Léto 2020 bylo velkým otazníkem pro většinu lidí. Nikoliv pro Štěpána, ten už měl jasno od loňského prosince, kdy skončil jeho dlouholetý vztah. Pokud si nenajde novou přítelkyni, se kterou by vyrazil na dovolenou, tak si koupí 14denní neomezenou jízdenku na vlak, projede celou Českou republiku a vystoupí vždy na místě, které se mu nejvíc zalíbí.  Aspoň omrkne holky napříč českými městy a třeba si i něco užije.

Štěpán si před rokem koupil byt v Čerčanech, protože věděl, že na byt v Praze nikdy nevydělá. Že to má do kanceláře daleko mu vůbec nevadilo, ve vlaku stihl vždycky v klidu vyřídit e-maily, případně si chystat materiály na schůzky a protože ho kodrcání a skřípání vlaku uklidňovalo, vždy toho udělal poměrně hodně a do práce vstupoval nadšený a plný elánu. Po roce bydlení v Čerčanech si vlaky tak zamiloval, že se rozhodl zkusit v nich strávit 14 dní a projet celou republiku. Jeho přítelkyni se vyhlídka takové dovolené nelíbila, ale když vztah skončil, Štěpán měl o důvod víc vyjet na cestu.

Prvního července si na záda nasadil krosnu se spacákem a trochou oblečení, nasedl na vlak a vyrazil do Benešova. Jeho první cesta vedla do malebného městečka Třeboň. Tam se vždycky chtěl podívat, protože ho zajímalo, jestli se okolo Třeboně opravdu pasou ty dva koně, jak se zpívá v té písni. Vlak byl plný vodáků, kteří zpívali, hulákali a popíjeli alkohol. Flaška několikrát doputovala i ke Štěpánovi, párkrát si mohutně lokl a před Třeboní usnul jak špalek.

Suchdol nad Lužnicí

Vzbudila ho až kontrola jízdenek a když zjistil, že svoji cílovou stanici už dávno přejel, náhodně vystoupil v Suchdole nad Lužnicí. Vystoupilo zde dost vodáků, tak přemýšlel, že tady asi bude nějaký kemp, odkud se ta Lužnice sjíždí. Před ním šla krásná rusovláska, tak se rozhodl ji nenápadně pronásledovat. Protože když nevíte, kam máte jít, vydejte se za krásnými osamělými dívkami, možná vás dovedou do ráje.

Kráčel městem za rusovláskou a pozoroval její krásně tvarované pozadí, díky čemuž úplně zapomněl, jak těžký má batoh a jak hrozné mu je vedro. Ani si nevšiml, že si začal tiše pískat. Nicméně dívka si toho všimla a asi po deseti minutách se na něj otočila.

„Vy mě jako sledujete?“ obořila se na něj a naštvaně zdvihla obočí. Štěpán se zarazil, protože teprve teď mu došlo, jak okatě dívku pronásleduje a že musí vypadat jako úchylák.

„Totiž… Trošku. Víte, vypadáte, jakože jdete do kempu, tak jsem se vás rozhodl nenápadně následovat, abych tady zbytečně nebloudil.“

„Když chcete být nenápadný, tak si nepískejte a držte se za sledovanou osobou víc, než jeden metr,“ sjela ho jak malého kluka. „A vůbec, do kterého kempu jdete?“

„Je jich tu víc?“

„Vy ani nevíte, kam jdete? Takže jste úchyl a sledujete mě,“ zakřičela na něj a přidala do kroku.

„Počkejte,“ dohonil ji. „Kdybych byl úchyl, tak byste mi stejně neutekla a neubránila se mi, vždy jsem o metr vyšší než vy. Nechtěl jsem vás vylekat. Chcete aspoň vzít ten batoh? Pak mi možná utečete celkem snadno.“

„No, to byste mohl,“ řekl úlevně a shodila krosnu ze zad. Štěpán si sice nebyl jistý, jestli mu z nošení dvou krosen nelupne v zádech, protože to se mu jako kancelářské kryse občas stávalo. Ale před létem byl párkrát v posilovně, takže by to možná mohlo dopadnout dobře. Supěl do kopce vedle dívky, které si vesele poskakovala jako motýlek. Prozradila mu, že se jmenuje Jolana, je jí 22 a spolu s kamarády jedou pít do místního vyhlášeného kempu na prodloužený víkend. Štěpán měl v tu chvíli chuť její batoh odhodit a utéct. Dvaadvacetiletá holka, to je bez šance, z toho nic nebude. Ale na druhou stranu, příjemné popovídání bylo taky fajn. Nakonec se jí přiznal, že se rozhodl cestovat vlakem po ČR a zde vystoupil pouze náhodou. Dívku to zaujalo a pozvala ho, aby se zúčastnil dnešního večírku s její partičkou. Prý je jich asi deset, takže se určitě nudit nebude. Tak vida, přeci jen se to nesení batohu nějakým způsobem vyplatilo.

Kemp byl krásný, v lese, ve stínu. Takže žádné buzení vedrem v pět ráno! Následoval Jolanu ke kruhu stanů, skoro na konci lesa. Parta mlaďochů, kluků a dívek je hned obklopila, Jolana ho představila, a hned vysvětlila, „jak je to hustý, že tenhle týpek prostě náhodně cestuje vlakem po Česku a vystupuje prostě tam, kde se mu to líbí.“

Aby si nepřipadal tak nepatřičně, tak si ubral pět let a řekl, že je mu osmadvacet, aby si mezi studenty nepřipadal jako strýc. Postavil si stan vedle stanu Jolany a její kamarádky Zuzky, robustní dívky, která vypadala jako zápasnice. Možná si ji Jolana zvolila schválně, jako bodyguarda proti případným nadrženým třicátníkům na výletě.

Když si postavili stany, nahlásili se na recepci, vypili dvě piva a seběhli po silnici k pískovně, aby se vykoupali. Štěpán musel uznat, že to tu je nádherné. Krásná pláž, čistá voda, všude písek. Nořil hlavu v čisté vodě a cítil se skvěle. Nakonec by to mohly být vážně pěkné prázdniny. Pak chvíli ležel na ručníku vedle skupinky, ale do hovoru se nezapojoval. Nějak moc nevěděl jak. Na to asi bude potřebovat trošku alkoholu, tuhle studentskou tématiku už si zas tak moc nepamatuje.

Kolem sedmé se zvedli a vrátili se do kempu. Dva kluci z party, Marek s Tobiášem, ho poprosili, aby jim pomohl rozdělat oheň. Toho se velmi rád ujal. Během chvilky postavil takovou vatru, že by se za ni nemusel stydět ani Chuck Norris a dostal za to od Jolany precizně nařezaný buřtík. Pustil se do opékání, koukal se do ohně a zapíjel to pivem. Když se najedli, začala kolovat flaška vodky a parta začala řešit sex, čím potvrdila staré pravidlo, že jakmile se začne pít tvrdý alkohol, debata je buď o hovně, nebo o sexu. Byl rád, že je to právě sex, ale když se téma stočilo k tomu, jestli se opravdu někdo někdy posral v kině, nebo jestli se to jen tak říká, jen nešťastně pokrčil rameny a snažil se myslet na něco hezkého. Na Jolančin zadek, který pozoroval dobrých deset minut cestou sem.

U ohně seděli asi do tří do rána, až si Zuzka poblila boty a protože Jolana už chtěla jít spát, poprosila ho, aby se s bezvládnou zápasnicí chvíli procházel, aby jim nenazvracela do stanu. Štěpán na to nemohl říct nic, přeci jen, z chlapů tady byl nejvyšší a nejsilnější, tak robustní dívku popadl a skoro hodinu s ní chodil kolem kempu. Sice poblila boty i jemu, nahlas říhala a vydávala další tělesné zvuky, ale Štěpán neřekl ani popel. Kdo si kdy neprošel něčím podobným? Když měl pocit, že už je zápasnice dokonale vyvzdušněná, odvedl ji do stanu, zkontroloval vyhasínající ohniště a šel spát.

I přes to, že postavil stan pod mohutnou borovicí, ho ráno probudilo vedro. Ale naštěstí ne v pět, ale až v půl osmé. Vylezl ze stanu, dal si sprchu a vyčistil si zuby a vrátil se do tábořiště, kde už dívky připravovaly snídani, vyjma Zuzky, která ležela venku na karimatce s hadrem přes obličej a vypadala, že jí je hodně zle.

Jolča si sedla vedle Štěpána, položila před něj koblihu a makový koláč a řekla: „Tady jsem ti něco koupila, za to, že ses postaral o Zuzu. Ona má strašně malou výdrž,“ vypískla vesele. „Dáš si kafe? Ještě mi zbylo trochu uvařený vody.“

Štěpán přikývl a na rusovlásku se usmál. Tak bere na něj, nebo ne? Tváří se, že jo. Ale o víc než deset let mladší? To je prostě nepatřičné. Když se nasnídali, Tobiáš zavelel, že se jde hrát beach a že Štěpán musí taky, když je Zuzka mimo provoz, tak jim jeden hráč chybí.

Štěpán mohl protestovat, jak chtěl, jenže znáte tu škatulku. V momentě, kdy jste vysocí, si všichni myslí, že automaticky umíte hrát míčové sporty jako je basket a volejbal. Jenže to on neuměl a spíš se po hřišti motal jako špína v kýblu. Za chvíli už měl úplně rudá předloktí, bolavá záda, trenky plné písku a sto chutí zabít vynálezce tohoto debilního sportu. Nakonec teror ustal, Jolča mu ochotně donesla pivo, poplácala ho po zádech a zasmála se: „Nic si z toho nedělej, každej na to prostě není. Ale ten poslední set jste se s Majkou drželi obstojně,“ ukázala na jeho spoluhráčku, která na něj už z dálky blýskala ošklivým pohledem. Ona se držela obstojně. On jen překážel a pokazil jí hru.

