Když mi bylo šestnáct let, horko těžko jsem sháněla brigádu. Světu zrovna vládla ekonomická krize a brigádníky nikdo nepotřeboval, protože na každé, i podřadné místo se hlásily desítky uchazečů. Byla jsem z toho celkem zoufalá, protože mé kapesné bylo velmi nízké, možná tak na tři piva a jednu oříškovou zmrzlinu týdně. Nebo na jedno levné tričko.

Jednoho dne mi zavolali z agentury, která sháněla komparzisty, ať o víkendu přijdu na natáčení zahraničního historického filmu. V duchu už jsem si představovala, jak budu rázem slavná a bohatá, ale musím přiznat, že jsem málem umřela únavou. V sobotu v pět ráno mě nalíčili a pak jsem sedm hodin seděla. Nakonec si mě zavolali na plac, dostala jsem do ruky koště a zametala podlahu v hospodě. Domů jsem se dostala až po deváté. 

V neděli se situace opakovala s tím, že jsem se na plac dostala na pár minut jako trhovkyně. Na výplatu jsem si ale musela počkat, opět zhruba do devíti. Dostala jsem na ruku dva tisíce a celá šťastná vyrazila na pivo do hospody, kde se podařilo získat místo mé kamarádce Bětce. Studenou jedenáctku jsem do sebe obrátila, ani jsem nemrkla a v půlce druhé se mi začaly klížit oči, tak jsem se s Bětkou rozloučila a sahala do kapsy pro peněženku. Nebyla tam. 

Dala jsem si ji vážně do kapsy? Prohrabala jsem celou kabelku, ale nikde nic. Že bych tu peněženku ztratila? Potom jsem si vzpomněla, že když mi produkční dala dvoutisícovku do ruky, schválně jsem ji uložila do peněženky a pak do uzavíratelné kapsy na mikině. Řekla jsem si přece, že kdyby mi někdo sahal na bok, tak si toho snad všimnu? 

Jediná věc, která mě napadla, že mě mohl okrást někdo z ostatních komparzistů, někdo, kdo mě viděl, když jsem peníze přijímala. Zvedla jsem se a odešla jsem na záchod, kde mě přemohl pláč. Z očí se mi řinuly slzy, jak hrachy a nemohla jsem přestat.  Tak já po třech měsících urputného hledání konečně najdu práci a výplatu mi někdo ukradne? To přece není fér!

Když jsem si osušila slzy, dvakrát jsem se zhluboka nadechla, že to půjdu Bětce vysvětlit. Určitě to pochopí a nechá mi útratu na sekeru. A snad mi půjčí i na lístek na autobus. Vyšla jsem ze záchodu. U levého rohového stolku jsem si všimla osamocené peněženky, kterou nikdo nehlídal. 

Dodnes nevím, jak mě taková pitomost mohla napadnout, ale já se po té peněžence natáhla a nenápadně jsem si ji strčila do kapsy od mikiny. Šla jsem si sednout na bar a chvíli dělala, jakoby nic. Potom jsem nenápadně sáhla do peněženky pro drobáky, vyskládala Bětce na pult padesát korun a vyběhla ven. Třepaly se mi nohy a dělalo se mi špatně od žaludku. Jsem zlodějka! Ukradla jsem peněženku! Třesoucí se rukou jsem z ní vytáhla pětistovku, jedinou bankovku, která tam byla a nacpala peněženku do nejbližší poštovní schránky. Snad bude její majitel natolik hodný, že dotyčné osobě peněženku s doklady vrátí. 

Co nejrychleji jsem se rozběhla pryč, abych chytla n v celou a zmizela z místa činu, pryč z města. Nikdo mě neviděl, nikdo mě nezná, nic se neděje. Když autobus zastavil u nás na návsi, vypotácela jsem se ven a u smrčku se pozvracela. Slyšela jsem za sebou nějaké poznámky, o mládeži, která si nedá pokoj a chlastá i v neděli, ale ignorovala jsem to, bylo mi to jedno. V duchu jsem si jen říkala: Oko za oko, zub za zub. Někdo okradl mě, někoho okradu já. Pořád mi ale v hlavě vrtal červík pochybností. Co když ta žena, kterou jsem okradla, byla v těžké životní situaci? A hned poté jsem se uklidňovala tím, že je to karma, určitě předtím udělala něco zlého a teď se jí to vrátilo, jako bumerang. 

