryč. Zafungovalo to! Za chvíli za sebou uslyšela kroky, Toník na ni volal, ať počká. Zastavila a otočila se na něj.
„Co chceš,“ vyjela na něj, protože ona si přece nic nenechá líbit. A už vůbec nebude za nikým dolejzat.
„Mám právo slyšet, co ten kamínek umí, dostali jsme ho přeci spolu,“ nakrčil nos a pozdvihl ostře obočí Toník, jako správný drsňák.
„Jo? Za to, jak si na mě byl zlý? To by se té hodné čarodějnici asi nelíbilo a stejně by ho nechala jen mě.“
„Věřil jsem ti a strávil jsem celý den kopáním pitomý jámy. Že je to pitomost, viď Pepo?“ mrknul na svého spojence, ale ten si nebyl úplně jistý, jak má zareagovat. U Lindy si to nechtěl rozházet, byla s ní sranda a hry, které vymýšlela, prostě neměly konkurenci. Zároveň se nemohl ztrapnit před Toníkem, protože když se Lindy zastane, Tonda o něm hned všude rozhlásí, že ji miluje a to by si z něj všechny děti dělaly legraci. „Jo, je to pitomost. Poklad v našem lese, kdo to kdy slyšel.“
Linda se na něj zklamaně podívala. To je tedy prekérní situace, když se jí nezastal ani Pepík. „Abyste věděli, jste jen hloupí chlapi. Počkám, až se vrátí Zdenička a ukážu to kouzlo jí,“ řekla naštvaně a opět začala dusat pryč.
„Tak promiň,“ zavolal na ni Toník. „Už se na tebe nebudu zlobit, když to kouzlo bude stát za to.“ Linda se zastavila, sundala si ze zad batoh, otevřela ho a nechala Ralfa, aby vyskočil. „Dobrý den pánové,“ řekl trpaslíček. „Račte mi dovolit, abych se představil. Jsem zahradní trpaslíček Ralf. A vy se této slečně chováte opravdu nepřípustně.“
„Cože? To je to kouzlo?“ spadla Pepíkovi brada. Toník jen otevřel pusu a nakonec se zeptal: „Ten kamínek se proměnil v opravdového trpaslíka?“
„Ne, ty troubo,“ Linda se rozchechtala na celé kolo a pak mu vysvětlila, jak kamínek fungoval. Toník ihned zapomněl na kdejaká příkoří a začal se trpaslíčka ptát na spoustu věcí. Oběma klukům se hrozně líbil. Mluvící trpaslík, no to je gól. Samozřejmě se ho ptali, jestli umí čarovat a odpověděl jim to stejné, co Lindě. Umí, ale jen když musí. Potom si všichni čtyři hráli na schovávanou, což byla velká zábava. A taky trochu štěstí, protože zrovna, když stála za pikolou Linda, projela kolem maminka na kole. Zkontrolovala a pozdravila dceru, zamávala klukům a jela dál. Ralf naštěstí zůstal ve své skrýši, tak ho nikdo neviděl. To bylo tedy o fous!
Poté si zahráli hru na Draky a myši, kterou rovněž vymyslela Linda, na míru tohoto hřiště. Úkol myší je přeběhnout v pořádku celé hřiště, aniž by je někdo z draků chytil. Na hřišti je 5 schovek, kam se draci nevejdou a myši se tam při překonávání hřiště mohou schovat. Hra byla nyní o to lepší, že myší nemusela být jen Linda, která je z kluků nejmenší, ale mohl s ní hrát také někdo mnohem menší – Ralf. Hru si užili natolik, že si ji zahráli hned třikrát. Potom si sedli na kolotoč a chvíli se jen točili, protože to se Ralfovi ohromně líbilo.
„Ralfe a co se stane, když uděláš kouzlo a nikdo nebude v nebezpečí?“ Ralf pokrčil rameny, podrbal se na bílém plnovousu a řekl: „Těžko říct. Myslím, že to ještě nikdo z trpaslíků nezkusil.“
„A ono je vás víc?“ vyhrkl překvapeně Pepík.
„Jasně, kromě nás, oživených sádrových trpaslíků, k nám patří i lesní skřítci, vodní mužíci… Nikdo z nás nečaruje, pokud není v nebezpečí. Vlastně ani nevidím důvod, proč bych to měl dělat,“ řekl zamyšleně.