Poté bylo v plánu celodenní koupání, pojídání zmrzlin a jezdění na paddle boardu. Štěpán se držel co nejblíž Jolči to šlo, ale zase ne moc nápadně, aby si nemyslela, že ho má na háku. Ale bylo to skvělé. Šťouchali do sebe pádly, strkali se do vody a smáli se jeden druhému. Poté se všichni převlékli a Marek je ve dvou várkách odvezl do vedlejší vesnice, do vyhlášené hospody s nejlepšími grilovanými koleny. Ne že by na to v tomhle počasí měl Štěpán chuť, ale tak nějak chápal, že pokud si dá salát, bude mezi mlaďochy vypadat jako exot. Do hospody už se k nim přidala i Zuzka, které se po celodenním ležení na karimatce už udělalo dobře. Bylo vidět, že si umyla vlasy a dostatečně se nalíčila, aby zakryla bledý obličej. Na sobě měla květované letní šaty a vypadala mnohem lépe než včera. Štěpána napadlo, že není tak ošklivá, naopak, má velmi hezké, dlouhé, štíhlé nohy. Jen má příliš široká ramena a silné ruce. I tak to pro ni musí být peklo mít za kamarádku někoho tak hezkého, jako je Jolana.

Když dojedli kolena, Marek je odvezl zpátky do kempu a opět si sedli k ohni a pokračovalo se v pití. Štěpánovi bylo po jídle ještě stále těžko a to i přes to, že už od večeře uběhly skoro dvě hodiny. Nenápadně se proto zvedl, že se půjde trošku projít. Když procházel kolem toalet, zaslechl dva dívčí hlasy.

 „Já nevím, no. Myslíš, že mám šanci?“

„Hele, včera se s tebou procházel snad hodinu, tak to je jasný. Ale dobře jsem ti ho přihrála, co? Hned jak jsem ho potkala cestou sem, tak jsem věděla, že to bude něco pro tebe!“

„Já si ze včerejška nic moc nepamatuju. Ani to, jak se se mnou procházel.“

„Neboj, dovedl tě celou, nic určitě nebylo.“

„No a jak to mám udělat, aby něco bylo?“

„No prostě si vedle něj sedneš, budeš si s ním povídat a u toho si natáčet lokny na prst a pak se ho nenápadně několikrát dotkneš. To pochopí i blbej.“

„Fakt?“

„Hele, už ti táhne na třiadvacet, už bys o to měla přijít! A teď máš ideální příležitost, vypadá slušně a navíc už ho nikdy nemusíš vidět.“

Štěpánovi velmi rychle došlo, že celá konverzace je o něm. A že se šeredně spletl. Nebyl objektem zájmu Jolany, ta ho pouze hned ze začátku odhadla, jako dobrého prvního partnera pro svou ošklivější kamarádku. Schoval se za keř a počkal, až obě dívky vyjdou ze záchodu a odejdou zpět k ohni. Chvíli se jen tak procházel lesem a přemýšlel, jestli prostě neuteče pryč. To je přeci tak trapné.

Nakonec se k ohni vrátil, protože kam by v noci a bez věcí utíkal, že. Zuzka se na něj usmívala už zdálky, a když si k ní přisedl, tak se ho hned začala ptát na tisíce věcí. Jaké je jeho oblíbené jídlo, co dělá za práci, kde bydlí…. Do toho si namotávala loknu na prst a vždy, když se rozesmála, ho nenápadně poplácala po rameni, nebo po stehně. Štěpán se tomu musel v duchu zasmát a uznat, že ho ta hra docela baví. Po hodině Zuzce navrhl, aby se s ním šla projít a neušlo mu, jak na ni Jolča divoce gestikuluje a zdvihá palce.

Hned jak vstoupili do lesa, se ho Zuzka chytila za ruku. Chvíli spolu jen tak kráčeli a nakonec se k němu přitiskla a začala ho líbat. Snažil se představovat si její kamarádku Jolanu, ale moc to nešlo a po chvíli to vzdal.

„Chceš si to se mnou tady v lese rozdat?“ řekla Zuzka rádoby sexy hlasem.

„Nezlob se, ale já jsem slyšel váš rozhovor,“ rozhodl se celou záležitost hned utnout. „A neber to prosím nějak špatně, jsi moc hezká, ale na poprvé by to určitě mělo být něco hezčího než tady v lese, chápeš?“

„Tys to slyšel!“ řekla vyděšeně. „No… Tak můžeme jít třeba do stanu…,“ hlesla tiše.

„Ty mi nerozumíš. Nechci, abys měla na své poprvé špatný vzpomínky. Lepší bude, když si počkáš na někoho lepšího, s kým budeš mít vztah, chápeš? Věř mi, že by to nebylo ono, takhle s někým neznámým v lese.“

„Já se ti nelíbím, viď? Nikomu se nelíbím,“ řekla smutně a začala plakat.

„Ale ne,“ chlácholivě ji objal. „Jsi moc hezká a ty šaty ti vážně moc sluší. Chce to jen trošku sebevědomí a někdo se najde, uvidíš.“

„A proč mě nechceš ty?“

„No víš…,“ zamyslel se a přemýšlel co říct, aby dívku co nejméně zranil. „Mám za sebou příšernej rozchod a vážně teď nemám kapacitu na to s někým cokoliv mít,“ vylovil z mysli tu nejběžnější výmluvu, kterou mohl použít. Nicméně Zuzka je mladá, možná by jí to mohlo stačit.

„No, ale tak možná by ti právě ten sex pomohl, ne? Pak už mě nemusíš nikdy vidět,“ zkoušela to dál.

„Zuzko, to co po mě chceš, je vážně hloupost. Budeš toho litovat, věř mi.“

„Ale co mám říct holkám, až se mě budou ptát? Že zase nic? Že nikdy nic, protože jsem hnusná?“

„Tak jim řekni třeba, že jsem moc pil a že mi to nešlo.“

„Fakt? Tobě to nevadí, když tohle řeknu?“

„Nevadí.“

Nakonec v lese poseděli ještě pár minut a pak se vrátili k ohni. Nejen Jolana, ale většina osazenstva u ohně na ně pomrkávala, protože o trápení se Zuzčiným panenstvím evidentně věděla celá parta. Štěpán na tohle neměl nervy, tak se omluvil, že je unavený a šel spát.

Když šel ráno do sprchy a procházel kolem dívčích toalet, zjistil, že má neuvěřitelný talent na to, být ve špatný čas na špatném místě, protože se mu opět podařilo vyslechnout dívčí rozhovor. „No nic nebylo, protože mu nestál,“ frajeřila se Zuzka.

„Vidíš, takovej velkej chlap a tak neschopnej. Ale v tom volejbale byl taky k ničemu, tak mě to ani nepřekvapuje,“ přizvukovala jí Majka.

„No tak sorry, Zuzo,“ ozvala se z dálky Jolana. „Tak jsem ho blbě odhadla. Ale vypadal schopně, když mi nesl ten batoh až sem. Ti najdeme někoho jinýho, neboj, tohle léto o to fakt přijdeš.“

Štěpán si povzdechl, sprchu si rozmyslel a raději se vrátil zpět. Čas zvednou kotvy. Sbalil spacák, a když skládal stan, tak k němu přišel Tobiáš. „To balíš? Kvůli Zuzce? Si z toho nic nedělej.“

„Ne, kvůli Zuzce ne. Už musím zkrátka jet, mám předsevzetí nebýt víc než dvě noci na jednom místě. Pozdravuj holky, musím stihnout vlak do Třeboně,“ podal Tobiášovi ruku a zmizel, co nejrychleji to šlo. Samozřejmě žádný vlak vyhlídnutý neměl a na nádraží ještě asi hodinu nervózně čekal a už si přál být z téhle hrůzy pryč.

Třeboň

Tentokrát svítivě žlutou nádražní budovu v Třeboni neminul. Nepásli se tam žádné koně, ale jinak městečko vypadalo celkem malebně. V prvním hotelu, který potkal, se ubytoval. Nemusí spát jenom po kempech, zas tak špatně na tom není. Zkulturnil se, dal si pozdní snídani a vyrazil na zámek. Už dlouho na žádném nebyl a dávno zapomněl na kolovrátkové průvodkyně, které ze sebe sypou Schwarzenberky, Rožmberky a ještě mnoho dalších berků a tisíce dat. Nenápadně dámě počítal, kolikrát řekla „éééé“ a „vlastně“ a docela se u toho bavil.

Když vyšel ze zámku, rozhodl se chvíli posedět u rybníka Svět. Už o něm někde četl a vypadalo to tam vážně moc pěkně. Házel do vody žabky, kochal se a pak se rozhodl, že se půjde podívat ještě na Schwarzenberskou hrobku. Je to moc hezká procházka a ta hrobka z obrázků vypadá jako úplně normální kostelík. To by mohlo stát za to. Šel tam hodnou chvíli, a když přišel k hrobce a na schodišti uviděl pětici krásný dívek čekajících na prohlídku, tak si také koupil vstupenku. Jeho pravidlo následovat hezké dívky mu sice zatím příliš úspěchů nepřineslo, ale aspoň se pobavil. Možná tomu tak bude i tady.

„Pane, můžete nás vyfotit?“ naklonila se k němu jedna z dívek a on si v duchu gratuloval, jak mu ten osud zase pomáhá. „Jasně,“ odpověděl a vzal si od dívky telefon. Holky dělaly desetitisíce póz a on je fotil.

„Lucie ty vole, nestůj bokem, zase na tý fotce budou jen ty tvý prsa a nás si nikdo ani nevšimne,“ vynadala jedna druhé.

