Tomáš seděl na zídce, popíjel víno a díval se kolem sebe. Oslava 700letého výročí obce byla v plném proudu, lidé se napájeli místním vínem, cpali koláči, klobásami a masem z grilu a tančili na lidové písně, které přijela zahrát parta mladíků z konzervatoře.

„Tak tohle je můj nový začátek? Návrat na místo činu po deseti letech?“ přemítal v duchu a koukal na potácející se dědky a tajně nasávající mládež. Tomáš se po deseti letech bydlení ve městě vrátil zpět domů k rodičům, na vesnici. Doufal, že jen na omezenou dobu, než vymyslí, co dál.

V devatenácti zamířil na vysokou školu na druhý konec republiky. Krátce před závěrečnými státnicemi potkal Vlastu, pronajali si spolu panelákový byt, pracovali a užívali si života ve víru velkoměsta. Pak Vlastu napadlo, že by bylo fajn posunout vztah někam dál. Tomáš pár měsíců přemýšlel a pak udělal to, co myslel, že se v této situaci dělat má. Koupil prsten a požádal Vlastu o ruku. Doteď mu není jasné, jakým způsobem jeho milá chtěla vztah posouvat dál, ale když před ní poklekl, řekla mu, že na to je pozdě. Že prý vztah přechodili. Do dvou dnů přijel její tatínek, naložil kufry a domácí spotřebiče na náklaďák a bylo po všem. Tomášův nejdelší, pětiletý vztah skončil, bez většího odůvodnění.

Co teď? Co dál? Platit patnáct tisíc za byt, ve kterém bude sám a navíc bez spotřebičů, které, i když měl za to, že je koupili na půl, odvezla Vlastička? Napadlo ho, že se prostě vykašle na město a vrátí se na chvíli k rodičům – v jejich obrovském domě jim určitě překážet nebude. Do karet mu hrálo i to, že ve firmě, kde v současné době pracoval, mu zrovna končila roční smlouva a protože zaměstnavatel mu nabídl další smlouvu opět jen na rok, s velkou chutí ho poslal do háje, sbalil svoji lampičku, kávový hrnek, sešívačku a odešel. Doma popadl kufry, zavolal zase svému otci, který přijel s vypůjčenou dodávkou a byl úplný, naprostý konec.

Dnes jsou tomu už dva týdny, co přijel domů. Nemohl se zbavit smutku, jak jeho život najednou tak celý ztroskotal, litoval se, až najednou otec praštil do stolu a řekl, že celá rodina půjde na tuhle zábavu. Že prý si Tomáš zlepší náladu a třeba potká nějaké známé, nebo si najde nové kamarády.

A potkal. Zdendu Pikoru, kterému taky letos bylo třicet, ale už nevydrží den bez panáka, Toňu Blažeje, který je v podmínce za hospodskou rvačku, Julču, u které už si nepamatuje, jak se jmenovala za svobodna a vůbec ji nepoznal… No zkrátka, potkal tady spoustu starých známých, ale nikoho s kým by stálo za to pořádně pokecat. Všichni jeho dřívější přátelé už měli rodiny a děti. Ti co je neměli, buď dělali kariéru někde ve městě, nebo se proměnili v trosku na alkoholu, drogách nebo pracáku. On je teď svobodný a na pracáku, takže spadá do skupiny troska.

„Tome,“ přišla k němu máma, „co tady sedíš, jak třídní šprt? Běž si s někým zatancovat. Hele podívej, Mirka, ta chodila o dvě třídy níž než ty. A je sama!“

„Mami,“ zarazil ji Tomáš, „hlavně mi prosím tě nikoho nedohazuj. Přáli jste si, abych sem šel. To jsem splnil, ale nutit mě, abych se bavil, nemůžete.“

„Tak to udělej pro mě, běž si s ní zatancovat. Ještě nás pomluví, že jsi asociál,“ pokrčila rameny a Tomáš raději dopil pohárek s vínem a vydal se k Mirce. Když ji požádal o tanec, celá se rozzářila.

„Čau Tome, ty ses vůbec nezměnil,“ vybalila to na něj hned. On opáčil, že se také nezměnila, i když upřímně, vůbec si na ni nevzpomínal. Ze základky si pamatoval jen svou třídu a maximálně jeden ročník pod sebou. Ty mladší ročníky ho přirozeně příliš nezajímaly a rozhodně ne tato Mirka, nenápadná tuctová holka, drobná blondýnka, kterou by přehlédl i dnes.

„V pátek budeme s partou dělat za hospodou grilovačku, nechceš tam přijít? Slyšela jsem, že tu teď budeš bydlet, tak by ses k nám měl přidat, podnikáme toho dost.“

„No, já ještě nevím, uvidím,“ zabručel, ale Mirka na odpověď nečekala, vystačila si sama. Štěbetala o tom, jak jeli loni na vodu a že letos pojedou zase, ale do Rakouska, protože tam to víc teče. Pak o tom, jak vystudovala na cukrářku, hrozně ji to v cukrárně baví, ale kvůli postavě své výrobky skoro ani neochutnává. Když je člověk malý, každé kilo je na něm totiž ihned vidět. Tomáš se nakonec omluvil, že slíbil, že si zatančí i s matkou a odešel. Hned jak mu Mirka zmizela z očí, si u stánku koupil další víno a vrátil se zpět na zídku, kde měl trochu soukromí.

„Čau Tomáši,“ ozvalo se vedle něj z úst nějaké ženy. Probůh, další z těch, co zbyly na ocet a dostalo se k nim, že nebohý Tomášek od Vávrů se vrátil do Chlumu a je sám jako kůl v plotě. Vysokou, štíhlou ženu s nakrátko ostříhanými, špinavě blond vlasy neznal. S hranatými brýlemi a orlím nosem vypadala přísně. Možná je to nějaká místní učitelka. Sám by na ni určitě nepromluvil.

„Ahoj, nezlob se, ale my se známe? Nemám moc pamatováka na tváře…“

„Myslím, že se neznáme – teda možná jsme se viděli na nějaké zábavě. Posílá mě za tebou máma, která zná tvoji mámu. Prý jsi čerstvě svobodný a dobrá partie, tak si s tebou mám prý jít povídat a nenápadně tě uhnat,“ řekla hlubokým hlasem a pak se rozesmála, překvapivě krásným smíchem.

„Dobrá partie? To zrovna,“ zasmál se také a zakroutil hlavou. „Právě jsem se zapsal na pracák a bydlím ve svém bývalém dětském pokoji. Lepší partii si nedovedu představit.“  

„Veronika,“ představila se a podala mu ruku. Na ženu měla poměrně pevný stisk. „Další skvělá partie, místní stará panna. Pojď si se mnou dát jeden tanec, ať dá maminka pokoj.“

„Takže taky bydlíš u rodičů?“ zeptal se překvapeně.

„Jasně, co mi zbývá. Ale jen dočasně. Zdědila jsem domek ve Lhotě po babičce, takže než to tam dám dohromady…“

„No tak, ale to tady musíš být dobrá partie,“ rozchechtal se Tomáš na celé kolo, „domek po babičce, to se cení, ne? Ještě kdybys jako věno měla dvě krávy a deset slepic, tak už máš doma zástup ženichů.“

„No, na zvířátka mě teda zrovna neužije,“ zakroutila pobaveně hlavou. „A ten barák – to jsi neviděl, v jakém je stavu. Navíc přímo u trati, takže, když jede první ranní vlak, v ložnici nadskakuješ.“

Chvíli si spolu povídali a pak se Veronika rozloučila. „Splnila jsem svojí povinnost, máma bude klidná. Tak se měj a hodně štěstí. Snad se tu nezblázníš.“

Tomáš se zasmál, s Veronikou se rozloučil a vrátil se k rodičům. Maminka na něj překvapeně zdvihla obočí, cože odpálkoval tu hezkou Mirku a šel tančit zrovna s tou šeredou, co vypadá jako chlap.

„Není šeredná a nevypadá jako chlap. Naopak je hezčí než ta tuctová Mirka.“

„To město ti nějak vlezlo do hlavy, už ani nepoznáš, co je pěkné. Vždyť ta Veronika je stejně vysoká jako ty! Má vlasy jak hastroš a navíc je o dva roky starší.“

„Ježiš, mami, jenom jsem si s ní zatančil. Přeci si ji hned neberu. Navíc se s tebou její máma kamarádí.“

„Kamarádí jo? To zrovna, akorát mě otravuje. Vždycky se tady zastaví a nejmíň půl hodiny vykládá. Nakonec z ní vypadne, že jí došla hladká mouka, nebo něco jiného,“ soptila maminka.