I přes hrozné výčitky jsem v noci usnula. V pondělí hned po škole jsem jela na městský úřad nahlásit ztrátu občanského průkazu. Zablokovala jsem pro jistotu i platební kartu, i když jsem na ní stejně nic neměla a požádala jsem si o novou školní kartu a kartičku na autobus. Víc dokladů jsem naštěstí nevlastnila. 

Když jsem seděla v autobuse domů, šíleně unavená, na rychlostní silnici pár kilometrů před naší vesnicí bus několikrát škytnul, zapískal a dál už nejel. A protože bezpečnostní předpisy jsou přísné, museli jsme dvě hodiny čekat na náhradní autobus a nesměli jsme ven! Za tu dobu bych to došla domů i pěšky. Snažila jsem se využít čekání ke studiu a nacpat si do hlavy Velkou francouzskou revoluci. Ale protože se všichni francouzští monarchové jmenují Ludvík, Bastila je název mé oblíbené hospody a babky za mnou mluvily šíleně nahlas, nedostala jsem se ani k bodu, kdy se Francie stala republikou. Doma jsem dostala vynadáno, že jsem o víkendu nesplnila svou část domácích prací a místo studia jsem musela uklízet. 

Z dějepisu jsem totálně vybouchla. Nepamatovala jsem si nic. Tipla jsem sice, že thermidor je nějaký  francouzský sýr s ušlechtilou plísní, ale věděla jsem, že je to blbost. No, snad se aspoň profesorka pobaví. Kromě toho jsem ale bohužel byla zkoušená z fyziky a odnesla si pětku z vlnění, na těláku jsem přetrhla gymnastickou gumu a ještě dostala poznámku za to, že při vyučování dělám kraviny. 

Aspoň, že na tréninku akvabel jsem se neutopila! To už by byl vrchol všeho. Cestou domu jsem si celá nešťastná koupila čokoládovou snickersku, kalorie nekalorie. No, tak budu špekatá a nikdy si nenajdu kluka, no a co.

Ve středu mi máma oznámila, že se nám rozbila pračka a ať nepočítám s tím, že mi zaplatí koňský tábor. Prostě nejsou peníze, pračka je důležitější a beztak můžu jet se strejdou Luďkem zdarma na vodu, to bude za pár kaček. 

Tak to radši budu hnít doma. Strejda Luděk a jeho parta padesátiletých trampů, kteří každý večer kvílí u ohně, jak jim teskně hučí Niagára. To zrovna, to by mě kleplo. Rozhodila jsem životopisy do dalších dvaceti podniků, ale už mi bylo jasné, že letní prázdniny budou prostě peklo. A aby toho nebylo málo, ve čtvrtek v tanečních mi můj taneční partner Roman přišlápl šaty, které se v rozparku dorozpáraly tak krásně, že si celý sál mohl prohlédnout mé nemožné kalhotky s Minnie a Mickey Mousem. 

To už jsem nevydržela a s pláčem vyběhla ven. Roman na mě sice volal, že se omlouvá, ale cukaly mu koutky a přidal se k všeobecnému hurónskému smíchu, který jsem slyšela na plno ještě v šatně. Cestou domů jsem plakala a říkala si, jestli prostě tohle není ta karma, že se mi lepí smůla na paty, protože jsem kradla. Že to přece nemůže být náhoda. 

Ale co mám dělat? Tohle nemůžu nikomu říct! Za to mě odsoudí nejen naši, ale i všechny mé kamarádky! Nikdo mou zoufalou situaci nepochopí. Nic můj čin neospravedlňuje. Dlouho jsem otálela, až jsem se rozhodla svěřit se Lucce, spolužačce ze základky. Její tatínek celkem dlouho seděl za zpronevěru, takže by mohla mít pochopení a nemusela by mě hned odsoudit. 