„No tak si stoupni přede mě.“

„Ne, já nechci, aby mi bylo vidět břicho.“

„Tak ať si přede mě stoupne Ája.“

„Jasně a nebudeš vidět vůbec.“

Dívky do sebe šťouchaly asi deset minut, a když byly konečně vyfocené, jedna z dívek mu podala balíček se sušenkami. „Díky, že jste s námi měl tu trpělivost. Dáte si za odměnu sušenku?“

„Jasně, Disko, to nikdy nejíš sám,“ mrkl na ni a natáhl se pro kulatou sušenkou slepenou čokoládou.

„Jenže tohle není disko, ty jsou z Kaufláče,“ zakroutila hlavou dívka, „ale tak stejně je to dobrý, že i tyhle sušenky sdružují, že jo? A co to, že jdete na prohlídku sám? Nebo na někoho čekáte?“

„Nene, mám v týhle hrobce pohřbenou manželku, tak ji jdu pozdravit,“ cukaly Štěpánovi koutky.

„Fakt? Takže vy jste taky Schwarzenberg?“ vykulila na něj oči jedna z dívek.

„Jasně,“ usmál se Štěpán. „Nemanželskej syn Karla, toho bývalýho ministra zahraničí. Takže mě média neznají.“

„Hustý. Já jsem Marťa,“ řekla nejmenší dívka a postupně představila šikmookou Janu, prsatou Lucku, vysokou Áju a zamračenou Karličku. To už si je ale volal průvodce a všichni se vydali na prohlídku hrobky. Poté, co si prošli kapli a zamířili do krypty, se Štěpán zastavil u jedné z hrobek a dělal, že truchlí nad svou ženou. Trošku mu to ale pokazil průvodce, když řekl, že zde je pohřbený hrabě ten a ten a navíc do hrobky už se pěkně dlouho žádné tělo nepřidávalo.

„Ty sis z nás dělal prdel, že jo?“ řekla zamračená Karlička a zamračila se ještě víc.

„Dělal, no… Ale byla to sranda, ne?“

„Jo, to určitě,“ zaškaredila se.

„Jo, to bylo pěkně trapný,“ řekla Ája.

„No tak se nezlobte,“ pokrčil rameny. „Hrabě sice nejsem, ale na pivo vás pozvat můžu. Mám v plánu jít posedět tady do toho pivovaru, nechce jít se mnou a popít na můj účet?“

„A kam jako, do toho Regenta?“ zeptala se zamračená Karlička.

„Jasně. Není to špatný pivo, docela mi chutná. A mají tam nějaké speciály.“

„Ale smrdí to tam.“

„Jasně, každý pivovar smrdí, protože pivo smrdí, když se vaří, ale mě to neva,“ dodal.

„Když to platíš, tak já jsem s tím v pohodě,“ řekla vysoká Ája a malá Marťa se začala chichotat. „Jo, máme totiž low-cost road trip, chápeš, takže každý, kdo platí, je vítán.“

„Vy jste studentky?“

„Jo, letos jsme skončily vysokou. Teda kromě Karličky, ta má kvůli koronáči státnice až v září.“

„Aha, tak už chápu, proč se pořád mračíš,“ usmál se na Karlu. „Jediná bez titulu, to je frustrace.“

„Si debil.“

„Ale mám peníze, tak pojďte, ochutnáme ty pivka,“ poplácal mračící se dívku po rameni a trochu se bál, že od ní dostane pěstí, ale ona místo toho ve své tváři vykouzlila děsivý škleb, což měl být ale asi úsměv.

Sedli si na venkovní lavice u pivovaru a Štěpán přinesl šest piv, každé jiné, aby od sebe mohli ochutnávat. Sice ho Karla hned upozornila, že vzhledem ke koronaviru by neměli sdílet stejné sklenice, ale Marťa jí řekla, ať není blbá a ochutnává, že pivní degustace zdarma není jen tak.

„A Štěpo, nepřihodil bys k tomu ještě něco? Třeba hranolky?“

„Jasně, ale neříkej mi prosím Štěpo, nejsem tvoje mladší ségra. Štěpán, jasný?“

„No, jo, za hranolky klidně,“ smála se Ája. Štěpán tedy objednal ještě šestery hranolky. Vůbec mu nevadilo holky pozvat. Byl s nimi vážně skvělý pokec. Holky byly trochu punkové, od rány, absolutně se nebály říct, co si myslí, takže se nakonec přistihl, že jim na sebe vyklopil úplně všechno. Při třetím pivu jim dokonce vyprávěl i historku ze včerejška a dívky se smály, až se za břicho popadaly. Pak vyprávěly o sobě. Jak měly v plánu vyrazit do zahraničí, měli domluvenou brigádu ve Francii, od května až do konce července a v srpnu si chtěly udělat pořádný road trip po Evropě. Jenže přišel koronavirus, brigádu jim zrušili, takže se místo toho vydaly na road trip po ČR. Jenže bez peněz, takže se snaží žít co nejvíc levně.

„Takže balíte chlapy, aby za vás platili, jo?“ smál se Štěpán.

„My nikoho nebalíme, ale když se nějaký takový chlapík tak vnucuje a nabízí jako ty, tak to většinou přijmeme. Jinak navečer vždycky zastavíme někde u lesa, vytáhneme spacáky a spíme pod širákem. V kufru máme nějaký konzervy, takže i to se dá,“ vysvětlila Karla a zašklebila se.

„To jsem teda rád, že jste moje vnucování přijaly. A dneska spíte tady?“

„No dneska už musíme, všechny jsme pily, kdo by řídil? Asi to zakempíme tam někde u té hrobky, tam v noci nikdo nepůjde, aby nás pokutoval. Pokud nám nezaplatíš hotel teda.“

„Jak jsem říkal, Schwarzenberg bohužel nejsem,“ pokrčil rameny. „Ale moment, mrknu, jestli tady nenajdu něco levnýho pro vás.“ Chvíli klikal na mobilu a po chvíli našel ubytovnu za dvě stovky na osobu za noc. „Žádný luxus to nebude, ale aspoň tam jsou sprchy…“

„Chceš tím říct, že smrdíme? Nelíbí se ti snad rybniční pižmo?“ zamračila se Karla.

„To sem neřekl, ale vím, že holky bez sprch dost trpí… Teda aspoň moje ex by nevydržela pět dní jen s koupáním v rybníku.“

„Nám to neva, ale já myslím, že sprchy budou fajn,“ řekla Marťa a všechny dívky se začaly chichotat. Následovala dlouhá debata o polních podmínkách, padlo dalších pár piv, až nastal čas jít spát. Štěpán doprovodil dívky na ubytovnu a sám se vydal na hotel.

„To jako žádnou nepozveš na ten hotel s tebou?“ opřela se do něj prsatá Lucka.

„No jo, kdybych si jednu z vás vybral, to by pak byly zbylé čtyři naštvané, takže ne.“

„Dobrá odpověď,“ zasmála se Lucka a mrkla na ostatní holky. „Seš docela gentleman, Štěpáne. Nechceš s námi zítra do Budějc?“

„A co je v Budějovicích?“

„Budvar, ne?“ přátelsky do něj šťouchla opilá Jana.

„No tak jo… A kde se sejdeme, dáte mi některá číslo? Já přeci musím jet vlakem, když mám tu speciální jízdenku…“

„My s sebou nemáme mobily,“ zamračila se Karlička rádoby důležitě. „Dohodly jsme se, že si uděláme výlet ve stylu starých časů, takže bez mobilů, tabletů, mapy a průvodce máme papírový, ptáme se lidí co kde dělat….“

„To je skvělý!“ rozzářil se Štěpán. „To je snad ještě lepší nápad než to moje popojíždění vlakem… Jak vás teda najdu?“

„Za to, co jsi pro nás dneska všechno zaplatil, tě zveme zítra na obědový piknik. Buď ve 12:00 na náměstí Přemysla Otakara II. Je tam taková kašna, u které na tebe počkáme.“

„Piknik? Vždyť nemáte peníze?“

„Nech to na nás,“ zašklebila se na něj Karlička. Potom mu všechny dívky, jedna po druhé, daly pusu na dobrou noc a odebraly se do ubytovny.

Štěpán vyšel na ulici a přemýšlel, že by si vzal taxíka, pak si ale uvědomil, že je v Třeboni a taxíky se to tu zrovna nehemží. Nakonec ty dva kilometry do svého hotelu ušel, dal si pořádně dlouhou sprchu, přepral si pár kousků oblečení a šel spát.

České Budějovice

Štěpán vstal časně, protože si chtěl užít hotelovou snídani. Netušil totiž, jestli oběd s děvčaty nebude jen velké zklamání. Nacpal se párečky, míchanými vajíčky, spláchl to džusem a pořádným šálkem kávy. Pak se cítil dobře, i přes to, že včera vypil pořádné množství piv. Jak to asi ty holky dělají, že zvládnou tolik vypít a pak ještě spát nepohodlně pod širákem? Asi už je vážně stařec. Nasedl do vlaku, přestoupil ve Veselí nad Lužnicí, které mělo tak nádhernou nádražní budovu, že si nechal ujet vlak a chvíli se tam prošel. Jel naštěstí s předstihem, takže si ztrátu mohl dovolit. Na náměstí Přemysla Otakara II. dorazil stylově za pět minut dvanáct a už z dálky viděl jednu z dívek, Janu.

„Ahoj Jano,“ usmál se na ni a políbil ji na tvář jako starou známou. „Kde jsou ostatní?“

„Ahoj Štěpáne. Holky chystají ten piknik a já tě tam mám zavést.“

„To jste mi mohly dát adresu rovnou, já na rozdíl od vás chytrý telefon v provozu mám,“ zasmál se.

„To nešlo. Hned pochopíš, jak tam dorazíme.“

Štěpán se trochu vylekal, protože kráčeli dost dlouho a po chvíli zmizela krása domečků a podloubíček budějovického centra a dostali se do ošklivé ulice, plné rozbořených baráků. Potom Jana zabušila na nějaká vrata a za chvíli slyšeli zvuk odemykání. Otevřel jim dreďák s plnovousem, který by ještě před lety byl považován za spodinu, ale dnes, v době módy lumbersexuálů musí být určitě horké zboží.