„Tak co kdybys to zkusil? Mohl bys mi vyčarovat brusle, to je maličkost, určitě se nic nestane.“
Trpaslík se odmlčel. Chvíli přemýšlel a pak řekl: „Musí o tom rozhodnout Linda, ta mě oživila. Mně se do toho moc nechce, ale rád vám splním přání, pokud to půjde.“
Linda nevěděla, co na to říct. Komíhala nohama ze strany na stranu. Chtěla, aby se na ní Toník už nezlobil kvůli pokladu, ale zároveň se bála, co se stane, když poruší trpasličí pravidla. Nakonec přikývla. Trpaslík pokrčil rameny, seskočil z kolotoče a schoval se uvnitř prolézačky. Všichni ostatní zůstali sedět na kolotoči a jen čekali, co se bude dít. Z domečku se ozvalo brumlání a nakonec se ozvalo zahřmění a z díry vylétly dva blesky. Linda vyděšeně vyskočila a běžela k domečku. „Ralfe! Co je ti? Jsi v pořádku?“ natáhla ruce k trpaslíčkovi, které se vypotácel z domečku. Zelený kabátek měl celý ohořelý, obličej od sazí a špinavé vousy.
„Nic mi není! Vše je v pořádku,“ usmál se na ni. „Brusle jsou támhle v tom křoví,“ pokynul Toníkovi, kterému se rozzářily oči, a běžel se tam hned podívat. Vážně tam byly! „Díky Ralfe! To jsou přesně ony! Až je ukážu trenérovi, tak mě určitě vezme do týmu!“ výskal a jásal. Linda za něj měla samozřejmě radost, ale bylo jí líto, že kvůli bruslím trpaslíček takhle trpí.
„Ale Ralf je kvůli tobě celý ohořelý!“ řekla nešťastně. „Pojď, půjdeme domů a já ti najdu něco na převlečení,“ usmála se na něj. „Počkej,“ vyskočil Pepík a hnal se k trpaslíčkovi. „Nemůžeš využít toho, že jsi ohořelý a vyčarovat ještě něco pro mě?“
Trpaslíček se tomu bránil. Pravidla porušil jednou a znovu se mu do toho nechtělo. „Ne, už nebude čarovat, když mu to ubližuje,“ řekla Linda kategoricky a požádala trpaslíčka, aby jí zase skočil do batohu.
Půjdou domů. „Abys věděla, jsi pěkně zlá. Máš kouzelného trpaslíka a svému nejlepšímu kamarádovi nechceš dovolit, aby se mu splnilo přání. Jsi pěkná potvora!“ volal na ni Pepík. Linda kráčela domů, po tváři se jí koulely slzy jak hrachy a přemýšlela, co má tedy dělat? Nejdřív se s ní kluci nebavili kvůli pokladu, teď jim splnila přání a namísto toho, aby se všechno vrátilo do normálu, se s ní opět nebaví. Vůbec tomu nerozuměla. Když jí uschly slzičky, vrátila se domů.
U večeře poprosila maminku o trošku krupicové kaše pro trpaslíčka, protože tu by si určitě do kapes strkat nechtěla. Maminka se jen usmála, na nic se neptala a do mističky jí odlila trochu kaše s velkou vrstvou kakaa a skořice. Linda si vše odnesla do pokoje, a když trpaslíček večeřel, prohrabala celou krabici s plyšáky a nakonec našla velkého plyšového kocoura. Kocour na sobě totiž měl modrý kabát, který by velikostí mohl sedět trpaslíčkovi.
„Jéé, ten je krásný! A nebude to kocourovi vadit?“ zeptal se zdvořile Ralf, ale Linda hned zavrtěla hlavou, ať si nedělá starosti. Kocour je jen plyšák, kabát má jen na ozdobu a zima mu bez něj nebude. Ještě si s trpaslíčkem hodnou chvíli hráli a potom, když už se blížila desátá hodina, oba šli spát.
Kůň, který nikomu nepatří
V pondělí ráno musela Linda do školy a trpaslíčka radši nechala u sebe v pokojíčku. Bohužel se jí do batůžku s učením už nevešel. Ale nechala mu na posteli své dvě oblíbené pohádkové knížky, aby si mohl přečíst něco pěkného.
„Zmizel nám zahradní trpaslík,“ řekl tatínek Lindě, když jí vedl do školy. „Víš o tom něco?“ Linda byla hodně špatná lhářka, takže věděla, že když si vymyslí nějakou lež, tatínek to na ní hned pozná, protože jí změkne nos. Řekne radši pravdu.
„Jo, to náhodou vím. Oživila jsem ho, protože jsem do něj dala kouzelnou kuličku. A on už tam venku stát nechce, tak je u mě v pokoji.“
„Ty máš teda nápady,“ zasmál se tatínek. „Vždyť máš spoustu krásných hraček, tak proč si do pokoje bereš zrovna zahradní trpaslíky?“
„Ostatní hračky si se mnou nepovídají a nehrají hry, takže proto,“ pokrčila rameny a tatínek jen zavrtěl hlavou a už se jí na nic neptal. Dávno věděl, že Lindiným fantaziím nemá smysl jakkoliv oponovat, vždy to nějak musí přejít samo.