Sedly jsme si spolu na hřiště na houpačky a já jí celou situaci vylíčila. Lucka pokyvovala hlavou a pak řekla: „No, to se ti asi fakt mstí osud. To asi bude ta karma. Hele, tátu taky zatkli až potom, co si začal kupovat ty blbosti, který nepotřebuje, jako toho modrýho bavoráka se šílenou spotřebou. Kdybys ty peníze životně potřebovala, tak ti to osud odpustí, ale takhle asi ne…“

„No ale co s tím mám dělat?“ ptala jsem se já. „To se mám jít jako nabonzovat na policii nebo co?

„No to fakt nevím,“ krčila rameny. „Co kdybys zašla za Petrželkovou, co bydlí vedle v baráku? Říká se o ní, že je věštkyně…“

„Za tou starou čarodějnicí? Já myslím, že je to normální alkoholička a ty její jasnozřivý schopnosti jsou jen delirium.“

„Možná. Nicméně babičce hodně pomohla, když umřel děda. Tvrdí, že je fakt dobrá. Já bych to vyzkoušela, nic tím nezkazíš.“

„No asi mi nic jinýho nezbývá. A půjdeš tam se mnou?“

„To nejde,“ zakroutila hlavou. „Je to je tvůj osud, do toho se nemůžu míchat.“

——-

Lucky babička mi setkání s věštkyní domluvila na nedělní odpoledne. Cestou jsem sice musela koupit flašku tuzemáku jako platidlo, ale bylo to za kradené peníze, kterých jsem se beztak chtěla radši zbavit. 

„No co je?“ ozvalo se, když jsem zazvonila na zvonek paní Petrželkové. 

„Tady Sofie Zelinková,“ zašeptala jsem vyděšeně. „Přišla jsem k vám pro radu, paní Svobodová s vámi tenhle termín domlouvala.“

„Ale no jo furt,“ řekla naštvaně. „Já tu Květu zabiju,“ zachrastilo v mluvítku a zabzučel zvonek. Vystoupala jsem do třetího patra a pohlédla do očí ženě s rozčepýřenými fialovými vlasy. Nikdy jsem nepochopila, proč si důchodkyně barví vlasy zrovna touhle barvou. Měla už jen dva zuby, jeden dole a jeden nahoře a k tomu květované šaty se slunečnicemi. 

„Nazdar,“ mrkla na mě. „Pojď dál. Vstupenku, vidím, máš.“

„Dobrý den,“ pozdravila jsem tiše a vstoupila dovnitř. 

„Tak, co tě trápí?“ zeptala se mě a usadila se na sedací vak ke konferenčnímu stolku, na kterém trůnila věštecká koule, karty a zbytek sendviče se sýrem, jehož záruční lhůta už asi také odešla do důchodu. Stručně jsem jí nastínila celou historii a ona celou dobu přikyvovala, kouřila cigaretu a popel odklepávala na talířek s prošlým sendvičem. 

„Hmm, hmmm… No, to jsi narušila rovnováhu spravedlnosti,“ podrbala se na bradě a pak sebrala z kuchyňské linky šálek s kávou. „Vypij to a uvidíme.“

Ať už to byla káva, nebo jed na krysy, bylo mi to srdečně jedno. Nervozitou jsem skoro neviděla, takže jsem do sebe kávu hodila tak rychle, až mi mezi zuby zavrzala kávová sedlina. 

„Počkej, ten lógr nepij!“ zasmála se a vytrhla mi hrníček z ruky. „Tam najdeme odpověď!“

„To jako fakt? V lógru? Myslela jsem, že je to výmysl z filmů…“

„No filmy se taky musely někde inspirovat, ne?“ zasmála se opět a vytáhla na mě své dva zuby. „Tady se to potvrzuje. Narušená rovnováha. Proto se metoda oko za oko, zub za zub už nepoužívá. A upřímně ti řeknu, nefungovalo to ani za Chammurapiho.“

„Za koho?“ zeptala jsem se tiše.

