Tenhle příběh se mi stal již před mnoha lety, ale dodneška, když zahlédnu snář, se mi historka ihned vybaví a nemůžu se přestat smát.

Všechno začalo snem, ve kterém jsem nešťastnou náhodou začala hořet. Nejdřív mi začalo doutnat tričko a než jsem se nadála, hořela jsem celá. Nemohla jsem se ani pohnout a jen s hrůzou čekala, až mě pohltí plameny. Když už jsem se v duchu loučila se životem, naštěstí jsem se probudila. Byla jsem celá zpocená a vyděšeně jsem lapala po dechu. Postupně mi docházelo, že to byl jen sen, vše je v pořádku a jsem naživu.

Ošklivý pocit ale ne a ne zmizet, tak jsem rezignovala na spánek a šla se do kuchyně nasnídat. Když jsem si vařila kávu, padl mi pohled na skříň s knihami, ve které byl babiččin snář. Vůbec nevím, jak mě to napadlo, normálně mě takové věci příliš nezajímají. Ale vzala jsem snář do ruky a snažila se vyhledat, co takové upálení vlastně znamená. A světe div se, našla jsem to! V knize stálo: „Ve snu hořeti, pravou lásku potkati.“

Zarazila jsem se. Protože, ať už těmto věcem věříte nebo nevěříte, proč zbytečně pokoušet osud? Radši se pořádně vyfiknu, co kdyby náhodou? Bylo mi devatenáct, ale rozhodně jsem na to nevypadala. Možná i to byl důvod, proč o mě kluci zatím nejevili příliš zájem. A protože tonoucí se chytá každého stébla, vzala jsem si na sebe to nejlepší oblečení, o kterém vím, že mi sluší. Svůj oblíbený zelený svetřík a bílou halenku, černou sukni, výrazné náušnice. Na vrch jsem přihodila ještě elegantní šál, který zakryl můj krk, a spokojeně jsem odešla do práce.

 V té době jsem pracovala v malém hotelu, kde jsem dělala tak trochu holku pro všechno. Ráno jsem nosila teplé nápoje u snídaní a po zbytek dne jsem seděla na recepci a řešila rezervace a požadavky hostů.

Když jsem dorazila do práce, zkontrolovala jsem, jestli noční služba vše nachystala. Švédské stoly byly hotové, ale chyběla vajíčka natvrdo. Snídaně měly začít za deset minut, tak jsem si ani nebrala zástěru, že dám vajíčka nejdřív rychle vařit. Vzala jsem zapalovač, naklonila se nad plynový sporák a zapálila plotýnku.

Jenže, jak jsem se naklonila, můj velmi elegantní šál, který mi měl zakrývat žirafí krk a dodávat na důstojnosti, chytil a začal hořet.  Nevím, jak dlouho jsem tam stála zaražená, bez jediné reakce, ale připadalo mi to, jako celá věčnost. Nicméně v momentě, kdy se mi začal škvařit svetr, jsem naštěstí zareagovala a ihned si lehla na břicho, na kamennou studenou podlahu a začala tam sebou mrskat, jako ryba na suchu.

Díky tomu, že svetr byl z umělého materiálu a příliš nehořel, se mi podařilo svůj oděv celkem rychle uhasit. Po uhašení jsem na sebe hned chrstla džbán vody, co kdyby náhodou. Krize vypadala zažehnána a já se pustila do kontroly svých zranění. Svetr se mi připekl k halence, která mě zachránila před popáleninami. Za to ale skončila zničená. Na kůži jsem neměla ani flíček a kromě toho, že mi na levé straně trochu ohořely vlasy, jsem vše bez újmy přežila.

Mezitím se ale na snídani přihrnuli první lidé a mně nezbývalo, než dělat jakoby nic. Přes svůj ohořelý oděv jsem si hodila zástěru a trpělivě snášela pohledy lidí, kterým jsem nosila kafe. Když snídaně skončily, uvařila jsem si kávu a uronila pár slz. Ve snu hořeti, pravou lásku potkati, jo? To je pěkná blbost. Ve snu hořeti, znamená hořeti i ve skutečnosti! A já si kvůli pitomému snáři zničila své nejlepší oblečení. Což byla v té době pořádná tragédie, protože jsem neměla moc peněz a za oblečení jsem rozhodně utrácet nemohla.

Korunu tomu nasadil mladý Němec, který by za normálních okolností mohl být i můj typ, ale když se ke mně přiblížil s účtem, jen zhnuseně nakrčil nos. Na druhou stranu, všichni víme, jak hrozně smrdí spálené vlasy, takže vlastně ani není divu.

Směnu jsem nějak přečkala a po práci jsem si za odměnu koupila flašku coly, kterou miluji, ale dopřávám si ji jen občas, abych to nepřeháněla s cukrem. Zrovna přijel vlak, tak jsem si našla místečko u okénka a těšila se, až si pití vychutnám. Jenže ta flaška mi nešla otevřít! To snad ne! Cítila jsem, jak mi vlhnou oči. Snad nebudu brečet kvůli příliš utaženému uzávěru láhve! Mrkala jsem a polykala, abych slzy zabrzdila. Do toho jsem neúspěšně lomcovala flaškou.

„Ukažte slečno, já vám to otevřu,“ ozvalo se naproti mně. Vděčně jsem flašku sympatickému mladíkovi podala a on ji asi za sekundu otevřel. Poděkovala jsem a blaženě se napila. A ten kluk si se mnou začal povídat! Úplně ignoroval, že jsem ohořelá. Povídali jsme si o plánech na léto, cestování, a kdyby mě průvodčí neupozornil, že už jsem doma, snad bych v zápalu rozhovoru dojela až na konečnou.

Doma jsem raději nikomu nic neřekla, vědět to má starostlivá máma, tak mě pro jistotu celou dvakrát postříká panthenolem a vykoupá v ledu. Vyhodila jsem oblečení do popelnice a naštvaně vrátila snář zpátky do knihovny.

I když to možná vypadá, že celá historka bude mít smutný konec, o tom, jak jsou snáře k ničemu, možná to není tak úplně pravda. Onen sympatický mladík z vlaku se mi po třech dnech totiž ozval, telefonní číslo si sehnal od průvodčího, se kterým jsem se dobře znala. Pozval mě na rande a já jsem souhlasila. Nebyla z toho sice pravá láska, ale aspoň letní láska, která mi zvedla sebevědomí. I tak bych už na snář raději znovu nesázela.