Když dívka vstoupila do školy, hned uviděla, jak všichni stojí kolem Toníkovy lavice a prohlížejí si jeho nové brusle. Raději neřekla ani popel a sedla si do lavice, vedle Zdeničky.
„Tak ty prý máš kouzelného trpaslíka, který plní přání?“ naklonila se k ní kamarádka.
„Mám, ale přání neplní, nesmí čarovat,“ řekla Linda rychle.
„Ale prý Toníkovi vyčaroval brusle?“
„Jo, ale málem u toho uhořel. Trpaslíci nesmí čarovat, když nikdo není v nebezpečí, jinak se jim něco stane.“
„A ukážeš mi ho?“ zeptala se Zdenička dychtivě.
„Jasně! Chceš jít po škole ke mně?“
„Ráda. Uvidíš, jaký se s ním dají hrát príma hry!“ bude se ti líbit. Den se neskutečně vlekl. Matematika, čeština, prvouka… Navíc Pepík na Lindu pořád házel nepřátelské pohledy, protože mu nedovolila také nějaké to přání. Že by to trpaslíkovi uškodilo… Prejže rejže, říkal si Pepík. Toník se Lindě radši vyhýbal, protože už to své přání splněné měl. Hlavně, že Zdenička se chová normálně.
Když po výtvarce zazvonilo, děvčata jako splašená běžela na oběd. Byly zrovna škubánky s mákem, nic co by Lindě nějak zvlášť chutnalo. Jídlo pár minut rozrývala a pak si škubánky nacpala do krabičky od svačiny, třeba budou trpaslíčkovi chutnat. Zdenička zdaleka tak vybíravá nebyla a jídlo celé zhltla.
K Lindě domů dorazily kolem jedné hodiny. Ralf seděl na posteli a vypadal, že ho obrázková knížka úplně pohltila, takže mu chvíli trvalo, než si děvčat všiml. Pak ale Lindu nadšeně pozdravil, nechal si představit Zdeničku a pak si s oběma dívkami hrál. Na trpaslíka a dvě Sněhurky, na schovávanou i na módní přehlídku! Kupodivu ani jednou nezaprotestoval, když mu nasazovaly maminčiny šály a klobouky. To když totéž zkoušely u Zdeničky na jejich čivavě Lilince, pěkně kňučela a syčela.
Dýchánek skončil v půl šesté, kdy vtrhl do pokoje tatínek a vynadal Lindě, že nebyla na hodině klavíru. „Volala mi paní učitelka, že jsi nebyla na klavíru,“ řekl rozzuřeně. „Už hodinu ti volám a ty nebereš telefon!“ Trpaslíček ležel na posteli, nehýbal se a předstíral, že je obyčejný zahradní trpaslík.
„Promiň, tatínku. Já jsem na to zapomněla. A pak jsme si se Zdeničkou hrály a telefon jsem neslyšela.“
„Lindo, sakra, vždyť už ti je deset,“ rozzlobil se tatínek. „To máš vážně místo hlavy děravý cedník? Máme zase povolat babičku, aby tě na kroužky vodila?“
„Né, to né!“ zaúpěla. „Prostě jsem jednou zapomněla! Omlouvám se, příště už nezapomenu. Tak já půjdu vynést plasty do kontejneru a odčiním si to, můžu?“
„No, tak dobře. Ale jestli ještě jednou vynecháš kroužek a nikomu nic nenahlásíš, tak si mě nepřej!“ zakroutil výhružně prsty a odešel.
Když se zavřely dveře, trpaslíček se protáhl a řekl: „No nejsem já skvělý herec? Tatínek určitě nepoznal, že jsem živý trpaslík, že ne?“ Dívky přikyvovaly a smály se. Potom se vydaly ven, s Ralfem v batohu. Donesly odpadky ke kontejnerům a pak se rozdělily a každá šla domů na večeři.
„Tak ahoj,“ usmála se Zdenička. „Musím říct, že ten tvůj trpaslík je vážně skvělý! Těším se, až si spolu znovu pohrajeme.“
Zdenička se u Lindy stavila i ve středu i v pátek a pokaždé si odpoledne s Ralfem bezvadně užily. Ošklivým pohledům Pepíka a dalších závistivců ze třídy se ale nevyhnula. Nikdo nedokázal pochopit, proč se Linda o kouzelného trpaslíka nechce podělit. Jen Zdenička to chápala, naštěstí. V sobotu si všichni tři vyrazili na piknik do lesa. Tentokrát se nevydávali ke krmítku, kde minulý týden kopali díru, ale vydali se na druhou stranu, kde les střídají příjemné paloučky, které jsou na piknik na jarním sluníčku jako dělané.
