Tento příběh se mi stal už před pěti lety, ale v souvislosti s rouškami a panikou ohledně koronaviru, jsem si vzpomněla, jak jsem se sama kdysi dostala do karantény. Ne, že bych holdovala nějakému rizikovému chování, to v žádném případě. Byla jsem normální studentka, která si občas zajde na pařbu, ale jinak zdravě jí, pravidelně cvičí, má prostě skvělou imunitu a o infekčních nemocech nemá ani páru.

Začínalo sice zrovna jaro, ale venku bylo hnusně. Rozhodla jsem se, že si zlepším náladu a vydám se do místního bazénu. Normálně se koupu jen přes léto, v přírodě, ale protože jsem vodní živel, napadlo mě, že je vlastně škoda, že mimo sezónu vůbec neplavu. Vyhrabala jsem plavecké brýle, popadla plavky, ručník a žabky a vyrazila do místního plaveckého stadionu.

Dvě dráhy byly úplně volné, tak jsem spokojeně skočila šipku do vody a vydala se na dvoukilometrovou plavbu. Byl to tak krásný pocit, že jsem najednou získala dvacetkrát lepší náladu. Dokonce takovou, že jsem zkusila i kraula, která normálně neplavu, poněvadž mám strach, že by to mohlo vypadat, jakože se topím. Dovedete si představit ten trapas, když pro vás do vody skočí plavčík a vy mu musíte vysvětlit, že vám nic není, že jen trénujete kraul? No dobře, přiznám barvu, už se mi to jednou stalo. A nebyl to žádný vyrýsovaný beach boy, ale zhruba padesátiletý tatík, který na mě ještě křičel, proč plavu na hloubku, když to neumím. Takže jistě chápete, jak moc jsem překvapila sebe samu, když jsem ten kraul zkusila.

Plná radosti jsem si sedla ještě na deset minut do vířivky a ukončila svůj wellness den v sauně. Pak jsem si dala sprchu, umyla si vlasy a trochu se zkrášlila. Čeká mě dnes ještě jedna přednáška, tak abych tam nevypadala jako vodník, že? Vzala jsem si věci ze skříňky a chystala se k odchodu, když jsem si všimla, že mám na telefonu 15 nepřijatých hovorů! Co se sakra děje? Tolik nepřijatých hovorů jsem v životě neměla! Sedm hovorů bylo od mého přítele Lukáše, 4 od spolubydlící Katky a 4 z neznámého čísla. Než jsem se stačila rozmyslet, neznámé číslo mi volalo znovu. „Prosím?“ zvedla jsem telefon s trošku vyděšeným hlasem.

„Dobrý den, Míková, krajská hygienická stanice,“ ozvalo se ve sluchátku. „Osoba, která onemocněla hepatitidou typu A vás nahlásila jako blízkého člověka, který mohl být vystaven nákaze.“

„Co prosím?“ řekla jsem vyděšeně.

„Není potřeba panikařit,“ uklidňoval mě hlas v telefonu. „Přijďte prosím zítra ráno v 9 hodin k nám na stanici, kde uděláme potřebné testy. Do té doby prosím nenavštěvujte žádná veřejná místa, jako jsou bazény a tělocvičny a zkuste neužívat toalety a sprchy mimo domov.“

„Aha, tak dobře,“ hlesla jsem a padla mi brada. Tak já jdu po sto letech do bazénu a zrovna asi šířím nějakou hroznou nemoc, o které jsem si až doteď myslela, že ji mají jenom bezdomovci a feťáci.  Hned jsem volala příteli Lukášovi, který mi sdělil, že už mu z hygieny také volali, ale že neví, kdo by tou blízkou osobou mohl být. Do třetice všeho dobrého jsem zjistila, že i třetí nepřijatý hovor se týká stejného problému. Byla to naše spolubydlící Katka, které rovněž z hygieny volali. „Tak prý volali i Tomášovi,“ řekla mi do telefonu. „Z našeho bytu už tak zbývá jen Sandra, která mi nebere telefon.“

„Tak myslíš, že to ona má tu nemoc?“ zeptala jsem se hned.