„Já jsem Jana, od Marti, která dneska vaří. A tohle je Štěpán, náš kámoš.“

„Okej, v pohodě, Marťa říkala, že vás nakonec bude šest,“ kývnul a pustil je dovnitř. Štěpán raději spolknul dotaz, co Marťa vaří a jestli to náhodou není pervitin, protože si nedovedl představit, co jiného by se v takové barabizně vařilo. Prošli domem až k zadním dveřím, kde byla ve vnitrobloku malá zahrádka s hospodskými lavicemi a stoly. Vedle byl pultík s grilem a improvizovanou venkovní kuchyní. Za pultíkem stála Marťa a zbytek party, který jí pomáhal chystat hostinu. Kolem se motala ještě řada dalších lidí, někteří vypadali jako přerostlí hipíci, ale převažoval zde počet osob, které by se daly označit přídavným jménem normální, což Štěpána uklidnilo.

„Co to je za akci?“ zeptal se Štěpán Jany, ta se na něj jen spiklenecky usmála a řekla mu, ať počká, že se včas všechno dozví a že si zatím může dát pivo. To taky udělal. Sednul si k jednomu ze stolů a pozoroval děvčata, jak nosí na stůl. V jedné míse byl salát, v jednom hrnci brambory, další hrnec obsahoval cosi jako guláš a nechyběl ani talíř s grilovaným masem. Holky nakonec ještě nakrájely pečivo, a když bylo prostřeno, slova se ujal dreďák.

„Ahoj všem, vítám vás na budějovické otevřené lednici! Z jídla, které jsme včera nadampstrovali pro nás dneska uvařila Marťa, která vede otevřenou lednici v Třebíči. Děkuji všem, co se účastnili včerejšího dampstru a taky Martě a jejímu týmu, že pro nás uvařili. Tak teď se do toho pusťte.

Štěpán nevěděl, co to je dampstr, ani co znamená sloveso nadampstrovat, ale radši to ani vědět nechtěl. Nabral si trochu salátu, ochutnal grilované maso a pár brambor a nakonec si nabral guláš, který zapíjel pivem. Moc si pochutnal, a když dojedl, zvedl se a šel poděkovat Martě za pozvání na skvělou hostinu.

„To bylo skvělý, Marťo,“ poplácal ji po rameni. „Fakt mi to všechno strašně chutnalo.“

„To mám radost!“ rozzářila se. „Trošku jsem se bála, že až se dozvíš, že jsou to potraviny z dampstru, že do toho nepůjdeš, ale je vidět, že jsme tě odhadli správně a že jsi fajn chlapík.“

„Jasně,“ usmál se na ni. „No a řekneš mi o tom projektu něco víc? Já vlastně moc nevím, co to ten dampster je.“

„No to je jako dumpster diving, chápeš, jako anglicky potápění do popelnice, ale je to prostě jen o tom, že shromažďuješ potraviny, které už supermarkety, restaurace, nebo i lidi samotní vyhodili, i když jsou ještě v pořádku. Můžeš si je vzít domu a spotřebovat, nebo je odneseš do Otevřené lednice, kde z nich vaří buď přímo profi kuchaři, nebo lidi, co prostě rádi a dlouho vaří.“

Štěpánovi se udělalo špatně, ale nedal na sobě nic dát znát. Tak on právě jedl odpadky? Prošlé potraviny, které by MOHLY být ještě v pořádku, ale NEMUSÍ? Aby zakryl narůstající zhnusený škleb, pořádně si loknul piva.

„Chutná ti to pivko?“ usmál se na něj dreďák, který šel zrovna kolem. „To je hodně dobrej úlovek, to jsem sehnal z jedný restaurace, kde jim teďka ty velký deště vyplavily sklep.  No a oni už to nemohli prodávat, že jo, přitom těm lahváčům nic není, je to hermeticky uzavřený přece… Jen ta voda smyla etiketu, tak nevíš, co piješ,“ hurónsky se rozesmál. „Ale tohle je myslím Březňák“

„Hmmm, pivo s překvapením,“ hlesl Štěpán a snažil se vyloudit na tváři alespoň malý úsměv, aby nevypadal jako posera. Pravdou ale bylo, že se mu zvedal žaludek. Když k němu proto přišel nějaký chlapík, jestli by si nedal brko, rychle přikývnul a dal si pár šluků – třeba mu ta tráva pomůže zabránit otravě prošlým jídlem.

Jeden jídelní pult se změnil v pult DJ, kterým byl zrzavý kluk v brýlích. Vypadal spíš jako student Sorbonny, než DJ v tomhle punkovém doupěti, ale když začal hrát, Štěpán musel obdivně pozorovat, jak stylové má pohyby. Pak ho napadlo, že by to měl napodobit a začal se kroutit stejně. A asi to vypadalo dobře, protože za chvíli si všiml, jak na něj Marťa ukazuje zvednutý palec a volá cosi jako „Dobrá rychta, ne?“

Asi to byl dobrý matroš, protože Štěpán tančil fakt dlouho a fakt dobře, dokonce měl pocit, že to jeho pivo už ani nechutná jako déšť prohnaný žumpou a Malší, ale že to asi fakt může být opravdické pivo. Za chvíli k němu přišla Karla a šíleně se mračila. Štěpánovi ten škleb přišel ještě horší než kdykoliv předtím a teď si byl doopravdy jistý. Není to lidská bytost, je to určitě nějaký démon. Normálně na tyhle věci nevěřil, ale když to vidíte na vlastní oči, tak to pochopíte. Pohybovala ústy a zjevně drmolila nějakou kletbu, protože její oči najednou žhnuly jako oheň na sporáku a on se byl jistý, že je to jeho konec.

„Ublížíš mi?“ řekl krotce jako beránek.

„Když budeš chtít, tak jo,“ řekla a k hrozivému šklebu, přidala hrozivý smích.

„Já nechci,“ řekl vyděšeně a lehl si na nejbližší lavičku. Zavřel oči. Musí se odsud dostat. Zkusí astrální cestování nebo telekinezi nebo cosi. Když existují ďáblové, proč by nemohl cestovat mezi dimenzemi? Držel oči pevně zavřené a najednou cítil, že je opět ve vlaku, že slyší tradiční rytmické kodrcání, pohupoval se do rytmu. Zkoušel to tudum tudum napodobovat až k němu najednou přišel průvodčí: „Mladej, tady končíme, dál nejedeme, lokomotiva je porouchaná.“

„A kde jsme?“

„V Budějovicích.“

„Néé,“ zakřičel vyděšeně. „Prosím ne! Kamkoliv, jen ne do Budějovic!“ Průvodčí ho ale chytil za paži a táhnul ho z vlaku ven. Štěpán se bránil, ale průvodčí byl silnější. Najednou se průvodčí proměnil v Karlu a její děsivý škleb nad ním vládnul. Začal křičet a bránit se.

„Ty debile,“ řekla Karla. „Nech mě jen sundat ti to zeblitý triko, přece v tom nebudeš spát,“ Štěpán ale nerozuměl tomu, proč ho chce průvodčí Karla svlékat ve vlaku. Byl vyčerpaný.

„Tak si se mnou dělej, co chceš,“ řekl rezignovaně a natáhl ruce. Karla mu se slovy „To zrovna“ sundala triko a pak všechno zmizelo.

—–

Štěpán se ráno probudil a nevěděl, která bije. Když otevřel oči, ležela vedle něj Karla. Ale už vůbec nevypadala jako démon, naopak, vypadala velmi roztomile. Vlastně byla docela hezká.

„Co na mě zíráš?“ otevřela oči a opět se ošklivě zamračila.

„Jsi moc hezká, tak se koukám, promiň.“

„Aha, takže už nejsem šílená démonka, která tě chce zabít?“

„Promiň, asi jsem měl nějaký halucinace z té trávy.“

„To se nedivím, vždyť jste to brko dali s tím chlápkem jen ve dvou. On vypadal zvyklý, ale ty asi ne, viď?“

„Co se stalo?“

„Co by. Byl jsi úplně na káry, pak jsi močil na sochu, dostal jsi pokutu, zaručila jsem se za tebe a vzala tě na nejbližší hotel. Cestou sis ale poblil triko a recepční nás nechtěla ubytovat. Ale nakonec jsem to ukecala,“ pokrčila rameny.

„No a bylo něco?“

„Blázníš? Spím na stejný posteli, protože jiný pokoj neměli. A za holkami bych sama takhle v noci netrefila. Měly jsme domluvený nocleh u jednoho známého, zadarmo. Ale tak tuhle noc stejně platíš ty, takže o co jde.“

„No asi jo. Spíš jde asi o to, že se ti musím omluvit, za potíže, kterými si kvůli mně prošla…“

„V pohodě, bavila jsem se. Jo a půjčila jsem si tvůj mobil a párkrát tě vyfotila, abys měl na tu sranda noc alespoň malou památku.“

Štěpán zasténal, chytil se rukama za hlavu a pak vzal z nočního stolku mobil a začal si prohlížet kompromitující materiály. Jak močí na sochu, jak rozhazuje bankovky před dvěma mladými strážníky a jak je opřený o recepční pultík s poblitým trikem.

„Tos nemusela, ale díky,“ usmál se ironicky. „Takže kolik jsem jim platil?“

„Dva tisíce, prý je to jako nebezpečný znečištění, ta moč.“

„Aha,“ hlesl. „Víš co, ty fotky prostě smaž, já jdu do sprchy a budeme dělat, jakože se nic nestalo.“

„Ne,“ zamračila se. Štěpán jen mávnul rukou a šel se pořádně probrat pod sprchu. Kupodivu mu nebylo ani moc špatně, nakonec dobře, že včera zvracel. Škoda jen, že jeho krosna zůstala v tom doupěti. Karlička mu naštěstí chytře v noci oblečení vyprala, a i když bylo ještě vlhké, nezbývalo mu, než se do něj obléknout. Poté, co se vysprchovala a oblékla i Karla, vyrazili spolu na snídani. Nebyl to nijak extra zajímavý hotel, ale snídani měli opět vážně dobrou. Zlaté jižní Čechy, dokonce jim naservírovali i borůvkový koláč. Štěpán se pořádně najedl, ale pak asi začal střízlivět, protože se mu začalo dělat špatně.

