Psal se rok 1997 a tři studenti ekonomie, Petr, Pavel a Jonáš se učili v parku u jezírka pod břízami. Začínalo zkouškové období a chlapci si nahlas předčítali poznámky z makroekonomie, vzájemně se zkoušeli a každou správnou odpověď zapíjeli zaslouženým douškem piva.  A jak to tak bývá, po chvíli bylo potřeba jít trošku pokropit stromečky kolem. Pavel s Jonášem se nerozpakovali a využili druhou řadu bříz dva metry od nich. Ale Petr se strašně styděl, močení na veřejnosti pro něj bylo dávné trauma z dětství, kterého se ani na prahu dospělosti nezbavil. Nejdříve dvakrát seběhl kopec do nejbližší restaurace, ale poté, co byl výčepním upozorněn, „že u něj v hospodě může chcát jen ten, co tam taky pije,“ mu nezbývalo než vydat se taky ke stromečku.

Za parkem byl malý smrkový lesík, kolem kterého bylo poměrně husté křoví. Petr ale neměl na výběr, protože jedině tady nebyly na dohled žádné skupinky slunících se studentů a důchodců. Prodral se křovím až ke smrčkům, zalezl do ďolíku za nimi, kde měl jistotu, že nebude vidět. Rozepnul si kalhoty, a když začal vykonávat svou potřebu, spatřil něco tak děsivého, že hrůzou vykřikl. Na stromě proti němu, se na větvi houpal oběšenec.

Na několik sekund úplně strnul a jen zíral před sebe. V ten okamžik mu došlo, že Pavel má přeci švýcarský nůž, který používali jako otvírák na pivo. Rychle si natáhl kalhoty a sprintoval za přáteli, aby mohli nešťastníka hned odříznout.

„Pavle,“ křičel z dálky, „vezmi nůž a pojď se mnou! Jde o život! Visí tam oběšenec, musíme ho odříznout a zachránit!“ Pavel nemeškal ani chvilku, sebral nůž a rozeběhl se za ním.

„Já zatím doběhnu pro pomoc,“ vložil se do toho Jonáš a rozeběhl se na druhou stranu, protože si vzpomněl, že pod kopcem je telefonní budka, ze které by mohl zavolat záchranku.

Petr s Pavlem se rychlostí blesku prodrali křovím. Pavel jako zkušený skaut rychle vylezl na strom a oběšence odřízl. Tělo dopadlo na zem a Petr se pustil do resuscitace. Stisknul oběšenci patnáctkrát hrudník, a když se mu chystal dát dýchání z úst do úst, seskočil k němu Pavel a odstrčil ho:

„Co blbneš, vždyť je mrtvej!“

„To nikdy nevíš! Říká se, že se máš vždycky snažit o oživení, než přijede záchranka.“

„Vždyť se na něj podívej, je v obličeji úplně šedivej. Ten už tady pár hodin visí. Možná i déle.  A navíc je úplně ledovej,“ znalecky sáhl na mrtvolu.

„To tady mám jako jen tak sedět a čekat?“ drmolil Petr nervózně a v ten okamžik se mu začalo chtít zvracet. Mrtvolu viděl poprvé.

„Hele, udělal jsi dobrej skutek už jen tím, že jsi ho našel, než se začne rozkládat. Takhle ho příbuzný v klidu identifikujou,“ vysvětloval Pavel zkušeně, protože detektivky zbožňoval a měl proto dostatek zkušeností. Nožíkem, který držel v ruce, odřízl kousek provazu.

„Počkej, co to děláš?“ vyděsil se Petr.

„Provaz oběšence přináší štěstí, to jsi neslyšel? Když ho budeš nosit pořád u sebe, čekají tě jen samý dobrý věci. A to se ve zkouškovém hodí,“ usmál se a podal mu jeho kousek. Svůj kousek si strčil do kapsy a uřízl ještě třetí pro Jonáše a čtvrtý pro Mirku, svou dívku. Petr povzdychnul a provaz si vzal. Nezdálo se mu to správné, ale byl vyděšený a neuvažoval racionálně.

„Pááávle, Pééťo,“ ozvalo se řvaní. To byl Jonáš, který se vracel od telefonní budky. Cestou potkal dva městské policisty, kteří se hned vydali na místo s ním.