Děvčata na trávu položila deky a vynadala balíčky, které jim nachystaly maminky. Trpaslíček si sedl vedle obou dívrk a pak hráli hru na královskou hostinu. Předstírali, že mají několikachodové menu a nejdřív ochutnává císař a pak císařovna, přičemž jedna z dívek byla vždy kuchařkou, která dostane od císařů vždy vynadáno. Když se obě dívky prostřídaly, všechno jídlo bylo fuč. Zbylo jim jen pár sušenek, které se ale rozhodli nechat lesním skřítkům. Ralf je totiž poučil, že lesní skřítci mají tuze rádi sladké věci. A když zrovna neroste žádné ovoce, pěkně skřípou zuby a honí je mlsná. Umístili proto sušenky na mech. Až odejdou, trpaslíčci se tam připlíží, a sušenky si vezmou.
„Víte, co bych si přála?“ zeptala se zničehonic Zdenička. Oba jí ihned odpověděli, že nevědí. „Koně. Bílého.“ dodala.
„A kam bys ho dala?“ zamyslela se Linda. „Vždyť máte malinkatou zahradu, tam by se ti nevešel.“
„Často bych ho venčila a jezdila na něm po vesnici. A tu chvilku by na zahradě přežil.“ Chvíli se o tématu bavili, ale Lindu to nezajímalo, chtěla si jít hrát. Jenže Zdenička začala naléhat. Že jí rodiče nikdy koně nekoupí a že by jí ho Ralf mohl vyčarovat. Je přeci Lindy nejlepší kamarádka. A Toníkovi zařídila brusle a na ni se vykašle? Vždyť to je přeci strašně nespravedlivé!
Linda tak dlouho odmítala, až se Zdenička naštvala, zvedla se a řekla, že když je tak lakomá, že už se spolu nebudou kamarádit. Pro chudáka Lindu bylo vždy nejdůležitější mít kolem sebe co nejvíce kamarádů, takže dlouho nerozmýšlela, zavolala na Zdeničku a slíbila jí, že trpaslík pro ni kouzlo vyčaruje.
Ralf se na to moc netvářil, ale co se dá dělat. Raději si sundal kabátek, zalezl do opuštěné liščí nory a za chvíli se ozvalo zamumlání a z nory začaly vylétávat jiskry. Linda měla strachy zavřené oči a hned, jak bylo po všem, se vydala k noře.
„Ralfe!“ volala. „Jsi v pořádku?“
„Lindo, pomoz mi, nemůžu ven!“ ozvalo se z nory. Dívka si lehla na zem, nakoukla do nory a vytáhla trpaslíčka ven. „Vůbec se nemůžu hýbat,“ posteskl si trpaslíček. V ten okamžik kolem nich prošel velký, statný, bílý kůň. „Ten je nyní tvůj, Zdeničko,“ hlesl smutně.
„Vezmi si toho blbýho koně a běž pryč,“ obořila se Linda na Zdeňku. „Ralf je teď kvůli tobě nemocný a nemůže se hýbat. Doufám, že jsi spokojená.“
„Není kvůli mně nemocný!“ vyjela na ni Zdenička a chytila koně za uzdu. „Určitě je jen unavený z toho kouzla.“ Obrátila se k dvojici zády, ani nepoděkovala a kráčela spolu s bílým koněm zpátky do vesnice. Lindě opět začaly téct slzy. Co zase udělala špatně? Splnila kamarádce přání, aby nepřišla o její kamarádství, a teď to stejně vypadá, že už žádnou kamarádku nemá. Ale co ji štvalo daleko víc, bylo to, že trpaslíček se teď nemohl hýbat.
„Myslíš, že se nemůžeš hýbat za trest, protože jsi použil kouzlo, když nikdo nebyl v nebezpečí?“
„Určitě ano…“
„A jak to, že se napoprvé nic nestalo?“
„Možná se to jednou toleruje, kdo ví. Ale pokud budu muset někomu splnit ještě třetí přání, je se mnou ámen.“
„Nemůžeš to vzít zpátky, to kouzlo? Třeba by ses zase mohl hýbat. A Zdeňka si toho koně stejně nezaslouží,“
„To bohužel nejde,“ řekl smutně trpaslíček. Ještě hodnou chvíli spolu seděli na paloučku a přemýšleli, co by mohli udělat proto, aby byl Ralf zase jako předtím. Na nic nepřišli a tak si Linda dala trpaslíčka do batohu a šla domů. Pustili si spolu pohádku a odpočívali, až do pokojíčku opět vtrhnul tatínek.