„Asi si budu muset jít zase lehnout…“

„V pohodě. Holky mě tady mají vyzvednout v jedenáct a přivezou i tvůj batoh, takže si běž klidně lehnout, já si tady na recepci zatím budu číst časopisy. Nahoru už nepůjdu, necháme ti věci na recepci, ok?“

„Počkej…“ zarazil se, „a kam pokračujete?“

„Do Krumlova a pak na Lipno.“

„Tak… Třeba se někde ještě potkáme.“

„Třeba,“ řekla a u výtahu se rozloučili.

Štěpán byl unavený a zmatený a tak se s Karličkou nerozloučil tak, jak by se slušelo a patřilo. Ale mozek mu nefungoval, jeho tělo řídil jen bolavý žaludek, tisíce permoníků v hlavě a chuť spát. Natáhl se do postele a prospal skoro celou neděli. Probudil se kolem páté odpoledne a konečně se cítil dobře. Vyzvedl si na recepci batoh, hodil si ho do pokoje a šel se projít po městě, protože toho vlastně ještě moc neviděl. Většina památek ale už měla zavřeno, tak se rozhodl se do nich vypravit, až následující den ráno. Dal si večeři ve vyhlášené hospodě se skvělým pivem, které si tedy troufnul jen jedno, ale lepší než nic a vrátil se zpět na hotel. Ráno se opět vydal do centra, procházení Budějovic mu nakonec zabralo téměř celý den, protože ho město vážně zaujalo. Nakonec přespal na hotelu ještě jednu noc, že do další destinace vyrazí až další den.

Jindřichův Hradec

Štěpán doufal, že naskočí do nějakého rychlíku, který ho odveze hodně daleko, ale k jeho smůle první vlak, který na nádraží přijel, končil v nedalekém Jindřichově Hradci. Nedalo se nic dělat, musel tady vystoupit. Nádraží vypadalo skoro úplně stejně jako ve Veselí a když došel na Náměstí Míru, měl pocit, že je zase v Budějovicích. Jak je to možné, že všechna jihočeská města mají úplně stejné barevné baráčky s podloubím? Ty šlechtické rody teda asi nebyly zrovna originální, když od sebe v každém městě opisovali.

Náladu mu výrazně zlepšil zámek, který byl vážně nádherný a rozlehlý. Štěpán investoval do prohlídky, náhodně vybral jeden z okruhů, kterých tam byly mraky a při prohlídce narazil na svého spolužáka z vejšky, Michala, který držel za ruku asi pětiletou dívku, která neustále vřískala, protože chtěla sahat na exponáty a nebylo jí to povoleno.

„Netušil jsem, že máš dceru,“ zašeptal mu tiše, poté, co se přivítali.

„Já taky ne,“ odpověděl Michal a pobaveně mávnul rukou.

„Co? Jak to, žes to nevěděl?“

„Já jsem po vejšce začal pracovat pro jeden start-up, který se tak rozrostl, že mě pak poslali od Kanady. Jenže než jsem odjel, tak jsem měl románek s jednou holkou, co jsem potkal v baru na Milanově rozlučce se svobodou.“

„Aha… Takže jsi počal potomka, odjel si a nikdo ti nic neřekl?“

„No, ona mi to říct chtěla, ale nemohla mě najít. V Kanadě jsem český telefon nepotřeboval, tak jsem ho zrušil, naši se odstěhovali na venkov, takže na mojí bývalé adrese už také nikdo nebyl, sociální sítě ještě moc nefrčely… Prostě smůla.“

„Jak jsi to teda zjistil?“

„Marika, ta, co sem s ní měl ten románek, si nakonec najala nějakého soukromého detektiva a pak mi do Kanady přišla předžalobní výzva, že mám začít platit výživný.“

„To je teda pěkná sviňárna,“ zamračil se Štěpán.

„Ale není, chudák holka, byla zoufalá, víš co,“ šeptal Michal a omluvně krčil rameny na průvodce, který po něm už po druhé blýsknul pohledem. „No tak jsem to v Kanadě zabalil, přijel jsem sem, sešli jsme se, domluvili se na výživným a všechno se vyřešilo.“

„Pánové, tak to už by stačilo,“ upozornil je průvodce, který právě hovořil o nějakém gotickém oblouku. „Opravdu vážně vyrušujete. Pokud vás prohlídka nezajímá, tak můžete odejít.“

„Tati, mě to taky nezajímá!“ zavřísklo děvče „Tak už půjdeme na tu zmrzlinu?“

Michal omluvně pokrčil rameny a kývl na průvodce, který je vyvedl rychle ven, aby se mohl vrátit a pokračovat ve výkladu zainteresované skupině. Štěpán je následoval a musel se hodně držet, aby se nerozesmál. Prohlídka sice byla krásná, ale mladý průvodce byl do celé věci příliš zapálený a nedovedl se přes drobné vyrušování přenést. Tak třeba to pro něj bude cenná lekce.

„Tak kdepak si dáme tu zmrzlinu?“ úlevně se rozesmál na nádvoří.

„Já chci tu, co vypadá jako meloun,“ řekla dívka a Michal ji hned vysvětlil, že když jsou na hradě, tak si musí dát kopečkovou nebo pohár, ne nanuk, který může mít v každém obchodě. Ale děvčeti se to nelíbilo, kvílelo a stěžovalo si, že chce meloun. Nakonec se jí podařilo zlákat na kopečkovou zmrzlinu a všichni tři se posadili ke stolku v cukrárně. Štěpán vyprávěl o své dobrodružné vlakové dovolené a Michal se tomu smál. Nápad ho zaujal a hned by do toho šel sám, ale letos moc dovolenou mít nebude, kvůli Covidu má dvojnásobek práce než normálně, takže možná někam vyrazí v zimě.

„A co děláš tady?“ zeptal se překvapeně Štěpán. „Nejsi na dovolený?“

„Nene, manželka je tady na nějakém kadeřnickém kongresu, tak hlídám Amálku. Ona by vyváděla, kdyby měla být na noc bez matky, tak jsem sem musel přijet a přes den ji zabavit.“

„Počkej, ty sis ji vzal? Tu ženu co tě chtěla z Kanady dohnat k soudu?“

„No vzal, ona mi dala nůž na krk, že jestli se chci o dítě starat, tak že si ji musím vzít. Tak jsem souhlasil.“

„A to ti nevadilo?“ zeptal se vyděšeně Štěpán.

„Ani ne. Stejně jsem poslední roky nedělal nic jiného, než pracoval. V Kanadě jsem si žádnou přítelkyni nenašel. No, a když na mě Marika nastoupila, tak jsem si říkal, že to mám vlastně bez námahy, rozumíš.“

„Hmm. Mě zrovna ta námaha vždycky docela bavila, ale chápu.“

„Mě právě ne, já na nějaký balení nikdy moc nebyl. I v tu osudnou noc mě sbalila Marika myslím, i když si to vlastně nepamatuju.“

„Hele, ale když seš single, nechceš jít večer se mnou za Marikou na ten kongres?“

„Na kadeřnickej kongres? A co bych tam jako dělal?“

„No co asi… Je tam osmdesát ženských a kadeřnice nejsou úplně marný. Bude tam kapela, raut, párty… Dneska to končí, tak mají oslavu.“

Štěpán se na chvíli zamyslel a pak řekl, že proč teda ne. Stejně si předsevzal, že o těchto prázdninách se nebude bránit žádným dobrodružstvím a bude brát to, co přijde. S kadeřnicemi určitě nuda nebude a hlavně by si docela dal žebra nebo tatarák, což je v poslední době synonymem všech firemních rautů. Navíc si s Michalem docela rád pokecal, spoustu se let neviděli, nebyli v kontaktu, ale věci, co spolu na vejšce zažili, už jim nikdo nevezme a vzpomínání je někdy lepší než samotné prožívání. Protože takové hovadiny jako je Pražská patnáctka nebo Liberecký pochod smrti by už dneska asi nepřežil.  Dokonce si vzpomněli na to, jak opilý Michal utrhnul v jedné pražské hospůdce pisoár a rozzuřený výčepní vyhodil z hospody úplně všechny, i štamgasta Rumdu, který zde propíjel svůj invalidní důchod už patnáct let. A to už byla velká věc. Bůhví, jestli Rumda ještě vůbec žije. Možná ho tenhle exces zabil. Liberecký pochod smrti byl o panácích, nikoliv o pivu. Proto se mu říkalo pochod smrti, protože nebylo mnoho účastníků, kteří ho prošli celý bez zvracení, vrávorání či usínání po cestě a v absolutním deliriu.

„Ještě, že už jsou ty časy pryč, viď?“ smál se Štěpán a plácal se smíchy do stehen. Prošli si zámecký park a historické centrum města, a když se odpoledne nachýlilo, vydali se k hotelu. Amálce se strýček Štěpán natolik líbil, že byla na své poměry docela hodná. Vřískala o polovinu decibelů méně, než normálně umí a ve třiceti procentech případů byla schopná ustoupit ze svých dětských rozmarů.