„Co se tady rozčiluješ?“ obrátil se na ni otec. „Pojďme radši na panáka, když už jsme tady. A ty si tady nehraj na dohazovačku, jinak se nám kluk odstěhuje na ubytovnu a stane se z něj narkoman.“

Tomáš zakroutil hlavou a se smíchem vypil s rodiči panáka slivovice. No, to je vtipná situace. Jako kluk by si asi nedovedl představit, že jednou bude s rodiči na vesnické slavnosti popíjet panáky.  Třicetiletý ztroskotanec. Domů vyrazili kolem půlnoci a ráno ho bolela hlava jak střep, to ho ale neosvobodilo od opravy střechy. Jeho otec už byl dávno na nohou, nachystal materiál a kolem deváté přišli dva chlapíci ze sousedství a pustili se do práce.

Tomáš nebyl zvyklý pít ani manuálně pracovat, takže už kolem oběda myslel, že se z té střechy zřítí dolů. Aspoň by se vyřešily jeho problémy, co s budoucností, co sám se sebou. Oba jeho rodiče už byli v důchodu a práce na baráku se pro ně staly hlavní náplní dne. Následující týden byl každý den stejný. Chlapi makali na střeše, máma vařila. Tomáš si naštěstí na práci rychle zvykl a docela ho to začalo bavit. Po letech v kanceláři to byla příjemná změna.

V pátek mu rodiče zakázali zůstat večer doma, že prý „mladí se mají bavit“ a ne vysedávat u televize. Takže mu nezbylo nic než vyrazit na grilovačku za hospodou, kam ho pozvala Mirka. Máma mu už včera naložila maso, aby tam nepřišel s prázdnou, vnutila mu bochník chleba a vlhčené ubrousky, aby tam nebyl jako prase.

„Mami, já nepotřebuju vlhčené ubrousky…“

„No až se celý upatláš od hořčice, budou se ti hodit…“

„Budu vypadat, jako že jsem zženštělej…“

„Lepší zženštělý, než špinavý. Ženy nemají rády špinavé chlapy….“

„Ale já tam nejdu balit ženský, kolikrát ti to mám říkat. Jdu tam, protože mě nutíte, váš dům vaše pravidla, já to beru. Tak jdu.“

„No, tak neodmlouvej a vezmi si ty kapesníky,“ uzavřela debatu. Tomáš jen pokrčil rameny, rezignovaně si povzdechl, sebral starodávnou igelitku s nákupem a odešel k hospodě. U výčepu si vzal jedno pivo a prošel do zahrádky, kde bylo asi dvacet lidí.

„Tomééé,“ ozval se Mirčin pištivý hlas. „Tak přeci jsi přišel,“ řekla a skočila mu kolem krku. „Já mám takovooou radost, pojď, hned tě se všemi seznámím…“

„Tak dobře,“ řekl tiše a jemně se jí vyvlíkl, protože mu její studené ruce za krkem nebyly vůbec příjemné. „Tohle jsem přinesl,“ strčil Mirce do ruky igelitku a ta ji hned donesla ke grilu, kde ho seznámila s hlavním grilovačem, Filipem. Pištivým hlasem mu hned vysvětlila, že Filip vystudoval na kuchaře a nyní jezdí vařit na luxusní lodě po celém světě, teď má zrovna dovolenou a uvolil se, že pro ně bude grilovat.

Takhle ho postupně seznámila s celou partou. Než je všechny obešel, pivo měl dopité a nezbývalo mu, než si jít k výčepu pro další. Vstoupil do hospody a stoupl si do fronty za ženu v cyklistickém dresu. Vzala si malé pivo, a když se na něj otočila, ihned ji poznal, podle výrazného orlího nosu.

„Ahoj Veroniko,“ usmál se na ni, „přišla jsi na páteční pivo?“

„Čau Tomáši,“ oplatila mu úsměv, „promiň, nemám brýle, tak jsem tě hned nepoznala. Byla jsem se projet na kole, tak svůj výlet končím tady, s malým pivem. A co ty tady?“

„Přišel jsem na grilovačku za hospodu. Půjdeš si sednout k nám?“

„A kdo tam je?“ zeptala se a on ji hned začal vyjmenovávat pár jmen, které si stihl zapamatovat. „Hmm, od vidění je znám, ale to jsou mlaďoši, tam určitě nejsem zvaná…“

„No, jak myslíš,“ řekl Tomáš rozpačitě. „A to to pivo budeš pít sama?“

„Jo, jasně,“ mrkla na něj. „Sednu si na terasu před hospodu a budu chvíli funět a rozdýchávat tu makačku na kole. K tomu nepotřebuju společnost.“

„Fakt ne? Já bych ti společnost klidně dělal.“

„Jasně, tak pojď, ale bacha, ať nepřijdeš do řečí,“ zasmála se a přátelsky ho dloubla do žeber. Sedli si spolu na lavici do rohu terasy, protože bylo dost plno. Zatímco mládež grilovala za hospodou, na terase seděl střední věk. Uvnitř hospody pak štamgasti, kteří nepotřebovali sluníčko tolik, jako terč na šipky.

„Tak kolik kilometrů jsi dnes ujela?“

„Kolem třiceti. Udělala jsem si celkem dlouhý výlet, z Chlumu po zelené, k vodopádům a zpátky.“

„Ty vodopády tam ještě jsou? Nevyschlo to? Už jsem tam nebyl víc než deset let,“ zajímal se Tomáš.

„Jsou to už jen takové čůrky vody, ale pořád to tam po skalách teče. Měl by ses tam někdy jet podívat, pořád je to krása.“

„Příště řekni, pojedu s tebou,“ navrhl rychle.

„Neříkej dvakrát, budu za parťáka ráda,“ usmála se na něj a pak se celkem dlouho bavili o jízdě na kole a výletech do přírody. Asi za patnáct minut se před nimi najednou objevila Mirka.

„No Tome, tady jsi! Pojď nebo ti to maso všechno sníme!“ pištěla. „Dobrý den, paní magistro,“ otočila se na Veroniku a chytila Tomáše za ruku a táhla ho pryč.

„No, já už mám stejně dopito,“ zašklebila se Veronika a zdvihla jedno obočí. „Tak se měj hezky, Tomáši. Na shledanou, slečno,“ zvedla se a než stihl Tomáš cokoliv říct, odešla.

„To si děláš srandu,“ vylítl na Mirku. „To nevidíš, že se zrovna s někým bavím? Nemáš trošku taktu?“

„Promiň, ale to maso už je hotové,“ vypískla a ublíženě si přikryla pusu rukou. „Nezlob se, nechtěla jsem tě vyrušit. Myslela jsem, že potřebuješ od té ženské z lékárny vysvobodit.“

Tomáš nevěřícně zakroutil hlavou, ale radši už nic neřekl. Ta Mirka je buď úplně hloupá, nebo se rozhodla ignorovat, že o ni nestojí a dál se snaží. Tohle nejde, prostě řekne mámě, že respektuje její pravidla, ale radši by si přátele našel méně násilnou formou. Po zbytek večera se Tomáš snažil Mirce vyhýbat. Bavil se nejvíc s tím kuchařem, který mu vyprávěl zážitky z cest lodí a chvíli také se Zdeňkem, který hrál druhou fotbalovou ligu a sport byl jeho životem. Kolem půlnoci se sbalil, že půjde domů. Neušel ani deset metrů a už ho dohnala Mirka.

„Tomeee, počkej,“ volala na něj. „Už je docela tma, doprovodíš mě domů? Aby se mi cestou něco nestalo.“

„Jo, jasně,“ řekl a snažil se skrýt rozladění v hlase. Co by se jí asi tak stalo? V obci, která má 500 obyvatel a všichni se znají, alespoň od vidění?

„Byl to prima večer, viď? Doufám, že ses bavil,“ začala hned. No odpověď však nečekala a rovnou začala pomlouvat všechny účastníky grilovačky. Tak přesně tohle je ten důvod, proč Tomáš před lety uprchl z vesnice. Ty pomluvy a to, jak si všichni vzájemně vidí do talíře, to ho štvalo. Nějak to přetrpěl, a když došli k domku Mirčiných rodičů, chytla ho a pokusila se ho políbit.

„Co blbneš, prosím tě?“ odstrčil ji.

„Jak, co blbnu, přebírám iniciativu, když ty seš neschopný. Celou dobu ti dávám signály a ty nic. Ale máma mi to říkala, že jsi byl vždycky trochu mimo.“

„Bože, to že nereaguju na tvé signály, taky může znamenat, že nemám zájem! To tě jako nenapadlo?“

„Buzerante jeden,“ řekla, praštila vrátky a vběhla do domu. Tomáš se chytil za hlavu a rychlým krokem odešel. To teprve budou zítra řeči. Že tu matku vůbec poslouchal, neměl nikam chodit. Možná měl zůstat v paneláku a nevracet se sem.

