Psal se únor 2020 a já se chystala na exotickou dovolenou na Bali. Nakupovala jsem si na e-shopech kraťásky, tílka, plavky a těšila se na to, jak se budeme na mopedu prohánět tím rájem na Zemi, koupat se v azurové vodě, popíjet koktejly a užívat si života. Možná z toho bude i prsten, kdo ví, přeci jen s Markem už jsme spolu pět let.

To, že se na druhém konci světa šíří nějaká pseudochřipka mi moc nedělalo starosti. Naší přepravní společností sice měla být China Eastern, doufala jsem však, že v jejich letadle žádnou nemoc nechytíme, že vše bude v nejlepším pořádku. Sbaleno jsem měla už deset dní před odletem a dokonce jsem stihla vzít našeho psa Bobíka na dvě návštěvy ke kamarádce, aby si tam trochu zvykl, než pojedeme pryč. Všechno bylo nachystané, perfektní a nebyl důvod, aby se něco pokazilo. A pak mi přišla ta SMS, že let je zrušený. Volala jsem hned Markovi, co budeme dělat? Mohli bychom koupit jiné letenky, s jinou společností. Přeci tu dovolenou nebudeme rušit, když už ji tak dlouho plánujeme.

„Poslouchej, můžeme to vyřešit večer? Právě jdu na schůzku s kamarádkou,“ ozvalo se v telefonu.

„Nerada bych čekala,“ vychrlila jsem, „našla jsem skvělé letenky, které jsou jen o dva tisíce dražší. Nejsme jediní, komu zrušili let, obávám se, že když budeme dlouho otálet, vyprodají je.“

„Potřebuju si to rozmyslet.“

„Co si potřebuješ rozmýšlet, plánovali jsme tu dovolenou půl roku, tak snad nás neskolí první překážka na cestě?“ začínala jsem být rozčílená.

„Já to nechci řešit po telefonu. Mám prostě nějaký osobní důvody a chci to probrat osobně.“

„Jaký osobní důvody? Snad se se mnou nechceš rozcházet?“ rozesmála jsem se.

„Já ti říkám, že to nechci řešit po telefonu!“

V ten okamžik jsem ztuhla. Cože? Že by se se mnou vážně chtěl rozcházet? To je přeci hloupost! „Počkej, to je fakt myslíš vážně?“

„Mám teď schůzku s kamarádkou, tak to probereme večer, přijdu včas, slibuju,“ říkal klidně, ale jeho hlas zněl nepřirozeně, to jsem po těch pěti letech poznala.

„To tu kamarádku sakra nemůžeš odvolat? Když jde o takhle důležitý věci?“ neudržela jsem se a rozkřičela jsem se na něj.

„Už jsme spolu domluvený dlouho, to nejde.“

„Víš co?“ byla jsem už nepříčetná. „Máš hodinu na rozmyšlenou. Buď mi napíšeš, že jedeš, nebo to beru tak, že už se mnou nechceš být.“

Praštila jsem telefonem a šla domu. Po tváři mi tekly slzy, protože v ten okamžik mi spadly mé růžové brýle a já si uvědomila, jak často chodí poslední dobou ven s kamarády a jak málo se věnuje mě. Že to jeho, „promiň lásko, vím, že jsme měli naplánované kino, ale já právě potkal Zdendu, tři roky jsme se neviděli…,“ by mohlo znamenat, že o mě ztrácí zájem. Ani nevím, kudy jsem šla, protože celou dobu mi jen v hlavě jely sporné momenty, které jsem tak úspěšně ignorovala, že mě vůbec nenapadlo, že by na našem vztahu mohlo být něco v nepořádku.

Po hodině mi přišla SMS, že nepojede a že si promluvíme doma. Zabořila jsem se do gauče, jako hromádka neštěstí a zírala do blba. Marek přišel v deset, pozdravil mě a neřekl ani slovo navíc. Ten pitomec neměl ani trochu odvahy, aby o tom začal sám.

„Tak ty to chceš ukončit?“ řekla jsem tiše a on přikývl.