Kongres se konal v hotelovém rezortu, u kterého bylo velké nádvoří, jako dělané na firemní akce. Byl horký letní večer a na pódiu ještě probíhala nějaká kadeřnická exhibice. Prošli branou a už z dálky na ně mávala nějaká žena se stříbřitě blonďatými vlasy. „Míšo,“ volala a popoběhla směrem k nim. „Ty jsi zlatíčko! A já se bála, že si tu SMS ani nepřečteš,“ chytila ho za tváře a vášnivě políbila.  Michal vypadal trochu zmateně, ale pak své ženě polibek oplatil a řekl: „Já bych si přeci nedovolil ignorovat zprávy od tebe.“

„To je on?“ mrkla na Štěpána a hned mu podala ruku. „Já jsem Marika, pojď se mnou. Moc díky, že jsi do toho šel.“

Ve Štěpánovi hrklo. Co se to děje? Jsou to opravdu kadeřnice? Nejsou to prostitutky? Kam s ní má jít? A proč mu Michal nic neřekl? „Co…co se bude dít?“ řekl třesoucím se hlasem.

„Žádná divočina, jen klasika, neboj,“ usmála se na něj a než se nadál už se seděl na křesle na pódiu a Marika chystala nůžky. Štěpán měl na svůj věk krásné vlasy. Na rozdíl od svých vrstevníků neměl kouty ani řídké ostrůvky. Pár stříbrných vlasů by se při bližší prohlídce našlo, ale pořád to nebylo žádné drama. Ozývalo se zlověstné šmikání, Marika občas brala do ruky i strojek a Štěpán se v duchu modlil a doufal, že se někde omylem zase zhulil, něčeho se nadýchal a za chvíli se probudí někde, kde kolem žádný kadeřníci nejsou. Třeba vedle Karly, vůbec by mu nevadilo, kdyby se na něj ta démonka mračila třeba další celou noc. Jen ne střihorukou Mariku! Po chvíli, která trvala několik století, se ozval potlesk, fotograf si ho několikrát vyfotil, on se zmateně uklonil a odešel z pódia pryč. Po cestě se zahlédl v zrcadle. Na levé straně měl vyholenou pěšinku, která vypadala, jako slizký had, na pravou stranu měl hozenou většinu vlasů, které byly sestříhané a nagelované, aby držely. Mezi temenem a krkem se skrývala pečlivě vyholená demarkační linie, kterou by si netrouflo překročit ani sebeudatnější vojsko a vymodelované bylo i jeho několikadenní strniště, které si na tomto výletě pěstoval.

„Měl by sis nechat ty vousy narůst,“ poplácala ho po rameni Marika. „Dneska je to vážně trendy a pak bychom si s tím mohly víc pohrát. Tady máš, tvůj honorář,“ vytáhla z kapsy pětistovku a podala mu ji. „Pěkně se mi s tebou pracovalo a klidně bych s tebou spolupracovala dlouhodobě, kdyby se ti chtělo popojet pár kilometrů. Mám salon ve Strakonicích.“

„No, to je trošku nedorozumění,“ hlesl Štěpán. „Já totiž nejsem model…“

„Já vím, že ne profesionální,“ mrkla na něj. „Lucka mi ale říkala, že máš kvalitní vlasy a v tom měla pravdu. Vyřiď, že jí moc děkuju.“

„No, to je právě to nedorozumění… Já totiž žádnou Lucku neznám…“

„Počkej, nejsi Lucčin brácha? Slíbila mi, že mi pošle jako modela svého bratra. Ale to nevadí, hlavně, že někoho sehnala.“

„Mě vůbec nikdo nesehnal. Jsem Michalův spolužák z vejšky, potkali jsme se náhodou a on mi řekl, že jde sem, jestli si tady s ním nechci dát pivko a pokecat. Tohle je strašný omyl.“

„To nechápu… No pivko si tady spolu dát můžete, ale proč potom nevyzvedl toho Mirka? Posílala jsem mu přeci SMS ať ho vyzvedne na nádraží a dovede ho sem, aby nebloudil…“

A pak jí to docvaklo. Nejen, že si její milý SMS nepřečetl, ale ještě se k tomu nepřiznal a klidně obětoval svého bývalého spolužáka a neřekl ani slovo. Michal už asi věděl, že v jeho sani právě doutná ohníček, ze kterého za chvíli vypukne požár.

„Ty jeden mizero,“ začala na svého muže řvát dříve, než bys řekl popel. „Nejen, že nečteš mý zprávy, ale ještě mi lžeš?“

Marika křičela, Michal se koukal do země, neřekl ani popel a Amálka zrovna skákala po vedlejším stole a házela cherry rajčátka po kolemjdoucích. Když hádka skončila a Marika šla zklidnit svou dceru, Štěpán se těšil na omluvné pivo.

„To seš teda dobrej kámoš,“ obořil se na něj Michal. „Tos jí musel prozrazovat, že nejsi model? Vždyť by se nic nestalo. Teď mám kvůli tobě akorát peklo,“ zabručel.

„Kvůli mně?“ řekl zaskočeně Štěpán a začal vzteky rudnout. „Já nevím, kdo tady nedobrovolně skončil okudlanej jako Justin Bieber! Se na mě podívej.“

„Chceš jako říct, že moje žena není dobrá kadeřnice?“ přisadil si Michal.

„Ty jsi vážně zaslepenej vůl,“ konstatoval suše Štěpán, otočil se na podpatku a opustil hotel. Vůbec nechápal, jak je možné, že jeho skvělý kamarád z vejšky ho nechá veřejně zostudit a pak mu za to ještě vynadá.

„Kretén,“ zašeptal si tiše, když opouštěl hotelovou bránu.

„Říkal jste něco?“ ozvalo se zleva. Štěpán se otočil a vedle něj stála žena asi kolem čtyřicítky, kouřila cigaretu a usmívala se na něj.

„Nic, měl jsem jen špatnej den,“ usmál se na ni.

„Já jsem taky měla špatný den. Nechcete si skočit na skleničku?“

Štěpán by za normálních okolností asi nikam nešel, ale byl tak vytočený, že kývnul a s dámou do nejbližší hospody zapadl. Vyprávěl jí celou situaci a ona se smála, že tak krásné nedorozumění už dlouho neslyšela. Je třeba to brát pozitivně, nejen, že ho zadarmo ostříhali, ale ještě za to dostal pětistovku. Načež Štěpán položil bankovku na stůl a s přítomnou Evou se dohodl, že spolu pětistovku propijí. Ona si objednala Mojito, on zkusil Cosmopolitan, protože se cítil všelijak a tenhle koktejl mu zněl tak nějak vesmírně. Když propili pětistovku, Eva se k němu naklonila a pošeptala:

„A co takhle užít si ještě trochu zábavy? Takovému fešákovi dám i slevu!“ mrkla na něj smyslně.

„Ty jsi… společnice?“ řekl Štěpán vyděšeně a už si vážně začal připadat jako zabedněný ignorant bez špetky empatie. Jak to, že ho to nenapadlo? Dáma v minisukni, deseticentimetrové podpatky, stojící před hotelem… Co asi jiného to může být?

„Nezlob se,“ řekl hned. „Jsi moc hezká, ale já na tohle nejsem… Víš, jsem… Čerstvě po rozchodu, chápeš,“ použil již podruhé svou nejoblíbenější výmluvu. Eva se rozesmála a pokrčila rameny.

„Jojo, to chápu, v tom případě tě k ničemu nutit nebudu. Bylo mi s tebou fajn. A díky za drinky,“ políbila ho na čelo a spěšně opustila restauraci. Štěpán si na internetu našel nejbližší ubytování a rychle zmizel. Dostal chuť pobýt někde pár dnů v přírodě, aby zase mohl vytáhnout svůj spacák, chvíli rozjímat a zapomenout na všechny pekelné ženské. Zvlášť takovéto Evy a Mariky.

Jihlava

Štěpán se na nádraží vydal časně, protože se bál, aby náhodou nepotkal někoho z aktérů včerejšího trapasu. Sedl se do prvního vlaku, který přijel a vydal se na další cestu. Za chvíli konečně opustili pekelný jihočeský kraj a za okny se začala míhat Vysočina. Štěpán se rozhodl, že vystoupí a udělá si celodenní pěší výlet, aby si na chvíli odpočinul od lidí. Vystoupil v Dolní Cerekvi, malé městečko si prošel, koupil si zásobu jídla a vody na pěší výlet a vyrazil směr Jihlava. Šel celý den, užíval si krásné přírody, samoty a rekapituloval svůj první týden na cestách. Zažil opravdu šílené věci, ale ničeho nelitoval. Proč také, vždyť je to vlastně sranda. Svačil na loukách, poslouchal řvoucí cvrčky a cikády, sem tam potkal pár vyděšených srnek, a když se odpoledne nachýlilo, dorazil do přírodní rezervace Zaječí skok. Do Jihlavy už chyběl jenom kousek, ale on neměl sebemenší náladu vidět dnes nějaké lidi, i když věřil, že lidé z Vysočiny mohou být docela jiní. Navíc krásné údolí, potok a kopce přímo lákaly k tomu, aby dnes přespal v přírodě. Po cestě navíc našel malé tábořiště, kde si rozdělal oheň, uvařil polévku z pytlíku, trochu čaje s rumem a pak si přímo vedle ohniště roztáhl spacák a koukal se na oblohu. Když se pořádně setmělo, na nebi se rozzářily hvězdy a byla to velmi krásná podívaná, taková, jakou ve městě jen tak nezažijete. Příroda začala šumět a Štěpánovi z toho kvílení bylo trošku nepříjemně. Sice se mu podařilo usnout, ale v té nejhlubší noci se s výkřikem probudil, když mu něco přeběhlo přes obličej. Naštěstí to neviděl. Mohla to být liška. Nebo veverka, nějaký hlodavec, kuna… Štěpán nad tím radši ani nechtěl přemýšlet. Srdce mu bušilo jako splašené a trvalo snad půl hodiny, než se uklidnil. Věděl, že už neusne. Vše si sbalil a bylo půl čtvrté ráno, když tábořiště opouštěl. Tma už nebyla tak černočerná, pomalu se začalo rozednívat. Štěpán si mnul zkřehlé prsty, a kráčel po lesní pěšince a pozoroval, jak se mezi stromy pomalu začíná objevovat slunce. Když došel na louku, na chvíli si sedl a rozhodl se, že se na celý východ slunce v klidu podívá. No jo, duševní strava je občas potřeba. V Jihlavě byl kolem sedmé ráno a usadil se do první otevřené kavárny, kterou viděl, na šálek čerstvé kávy a výborného koláče, který se nazýval táč, což Štěpán nikdy neslyšel a přišlo mu to natolik legrační, že ho musel vyzkoušet.