„Lindo,“ řekl mírně. „Právě volal tatínek od Zdeničky. Přivedla domů koně, že prý jste ho našly v lese. Opravdu je to tak? Neukradly jste ho, že?“
„Ne,“ řekla Linda razantně. „Prostě k nám přišel a Zdeňka si ho vzala, protože si prý koně vždycky hrozně přála.“
„Tohle přeci nejde,“ zakroutil hlavou. „Když někde vidíte volně pobíhat takhle velké zvíře, tak se k němu nesmíte přibližovat, vždyť by vás mohl kopnout a zabít vás!“
„Je to hodný kůň.“
„Víš, co? Mně už to nebaví,“ řekl naštvaně tatínek. „To musíš pořád konstantně porušovat veškerá pravidla, která po tobě chceme, abys dodržovala?“
„Ale já se toho koně ani nedotkla, to Zdeňka…“
„Tak si měla být ta chytřejší a kamarádce to vysvětlit, hergot. Víš co, příští víkend prostě pojedeš k babičce a budeš jim tam pomáhat s hospodářstvím, bez diskuze.“
„Ne, tatínku! Prosím, jen to ne!“ sepnula ruce Linda.
„A pokud se nebudeš trošku snažit, strávíš tam celé letní prázdniny.“
A to už se Lindě po tváři zase začaly koulet slzy. Všechno je špatně. Úplně všechno. A za nic nemůže ona, vůbec za nic. Když tatínek odešel, Ralf ji konejšil, aspoň uklidňujícími slovy. Bohužel ji nemohl ani poplácat po rameni, protože se nemohl ani pohnout. Linda ale nebyla k utišení a nakonec samým vyčerpáním usnula.
Kouzlo pro Lindu
V neděli ráno se Linda probudila se spásným nápadem. Půjdou do lesa a najdou tu kouzelnou babičku! Třeba jim dá nový kamínek, který vrátí trpaslíčkovi všechnu sílu a bude se moc hýbat. Dala si trpaslíčka do batohu a vydala se do lesa. Přešli louku a na okraji lesa prošli chatovou osadu. Dívka chalupu ihned poznala zdálky. Na zahradě stál nějaký muž a sekal zahradu. Když na něj Linda zamávala, stroj vypnul a vydal se k ní.
„Copak děvenko, snad ses neztratila?“ zahlaholil bodře. Linda hned zakroutila hlavou. „Prosím Vás, hledám tu starou paní, která tady bydlí, na něco bych se jí chtěla zeptat. Je doma?“
„Moje maminka? Ta už tady nebydlí dva roky, ty si na ni ještě pamatuješ? To je od tebe moc hezké, žes ji chtěla navštívit, ale bohužel.“
„Dva roky? Tak dlouho? Ještě před týdnem mě zvala na koláče…“
„Taky mi to přijde jako včera, co jsme se viděli naposledy. No jo, maminčiny koláče. Nedivím, se že k ní rády chodily všechny děti ze sousedství,“ usmál se muž a zavzpomínal. „Pěkně to tady pustne, proto sem občas přijdu posekat, ale jinak už sem nikdo nechodí. Moje děti jsou už dospělé a na chalupu bych je nedostal.“
„To je škoda,“ řekla smutně dívka a pokrčila rameny.
„Je mi líto, že jsem ti nemohl pomoct, ale rozhodně mě těší, že lidé v sousedství si na mou maminku pamatují.“
Linda nevěděla, co na to říct, tak mu poděkovala a rozloučila se s ním. Muž se vrátil k sekačce a zvelebování zahrádky a Linda se rozběhla hlouběji do lesa, vyděšená, jak kdyby viděla hejno duchů. No, hejno. S velkou pravděpodobností viděla jednoho ducha, ducha staré hodné babičky. Takže to asi opravdu byla dobrá čarodějnice.
Linda zastavila, až když ji z rychlého běhu začalo píchat v boku. Sedla si na nejbližší pařez, vytáhla, trpaslíčka a smutně ho hladila po čepici a naříkala. „Ta kouzelná babička byla jen přelud,“ šeptala smutně. „Ta co mi dala kouzelný kamínek.“
Stromy smutně šuměly a trpaslíček Lindu uklidňoval, ať si z toho nic nedělá, i tak ten týden mezi dětmi byl moc prima. Naučil se spoustu nových her, které byly naprosto fantastické. „Vážně se ti líbily?“ Linda byla v sedmém nebi, takovou krásnou pochvalu na své hry ještě nikdy neslyšela. Ostatní děti to zkrátka braly jako samozřejmost. „Co musíme udělat proto, abychom toho ducha té staré paní znovu vyvolali?“ poškrábala se zamyšleně na bradě.