„Asi jo. Tak kdo jinej, když volali všem z našeho bytu?“

Na přednášku jsem se vykašlala a cestou z bazénu jsem koupila flašku vína a tři pizzy. Pokud jsme chytili žloutenku, tak se musíme naposledy pořádně najíst. Hned jsem si totiž na internetu zjistila, že pokud se u nás nákaza potvrdí, čeká nás brutální jaterní dieta, která bude znamenat žádný alkohol, nic tučného a nic mastného. Ne že bych po tom bažila, ale jednou za čas si každý rád zahřeší.

Sedli jsme si se všemi spolubydlícími u nás v kuchyni, jedli jsme pizzu a zapíjeli ji vínem. A pozor, žádným krabicákem! Protože výjimečná situace si žádá výjimečná řešení, koupila jsem láhev za celou stovku, což jsem nikdy v době svých studentských let nedělala.

„Víte, jak se vždycky na všech pařbách říká, sejdeme se na kožním?“ zeptal se Tomáš a loknul si vína. „Tak by to měli změnit na: sejdeme se na krajské hygienické stanici.“ Všichni jsme se tomu hrozně smáli a pak jsme si ve photoshopu každý vytvořili svou podobiznu se žlutou pletí, abychom trošku uvolnili napětí a uklidnili se.

„Stejně bychom asi neměli pít ze stejný flašky, ne?“ ptala se Katka.

„Není to fuk? Saháme na stejnou kliku od záchodu, a jestli tu nemoc fakt Sandra má, tak ji máme asi všichni,“ zasmál se Tomáš rezignovaně a nuceně. Situace mu taky nebyla příjemná, ale jako věčný optimista nechtěl čeřit vlny.

„A ty si nemyješ po záchodě ruce?“

„Myju, ale myslím, že vzhledem k tomu, že minulý týden nám Sandra vařila hned tři večeře, tak jsme pěkně v prdeli.“

„Hmmm, to je fakt,“ pokrčila rameny. „No jo, no, jak mušketýři, jeden za všechny, všichni za jednoho.“

Seděli jsme asi jen do jedenácti, potom jsme si šli raději lehnout, abychom tu ranní hrůzu už měli za sebou. K našemu překvapení jsme se ráno sešli ještě s dalšími deseti lidmi, a jelikož mezi nimi byla i Sandřina sestra Lenka, měli jsme celkem jasno.

Na stanici nám paní Míková sdělila, že testy budou hotové do dvou dnů. Pokud budou pozitivní, máme se vydat rovnou na infekční oddělení do krajské nemocnice.  Vyhráno nemáme ani v případě, že budou negativní. Pak nás čeká 50 dnů karantény, protože tahle nemoc má pěkně dlouhou inkubační dobu.

„A to jako těch 50 dnů nebudeme smět vycházet ven?“ zeptal se Tomáš.

„Ne, ven samozřejmě můžete. Ale nesmíte nikomu připravovat jídlo, ve veřejných místech nesmíte chodit na toalety, ani se nikde sprchovat. Ideálně tedy vynechejte návštěvu bazénů, fitness a wellness center a omezte i vícedenní výlety s přespáním,“ shrnula to hygienička a podstrčila před každého z nás papír. „Tady to máte všechno popsané. Musíte to podepsat a vše dodržovat, porušování karanténních předpisů je trestné.“

„A co máme dělat ve škole?“ vykřikla Katka. „Někdy máme přednášky a semináře od rána do večera a já nevydržím celý den nečůrat…“

„Domluvíme se s vedením vaší fakulty, jestli by bylo možné vám na příštích padesát dní vyhradit jednu toaletu a zakázat vstup ostatním studentům.“