„Víš, myslím, že je to znamení.“

„Co? Jaký znamení? “

„Ty zrušený letenky, to je jako znamení shora, že spolu nemáme být.“

„Cože?“

„No jako osud prostě, chápeš?“

„Ty mi jako chceš říct, že koronavirus je znamení, že se se mnou máš rozejít?“

„Víš, říkal jsem si, že nám to poslední dobou neklape a že ta dovolená prověří, jestli v tom vztahu pokračovat nebo ne. No, a když nám zrušili ty letenky, tak to bylo jasný znamení, že ten vztah už dál nemá cenu.“

„Zvláštní, že jsi mi o tom vůbec nic neřekl, když sis myslel, že nám to neklape. Promiň, ale ukončit pětiletej vztah takto, může jen absolutní pitomec.“

„Jo, já vím, vím, že jsem pitomec, ale tohle je prostě…“

„Běž do hajzlu,“ uzavřela jsem debatu a šla se zavřít do pokoje. Koupila jsem si novou letenku, s přestupem v Rusku a šla spát. Já si tu dovolenou prostě dopřeju. Nikdy jsem nevystrčila paty z Evropy, nikdy jsem nepila brčkem z kokosu. To se musí změnit. Hned jsem zavolala kámošce, se kterou pracuji a vysvětlila jí, co se stalo. Trpělivě mě vyslechla a ráno mi přinesla dárek.

„Udělala jsem ti speciální náramek z léčivých krystalů,“ podala mi do ruky krásný fialovo bílý náramek. „Je tam krystal, který čistí a léčí srdeční rány, růženín, který ti zaručí novou lásku,“ dala mi půlhodinou přednášku a já měla ihned lepší náladu. Moc na tyhle ezoterický věci nejsem, ale pokud se se mnou mohl rozejít přítel kvůli tomu, že dostal znamení shůry, tak já nevím, proč bych nemohla začít věřit na kouzelné náramky.

Ihned jsem se odstěhovala ke kamarádce, můžu u ní zůstat, jak dlouho chci, naštěstí zdědila po babičce velký dům a než si s partnerem pořídí děti, může s ledovým klidem ubytovávat nešťastné kamarádky. Pak nastal den D, já si sbalila batoh s věcmi a hurá na dovolenou. Náramek jsem samozřejmě měla pořád na ruce a možná vážně zafungoval. V Moskvě jsem seděla vedle krásného muže, který letěl na Bali surfovat. Jmenoval se Alexei a každý rok, na konci února si sbalil věci a vydal se na cestu. Dal mi na sebe kontakt a slíbil mi, že kdybych si to chtěla zkusit, rád mi dá školení. Normálně bych odmítla, ale vzhledem k tomu, že jedu právě sama na dovolenou, se mi každá známost bude hodit. Musím si to tady přeci užít a vyhnat si Marka z hlavy!

Po přistání v Denpasaru jsem odjela taxíkem na hotel. Byly dvě hodiny odpoledne a já byla šíleně vyčerpaná, ale začala mi dovolená, tak přeci nepůjdu spát! Lehla jsem si na lehátko k hotelovému bazénu, objednala si Mimosu, pomerančový džus s šampaňským, abych se hned nesestřelila. Vedle mě na lehátku ležela nějaká dívka, na klíně měla notebook a vypadala, že pracuje. Teda, to by se mi taky líbilo, odjet třeba na měsíc na Bali a pracovat od hotelového bazénu. Všimla si mě, usmála se a pozdravila mě. Česky.

„Ahoj,“ odvětila jsem. „Jsem Kamila,“ podala jsem ji ruku.

„Petra,“ usmála se na mě.

„Jak jsi poznala, že jsem Češka?“ zeptala jsem se udiveně.

„Na kabelce máš ještě pořád nálepku z Ruzyně,“ smála se. Byla očividně ráda, že si může popovídat s někým česky. Je tu už od začátku prosince, rozhodla se, že vyzkouší fenomén digitálního nomádství a bude pět měsíců pracovat ze zahraničí. Vybrala si Bali, protože je tady velká komunita nomádů, ale velká část z nich už odjela domů, kvůli koronavirové hrozbě.

„A ty se nebojíš?“ zeptala jsem se.

„Nebojím. A navíc nesnáším zimu, takže se radši nakazím v krásném exotickém ráji, než v sychravém Česku.“

Vyprávěla jsem jí, že jsem tady sama, protože přítel se se mnou těsně před dovolenou rozešel a já nechtěla zůstávat sama, smutná doma. Petra mi řekla, že jsem udělala dobře a že je tady spoustu věcí, které mi zvednou náladu. Slíbila, že mě seznámí s dalšími nomády, moc Čechů už mezi nimi není, ale jestli mi nevadí angličtina, je to super parta, která neustále něco pořádá.