„To bohužel nejde,“ pokrčil rameny Ralf. „Kouzelné bytosti přichází, jen když se sami rozhodnou. Nikdo se jich nemůže dovolat.“ Lindě bylo jasné, že jsou v koncích, že trpaslíčkovi nikdo nepomůže. Vzala ho proto do náruče a nosila ho po lese. Šli se podívat na místo, kde včera lesním skřítkům nechali sušenky, které doopravdy zmizely! Skřítci si je určitě vzali. Odteď jim sem bude nosit sušenky pravidelně, rozhodla se Linda. Poté šli zkontrolovat, co zbylo z jejich bunkru, a celou cestu si povídali.
„Ještě, že tě mám“ vzdychla si Linda, když s trpaslíčkem v ruce přeskakovala potok. „Všichni kamarádi se na mě jinak vykašlali.“
„Ale nevykašlali,“ usmál se Ralf. „Ono je to přejde. Děti jsou takové, rychle se naštvou a pak, z ničeho nic na všechna příkoří zapomenou.“ Blížila se dvanáctá hodina a byl čas jít domů, na nedělní oběd. Kdyby se opozdila, dostala by pěkně vynadáno. Navíc, kdyby rodiče zjistili, že byla opět sama v lese, to by byl oheň na střeše. Schovala Ralfa do batohu, vyšla z lesa a přeběhla louku.
Když se blížila k silnici, vyskočil před ní obrovský pes, děsivě vrčel a cenil zuby. Sliny mu kapaly a vypadal, jakože se jí chystá sežrat. Linda ztuhla. V očích se jí leskla hrůza. Stála, koukala před sebe a neodvažovala se ani pohnout. Pes zavrčel, vyskočil a vrhnul se po ní. Vyděšená dívka jen zahlédla obrovské zuby a pak ucítila obrovskou bolest ve stehně. Chtěla zakřičet, ale z hrdla se jí neozval vůbec žádný zvuk.
Nakonec ze sebe vyloudila jen potichoučké „pomoc“, ale nikdo ji nemohl slyšet. Zakryla si rukama obličej a bála se, že ji pes kousne znovu. V ten okamžik uslyšela slabé mumlání, pak se ozval hrom,všude kolem začaly lítat blesky a za pár sekund utichlo vrčení. Pes najednou ležel omráčený na zemi.
Linda si pomaloučku sundala ruce z očí a vstřebávala celou situaci. Trpaslíček ji zachránil. Určitě slyšel její volání o pomoc a udělal své poslední kouzlo. Krvácející nohy si vůbec nevšímala a rychle otevřela batoh, aby z něj Ralfa vytáhla.
„Vyčerpal jsem poslední přání, ale vyčerpal jsem ho pro tebe a rád. Věř mi, že by mě stejně nebavilo být napůl živým a napůl nehybným trpaslíkem,“ řekl a za chvíli se mu v kámen změnila i hlava a byl z něj zase jen sádrový trpaslík.
„Ahoj Ralfe, byl jsi skvělý kamarád,“ objímala ho a plakala. Z kouzelného kamínku zbylo je zrnko prachu a babička, který by ji mohla dát nový, neexistuje. Linda propukla v hysterický pláč, který zaslechla sousedka Tomešová, která právě jela na kole domů. Vběhla na okraj louky a sklonila se k Lindě.
„Kristepane,“ řekla vyděšené při pohledu na Lindinu krvácející nohu. „Ten pes tě napadl? A ty jsi ho omráčila? Pojď, musíme odtud honem pryč, než se ten pes probere!“ Vzala Lindu do náruče, i s trpaslíkem, kterého nechtěla za žádnou cenu pustit, a odnesla je k silnici. Zavolala odchytovou službu a naštěstí zrovna kolem jel rybář Svoboda, který ihned zastavil a plačící dívku i s paní Tomešovou odvezl domů. Tatínek s maminkou se tak vyděsili, že Lindě vůbec nehubovali, že šla do lesa sama. Paní Tomešová jim ihned vyprávěla, co se stalo a pak spolu s maminkou zůstaly doma a čekaly na policii.