Co nám zbývalo, všichni jsme podepsali a zkroušeně šli domů. Do hodiny nám volala paní Digimonová ze studijního oddělení. Tedy – ona se nejmenovala Digimonová, to byla její přezdívka. Nesnášela totiž elektroniku a párkrát se stalo, že maily určené vyučujícím rozeslala studentům. Nicméně, telefon ovládala bravurně a hned nám sdělila, že na základě doporučení z hygieny nám vyhradili vozíčkářskou toaletu ve třetím patře. Stejně v současné době žádné vozíčkáře na fakultě nemáme, záchod tedy můžeme používat my. No, tak aspoň toto je vyřešeno. Když jsme dostali vyrozumění z hygieny, že jsme všichni negativní, tak jsme jásali. Jsou to skvělé zprávy, teď už jen přežít těch 50 dní karantény.

Na odpolední seminář z matematiky jsem už jít musela. Do ročníku chodím s Katkou, kluci jsou o rok výš. A samozřejmě koroptev Kačka musela v půlce semináře na záchod. Ještě, že nám ho fakulta vyhradila. Když doběhla zpátky, tak do mě hned šťouchala. „Ty vole, to musíš vidět. Na dveřích je velkej nápis karanténa, vstup zakázán a pod tím ten žlutý trojúhelník biohazard, jak je to vždycky v těch filmech!“

„Fakt? Tak smysl to dává, asi jsme trochu biohazard. Digimonová si s tím asi vyhrála, tohle jí jde. Ona miluje všechny ty katastrofický filmy, věřím, že takových magnetek má doma dost.“

„Co je ale větší průšvih,“ pokračovala Katka, „že mě viděli prvačky, jak tam jdu. No a hned na mě pokřikovaly, jestli se škola včera dezinfikovala kvůli nám a jestli prý máme lepru.“

„A cos jim na to řekla?“

„Že jsme byly na Erasmu v Africe a máme ebolu.“

„Ty si blbá,“ kroutila jsem hlavou. Velká epidemie Eboly totiž hýbala médii v loňském roce. Teď už byla asi zažehnána, ale lidi se toho pořád trochu báli a možná to byl i důvod, proč byli tak vyděšení i z obyčejné žloutenky, na kterou se neumírá.

Za tři dny se po škole rozneslo, že byt nad pekárnou, tedy náš byt, je v karanténě. Navíc všem studentům přišel e-mail, který upozorňoval na riziko žloutenky a na nutnost pravidelného mytí rukou. Na záchodech přibyla desinfekce a studenti začali panikařit. Ne že by si někdo zjistil, jak se tahle nemoc přenáší. Jednoduše si vzali do hlavy, že se k nám nesmí přiblížit víc než na pět metrů, jinak se nakazí. Na ranní přednášce se kolem mě a Katky vytvořil volný kruh, studenti radši seděli na schodech posluchárny, než aby si sedli na židle blízko nás.

Všichni se na nás dívali celkem znechuceně a k nejhorší scéně došlo, když jsme si s Kačkou ve školní kavárně koupily bagety a šly si je sníst do atria. Místo bylo jen u velkého stolu pro šest. Když jsme se usadily, dvě studentky vedle se na nás znechuceně podívaly, zvedly se od stolu a odešly a to i přes to, že jejich jídlo rozhodně nebylo dojedené. Bylo mi do pláče. Copak jsme prašivé? Vždyť nám dohromady ani nic není. Žádnou nemoc nemáme, je tu jen mizivé procento, že nám něco je! To je tak nespravedlivé!

Tomáš nám večer vyprávěl, že když u obchodního centra nastoupil do autobusu a posadil se vedle Zdeny z katedry designu, zvedla se a odešla na druhou stranu autobusu. Pak si vytáhla antibakteriální gel a začala si čistit ruce a tvářit se, jako kdyby na rukou měla koňské lejno.