A měla pravdu. Čekala mě vážně skvělá dovolená. Alexei mě učil surfovat, Henryk mě vzal na motorku a splnil mi můj sen projet aspoň kousíček ostrova, Helga z Amsterdamu se mnou zase prošla řadu chrámů a seznamovala mě s místní filosofií a náboženstvím. Petra hodně pracovala, i deset hodin denně, ale striktně dodržovala pravidelné cvičení, takže jsem s ní třikrát týdně cvičila jógu na pláži. Náramek jsem měla pořád na ruce a ať už fungoval, nebo ne, muži mě obletovali a každý, na koho jsem se jen usmála, pro mě udělal cokoliv, co jsem chtěla. Ale ve vší počestnosti, samozřejmě, takhle brzy po rozchodu jsem rozhodně neměla náladu na žádná sexuální dobrodružství.

Dva týdny uběhly jako voda, měla jsem v hlavě tisíce zážitku a spoustu nových přátel, které bych ráda ještě nikdy viděla. Sbalila jsem si kufr, všechno si nachystala a těšila se na poslední party v plážovém stánku, kde obsluhovala Nata, místní dívka, která vůbec neuměla anglicky, ale pořád se smála a byla s ní legrace.

Pili jsme koktejly a koukali na západ slunce nad oceánem. Cítila jsem se tak šťastná, jako už dlouho ne. Objednala jsem si smaženou rýži Nasi goreng, kterou jsem si tady zamilovala a užívala si poslední krásné chvíle. Potom jsme tančili a meditovali a celé to bylo jako z jiného světa. A aby toho nebylo málo, přišla mi SMS, že můj let domů byl zrušen. Musím říct, že jsem po celou dovolenou nesledovala zprávy, protože mě děsilo, jak se to všechno začíná komplikovat, jak začínají přibývat případy záhadného onemocnění i u nás v Česku. A najednou tohle. Když jsem to ukazovala Petře, ta se hned rozesmála, že to je asi další znamení shůry, že se do svého starého života nemá vracet. Ale já na tohle nejsem, neuměla bych žít na druhým konci světa, kde je chudoba, zdravotnictví na velmi nízké úrovni a vlastně pro mě – když nemám práci, která by se dala dělat na dálku – nulová možnost výdělku.

Měla jsem ale obrovské štěstí v tom, že mi designér Guillaume pomohl dostat se do francouzského repatriačního letu, takže jsem v zemi zůstala jen o čtyři dny déle, než bylo nutné. V repatriačním letu vedle mě posadili Čecha, což bylo skvělé. Zdeněk byl teda hodně nad mou úroveň, svaly, jak kdyby v posilovně bydlel, vzhled jak fotbalista a ještě nebyl úplně hloupý. Kupodivu jsme si celou cestu povídali o literatuře a zjistili, že toho máme hodně společného. V Paříži jsme zůstali jen pár hodin a pak vyrazili speciálním letem, který vypravilo ministerstvo zahraničí, do Prahy.

A nastal další zádrhel. Kde budu trávit 14 dní povinné karantény? To přeci kamarádce Veronice nemůžu udělat! Má nízkou imunitu a i když na Bali skoro žádné případy nebyly, ale tím, že jsem letěla přes Francii, jsem se řadila do rizikové skupiny.  K rodičům s vysokým tlakem jsem se nechtěla přiblížit už vůbec. Co tedy s tím?

Možná mě teď za to každý odsoudí, ale když mi Zdeněk, který seděl vedle mě, nabídl, ať jdu na těch 14 dní k němu, že stejně bydlí sám, tak jsem souhlasila. Na druhou stranu, nejlépe člověka poznáte, pokud jste s ním zavřeni několik dní v kuse.

Dneska už jsou to dva měsíce, co jsem se vrátila ze svého životního restartu a u Zdeňka bydlím pořád. Třeba z toho nic nebude, ale zatím si užíváme krásné zamilované období a já jsem šťastná. A co je na tom nejlepší? Před pár dny jsem potkala svého expřítele a hádejte co? Chtěl se ke mně vrátit. S velkou radostí jsme mu odpověděla, že to bohužel nepůjde, protože ten osudový koronavirus mi do cesty přivedl někoho jiného. A znamení shůry se prostě nemají ignorovat.