Tatínek zatím odvezl dívku do nemocnice, kde jí pan doktor dal obrovskou bolavou injekci a potom ránu na stehně zašil. „Jsi moc statečná holčička,“ řek pan doktor, když na zranění dával ošklivou zelenou mast. „Teď tu nožičku nesmíš pár dnů moc namáhat, aby se ti neroztrhaly stehy, a v úterý přijdeš na kontrolu, ano?“ Dívka vzlykla a smutně přikývla. „Neboj, než se vdáš, tak se ti to zahojí,“ zahlaholil vesele lékař, pohladil dívku po hlavě a pak si ještě o něčem povídal s tatínkem, o nějakém očkovacím průkaze, ale to Lindu vůbec nezajímalo, myslela jen na chudáka Ralfa, který se kvůli ní obětoval. Který si s ní už nikdy nepopovídá…
Tatínek Lindě pomohl do auta a slíbil jí, že si ze sklepa může vzít vycházkovou hůl po dědovi a opírat se o ni, než se jí noha zahojí. „Teda Lindo, musím říct, že jsem tě podcenil, když jsem ti včera huboval, že se o sebe neumíš postarat. Jak se ti povedlo toho psa omráčit?“ řekl zvědavě.
„To ten trpaslíček,“ špitla plačky.
„Ty jsi ho praštila po hlavě tím sádrovým trpaslíkem?“ otočil se na ni tatínek překvapeně.
„Ne, to bylo kouzlo,“ řekla pravdivě, ale tatínek se tomu jen zasmál a řekl, že je skvělé, že umí taková kouzla, která jí zachrání před agresivním psem. Linda k tomu už nic nedodala. Když dojela domů, maminka zrovna platila řidiči za pizzu. K nedělnímu obědu sice měly být španělské ptáčky, ale v tom všem shonu zůstaly v troubě příliš dlouho a spálily se na troud. To udělalo Lindě trošku radost, protože pizzu miluje a španělské ptáčky nesnáší. Všichni si sedli k jídlu a maminka hned tatínkovi vyprávěla, jak dopadlo jednání z policií a že už vypátrali, kdo je majitelem agresivního psa.
„Všechna očkování má naštěstí v pořádku,“ usmála se Lindu. „Takže ti nic, nehrozí, žádná vzteklina. I když tebe by to moc nezměnilo, viď? Občas si vzteklá až až,“ vtipkovala maminka, aby dceru rozveselila, ale příliš to nepomáhalo. Linda do sebe cpala pizzu a snažila se s ní nakrmit i trpaslíka, ten ale vůbec nereagoval. No taky ještě aby, když byl sádrový.
„Lindo, proč s sebou pořád taháš toho trpaslíka? Vždyť patří na zahradu, ne do bytu,“ reagovala maminka na Lindiny pokusy znehodnotit pizzu.
„Je to můj kamarád.“
„A kamarád nemůže být venku?“
„A ty bys nechala své kamarády venku?“ opáčila Linda drze.
„Pokud by byli sádroví, tak ano,“ usmála se. „Tak co kdybychom ho vrátily na zahradu, vždyť – kdykoliv půjdeš kolem, tak si s ním můžeš povídat.“
Linda se s maminkou nepřela. S Ralfem už si přeci nikdy nepopovídá. Kývla tedy na maminku a ta po pozdním obědě vrátila trpaslíčka ven, na jeho původní místo. Až do večera Linda polehávala u televize, protože chodit opatrně neuměla a se svými schopnostmi by si stehy určitě roztrhala během chvilky. Před spaním jí maminka četla pohádky, na což už poslední dobou skoro neměla čas a Linda za to byla ráda. Uměla už sice také číst, ale když vám čte někdo jiný, zvlášť maminka, to je přeci úplně o něčem jiném. Tak hezky se to poslouchá.
Kouzla nekouzla, parta je parta
Ráno šla Linda do školy, opřená o dědovu vycházkovou hůl a připadala si jak ti piráti, kteří mají jednu nohou dřevěnou a klapou s ní o podlahu. Do toho zpívá papoušek a hákem, který mají místo ruky si otevírají pivo. I když věděla, že se s ní Zdenička nebaví, tak si vedle ní sedla. Zdenička vykulila oči a řekla. „Teda, já jsem slyšela, že tě napadl pes, ale že tě takhle zřídil, to jsem nečekala.“ Dívky se začaly bavit, jakoby se nic nestalo. Linda kamarádce vyprávěla vše, co se po její odchodu událo, a Zdenička se rozplakala a Lindě se omlouvala. Opravdu nechtěla trpaslíčkovi ublížit. Ale přišlo jí nespravedlivé, že Toník měl, co chtěl a ona nic.
„A líbí se ti ten kůň aspoň?“ šťouchla do ní loktem.
„No, to je právě to. Ani nevíš, jakou jsem měla doma melu.“
„Vím, vaši k nám volali.“
„No, bylo to děsný. Táta na mě začal řvát, že koně se nekradou, že tady není žádný středověk, a když jsem mu vykládala, že jsem ho neukradla, ale přišel sám, tak mi samozřejmě nevěřil. Volal na všechny farmy v okolí, dokonce i na policii, jestli ten kůň někomu nechybí, ale nic nenašli.“
„Tak prima, tím pádem je tvůj, ne?“ zatleskala Linda nadšeně.