Řeči se šíří rychle. Máma, když se vrátila v neděli ze hřbitova, se ho hned šla zeptat, co je pravdy na tom, že je na kluky. Chtě nechtě jí musel povyprávět tu historku s Mirkou. Máma se samozřejmě rozčílila.

„Ježíš a tos jí to nemohl říct hned, že nemáš zájem?“

„To si děláš srandu?“ vylítl, „vždyť jsi to byla ty, kdo mě nutil, abych s ní šel tancovat a šel na tu její pitomou grilovačku…“

Matka se samozřejmě urazila a Tomáš zůstal po zbytek dne zavřený ve svém pokoji.  Prohlížel si své staré komiksy a přemýšlel, jestli udělal dobře, že se vrátil do zapadákova. Jenže do města prostě nepatřil, patří sem. Holt si zase bude muset zvyknout na to, že tady mají uši všechny stěny a přestat se s tím stresovat. A kamarády si brzy nějaké najde. Pak ho napadlo, že by mohl zkusit kontaktovat Veroniku a domluvit s ní nějaký ten výlet. Kdyby ho ta potvora Mirka v hospodě nevyrušila, vzal by si na ni číslo.

Ale moment! Oslovila ji přeci paní magistro. Že by dělala v lékárně? Mrknul na obecní webové stránky a opravdu, místní lékárnu vede Veronika! Hned v pondělí ráno se tam vydal. Veronika stála za pultem a něco řešila s jedním ze zákazníků.

„Jestli nemáte recept, tak pojďte k mě,“ mávla na něj druhá lékárnice. Tomáš vytáhl z peněženky nějaký kus papíru a dělal, jakože recept má. Když se na něj dostala řada, krátkozraká Veronika ho opět poznala, až když byl velmi blízko.

„Ahoj Tomáši! Snad nestůněš?“ usmála se na něj.

„Ne, to vážně ne. Přišel jsem za tebou.“

„Óóó, no nene! A já slyšela, že jsi na kluky…,“ rozchechtala se.

„Ne, to je pomluva. Přišel jsem se tě zeptat, jestli by ses se mnou nechtěla jet odpoledne projet na kole?“

„Ty jo, zveš mě na rande? Dobrý! Dneska tu jsem do šesti, ale co třeba zítra? To máme otevřeno jen do tří.“

„Tak dobře. A kde se sejdeme?“

„Přijď ve čtvrt na čtyři sem, vezmu si kolo a převlečení s sebou, ať se nezdržujeme.“

„Tak prima, domluveno. Tak já zase půjdu a budu se těšit…“

„No počkej, musíš si něco koupit, když už seš tady. Co si pomyslí ta fronta za tebou? Že si domlouváš rande v pracovní době?“

„A jo,“ zamyslel se. „Tak mi dej hroznový cukr, třeba?“

„To je málo, na to jak dlouho si tu povídáme,“ zašeptala a šibalsky mrkla. „Dám ti k tomu ještě heřmánkový čaj a vitamín C. Bude to vypadat, jakože jsi nachlazený.“

Tomáš přikývl, zaplatil a odnesl si krabičky domů. Otec už ho vyhlížel, ostatní chlapi už na sobě měli montérky a chystali se na střechu. „Kde ses toulal? Byl ses projít takhle po ránu?“ volal na něj z dálky. „Dej mi pět minut a jsem u vás,“ houkl na otce a rychle se běžel převléct. Na střeše už se cítil skvěle, žádná závrať ho netrápila a tělo si na fyzický zápřah zvyklo. Začal si to užívat.

„Tati, zítra odpoledne se mnou nepočítej,“ řekl otci ve volné chvilce, „mám rande.“

„Jasně, v pohodě. Jedno odpoledne tě můžeme postrádat. A s kým jdeš? S tou hysterkou, co ti ji dohazuje máma?“

„Ne, s tou Veronikou z lékárny, co se mámě nelíbí. Tak jí to neříkej.“

„Ale prosím tě, to tak neber. Máma chce, aby ses měl dobře, a mrzí ji, že ses kvůli té Vlastě tak natrápil. Má teď pocit, že ti musí pomoct vybrat nějakou náhradu. Je ze starý školy, chápeš. To víš, za nás moc svobodných třicátníků nebylo.“

„Já tomu rozumím, jen si musím zvyknout, že po letech svobody nad sebou mám zase rodičovský dozor.“

—–

V úterý po obědě si Tomáš umyl kolo, nafoukl pneumatiky a nachystal soupravu pro výměnu duše. Co kdyby náhodou píchnul? Na tom kole už taky nejel pěkně dlouho. Žádný moderní cyklodres, který dnes obligátně nosí všichni, co jezdí na kole častěji než 1x do měsíce neměl, ale vzal si celkem pěknou sportovní mikinu a kraťasy.

„Tomášku, počkej,“ ozvalo se, když se zrovna chystal nasednout na kolo. Matka vyběhla na zápraží a máchala před sebou nějakou igelitkou. „Ještě svačinu!“

„Maminko,“ zatvářil se Tomáš nešťastně, „děkuji, že se o mě tak staráš, ale jedu se projet na kole, nepotřebuju svačinu. Stačí mi pití, najím se večer.“

„Ale vždyť budeš mít hlad! K obědu sis dal jen tři knedlíky…“

„Už mi není šestnáct, nepotřebuju tolik jíst. Ty doby, kdy jsem snědl deset knedlíků a ještě do sebe nacpal dezert, jsou pryč. Vážně se o mě nemusíš bát.“

„Ale… Já už jsem to přichystala. Je to jen jeden chleba, jablíčko a tatranka…“

Tomáš pokrčil rameny a rezignovaně si svačinu vzal. Do taštičky na rámu kola se mu skoro nevešla a jablko ho pak při jízdě pořádně tlačilo do nohy, což nebylo právě příjemné. Před lékárnou zastavil ve tři deset, zrovna když Veronika vyšla ven.

„Ahoj Tomáši,“ usmála se na něj. „Tak kam pojedeme? Chceš jet na ty vodopády?“

„Rád. Ale byla jsi tam nedávno, tak bych to vzal trošku jinou cestou, co říkáš?“

„No tak dobře, ale pojedeš první. Nandám si sluneční brýle, které nejsou dioptrické, takže nic moc neuvidím.“

„Proč si nepořídíš dioptrické sluneční brýle? Nebo čočky? To musí být docela nebezpečné, když jezdíš sama, ne?“

„To víš, to je lenost. Na čočky jsem si nikdy nezvykla a sluneční dioptrické brýle se mi rozbily… Takže se čtyřmi dioptriemi vidím kulové, to je fakt…“

„Radši teda pojedeme z vesnice přes les? Je to delší, ale asi bezpečnější,“ navrhl Tomáš a Veronika souhlasila. Nasedli na kolo, projeli půl obce a pak je pohltil les, který je o víkendu plný lidí, ale v úterý zel prázdnotou a dýchal tajemnem. Po hodině dojeli k vodopádům, ke skále, po které stékaly drobné pramínky vody. Vždy, když tál sníh, nebo na jaře pršelo, proudy zesílily, a proto jim místní začali říkat vodopády. Ale to bylo poměrně nadhodnocené. Tomáš seskočil z kola, strčil dlaň pod jeden z pramínků a napil se.

„Teda, ty se toho nebojíš,“ podivila se Veronika. „Co když je ta voda závadná?“

„Pil jsem ji už v dobách, kdy ještě fungovala Koudelkova pila. Dneska bude určitě čistější, když už tam nahoře nikdo nemaká. Zkus to taky, je fakt výborná.“

„No tak dobře, ale jestli mě z toho chytí nějaké střevní tance, máš mě na svědomí,“ zakoulela očima Veronika a strčila spojené dlaně pod pramínek. Při pití si polila celé triko, ale vůbec se tím nestresovala. „Ještě, že mám savé sportovní triko. Můžu se polít, zpotit a za pět minut nic není vidět. Ty moderní technologie!“

„No já si jednou takové triko taky koupil, sice na něm nic vidět nebylo, ale za to jsem smrděl jako mokrý pes.“

„No, to se mi klidně může stát taky,“ mrkla na něj a sedla si na kámen naproti vodopádům. Chvíli tam jen tak seděli a povídali si. Tomáš vyprávěl o své práci a o tom, jak ho za týden čekají první pohovory, takže možná brzy jeho stavební prázdniny skončí. Veronika zase vyprávěla, jaké měla obrovské štěstí, že hned po studiu získala místo takhle blízko od domova. Původní lékárník tam byl ještě rok s ní a pak odešel do důchodu. Na rozdíl od ostatních, co dojíždějí za prací do města, ona nepotřebuje ani auto, ani žádné průkazky na vlak. Dojde pěšky, nebo na kole, záleží, jak se jí po ránu chce. Tomášovi by dojíždění do města nevadilo, aspoň bude mít trochu od obojího, klid vesnice o víkendu a ruch města přes týden.