Ani káva mu však nepomohla. Pro probdělé noci se cítil jako praštěný palicí a na toulky Jihlavou neměl náladu, i když je to hlavní město Vysočiny. Pak si z mapy zjistil, že je ve městě aquapark a napadl ho spásný nápad. Půjde se trochu vykoupat, probrat se, užít si srandu. No a co, že už je mu dávno přes třicet, tobogány má rád pořád. Nápad ho natolik nadchl, že úplně ožil a během okamžiku už si to štrádoval v plavkách do bazénu. Vyzkoušel všechny tobogány, skluzavky, jednotlivé koupaliště, vířivku a hodnou chvíli si jen tak užíval slunečného dne ve venkovní části koupaliště. Areál byl plný lidí, hlavně rodin s dětmi a mládeže, která o koronaprázdninách nemá co dělat. Jinak to ale nevypadalo, že by zvláštní léto nějak výrazně na Jihlavu dopadlo.

Štěpán vyslechl skupinku mladých děvčat, které si ráchaly nohy kousek od něj. Bavily se o paddle boardech v kempu Pávov a on z toho usoudil, že tam asi přespávají. To zní dobře. Kemp, rybník, tábořiště… Tam by se mohl dnes ubytovat, než vyrazí zítra někam dál. Když si dostatečně užil blbnutí v aquaparku, dal si oběd a prozkoumal centrum, našel si v mapě kemp a vyrazil do něj.

Ubytoval se v chatičce a pak si šel na chvíli posedět k rybníku, o kterém všude četl, že je špinavý a nechutný, ale vůbec tak nevypadal. Sedl si na břeh a chvíli pozoroval skupinku lidí, která to zkoušela na paddleboardech, strkala do sebe pádly a vůbec to vypadalo spíš jako vodní bitva než jako pokus o sport. Něco mu to připomínalo.

„Co tady tak sám?“ obrátil se na něj muž v džínové bundě s šedivými vlasy až po ramena a výrazným prošedivělým plnovousem.

„Osamělá dovolená,“ pokrčil Štěpán rameny.

„Tak to je pěkně na pytel teda. Vybodla se na tebe holka? Nebo jsi nasral kamarády?“

„Holka,“ řekl Štěpán, protože se mu nechtělo vysvětlovat, že prostě cestuje sám, protože chce.

„Já jsem Tór a jsem teda s harlejářema. Máme tu sraz a večer táborák. Nechceš pařit s náma?“

„Já jsem Štěpán a moc rád se přidám. Tór jako ten severskej bůh?“

„Ne,“ zasmál se vousáč. „Já jsem velkej fanoušek skupiny Kryptor, tak to z toho tak nějak vzniklo. Znáš je? To je nářez.“

„Mám pocit, že už jsem je někde slyšel..,“ zamyslel se Štěpán.

„Hele pohoda, u táboráku hrajeme táborový klasiky, nejen metal, znáš to,“ rozesmál se a poplácal ho po rameni, až mu málem vyrazil dech. „Pojď, chlapi jsou támhle na pivku, představím tě.“

Tór dovedl Štěpána ke skupince vlasáčů, kterým bylo něco mezi čtyřicítkou a smrtí, jak vtipně poznamenal jeden z nich, při pohledu na výrazně mladšího Štěpána a začal ho seznamovat. Strouhač, Francimor, Chosé… Většina chlapů měla nějakou přezdívku, takže z toho Štěpánovi brzy šla hlava kolem. Strouhač měl na polovině těla šílené jizvy, protože si jednou při bouračce na motorce komplet ostrouhal kůži, Chosé zase na motorku sbalil víc holek, než dvacet chlapů zvládne za celý život, Francimor se jmenoval Franta, ale ještě v padesáti měl tak šílené akné, že vypadal, jako by ho postihla morová rána…. Štěpán si dal dvě piva, dva panáky a pak se tak bál, že se opije a nedožije večera, že se chlapům omluvil, že si musí jít vyprat a že se přidá až na táborák. Partička se mu sice trochu vysmála, ale nakonec ho propustili, ať jim tam teda nesmrdí.

Štěpán si nakonec řekl, že to vlastně vůbec není tak špatný nápad a opravdu si šel vyprat. Potom se natáhl v chatce na postel a usnul jak dřevo. Byl vyčerpaný, v noci moc nenaspal, pak blbnul v aquparku a ten chlast byl nyní hřebíček do rakve. Když se probudil, už byl večer. Jeho oblíbené kraťasy byly ještě vlhké, tak si navlékl starší, které mu ještě prala Karlička při zvracecí aféře. Trička už naštěstí suchá byla, takže si jedno navlékl a hned se cítil jako znovuzrozený člověk.

Nachystal se a vyrazil k ohni, kde už parta motorkářů opékala buřty a popíjela pivo.

„Zdar Štěpanátore!“ pozdravil ho Tór. „Pojď si dát buřta a pivko, ať máš dobrej základ pro dnešní noc! Budeme zpívat až do rána.“

Štěpán si poslušně sedl, opekl si dva buřty, pořádně se najedl, a když se začalo zpívat, s chutí se přidal. Nebyl sice bůhvíjak dobrý zpěvák, ale písničky bratří Nedvědů si ještě ze svých skautských let pamatoval a většinu trampských perel odposlechl u strejdy v Posázaví. Když dopíjel druhé pivo a sever doválčil s jihem, cítil, že si před třetím pivem potřebuje odskočit. Daleko nešel, jen k nejbližšímu stromu, přeci jen už byla tma a na záchodky to byl kus cesty. Když si vracel zpátky, rozhodl se lavičku přeskočit, než se na ni usadí. Bude to buď trapárna, nebo prima kousek, u kterého se místní pobaví. Rozeběhl se, odrazil se a hurá, povedlo se! Lavičku přeskočil a Tórovi kámoši ho ocenili pořádným potleskem.

„Počkej, tady ti něco vypadlo,“ zavolal na něj Francimor a sebral ze země lísteček, pečlivě složený do čtverečku. „Jéé, to bude určitě milostný psaní, máš tady na tom srdíčko!“ vesele mával papírkem.

„Moment, zabavuje se jako fant,“ zasmál se Tór a vytrhl Francimorovi lísteček z ruky. „Nejdřív nám musíš zazpívat nějakou milostnou píseň.“ Štěpán zoufale pokrčil rameny: „Já vůbec nevím, co to je, asi mi někdo něco strčil do kapsy… Ale rád bych věděl, o co se jedná…“

„Tak zpívej,“ mrknul na něj spiklenecky.

„Tak už sem ti teda fóóuk, prsten si dej za klobouk, nechci tě znát a neměl jsem tě rád,“ začal Štěpán zpívat a Tór ho ihned začal doprovázet na kytaru. Na druhou sloku už se přidali všichni a starou odrhovačku si pořádně zahalekali.

„No jako moc milostná píseň to teda nebyla,“ poškrábal se Tór na bradce, „ale myslím, že to můžeme počítat,“ rozesmál se a podal lísteček Štěpánovi, který ho ihned rozbalil a překvapeně vykulil oči.

„Čti nahlas vole,“ vykřikl Chosé, který jako správný milovník měl velmi dobrou intuici, že tady půjde o něco zajímavého.

„Čau Štěpáne, kdybys mi náhodou chtěl oplatit mou laskavost, buď prosím v sobotu 11. 7. v 10:00 u vstupu do zámeckého parku v Třebíči. Jsem zvaná na svatbu a řekla jsem kámošce, že nepřijdu sama, takže bych teď potřebovala nějaký doprovod, abych se neztrapnila. Budu ráda, když dorazíš. Ahoj Karla,“ dočetl Štěpán dopis a plácl se do čela. Tak ona mu nenápadně strčila lísteček do kapsy, když spal. Teda, ještě, že si kraťasy dnes oblékl! Chlapi hned vyzvídali, kdo je Karla, jak vypadá, jak se seznámili a Štěpánovi nezbývalo než celou story převyprávět.

„To je story, jak z filmu. No a máš vůbec oblek?“ zeptal se Tór.

„No jasně, že nemám. Myslíš, že s sebou táhnu na čundr oblek? Nepočítal jsem s tím, kdybych ten vzkaz našel dřív, můžu třeba zatím do nějaké půjčovny, ale takhle? Fakt nevím, v čem půjdu. A ani jak se tam dostanu! Zítra v 10 v Třebíči na zámku, vždyť jsem tam nikdy nebyl.“

„Já tě tam ráno hodím,“ pokrčil rameny Strouhač. „Já už pěknejch pár let nepiju, takže se neboj, že bych měl ráno zbytkáč.“

Než mu Štěpán stačil poděkovat, začala skupinka vymýšlet, do čeho ho obleče. Francimor, který byl podobné postavy, s sebou náhodou měl košili, která vypadala vcelku slušně. K tomu si holt vezme džíny, které jsou naštěstí tmavé, takže to nebude taková tragédie. No a boty, s tím už je to horší, ale co se dá dělat.

„Můžeš jít bos a říct, že je to tvůj životní styl,“ smál se Francimor, ale Štěpán hned odvětil, že tohle není pro něj. „Ale stejně máš teda štěstí, pobliješ si před holkou triko a ona ti strká romantický vzkazy do kapes.“

„Nebyl to zrovna romantický vzkaz,“ pokrčil Štěpán rameny.