„Jenže, tak jednoduchý to bohužel není,“ pokrčila rameny. „Koně si nemůžeme nechat, protože by se o něj nikdo nestaral, já bych to prý sama nezvládla a navíc máme moc malý pozemek. A navíc, museli bychom ho nechat okovat, naočkovat a bůhví co ještě a stálo by to moc peněz. Takže ho vzali na farmu ke Smrákalům.“
„Myslela jsem, že tam mají jen krávy?“ zeptala se překvapeně.
„Prý tam mají i nějaké koně,“ povzdechla si. „No, abych to shrnula. Já nemám koně a ty kvůli mně nemáš trpaslíka. Jsem hrozná a je mi trapně.“
„Můžeš jít odpoledne se mnou a Ralfovi se omluvit. Třeba to uslyší, i když už nemůže mluvit.“
„To je skvělý nápad,“ přikývla Zdenička. „Ale nezapomeň, že máš ještě klavír dneska, ať z toho nemáš průšvih jako minule. Počkám na tebe před hudebkou, co ty na to?“
Skončilo vleklé vyučování i Lindino trápení nad nudnými etudami, které doma téměř nikdy na klavír necvičila, ale naštěstí jí to vždycky nějak šlo, alespoň trochu, takže jí paní učitelka nenadávala. Zdenička seděla na schodech před školou, a když Linda skončila, šly spolu pěšky domů. Trvalo jim to sice o něco déle, kvůli zraněné noze, ale bylo pěkně, tak jim to ani nevadilo. Když se blížily k Lindině ulici, potkali Toníka s Pepíkem. „Čau holky,“ zahlaholil Pepík jako nic a Tonda se hned přidal.
„Vy už se se mnou jako bavíte, nebo co?“ řekla Linda naštvaně.
„Představte si, že mi ty brusle hned po prvním tréninku někdo ukradl…“ řekl Toník nešťastně. A než stačil cokoliv říct, Linda mu skočila do řeči. „Mého trpaslíka už jste vašimi blbými přáními zabili, takže to ani nezkoušej, nikdo ti nic nevyčaruje…“
Toník se zarazil a hned se ptal, co se stalo. A protože Linda není ten typ, který by dokázal vypadat dlouho naštvaně, klukům vše ihned vyprávěla. „Tak to je pitomý,“ hlesl Toník „Mrzí mě to, zvlášť když všechny ty naše přání byly zbytečný…“
„Všechny ne,“ vložila se do toho Zdenička. „Myslím, že kdyby Ralf neomráčil toho psa, tak by Lindu sežral. Já se mu jdu právě omluvit. Možná bys to měl udělat taky, Tondo. A ty možná taky, za to tvoje vydírání,“ ukázala na Pepíka.
„To je fakt,“ souhlasili oba kluci a celá skupinka se vydala k Lindě domů. Toník dívce dokonce vzal tašku, když je tedy zraněná, což bylo samozřejmě příjemné i na těch pár metrů. Na zahradě si všichni tři klekli k trpaslíčkovi, který vypadal, jako úplně obyčejná zahradní dekorace. Až na to, že měl jiný kabátek, než dříve, ale tomu nikdo nevěnoval pozornost. Podle tatínka ho jen vyšisovalo slunce. No, to určitě.
„Promiň, Ralfe, že jsem po tobě chtěla takové nesmyslné přání,“ sklonila se k němu Zdenička a pohladila ho po čapce.
„Děkuji ti, Ralfe, za brusle a promiň, že jsem ti takhle zkrátil život,“ řekl Toník a nakonec se omluvil i Pepík, za to, že záviděl. Závidět se nemá, to věděl, ale tomu se dá strašně těžko ubránit, to je přeci jasné, zvlášť když je vám deset. Potom si hráli s trpaslíčkem na schovávanou. Vždy ho někdo schoval a ostatní ho hledali. Když dohráli, tak ho vrátili na skalku, kde původně stál a na velký bílý kámen mu vyryli jeho jméno.
„Tak já už musím domu,“ zvedl se Toník a oprášil si kolena, „ale mohli bychom jít ještě na chvilku na hřiště a zahrát si tarantule?“
„Ráda,“ řekla Zdenička a horlivě přikývl i Pepík.
„Tak jo,“ usmála se Linda. „Ale já budu dělat rozhodčí, protože nesmím běhat.“ A tak se všichni pomalu vydali na hřiště, jako parta, stejně jako dřív.