„Mám v plánu tady být minimálně přes léto. Na podzim uvidím, podle situace, jestli si seženu něco svého. Třeba si koupím nějakou z těch starých rekreačních chat u rybníka a budu bydlet tam.“

„Bez vody, bez elektřiny a s kadiboudou. To jsou krásné vyhlídky,“ zavrtěla hlavou.

„Samozřejmě bych to zmodernizoval. Ale to je ještě předčasné, nad něčím takovým uvažovat. Ještě tu nejsem ani měsíc. Tak co, vyrazíme dál?“ zvednul se a podal Veronice ruku, aby jí pomohl vstát. Vytáhl z kapsy mobil a ukázal ji mapu. „Když vyšlápneme kopec, tady by měla být cesta, kterou sjedeme dolů na luka. To by mohlo být hezké.“

„Já nevím, je to přerušovaná čára,“ zakroutila hlavou Veronika a zdvihla jedno obočí. „Myslíš, že to projedeme na kole? To bude nějaká vyšlapaná pěšinka, trošku se toho obávám.“

„Neboj. Zkusíme to. V nejhorším kolo povedeme. Copak tě neláká zkoušet nový věci?“ poplácal ji po rameni. „Navíc, když je to na mapě, tak ta cesta prostě existovat musí.“

Veronika vzdychla a sedla si na kolo. Cesta do kopce byla strmá, ale poměrně široká. To horší mělo teprve přijít. Na vrcholu provedli kola skalní průrvou a pěšinku našli. Byla ale dost kamenitá, místy skalnatá a nevypadala jako ideální místo pro cyklistiku.

„Je sucho, takže klouzat to nebude,“ řekl Tomáš, šlápnul do pedálů a uháněl dolů. Veronika jela hned za ním, ale protože se trošku bála a zpomalila, Tomáš za chvíli zmizel z jejího zorného pole, které není delší než metr a půl. A protože čtyři dioptrie jsou přeci jen čtyři dioptrie, než se Veronika nadála, přehlídla kořen, zasekla o něj přední kolo, přelítla přes řídítka a natáhla se na zem.

„Veroniko!“ ozvalo se z dálky. Tomáš zahodil kolo a hned za ní běžel. „Jsi v pořádku?“ klekl si k ní.

„Jo, asi dobrý,“ zašeptala. „Ale nech mě chvíli v duchu nadávat a polykat slzy, jo?“

„Můžeš nadávat i nahlas,“ řekl Tomáš a objal ji kolem ramen. „Teda, ale to koleno máš sedřený hodně… Bolí tě to?“

„Jako čert. Natlučená kolena vždycky bolí. Ale víc mě bolí zápěstí, docela jsem si ho narazila,“ sykla plačtivě.

„Ukaž? To máš taky dost sedřený. Potřebovala bys to vyčistit. Ach jo, to mě mrzí, že jsem vybral takovou cestu.“

„To není tvoje chyba, kdybych měla brýle, tak ten kořen vidím….“

„Počkej, tys najela na támhleten kořen?“ Tomáš se neudržel a rozchechtal se. „Nezlob se, že se směju, ale ten kořen je fakt obrovský, to dost dobře nechápu, jak někdo může nevidět…“

„Jen se směj, asi to je docela vtipný. Nicméně doufám, že karma existuje a dojde i na chlapa, který na kole přes deset let neseděl,“ zamračila se na něj.

„Promiň, nemyslel jsem to tak. Tak se asi vrátíme zpátky?“

„Blázníš, tlačit kolo touhle strašnou džunglí zpět, nahoru?“

„Ale pak už by to bylo jen z kopce, doma bychom byli hned… Když pojedeme tudy dál, tak to máme do Chlumu ještě tak na hodinu a půl.“

„Ukaž mi tu mapu. Já myslím, že teď musíme být někde nad Lhotou, ne? Můžeme tam sjet a stavit se v mé barabizně, lékárničku tam mám. Dala bych se trochu dohromady, abych se do Chlumu vrátila jako dáma. Ještě mě místní pomluví,“ usmála se a půjčila si Tomášův mobil. „Vidíš? Vyjedeme tady. To je ke mně kousek.“

„To jsem netušil, že ti tak záleží na pověsti,“ mrkl na ni. „Ale jasně, to je dobrý nápad, lepší když si to hned vyčistíš, ať se ti tam pak neudělá nějaká ošklivá jizva.“

Znovu nasedli na kolo a pomalým krokem sjeli zbytek skalnaté stráně až k trati, za kterou se nacházela samota před Lhotou. Veroničin domeček opravdu stál nalepený přímo pod tratí a vypadal, že je už pěkně dlouho opuštěný. Prošli brankou, opřeli si kolo o plot a šli dovnitř. Dveře byly odemčené, Veronika totiž nepovažovala za nutné v té staré barabizně zamykat, protože nebylo co ukrást.

„Tak tohle je mé království,“ rozpažila ruce a ukázala kolem sebe. Z malé chodbičky vedly dvoje dveře, jedny do místnosti s vanou, druhé do světnice. Ve světnici si sedli na dřevěné židle. „Napravo je ložnice, nalevo kuchyně. A to je vše.“

„To je teda hodně malinký,“ podivil se Tomáš.

„To sice jo, ale nad námi je ještě podkroví, kde se dá vytvořit docela velká místnost. Nakonec z toho tady udělám krásnou 3+1. Ale v současné době tady neteče ani voda, trubky zmrzly a popraskaly. “

„Aha… A jak ti teda umyjeme to tvé válečné zranění?“

„Venku je studna s pumpou. Mohl bys načerpat trochu vody, tady do tohohle kanystru?“

„No jasně,“ zasmál se Tomáš a vyrazil na dvorek. Vody naštěstí bylo takhle zjara ještě dost, takže naplnil celý kanystr a přinesl ho světnice. „Nemáš tady nějaký alkohol?“ zeptal se.

„Ve sklepě bude asi určitě víno,“ zamyslela se.

„Ne,“ plácl se pobaveně do čela. „Já myslel jako dezinfekci, tady ta v té lékárničce je prošlá.“

„A sakra, teď vypadám jako alkoholička,“ zasmála se zahanbeně. „Prošlou dezinfekci můžeš použít, je to jen rok, to nevadí.“

Namočil si čistý látkový kapesník a jemně Veronice otíral sedřené koleno, dokud nedostal pryč všechny kamínky a hlínu. Potom ho natřel prošlou desinfekcí, překryl polštářkem z lékárničky a oblepil náplastí. Veronika ani necekla. Začala usykávat, až když jí čistil sedřené zápěstí. „Auuu,“ ulevila si. „Ty jsi mě ale zřídil,“ naříkala.

„Tak a je to,“ ustřihl náplast, oblepil jí zápěstí a schoval nůžky do lékárničky. „Teď abych zašel pro to víno.“

„Vážně?“ zeptala se překvapeně. „No tak dobře. Sklep najdeš snadno, jsou to ty dveře nalevo, hned jak vyjdeš na dvorek. A bacha, ty schody jsou strmé, tak ať se ještě nezraníš ty.“

Tomáš sešel do sklepa, obešel kompoty a marmelády a dřevěnou polici s víny našel ihned. Vzal láhev červeného, protože se někde dočetl, že červené je na zranění a uklidnění to nejlepší. Žádná etiketa na něm nebyla, takže ani nevěděl, jak dlouho tu je. Ale v tomhle kraji o dobré víno nikdy nebyla nouze, tak věřil, že je jedno, kterou z láhví popadne.

Vrátil se do světnice, kde už Veronika nachystala skleničky a otvírák. „Měla jsi sedět, udělal bych to,“ pohladil ji po ruce a nalil víno do skleniček.

„Mám jen odřené koleno a naraženou ruku, to zvládnu, neboj,“ usmála se na něj a vzala si jednu číši. „Tak na zdraví,“ přiťukla mu. „Na tvé zdraví a na tvou krásu,“ odpověděl a napil se.

„Krásu? To si moc lidí nemyslí, ale díky, zní to hezky,“ odpověděla tiše a lehce ve tváři zčervenala.