„Květa říkala, že seš na gymplu, to ale asi kecala, že?“

„Ne, já jen nevím, kdo to je ten Chammurapi. Asi jsem chyběla.“

„To je fuk. Mrkni na tu sedlinu. Vidíš ty tři dílky? Ty jsi narušila rovnováhu u třech lidí. Tedy osoba, kterou si okradla, mohla třeba někomu dlužit. Nebo za ty peníze koupit dárek a teď na to nemá.“

„No ale,“ bránila jsem se, „vždyť ale někdo narušil rovnováhu nejdříve mě, když mě připravil o peníze. Přišlo mi, že se chovám racionálně, když je chci zpět.“

„Spravedlnost neexistuje a reciprocita už vůbec ne. Zeptáme se karet, jak tu narušenou rovnováhu napravit a vše dáme do pořádku.“

Věštkyně začala míchat karty a potom mě nechala sejmout dvě hromádky. Poté jsem musela nahlas říct tři čísla a tři písmena, která mě napadla jako první a ona dle toho na stůl vyložila spoustu karet.

„Hmmm, hmmm,“ zabručela. „No, není to tak hrozné. Ale budeš muset udělat několik věcí.“

„A co třeba? Napadlo mě, že bych například přispěla na charitu, nebo…“

„Charitu? Straší ti ve věži? Radši poslouchej, co ti říkají karty!“ Radši jsem zmlkla a nechala ji mluvit. 

„Tak za prvé, se musíš veřejně ponížit. Za druhé se musíš zastat osoby, kterou nenávidíš. A za třetí musíš obdarovat někoho nečekaným darem. Pak se rovnováha narovná a smůla tě přestane pronásledovat.“

Koukala jsem nevěřícně na věštkyni a moc nevěděla, co na to říct. Tak ona nějakým způsobem z karet vytáhne tři divná pravidla, já je splním a odčiním tím krádež? Věštkyně mě upřeně pozorovala a čekala. Když viděla, že nereaguji, vstala a očima mi naznačovala, že už jsme asi skončily, když se na nic neptám.

„No a,“ řekla ještě rychle, „do tý věštecký koule se nepodíváte?“

„Tohle?“ zasmála se a mávla rukou ke stolu. „To je jen dekorace, dárek od známého. Věštecká koule nikdy nefungovala, to je blbost. Jen to dobře vypadá. Máš ještě nějaký dotaz?“

„Ani ne…  Zkusím splnit ty tři body, co jste mi doporučovala a pak se uvidí.“ Rychle jsem se zvedla a pádila ke dveřím. Seběhla jsem schody a když jsem otevřela vstupní dveře, posral mi rameno pták. Ach jo. Musím ty úkoly asi vážně splnit, takhle to dál nejde.

Ve vedlejším vchodu jsem rovnou zazvonila na Lucku, abych jí to pěkně všechno za tepla povyprávěla. Slíbila, že zkusí popřemýšlet, jak ty úkoly co nejefektivněji splnit a zítra na mě počká před školou, abychom misi splnily co nejdříve. Ulevilo se mi, i když na žádný tajemno a nadpřirozeno nevěřím, tonoucí se stébla chytá.

—–

 Ráno jsem sedla do autobusu a děsila se, co se stane dnes. Protože co může být horší než pondělí? Smolné pondělí. Abych se trochu odreagovala, vytáhla jsem si z batohu jeden z časopisů časopis, které máma fasuje v práci zdarma a nosí nám je domu. Ne že by mě nějak extra zajímal design a bydlení, ale když je člověk ráno rozespalý, prohlížení krásných fotografií z přestaveb je docela dobrá výplň času. Ty texty jsou stejně o ničem, nemá smysl je číst. 

Zrovna jsem si četla článek o přestavbě statku a stodoly v miliardářské hnízdečko, když se ke mě naklonila důchodkyně, co seděla vedle. 

„Slečno, můžu se zeptat, co to máte za krásnou knihu?“

„To není kniha,“ zasmála jsem se. „To je časopis o bydlení.“

„Ten má ale krásné fotografie. Můžete mi říct, jak se jmenuje?“ Otočila jsem časopis na první stranu a ukázala jí název. „To vůbec neznám. Ale podívám se v knihovně, třeba to tam budou mít. Víte, dříve jsem si časopisy kupovala, ale teď si je radši půjčuji.“

„Tak si ho vezměte,“ řekla jsem. „Už to mám stejně prolistované a důkladně ho číst nebudu.“

„To nejde,“ řekla zaskočená dáma. „Vždyť stojí 70 korun!“

„Ale já ho měla zadarmo, máma je dostává v práci. Vážně si ho vezměte, my ho doma stejně jinak vyhodíme.“

„No tak dobře,“ řekla po chvilce váhání. „Ani nevíte, jak ráda čtu. Ale na knihy nemá člověk vždycky náladu, takže pak jedině časopisy.“ Téměř obřadně si časopis uschovala do kabelky a po celou cestu se na mě hezky usmívala. Když jsem vystoupila, v dobré náladě jsem se posadila do lavice, snědla si snídani, zapila ji kávou a těšila se na odpoledne, až mi Lucka pomůže vyřešit můj problém.