Nejhorší na tom bylo, že když jsme s Katkou opouštěly budovu fakulty, potkaly jsem dvě studentky, které si, hned co nás zahlédly, nandaly na ústa lékařskou roušku. To už jsem nevydržela a začala jsem plakat. Katka mě utěšovala, ať si jich nevšímám, že jsou blbé, ale copak za to můžu, že si všechno moc beru? Když jsem přišla na byt s uplakanýma očima, kluci se rozčílili, chvíli si něco špital a pak se na nás Tomáš obrátil a řekl:

„Zítra ve 12 v atriu. Zveme vás na oběd, kterej připravíme.“

„Vždyť nesmíme pro nikoho vařit,“ zamračila se Katka.

„Pro nikoho zdravýho,“ smál se Tomáš. „Ale pro ty, co jsou v karanténě, klidně.“

Trošku jsem se uklidnila. Musím říct, že je to fajn, že v tom nejsem sama, jinak by mě asi kleplo. Celý náš byt jsem vydesinfikovala takovým způsobem, že se divím, že nikdo ze spolubydlících nedostal ještě nějakou vyrážku. Tam nepřežije jediný vir, bakterie ani jiný parazit. A u nás se rozhodně žádná nemoc vyvine.

Další den jsem šla do školy úplně v klidu. Dopolední seminář mi utekl raz dva, při představě, že k žádnému trapasu na obědě nedojde, že budeme jíst všichni spolu, jsem se konečně po pár dnech cítila dobře. Když jsme s Kačkou vstupovaly do atria, málem mě kleplo, když jsem uviděla, jaké překvápko kluci připravili.

Lukáš s Tomem stáli u velkého stolu, kde bylo na velkém talíři rozložené sushi! Dále sojovka, wasabi i zázvor na mističkách, nechyběly ani hůlky. Vše doplňoval nápis: „Jen pro žloutenkáře v karanténě.“ Začaly jsme se smát a hned jsme běžely ke klukům.

„Je libo sushi maki s avokádem, tuňákem nebo lososem?“ zeptal se Lukáš a uklonil se jako šéfkuchař v michellinské restauraci. Hned jsem si naporoučela od všeho trochu a začala zápasit s hůlkami. Občas si sice asijské jídlo nebo sushi na byt koupíme, ale s hůlkami mám pořád ještě rezervy. Katka je na tom ale hůř, takže se jí povedlo jeden kousek sushi hodit na zem: „Ty vole, snad ta podlaha nezežloutne,“ smála se, jako kdyby právě zavinila apokalypsu.

Za chvíli se kolem začali shromažďovat spolužáci z naší katedry. „Jé, co to tady máte? Sushi? Můžu si vzít?“ ptal se hned Čenda ze třeťáku.

„Nemůžeš Čenichu, sorry,“ řekl Tomáš. „My jsme podepsali papíry, že nebudeme vařit pro nikoho zdravýho. Ještě bychom z toho měli popotahovačky.“

„Ty vole Tome, ale já jsem proti tý žloutence očkovanej, tak to si snad vzít můžu, ne?“

„Tak přines očkovací průkaz a pak můžeš,“ utřel ho Tomáš. Stejným způsobem jsme odmítli asi sedm spolužáků, kromě Khuonga, našeho vietnamského spolužáka.

„Hele kluci, mě nemůžete odmítnout,“ smál se Khuong. „Já jsem Vietnamec a odjakživa mi říkají, že jsem žlutej, tak snad patřím do klubu žloutenkářů, ne?“

„Dobře, to je dost originální, na to asi nemůžu nic říct, ještě bys mě obvinil z rasismu,“ rozesmál se Tomáš a nandal mu pár kousků na talířek. „Ale je to na vlastní nebezpečí, jo?“

„Jasně,“ smál se a nalil si na sushi pořádnou porci sojovky, což je jen dalším důkazem, že kromě vzhledu je Khuong typickým Čechem. „Hele a nebudete taky dělat nějakou žlutou párty? U vás na bytě jsou večírky vždycky legendární!“

„To bychom mohli,“ řekla Katka vážně. „A pozveme jen ty, co jsou buď žlutí, nebo očkovaní.“

„Tak to bych mohl vzít celou svou rodinu, co myslíte?“ řehtal se Khuong a my se k němu museli přidat, protože není nad rasistické vtípky, které o sobě prohlašují sami Vietnamci. Kdo by to byl řekl, že zrovna oni si ze sebe tak rádi dělají legraci.