„Za to, že jsi krásná, přeci nemůžeš děkovat mě,“ zašeptal a chytil ji za ruce. Poté se k ní naklonil a jemně ji políbil. Veronika mu polibek opětovala a přitáhla si ho k sobě. Hodnou chvíli se mazlili a pak Tomáš Veroniku odnesl do ložnice. Nepoužívaný pokoj byl sice cítit zatuchlinou, ale to dvojici vůbec nevadilo. Čas i prostor pro ně ztratil na důležitosti. Teď existovali jen oni dva.

Když se vrátili zpátky na zem, Tomáš donesl ze světnice víno a lehl si zpět do postele. „To víno je vážně dobré, tvoje babička si uměla vybrat.“ Veronika si vzala skleničku, lokla si a řekla: „Tohle tipuju spíš na dědu, babička byla spíše na sladká vína. Ale víš, co mi k tomu chybí? Sýr.“

„Sýr?“

„Nebo něco k jídlu. Mám docela hlad, ty ne?“

„Počkej, já s sebou mám vlastně svačinu,“ vyskočil Tomáš a sprintoval nahý na zahradu, aby své krásné dámě ihned vyhověl. V kuchyni vzal tác, rozpůlil na něj namazaný chleba se sýrem a salámem, nakrájel jablko na měsíčky, rozkrájel tatranku a hostinu odnesl do ložnice.

„Teda, kdo si bere na krátkou odpolední projížďku na kole svačinu?“ rozchechtala se Veronika.

„Nabalila mi ji máma. Nemůže pochopit, že už nejsem nenažranej puberťák a bez jídla dvě tři hodiny vydržím.“

„Mně máma dělala naposledy svačinu v páté třídě,“ chichotala se. „Vážně už ti bylo třicet? Nejsi ještě pod zákonem?“

„Vždyť ty taky ještě bydlíš s mámou,“ plácnul ji něžně po rameni. „No a teď nám to přijde vhod, ne? Když to nebude stačit, můžu ze zdola přinést ještě nějaký kompot nebo konzervu.“

Pustili se do hostiny a zapíjeli ji vínem. Nakonec Tomáš skočil ještě do sklepa pro meruňkový kompot, aby se dostatečně nasytili. Nikam se jim nechtělo a shodli se na tom, že nikam nespěchají a vlastně mohou zůstat přes noc tady. Duchny jsou teplé a v noci je zahřejí.

Kolem půlnoci se ozvalo ťukání na okno. „Co se děje?“ zeptal se Tomáš, který se zrovna propadl do tvrdého spánku a po násilném probuzení si nemohl vzpomenout, kde že to vlastně je. „Někdo klepe na okno,“ zašeptala Veronika, vstala a oblékla si dlouhé triko. „Jdu se podívat, kdo to je.“

„Počkej, jdu s tebou, mohlo by to být nebezpečné,“ špitl Tomáš a začal po bytě hledat kalhoty a další nezbytné kousky oděvu. Veronika mezitím vyšla ven, otevřela dveře a zírala na tvář nějakého muže. Samozřejmě bez brýlí pouze tipovala, že je to muž. „Ahoj Veroniko, to jsem já, Standa,“ pozdravila ji ona černá postava. Mezitím vyběhl ven Tomáš a udiveně se podíval na policistu.

„Ahoj Stando, děje se něco?“ zamračila se Veronika a Tomáš se ihned vyděsil, že někomu vlezl do zelí a teď za to bude platit. Co když je tohle její partner, o kterém nevěděl? Nebo hůř, bývalý partner, který se nesmířil se ztrátou své dávné lásky a teď ji načapal s milencem?

„Vávrovi oznámili, že pohřešují syna. A nesou se klepy, že prý má něco s tebou, tak jsem se jel podívat sem.“

„Počkej,“ zakroutila hlavou Veronika. „Jo, Tomáš tu je, to je on,“ ukázala za sebe a on přikývl. „Ale proč se po něm shání policie? Nehledají se pohřešované osoby až po 24 hodinách, co chybí?“

„Už se prý domu nevrátil dva dny?“ pokrčil rameny policista.

„Bože, já tu matku zabiju,“ chytil se Tomáš za čelo. „Vždyť jsem z domova odešel dneska ve tři odpoledne. To přece 24 hodin není, navíc jsem jí posílal SMS, že přijdu až ráno. A ona si vymýšlí takový nesmysly.“

„Takže jste v pořádku, to je důležité. Tak zavolejte mamince, ať si nedělá starosti. Měla za to, že jste si ublížil někde na kole. Příště jí prosím ten vzkaz napište někam, kde si ho bude umět přečíst,“ usmál se policista.

„Provedu, děkuji vám,“ řekl Tomáš utrápeně. „A můžete si celou záležitost nechat pro sebe? Už takhle jsem tady místní atrakce.“

„To nejde, musím to zaprotokolovat,“ pokrčil rameny omluvně.

„Stando, prosím tě,“ mrkla na něj Veronika. „Buď tak laskav a nech si to pro sebe. Pro mě bys to snad udělat mohl, ne?“

„Tak dobře, Veru,“ usmál se. „Nechceš se u nás někdy zastavit? Už jsme se dlouho neviděli…“

„Dobře, ozvu se ti,“ zamávala na něj a vrátili se zpět do domu. Tomáš raději ihned vzal telefon, na kterém měl deset nepřijatých hovorů. Přes ztišené vyzvánění logicky nic neslyšel, ale proč si matka nepřečetla tu zprávu?

„Mami? To jsem já, Tomáš a jsem v pořádku, proč jsi….“

„Tomášku! Tak se ti nic nestalo! Hrůzou tady trnu, že ses na tom kole vážně zranil a někde ležíš v lese bez pomoci a krvácíš a umíráš…“

„Prosím tě, mami. Jasně, že mi nic není. Psal jsem ti přeci zprávu, že domu nepřijedu, že přespím u kamarádky…“

„Ale vždyť víš, že zprávy já moc nečtu, to spíš taťka, ale ten šel dneska na šipky a ještě není doma a tak jsem…“

„A tak jsi zavolala policii, vymyslela sis, že jsi mě už dva dny neviděla a způsobila mi ostudu v širém okolí?“

„Ale, víš, jaký jsem o tebe měla strach? Tolik hodin ses mi neozval…“

Tomáš vzteky soptil, nechápal, co se stalo. Když žil ve městě, občas matce nezavolal i měsíc a nikdy kvůli němu nemobilizovala záchranné složky. Teď se jí pár hodin neozve a ona vyšiluje, jak kdyby byl malý kluk. Nakonec ji uklidnil, slíbil, že jí příště místo SMS zavolá a nebude si ztišovat mobil, když je mimo domov.

Když položil telefon, Veronika vedle něj seděla a ještě pořád se chechtala, jako o život. „Ach Tomášku, ty jsi tak tak…hle vyděsil ma…ma minku,“ špitala sladkým ironickým hláskem, ale přes hurónský smích se jí nepodařilo všechny slova vyslovit najednou.

„Nech toho, teď jsem tady za pitomce, moc do smíchu mi není. Jsem tu pár týdnů a už jsem za nesvéprávného kokota, to jsou vyhlídky. Že jsem nezůstal ve městě…,“ Veronika se natáhla pro skleničku a nalila jim ještě trochu.

„Ale prosím tě,“ pohladila ho po tváři, „tady si dej na uklidněnou. O nic nejde. Víš, kolik se tady táhne drbů a povídaček o mně? Ono to vždycky celkem rychle vyšumí, přijde zase jiná senzace, neboj,“ konejšila ho.

„Když myslíš,“ pokrčil rameny a napil se. „Za pár dnů se tomu možná taky zasměju.“

„Jen jestli doma nedostaneš nařezáno, že jsi tajně spal u kamarádky,“ vybuchla Veronika v další záchvat smíchu a nakonec strhla i Tomáše, který se rovněž rozesmál. 

„Jsi pěkná potvora,“ zakroutil hlavou a pohladil ji po tváři. „No ale pochlub se, co tady máš za známosti? V první chvíli, když jsem toho policistu spatřil, jsem se bál, že mě jde zvraždit zhrzený bývalý…“

„No jo, kdysi jsme spolu chodili,“ mrkla na něj spiklenecky. „Ale to mi bylo asi čtrnáct. Pak se na zábavě opil a pozvracel mě. Takže zatímco mě doma čekal výprask a trest, on už domů došel pěkně čistý a skoro střízlivý. Měsíc jsem s ním nemluvila, on šel pak bydlet na intr a celá naše letní láska vyšuměla.“

„On ale vypadal, jako kdybys ho opustila před pár dny?“

„No, my jsme spolu pak chodili ještě jednou, asi před pěti lety. To ale taky byla jen letní láska, co vyšuměla hned na podzim. To víš, pít se nenaučil,“ usmála se a dopila víno.