V ten okamžik vstoupila do třídy fyzikářka a já si uvědomila, že nemám domácí úkol. „Dobrý den,“ pozdravila a sedla si. „Votrubová, vyberte mi prosím domácí práce. Je někdo, kdo je snad nevypracoval?“

Přihlásili jsme se jen dva. „Zelinková a Tomášek… Za normálních okolností bych vám dala oběma pětku,“ zasmála se, „ale vy, Zelinková, jste mi dnes ráno zvedla náladu, jak jste darovala té důchodkyni ten časopis. Tak vám to dnes odpustím, ale v pondělí už bez diskuze. A na vlně dobré nálady se sveze i Tomášek. Pojďte  k tabuli, jestli se předvedete, dám vám také odklad do pondělí, bez nedostatečné.“

Tiše jsem poděkovala a pak jen hodnou chvíli zírala před sebe. Byla jsem zaskočená. Vím, že fyzikářka bydlí pár kilometrů od mé vesnice, ale vůbec jsem si neuvědomila, že nastoupila do ranního autobusu. Musela zaspat, protože většinou ji potkávám jen když jedu do školy na sedmou.

A pak mi to došlo! Vždyť já nevědomky někoho obdarovala nečekaným darem a splnila tak první úkol! A díky tomu mě minula další pětka z fyziky! Musím se hecnout a co nejrychleji splnit i ostatní úkoly. Možná, že to fakt funguje. Na obědě na mě primadona Ester „omylem“ vysypala rýži, ale to už mi náladu nezkazilo. Po vyučování jsem vyběhla před školu a z dálky viděla Lucku, jak kráčí ke mě a culí se. 

„Nachystala jsem ti geniální ztrapnění. Vzala jsem ti aerobikový věci mojí mámy. Pořád žije v osmdesátkách.“ Pak mi podala ošklivý elastický trikot, bílé vysoké ponožky a čelenku do vlasů. „Tohle si oblékni a budeš v tom patnáct minut běhat kolem náměstí. Horší trapas než tyhle děsný hadry si nedovedu představit.“

„Ale Luci,“ vypískla jsem vyděšeně. „To se přece rovnou mohu jít zahrabat, když mě uvidí někdo v tomhle! To je sociální sebevražda!“

„Hele, chceš narovnat tu nerovnováhu? Tak se musíš veřejně ponížit. A nic lepšího mě nenapadlo.“

Chvíli jsem se cukala, ale potom jsem s oblečením odběhla na školní záchodky, kde jsem se převlékla a hodila přes děsivý outfit aspoň mikinu. Potom jsme došly k náměstí, mikinu jsem shodila a začala běhat do kola. Po patnácti děsivých minutách, kdy na mě zírali úplně všichni – asi přemýšleli, jestli mají vidiny, nebo koukají na osmdesátkový film – na mě Lucka zamávala, že toho můžu nechat. Zastavila jsem u Lucky a už už jsem chtěla začít nadávat, když ke mě přišel nějaký pán a podal mi svou vizitku. 

„Dobrý den, slečno,“ usmál se. „Nezlobte se, že obtěžuji, ale hledám vedoucí na sportovní dětský tábor a jak jsem vás tu viděl, tak mě napadlo, že byste mohla mít zájem. Tak kdybyste náhodou hledala  drobný přivýdělek, tak mi zavolejte, rád vám řeknu podrobnosti.“

Poděkovala jsem a než jsem stačila říct popel, chlapík mi zamával a odešel. „No chápeš to?“ otočila jsem se na Lucku.