„Jonáši!“ zařval Pavel. „Tady, za tím křovím!“

Za chvíli se k nim prodral Jonáš i dva strážníci. Jeden z nich poklekl k oběšenci a hned mu bylo jasné, že zde už je na jakoukoliv záchranu pozdě.

„Chlapci,“ řekl ten starší z nich. „My už se o to postaráme. Prosím, běžte k hlavní cestě a pošlete státní policisty sem nahoru, až přijedou. My to tady zatím ohlídáme. Z cesty nikam prosím neodcházejte, kolegové si vás budou chtít vyslechnout.“

Hoši přikývli, opustili ďolík a prodrali se křovím zpět na cestu, kde si sedli, že počkají na pomoc. Strážníci se mezitím skláněli nad tělem a přemýšleli, jak celou situaci co nejlépe vyřešit, než přijedou jejich kolegové.

„Zdeňku, pojď, musíme to tady uzavřít, obtáhneme stromy kolem páskou, ať vyznačíme místo činu,“ řekl ten mladší.

„A ty máš nějakou pásku s sebou?“

„No nemám…“ pokrčil rameny.

„Tak nevymejšlej kraviny, nejsi ve filmu. Prostě si tady sedneme a budeme to tělo hlídat, než přijedou státní policisté.“

„A ty budou dělat co?“

„Stejný co my, sednou si tady a budou čekat, až přijede kriminálka.“

„Nebo to tady možná zatím označí páskou, ti ji asi mít budou ne?“

„Není to jedno? Prostě seď a čekej,“ řekl starší strážník naštvaně. Mrtvola se mu tuze nelíbila, měl radši klidné služby, pár bezdomovců, pár podnapilých mladistvých a jedno či dvě veřejné obnažování. Ale mrtvoly? To se mu moc často nestávalo.

„Ty, Zdenku?“ nedal se mladší.

„No co je?“

„Víš, jak se říká, že provaz z oběšence přináší štěstí?“ zeptal se nenápadně.

„Slyšel jsem o tom. Chceš si kousek uříznout? To asi nemůže ničemu vadit. Ale uřízni mi taky kousek, jo?“ řekl už trochu klidněji Zdeněk.

„Dobře,“ usmál se mladík a nenápadně uřízl dva kousky provazu. Právě včas, protože za chvíli zašustilo křoví a už se k nim prodrali dva státní policisté, s tím, že kriminálka je na cestě a ať jdou zatím za svědky a zapíší jejich jména pro další případný výslech.

Když se strážníci ztratili z dohledu, policisté začali kolem místa činu natahovat pásku. Aniž by řekl jediného slova, si jeden z policistů uřízl z lana malý kousek a nenápadně si ho strčil do kapsy. O tom, že provaz z oběšence přináší štěstí, už slyšel několikrát. Říkal mu to Venca, který už oběšence při službě párkrát zažil, provaz si uřízl a hned potom si koupil stírací los. A vyhrál pět tisíc! To nemůže být náhoda! Jenže druhý z policistů Vencu také znal a v nestřežené chvilce si také kousek odřízl.

Policisté si stoupli k pásce a beze slov čekali na příjezd kriminálky. Ta byla na místě také poměrně rychle. Převzali od policistů veškeré informace a pustili se sami do vlastního vyšetřování. Policisté mohli po chvíli odejít a tak zamířili do trafiky, se záminkou koupit si cigarety. Oba si ale k cigaretě vzali stírací los.

Prodavač v trafice se na muže udiveně podíval a zeptal se: „Máte nějaké informace, které já nemám? Před chvíli tu byli dva strážníci a sázeli sportku, teď dva policisté kupující losy? Je snad dneska nějaký šťastný den?“

„To je jen náhoda,“ mávnul rukou jeden z policistů a pobaveně mrknul na svého kolegu, když mu došlo, že měli oba stejný nápad.

Mezitím kriminálka vyslechla studenty, zdokumentovala si místo činu a přivolaný lékař ohledával tělo. „Pánové,“ řekl chlapům z mordparty, „obávám se, že tady se nejedná o sebevraždu, ale o vraždu. Na tak krátkém provaze se nikdo bez cizí pomoci oběsit nedokáže.“

I když kriminalisté po několika dnech přišli na to, že se vážně jednalo o sebevraždu a provaz pravděpodobně někdo uřízl, o tom, kdo a jak provaz odcizil, dodnes kolují pouze městské legendy.