„Bože, už jsem úplně odvyknul tomu, jak je to na venkově všechno provázaný.“

Ráno měl Tomáš hlavu jako střep, ale ani necekl. Veronika vstala a zářila jak sluníčko, nechtěl, aby si ho dobírala, že nic nevydrží. Rozloučila se s ním, potřebovala se jít domů ještě umýt a převléct, než půjde do lékárny. Ruka ji pěkně promodrala a natekla, ale hrdinsky sedla na kolo, zamávala a odjela.

Tomáš jel pomalinku, protože každý kamínek, na který najel, aktivoval v jeho hlavě tisíce permoníků. Když přijel domů, opřel ďáblův stroj o zídku a chtěl se co nejrychleji dostat zpět do postele. Hned v předsíní ho ale chytila matka a začala ho objímat a líbat na čele. „Tomášku, mám takovou radost, že ti nic není!“

„Mami, nech toho, je mi třicet, probůh.“

„To je jedno, ale jsi můj syn a mám o tebe úplně stejný strach, jako když si byl dítě. Kdybych přišla i o tebe, nevím, co bych si počala. Celou noc jsem vzpomínala na Patrika a….“

„To přeci není totéž!“ vykřikl na ni. „To, že se brácha před dvaceti lety utopil, tě neopravňuje k tomu, abys na mě dneska volala policii, chápeš to? Na tohle to prostě nesváděj, to není fér!“ vykřikl a odběhl do svého pokoje. Dokázal pochopit, že o něj má matka strach, ale nelíbilo se mu, že argumentuje Patrikem. Jeho starší bratr se v patnácti utopil v nedaleké pískovně, kam si šel sám po škole zaplavat. Je sice pravda, že ho začali hledat až další den ráno, protože se domnívali, že je někde s partou kamarádů, ale čas vůbec nehrál roli. Bratr měl podle pitvy nějakou skrytou srdeční vadu a zastavilo se mu srdce v podstatě hned, jak skočil do vody. I kdyby se po něm začali shánět dřív, nijak by mu nepomohli.

Tomáš seděl několik minut na posteli a po deseti minutách se zvedl a šel se matce omluvit. Pak ji požádal o nějaký prášek na bolení hlavy a vrátil se do postele. Probral se kolem jedenácté.

„Uvařila jsem ti vývar, ten ti udělá dobře,“ usmála se na něj. „Už se na mě nezlobíš?“

„Jasně, že ne. A doufám, že ty na mě taky ne. Netušil jsem, že tě ty prsty tak bolí. Nechceš nějaký jiný mobil? Vím, že tenhle se ti s tou artrózou špatně mačká…“

„Prosím tě, to bude zase za pár dnů dobré. Vždycky mi ty prsty otečou a za dva, tři dny to splaskne. Pokud pro mě chceš ale něco udělat, mohl bys skočit nakoupit, jestli se cítíš lépe. Na střechu stejně dneska asi nepůjdeš, co?“

„No, to by asi nebyl dobrý nápad, zřítil bych se,“ pokrčil rameny omluvně. „Ale na ten nákupu zajdu, hlava mě sice ještě trochu bolí, ale už se to dá vydržet.“

„To mi stejně vysvětli, jak tě to město mohlo takhle zkazit? Kluk z vinařské oblasti a pár skleniček vína ho takhle položí?“

„Za to nemůže město, maminko,“ usmál se a vzal si od ní lísteček. „Po víně mi bylo špatně vždycky, jsem holt pivní člověk.“

Tomáš si vzal batoh a vydal se do sámošky. Jel podle seznamu, popořadě, aby nic nezapomněl, takže korzoval obchodem z jedné strany na druhou. Samozřejmě si všiml, jak na něj báby zírají. Když šel pro mouky a snažil se zorientovat, která je která, uslyšel z druhé strany regálů:

„To byl ten Vávrů kluk, viděla jste ho? Prý je nesvéprávný, v noci se jim ztratil a musela ho hledat policie,“ hlasitě šeptala jedna dáma.

„Vážně? A kde jste to slyšela?“ odpověděla ji, nikoliv šeptem, druhá.

„Bartáková mi to říkala.“

„A není on ten, artutista?“

„Myslíte jako altruista?“

„Ne, ten jak to bylo v televizi, ten postižený?“

„Aha, jako v tom filmu, autista! Jakože umí spočítat ty vysypané sirky pouhým pohledem?“

„Ano, přesně! Ale oni většinou bývají nějací postižení. Co myslíte, kde byl celé ty roky? Asi v ústavu, ne?“

„Možná je tu jen na prázdniny a brzy zase odjede, kdoví…,“ přitakala druhá babka a Tomáš už to nevydržel a vyrazil do uličky přímo proti nim. Už pomalu otevíral pusu, že jim pořádně vyčiní, ale když uviděl záblesk strachu v očích obou žen, jen se na ně usmál a nahlas pozdravil. Nebude přiživovat místní klepy. Ať se děje, co se děje.

Jenže, moc dlouho mu to nevydrželo. Když vyšel z obchodu a mířil ještě do masny, před dveřmi se potkal s Mirkou.

„Ahoj Mirko,“ usmál se na ni a pozdravil.

„No nazdar,“ řekla zle. „Chudák paní magistra, ta si s tebou naběhla, co? Ještě, že jsem se před tebou v noci včas schovala doma.“

„Cože? Co to vykládáš? Jak naběhla?“

„Kouká ti to z očí, že seš násilník. Měl by ses radši vrátit do města, protože tady ti to nikdo nezapomene.“

„Jak násilník? Co jsem provedl?“

„Prý jsi včera přepadl a zmlátil paní magistru a musela přijet policie. Dneska jsem ji viděla v lékárně, jak chudák kulhá a nemůže pohnout rukou. A oči jak má uplakané! Je mi jí moc líto.“

„Co to tady roznášíš za klepy? Paní magistra spadla na kole, já jsem jí neublížil!“

„Jo? A proč by na tu její chatku na samotě teda jela policie? To mi řekni?“

„Ty jsi jen hloupá drbna, s tebou se bavit nebudu…“ zakřičel na ni naštvaně a odešel pryč. Už jsi to rázným krokem štrádoval domů, když si vzpomněl, že úplně vynechal tu masnu. Vrátil se zpátky, Mirka už naštěstí odešla někam pryč. Nakoupil maso a šel domů.

Jak je možné, že jeden den zažíváte nádherné okamžiky a druhý den je z vás násilník, autista a ještě navíc máte kocovinu ze tří skleniček vína? Kde je nějaká spravedlnost?

—

Veronika měla pravdu. Drby musí překrýt jiné drby, jinak samy nevyšumí. Na Tomáše se sice všichni ještě pár dnů koukali skrz prsty, nedá se ale říct, že by ho to v čemkoliv omezovalo. Kromě dvou pohovorů, na které musel ve čtvrtek jet, stejně strávil celý týden na střeše. V pátek večer bylo hotovo a táta mu za odměnu půjčil na sobotu auto, aby si s Veronikou mohl někam vyjet. Nechtěl být na očích místním lidem a Lhoťákům už vůbec ne. Aktuální už sice naštěstí bylo jiné téma – zmařená sebevražda Vejvodovic kluka, který si z nešťastné lásky pořezal zápěstí. Tepnu naštěstí netrefil, nicméně ke své smůle si přeřezal šlachy tak nešikovně, že momentálně nikdo neví, jestli ještě někdy pohne prsty. Na druhu stranu, lepší, než být mrtvý. Celá obec spekulovala, která že byla ona dívka, kvůli které takovou hloupost udělal. Zraky to ale od Tomáše a Veroniky odvrátilo jen částečně a proto bylo lepší zmizet.

Vyjížděli z obce raději už v půl sedmé ráno. Sámoška otevírá v sedm a před touto hodinou nikdo ven naštěstí nevychází. Veronika si hodila malý batůžek do kufru a sedla si na sedlo spolujezdce.

„Doufám, že jedeme daleko, moje máma nám totiž udělala svačinu,“ zasmála se Veronika a zabořila se do sedačky.