Jinak celá akce byla od kluků velmi dobře promyšlená, protože ukázala na absurditu toho, jak se nás všichni štítí. Poukázala na to, že jsme úplně normální, zdraví a jenom dodržujeme karanténní nařízení. Nebyl důvod, aby kdokoliv ze spolužáků jakkoliv panikařil, odsedal si nebo se hystericky pomazával antibakteriálním gelem.

„Tak už jsem zpátky,“ volal Čenda od dveří atria. „Mám tady ten očkovák,“ volal nadšeně a mával kartičkou nad hlavou. Sushi jsme měli ještě hodně, kluci na tom prý dělali celé dopoledne a nachystali snad čtyři velké řasy, takže jsme se s Čendou rádi podělili. Bůhví, jak asi teď vypadá naše kuchyně, hrůza pomyslet, ale ten výsledek byl prostě skvělý. I ta rýže se jim povedla, to se musí uznat!

Nakonec u našeho stolu zastavila Lenka z prváku, Sandry ségra, se kterou jsme se potkali na krajské hygienické stanici.

 „Čau, jdeš na suši? Pro kámoše žloutenkáře dnes vše zdarma,“ halekal Tom.

„Čau. No spíš… Jdu kvůli ségře,“ řekla opatrně. „Hele ona se hrozně stydí a je jí to trapný, že vás dostala do takové situace.“

„Myslíš tu karanténu?“ zasmál se Tom. „Nikdo z nás zatím neonemocněl, tak nevím, proč bychom se na ni měli nějak zlobit. A i kdybychom to chytli, tak nepředpokládám, že nás nekazila schválně.“

„No… Vyprávěla jsem jí o tom, jaký jsou ve škole opatření a jak se k nám v karanténě chovají ostatní studenti. Ségra z toho byla úplně hotová a o to víc se vám stydí napsat.“

„Ježiš, to je blbost. Jak říkám, nemůže za to…“

„A ví se vůbec, jak to chytila?“zeptala se Katka.

„Onemocněly dvě děti ve školce, kde učí angličtinu. Asi to bylo odtamtud, malé děti si moc ruce nemyjí a ona s nimi hraje různé hry… Pak je to hned,“ řekla Lenka a strčila si do pusy kousek maki s okurkou.

„Hmm, tak to je blbá smůla. A jak jí je?“

„No fyzicky už líp, psychicky asi blbě. Napadlo mě, jestli jí třeba nechcete zavolat?“ zeptala se opatrně.

„Jenže ona nám nebere telefony,“ řekla jsem smutně.

„Já jí zavolám a dám to nahlas, co říkáte?“

Lenka vytočila sestřino číslo, a když jsme překvapenou Sandru začali všichni zdravit a vysvětlovat jí, že je ta naše karanténa vlastně docela sranda a že jsme si založili elitní klub žloutenkářů, uklidnila se a smála se s námi. Dokonce jsme jí vyfotili sushi a poslali pár fotek ze žluté párty, kterou jsme ten večer uspořádali.

Sandru pustili z nemocnice po 14 dnech, a i když musela ještě skoro rok držet dietu, paradoxně jí celá situace pomohla. Tím, že se hodně stresovala ze školy, měla pravděpodobně dost podlomenou imunitu, a proto se od dětí ve školce nakazila. Díky téhle nemoci si odpočala a naučila se tolik si z toho všeho nedělat. Nikdo z nás neonemocněl a po 50 dnech naše karanténa skončila.

Dodnes na celou situaci vzpomínáme s úsměvem. Protože ze všeho si musíte umět udělat legraci, jinak by ten život stál za houby. Je důležité dodržovat základní pravidla hygieny, ale ne na úkor zdravého rozumu.