„Jasně, že to chápu! Ta věštkyně měla pravdu! Veřejně ses ztrapnila a najednou se ti poštěstilo, najednou máš možná brigádu!“

„A myslíš, že je bezpečné tomu chlapovi volat? Když ho neznám?“

„Je, to je ředitel domu dětí a mládeže. Znám ho od vidění, ségra tam chodí na kytaru, párkrát jsem byla na jejím koncertě.“

Tak to mám opravdu štěstí. Hodit životopis do domu dětí a mládeže mě nenapadlo ani náhodou. A po mém trapném osmdesátkovém běhu je i toto možná vyřešeno? Teď už zbývá jenom poslední úkol. Ale s tím si nevím rady ani omylem. 

—–

V dalších dnech se na mě už smůla lepila daleko méně. Až na tu šedesátikorunovou pokutu v knihovně, kterou jsem chtě nechtě musela zaplatit, vše bylo docela v normálu. Ve čtvrtek ráno nás čekala přepadovka ze zeměpisu. Všichni jsme byli naštvaní a nepřipravení, naštěstí jsme psali z Latinské Ameriky, kterou už několik let strašně toužím poznat, proto jsem slepou mapu i otázky zvládla celkem obstojně. Ale primadona Ester evidentně ne. Natahovala krk k holkám o lavici vepředu, protože její sousedka má taky v hlavě slámu.  

Něco málo od nich asi opsala, ale zjevně to nestačilo, tak napsala ještě psaníčko, které chtěla holkám hodit. Ale netrefila se a papír spadl ke mě. To naší vyučující na zeměpis neušlo. „Landmanová, co jste to hodila? Snad ne tahák? To by bylo za pět. Zelinková, máte to u lavice, doneste mi to sem.“ 

Přepadla mě škodolibá radost, že primadona Ester dostane pětku, ale nakonec mě osvítilo a rozhodla jsem, že  zkusím osud. Hbitě jsem z kapsy vytáhla posmrkaný papírový kapesník a nenápadně ho vyměnila za papírek, který jsem zvedala ze země. Pohoršeně jsem se zašklebila a znechuceně ho chytla do dvou prstů za okraj a řekla:  „No fuj, paní profesorko, vážně na to musím sahat? Je to celý mokrý, Landmanová má asi velkou rýmu.“

„Aha, tak to promiňte, sahat na to samozřejmě nemusíte. Nedošlo mi, ze Landmanová upustila kapesník. To víte, musím vás pořád hlídat, ty taháky máte všude….“ zasmála se a do konce testu už si nikoho nevšímala. Ester na mě hodila zvláštní pohled a i přes to, jak moc se nesnášíme, se na mě usmála a mrkla. 

Večer mě čekaly taneční a máma mě tam musela dotáhnout. Po trapasu z minulého týdne, kdy celý sál viděl moje kalhotky, se mi tam moc nechtělo. Z naší třídy jsme tam jen čtyři páry, zbytek je mix z obchodky a průmyslovky. A právě ti jsou nejhorší. Když jsem vstupovala do sálu, pár kluků z průmyslovky na mě hned začalo pokřikovat „Mickeymausko, co ukážeš dnes? Garfielda?“ Měla jsem sto chutí se otočit zpět a vypadnout odtamtud. V ten okamžik se ale ozvala Ester.

„Pche, já se Sofii nedivím, taky bych si neplýtvala sexy prádlo, když vím, že tady není žádnej chlap, který by za to stál. Na vás je Mickey Mouse tak akorát,“ zakroutila hlavou a zatvářila se pohoršeně. A ti frajírci z průmyslovky zmlkli! Protože Ester je královna, po které tady všichni touží a co řekne, to je svaté. Díky tomu mě už všichni nechali na pokoji a nikdo se mi nesmál. 

Po tanečních mě můj parťák Roman doprovázel domů a když mě na rozloučenou políbil, tak jsem si pomyslela, že bych možná tyhlety nadpřirozený jevy neměla hned házet do jednoho pytle. Ať už je paní Petrželková věštkyně nebo jen alkoholička, která umí každého uklidnit, pomohla mi. Splnila jsem úkoly, narovnala narušenou rovnováhu. A všechno se začalo vylepšovat. Takže tahleta karma tedy vážně existuje?