„Tak to budeme muset jet vážně hodně daleko, protože ta moje udělala svačinu taky, pro oba. I přesto ti ale neprozradím, kam jedeme.“

„Neříkal jsi, že mě tvoje máma nemusí?“

„Říkal. Ale zase je ráda, že jsem si už našel nějaké kamarády. A taky už mám asi práci, takže je v sedmém nebi.“

„Fakt? Takže ty pohovory se povedly? Co budeš vlastně dělat?“

„Vlastně to stejné, co předtím. Kontrolu financí.“

„Aha… To jako budeš v nějaké firmě přepočítávat peníze?“

„Spíš jde o kontrolu procesů. Ve velkých firmách je nezbytné, aby někdo dohlížel na to, jestli se dodržují zákony, jestli jsou postupy efektivní, jaké další slevy a úlevy se dají použít…“

„Tak hlavně, jestli tě to bude bavit,“ mrkla na něj a pustila potichu rádio. „A kdy nastupuješ?“

„To je na tom to nejlepší, pokud všechno dopadne dobře, tak v půlce května.“

„Už? Myslela jsem, že sis chtěl minimálně ještě měsíc odpočinout?“

„Taky jsem si to myslel. Ale už mi to stačilo, jsem odpočatý až až. Co tvoje ruka, už dobrý?“

„Ještě to asi pár dnů bolet bude, ale už celkem splaskla.“

Po tři čtvrtě hodince zastavili u hotelu s wellness a Veronika se smála, že takovou volbu by od chlapa tedy nikdy nečekala.

„Jen se neboj, až se ti zhojí válečná zranění, pojedeme někam do přírody, pod stan nebo na kolo. Ale teď je odpočinek na místě, nemyslíš?“

Čekal je krásný víkend v bazénu, vířivce a s procházkami v krásném okolním lese. Hotel byl poloprázdný, protože hlavní sezónu má spíše v chladnějším počasí a pár si získaného soukromí velmi užíval.

„Veru,“ zeptal se Tomáš při večeři. „Když nastupuju do práce až za dva týdny, nechceš, abychom ti v baráku zatím opravili tu vodu?“

„Ty to umíš?“ zdvihla obočí nevěřícně.

„No, já úplně ne, ale ptal jsem se táty, prý by se na to mohl mrknout. Tu prasklou trubku bychom holt museli vysekat, ale když by ti tam zase tekla voda, dalo by se tam třeba i častěji pobývat?“

„Musí se předělat celá koupelna, to nejsou jen trubky. Vana je vydřená, plesnivá, chybí umyvadlo, záchod… To za dva týdny nedáš.“

„Tak můžu aspoň začít a pak to třeba dodělat o víkendech?“

„To bys dřel na cizím, pro nějakou ženskou, kterou znáš pár týdnů?“

„Jasně že ne, vidím v tom perspektivu. Ženská s barákem, sama jsi říkala, že jsi dobrá partie…,“ smál se. „Ne, vážně. Něco bychom tam udělat mohli…“

„Haha, vtipný. To bych ti za to radši zaplatila, než si tvořit nějaké skryté dluhy.“

„Stačí, když mě tam pak necháš občas přespat, než vymyslím, co s vlastním životem.“

„Platí,“ usmála se na něj a k tématu se během víkendu vrátili ještě několikrát. Po návratu se Tomáš pustil do vysekávání staré koupelny, Veronika si zatím nechala zpracovat návrh a objednala jednotlivé komponenty. Často v barabizně přespávali a dělali si legraci, že tu koupelnu možná ani nepotřebují, nosit si vodu ze studny je přeci taková romantika. Tomáš potom nastoupil do nového zaměstnání a o rekonstrukci se již postarali řemeslníci z okolí. Dvojice tím však ztratila místo pro své příležitostné schůzky. Byt zaplavil bordel, dlaždice, stavební materiál, sanita a další potřebné věci.

Rekonstrukce měla trvat zhruba deset dní, ale nakonec se to protáhlo, protože řemeslníci do toho tajně dělali ještě jiné melouchy. Když Tomáš vytáhl v pátek po práci Veroniku na kolo, po třiceti kilometrech si u zaslouženého piva posteskl. „Nechce se mi od tebe ještě pryč. Co kdybychom šli ke mně a pustili si třeba nějaký film?“

„A mamince to vadit nebude?“

„Co by jí to vadilo, tak si jednou přivedu návštěvu. To tak neber, na první pohled ses jí možná nezdála, ale já o tobě tak hezky mluvím, že už určitě dobrý…“

„Ty o mě doma mluvíš, jo? Tak dobrý. No asi to bude lepší než v domě mé matky, to by bylo za trest.“ Dům Veroničiny matky byl sice v lepším stavu, než barabizna ve Lhotě, ale ne o moc. Rekonstrukci také potřeboval jako sůl, ale Veroničina sestra, která měla domek zdědit, si jela nejdříve vydělat jako letuška do Kataru. Smlouva jí končí až za dva roky a do té doby se nic měnit nebude. Ať si své budoucí bydlení rovnou změní k obrazu svému.

„Aspoň se podíváš, kde jsem vyrůstal a poznáš mé osmnáctileté já. Ten pokoj vypadá skoro stejně, jako před lety.“

Stavili se u Veroniky, aby se rychle umyla a převlékla ze sportovního a pak vyrazili k domu rodičů. Prošli brankou, a když kráčeli po schodech, otec jen přikývl, matka nepřítomně pozdravila a dvojice si nevšímala. V pokoji se Veronika musela zasmát zakonzervovanému muzeu, plnému starých plakátů, hokejových kartiček a nakradených pivních podtácků. „Tohle je spíš čtrnáctileté, než osmnáctileté já, ale proč ne. Co budeme dělat? Přečteš mi svou teenage poezii?“

„Nemám žádnou teenage poezii, blázníš? Vypadám snad jako tichý intelektuál?“

„Popravdě? Trochu jo!“ zašklebila se.

„No, tak možná dneska, ale dřív ne. Nebyl jsem sice třídní hvězda, ale i tak jsem patřil mezi oblíbence a sportovce.“

„Ale jo, věřím ti to,“ smála se a probírala se fotoalby s nejrůznějšími kartičkami. „A hele, milostný dopis!“ zasmála se a vytáhla cosi růžového.

„To je záložka, žádný dopis,“ řekl rádoby uraženě. „No, klidně se můžeme probírat mou minulostí, nebo si můžeme pustit film. Koupil jsem k tomu nachos, sýrový a avokádový dip a mám tu nějaké pivní speciály.“

„Koukám, že jsi to plánoval, mě sem pozvat?“

„Mohl bych teď říct, že jsem si nakoupil na osamělý staromládenecký večer, ale přiznám barvu. Plánoval jsem to.“

„Dobře, s programem souhlasím,“ usmála, sedla si na postel a opřela se o polstrované čelo.

„Tak mi dej deset minut, jen si dám sprchu a vezmu si čisté hadry.“

„Zrovna jsem chtěla říct, jak moc mě rajcují zablácení cyklisti, ale je fakt, že tvé mamince by se asi nelíbilo, kdy ses tu válel špinavý,“ řehtala se. „Klidně běž, já si zatím prohlédnu, kdo hrál fotbal v roce 2004, za který klub.

Tomáš ze sebe pečlivě smyl pot a kapky bláta, oblékl se do pohodlného trička a kraťasů a šel do ledničky pro pivo. V kuchyni narazil na maminku, která neřekla ani slovo a dělala, že ho nevidí. Ta oboustranná ignorace je někdy zkrátka lepší. Když ještě chodil s Vlastou a přijeli na víkend, chovala se úplně stejně. Teď vzpomínala na zlatou Vlastičku, která byla roztomilá a veselá, ne jako ta přísná lékárnice.

Vrátil se do pokoje, pustili si film, zobali nachos a zkoušeli pivní speciál z nově otevřeného minipivovaru pár kilometrů odtud. Po půlhodině se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupila matka.

„Doufám, že jsem vás při ničem nevyrušila,“ řekla opatrně.

„Jasně mami, právě jsme tady provozovali sado maso, ale nevadí, můžeme to na chvíli přerušit,“ řekl Tomáš ironicky a maminka se nejprve zarazila, ale pak po něm střelila zlým pohledem.

„Na legrácky tě užije, ale že tady paní magistře nedáš ani pořádně najíst a nabídneš jí jen nějaké brambůrky? Vždyť určitě drží štíhlou linii! Měl by ses stydět. Dospělý chlap a nechá své děvče o hladu,“ zakroutila pohoršeně hlavou. „Tady jsem vám ohřála aspoň sekanou s bramborem. Máte ráda sekanou, děvenko, že?“ usmála se sladce na Veroniku.

„Děkuji, sekanou mám moc ráda,“ oplatila matce úsměv a vzala si od ní tác. „To jste moc hodná, že jste nám nachystala večeři,“ dodala.

„A máte co pít? Ani víno vám nenabídl ten zmetek, že? A nutí vám nějaká neznámá piva? Bůhví, co to je za patoky.“

„Nedělejte si starosti, já si pivo občas ráda dám. Kdybych měla žízeň, určitě se ozvu,“ přikývla.

„Dobře. Chovejte se, jako doma. A pozdravujte maminku, že už se u nás dlouho nestavila,“ dodala a odešla z pokoje.

„Vidíš?“ dloubla do Tomáše. „Tak prý si zmetek, který mě nechá o hladu a nutí mě pít patoky. Byla na mě docela milá, třeba nebude tak zle,“ pošťuchovala ho.

S chutí snědli sekanou, pustili si film a pak zvládli ještě další. Věnovali se jeden druhému až do brzkých ranních hodin, než oba vyčerpáním usnuli. Najednou se ozvalo klepání na dveře, Tomáš otráveně zavolal dále, když dovnitř vtrhla matka. „Tomáši, máš tady návštěvu, to je ale situace!“ vychrlila na něj a nervozitou se jí úplně klepal hlas.

„Co je za situaci? A jakou návštěvu?“ řekl rozespale.

„No, je tady… je tady,“ podívala se nejistě na polospící Veroniku v Tomášově náručí a pak zašeptala: „Je tady Vlasta.“

„Cože?“ zvedl se vyděšeně. „Co tady chce? Takhle po ránu?“

„No je jedenáct… Tak já jí zatím udělám kafe, než se oblečeš…“ řekla opatrně a tiše se vytratila, jako kdyby právě přinesla informace, že začala druhá světová.

„Neříkej mi, že máš víc žen a teď jsme se tu omylem sešly, protože sis nedal upomínku do kalendáře,“ zabručela Veronika a protřela si oči.

„Ne. Vlasta je ta moje bývalá… Nevím, co chce, pravděpodobně jela kolem a chce mě pozdravit.“

„Kam by asi tady jela kolem? Do takového zapadákova jen tak někdo okolo nejezdí. To bude něco vážného. Mám se schovat pod postel a dělat, že jsem jen nafukovací panna pro tvůj staromládenecký život?“

„Kam by ses schovávala, s Vlastou jsem skončil,“ pohladil něžně Veroniku po tváří a rozcuchaných vlasech. „Asi mě vážně přijela pozdravit. Pojď, představím tě,“ mrkl na ni, zatímco si oblékal tričko a kraťasy.

„Musím se nejdřív trochu zkulturnit,“ zakroutila nervózně hlavou. „A navíc, tvoji bejvalku nepotřebuju poznávat, tak to běž vyřídit a já se zatím zavřu v koupelně a budu dělat, že neexistuji.“

„No jak chceš,“ pokrčil rameny a vyplul z pokoje. Vlasta seděla na terase, před ní stála káva a nakrájený koláč, který sice Tomášova maminka upekla na snídani pro Veroniku, aby prolomila ledy, ale nedalo se nic dělat, musela nabídnout i nečekané návštěvě. Ale co, koláče je celý plech, dost pro obě dámy, tak snad nebude tak zle.

Jakmile Vlasta spatřila Tomáše, rozzářila se, vstala a rozeběhla se k němu. Skočila mu kolem krku a pošeptala mu do ucha: „Tome, nevíš, jak se mi po tobě stejskalo,“ Tomáš se rychle z objetí vysmýkl a posadil se na židli naproti. Vlasta na sobě měla kratičké letní šaty bez ramínek, boty na vysokých podpatcích a s jasně rudou červenou rtěnkou vypadala, že se chystá na lov mužů. Takhle moc často nechodívala. Oblékala a líčila se vždy spíše decentně, i když ve srovnání s Veronikou i to bylo hodně.

„Ahoj Vlasto,“ řekl opatrně. „Taky tě rád vidím. Co tady děláš?“

„Přijela jsem za tebou,“ usmála se a smyslně našpulila rty.

„Za mnou? To je od tebe hezké. Mohla jsi ale zavolat.“

„Chtěla jsem tě překvapit,“ opřela si ruce o stůl a trošku se k němu naklonila, aby více vynikl její výstřih.

„Tak to se ti povedlo, ale já…“ nestačil doříct větu. Vlasta si položila prst na ústa a pronesla „Pššt, nic neříkej. Co bylo, to bylo. Celou tu dobu, co jsi byl pryč, jsem nad tím přemýšlela a měl si pravdu.“

„Počkej, jak…“

„Uděláme to takhle. Mám tady s sebou ten prsten, hodil jsi ho do odpadků, tak mi přišlo líto takovou drahou věc vyhazovat. Původně jsem ti ho chtěla vrátit, ale pak mě napadlo, že jsem se unáhlila, když jsem tě odmítla. Takže tady ho máš, můžeš mě požádat znovu a bude to, jakoby se to předtím vůbec nestalo…“

„Ale Vlasto, to přece…“

„Já vím, že před tím jsi to měl lépe naplánované, krásná drahá restaurace, oblek… Ale mě to nevadí, vážně,“ zamrkala smyslně.

„Vlasto, mlč už,“ řekl rázně, aby svou bývalou přerušil. „Máš pravdu, co bylo, bylo. Ty už nejsi moje partnerka. Pustila jsi mě k vodě, pamatuješ?

„Chtěl sis mě přeci vzít. Neříkej, že sis to za dva měsíce rozmyslel…“

„Snad si nemyslíš, že někoho odkopneš a on bude mít ještě za dva měsíce zájem?“ V tu chvíli si všiml Veroniky, která stála ve vchodu na terasu, opřená o futra. „Náš vztah je pro mě dávno uzavřený, abys věděla. Navíc jsem potkal někoho jiného,“ mrknul významně na Veroniku. Vlasta se otočila a ztichla. Patřila mezi ženy, které vždy dosáhly toho, co chtěly. Nebyla zvyklá, že není po jejím.

„Takže ty skončíš pětiletý vztah a hned si najdeš nějakou jinou? Ty se vážně nezdáš. Ale možná je to jenom nějaká nouzovka, která ti pomáhá překonat těžké období,“ usmála se na Veroniku falešně.

„Odejdi, prosím tě. Na tvoje urážky nikdo není zvědavý.“

„Tak já se ti vláčím přes půl republiky s prstenem a ty mě nenecháš ani dopít kafe?“

„Ne. Stav se cestou na kafe v mekáči, to máš stejně nejradši. A ten prsten si zase odvez, když jsem ho hodil do smetí, tak ho asi nechci.“

„Vážně ne? Třeba bys ho mohl rovnou předat své nové dámě, aby věděla, že není jen nouzovka.“

„Své krásné nové dámě koupím nějaký jiný. Hezčí a s pravým diamantem, tady to je jen zirkon.“

„Ty hajzle,“ zašklebila se na něj Vlasta, hodila po něm prsten a vylila kávu do květináče s muškáty. „Máš pravdu, u McDonalda mi bude chutnat líp. Tak čau, ty burane, konečně seš mezi svýma, tam kam patříš,“ vykřikla, sebrala se a odešla s dupotem pryč.

„No, do prdele,“ pronesla Veronika, stále opřená o futra, jako solný sloup. „Promiň, normálně sice sprostě nemluvím, ale tohle si vyžadovalo nějaké ostřejší zvolání.“

„Ne, ty promiň, že jsi musela být svědkem takové scény. Vlasta byla vždycky trošku rozmazlená a tohle fakt přehnala… Nevím, jak si mohla myslet, že někoho odkopne a pak, když si to rozmyslí, bude po jejím.“

„No,“ pokrčila rameny a nevěděla, co na to říct. Ale to už přiběhla maminka, která samozřejmě celou scénu přes otevřené okno vyslechla.

„Pojďte dovnitř, ještě jste přeci nesnídali. S prázdným žaludkem se nemá začínat den. Uvařila jsem vám skvělou kávu, z našeho nového kávovaru. McDonald to sice není, ale je k tomu domácí koláč. Snad máte, Veroniko, ráda bublaninu?“

„Tu mám moc ráda. A kafe vážně potřebuji,“ řekla s náznakem úlevy v hlase.

Posadili se do kuchyně a nakonec se nad celou situací všichni tři zasmáli. Koneckonců, bylo to jak z nějakého filmu, kdy v tu nejnevhodnější chvíli přijede bývalá. Nakonec začali vymýšlet další a další zápletky, jakoby se jednalo o telenovelu.

„No ale telenovela vždycky končí svatbou,“ řekla maminka šibalsky. „A já jsem to moc dobře slyšela, jak jsi Veronice slíbil prsten s diamanty,“ dloubla do svého syna. „Určitě už by nějaký prsten chtěla, že děvenko?“ Veronika zrudla a Tomáš se začal smát.

„Tak dobře,“ smál se Tomáš. „Aspoň se o nás přestanou nést klepy. Ale počkejte, až mi aspoň přijde první výplata, nebo budu mít na do smrti nálepku vyžírky a sňatkového podvodníka.“