„Ale nakreslila ti tam srdíčko,“ zasnil se Francimor. „I když… Taky to může být prdel, když to otočíš, je to dost neurčitý,“ dodal a propukl v smích, stejně jako zbytek party. Ještě hodnou chvíli řešili, jestli bude mít Štěpán zítra sex nebo ne a když odbila půlnoc, všichni se rozprchli do svých chatek.

Třebíč

Ráno Štěpán vstal, oblékl si Francimorovu košili, kombinézu a helmu a usedl za Strouhače na pekelný stroj. Bál se, že to nestihnou, protože vyráželi nakonec až v devět hodin, ale to se nestalo. U zámku byli přesně za 28 minut. Štěpán měl proto dostatek času najít vstup do zahrady, i Karličku, která se na mračila tak hrozně, že vlastně vypadala velmi sexy. „No to je dost,“ vypálila na něj zle. „Už jsem se bála, že nepřijdeš a budu vypadat, jako že mě nikdo nechce.“

„Taky tě rád vidím, Karličko,“ řekl a dal jí pusu na tvář. „Omlouvám se, našel jsem ten vzkaz pozdě,“ pokrčil rameny.

„Formalitami se teď nebudeme zabývat. Tady máš kravatu, obleč si ji a jdeme na to.“

„Počkej, jak si věděla, že nemám kravatu?“

„Nemohl si vědět, jaký budu mít šaty, tak jsem ti ji koupila. A sundej si, prosím tě, boty, v teniskách na obřad nemůžeš. Jsme v zahradě, takže když půjdeš bos, bude to trendy. Taky se zuju a bude to vypadat jako účel,“ drmolila rychle, zatímco si Štěpán zmateně vázal kravatu. Když měl hotovo, chytila ho za loket a táhla za skupinou, která už se shromáždila kolem svatební brány. Část se usadila na židličky, část utvořila půlkruh. Štěpán si chtěl jít sednout, ale Karlička ho zarazila.

„My půjdeme uvnitř špalíru, svědčím.“

„To si děláš srandu,“ vyděsil se. „To kdybych věděl, tak někde splaším sako.“

„To neřeš, když se ještě trochu rozcucháš, budeš trendy,“ řekla a začala mu bourat účes. „Škoda, že ses nechal ostříhat, předtím jsi vypadal líp, trošku jako bohém, ale co naplat.“ Štěpán se zoufale zasmál a zahnal ošklivou myšlenku na šílenou Mariku, která mu tenhle účes způsobila. Chtěl to Karličce vyprávět, ale nebyl čas. Za chvíli začala hrát hudba a oni se vydali za snoubenci k oltáři. On pak ustoupil stranou, aby Karlička mohla splnit svou povinnost. Obřad byl naštěstí krátký, bez zbytečných proslovů a než se nadáli, bylo po všem. Pak nastalo dlouhé a otravné focení. Štěpán stál vedle Karličky a snažil se tvářit v pohodě, ale nebylo to právě jednoduché. Ještě se nevzpamatoval z toho paradoxu, že následování hezkých žen ho dovedlo až na cizí svatbu.

„Karličko,“ pošeptal dívce. „Mám předstírat, že jsem tvůj partner? Nebo jak to chodí?“

„Nemusíš, řekla jsem, že se známe krátce. Stačí, když budeš předstírat trochu zájem.“

„Ale,“

„Ale aspoň se zadarmo najíš a opiješ, to je fér, ne?“

Štěpán sice chtěl říct, že zájem předstírat nemusí, poněvadž zájem má, ale chápal, že mu to dívka těžko uvěří, když ji několikrát velmi ošklivě tituloval jako démonku, která ho má zabít. Takže raději mlčel a přikývl. Po focení se přesunuli do nedalekého hotelu, kde začal oběd. Novomanželé tradičně zametali rozbitý talíř a posléze jedli polévku napůl, jinak to naštěstí moc tradicemi neoplývalo. Štěpán se po několika dnech skvěle najedl. S odstupem času musel uznat, že hostina z odpadků, které se účastnil, vůbec nebyla špatná, nicméně protože byl tak trochu fajnovka, tohle bylo přeci jen o mnoho lepší. Po jídle, proslovu a přípitku nastoupila kapela a začal tanec. Štěpán se hrozně styděl, ale když se snažil se z tance vykroutit, Karlička na něj udělala velmi zlý obličej, a proto raději poslechl.

Tančili spolu, dokud mu Karličku nepřebral svědek ženicha a on pak musel tančit zase s jeho dívkou, což mu nebylo ani za mák příjemné. Tanec pro něj vždy byla velice nepochopitelná a intimní věc, kterou by člověk měl dělat buď jen se svou partnerkou, nebo v extrémní opilosti. Snažil se příliš nepít, aby Karličce nezkazil reputaci a zároveň si napravil tu svou. Po tanci byly různé svatební hry, které Štěpánovi přišly naprosto stupidní. Například ta, kdy ženich poslepu osahával nohy přítomných dam a musel mezi nimi najít svou nevěstu. Ta ho ale nepozorovaně nakopla, protože se evidentně bála, že by se mohl splést a způsobit trapas. Pak byla svatební tombola, kterou Štěpán absolutně nesnášel, protože se v ní opakovali pořád ty stejně blbé vtipy, jako přelet na Alpami, kdy novomanželé překonávají dvě lahvičky s Alpou či výlet do Tater, místo kterého dostanou tatranky. Snad už tahle móda jednou pomine. Pak si uvědomil, že se chová jako starý morous – přeci jen většině těch lidí ještě třicet nebylo a možná je to první svatba, na které jsou. Je to vlastně jen jeho problém, že už byl nejmíň na deseti svatbách a je z toho pěkně otrávený.

Šel si k baru pro pití, kde stála Karlička a povídala si s nevěstou. Nevěděl, jakou roli má teď hrát, tak Karličku poplácal po rameni.

„Tak co, bavíš se?“ řekl žoviálně. „Krásná svatba,“ usmál se na nevěstu.

„Díky,“ usmála se Alice, nevěsta. „Jsem ráda, že už to mám za sebou. Půl roku stresu a teď už konečně hotovo. Díky, že jsi dorazil. Jak jste se vlastně s Karlou poznali?“

„Ve Schwarzenberský hrobce,“ usmál se Štěpán, když nevěsta překvapeně zdvihla obočí.

„Myslela jsem, že v hrobkách a na hřbitovech se schází puberťáci… Ale proti gustu žádný dišputát,“ vzdychla. „Teď jdu nakrájet dort, pak mrsknu s kytkou a konec formálnosti, jdeme všichni do normálního oblečení. Jupí!“ zvolala a odkráčela pryč.

„Teď musíme nenápadně zmizet,“ špitla Karlička. „Dort není vůbec dobrý, dělala ho Alicina máma a je jen na efekt. Není tam žádný cukr, vůbec. No a kytku ta mrcha bude házet mně.“

„To bychom neměli, dort musíš aspoň ochutnat. Tradice je tradice. Víš, co, dáme si ho napůl, ty ochutnáš a já to dojím.“

Karlička nešťastně přikývla a šla pro jeden tácek s dortem. Štěpán si teprve potom uvědomil, do čeho se to uvázal, protože dort byl opravdu hnusný. Vnutil Karličce jedno sousto do úst, pak si dal dvě sousta sám a talířek odložil.

„Tak to teda ne!“ rozzlobila se. „Víš, jak nesnáším plýtvání? Otevři pusu,“ donutila ho a vrazila mu lžičku do pusy. „Za maminku, za tatínka, za babičku, za dědu, za Žeryka…“

„Kdo je Žeryk?“

„To byl můj pes, ale už umřel, tak buď tak hodný a dej si na jeho počest dort.“

Když Štěpán tu hrůzu přežil, vyběhli s Karlou před hotel, sedli si na schody a popíjeli pivo. Nevěsta zatím uvnitř házela květinou. Karlička vyprávěla o tom, jak se s Alicí seznámila a jak ji kdysi v opilosti slíbila, že jí případnou svatbu dosvědčí. Štěpán zase vyprávěl o všech svatbách, na kterých už byl a jak je rád, že z jeho okolí už to mají všichni za sebou.

„Nejhorší na tom jsou rozlučky se svobodou. Utratíš strašně peněz a ať se tomu snažíš vyhýbat, jak chceš, vždycky se opiješ, takže zabitej celej víkend,“ stěžoval si.

„Alice měla rozlučku se svobodou už před měsícem. Jely jsme na chatu, kde jsme pařily v místní vodácké hospodě a přes den jsme si udělaly výlet. Bylo to prima, takový jednoduchý. Jako pily jsme taky, ale žádná velká party, spíš taková pohoda.“

„To se bohužel mezi chlapama moc často nestává,“ smál se Štěpán.

„Tady seš, ty mrcho,“ křičela od dveří Alice. „Já tu kytku chtěla hodit tobě a ty se tady zašiješ?“

„Promiň, ale víš, že by mi to nepřineslo štěstí, kdybys to udělala naschvál?“

„Ty si taky na všechno najdeš výmluvu. Hele za chvíli budou žebra a tatarák, pak začíná diskotéka, tak ať jste oba vevnitř,“ řekla rázně a pohrozila jim prstem. Karlička se Štěpánem poslušně přikývli, ale ještě chvíli seděli venku. Den utekl rychle a tím, že byli zavření v restauraci, o tom ani nevěděli. Novomanželé původně chtěli hostinu venku, ale vzhledem k tuně starostí s koronavirem nechtěli řešit ještě náhradní varianty pro případ deště, tak se rozhodli pro klimatizovanou hotelovou restauraci.

„Myslíš, že budou večer vidět hvězdy?“ zeptal se Štěpán.

„Ty mě chceš balit na hvězdy? Zas takové divadlo tady hrát nemusíš,“ zamračila se a pak se rozesmála.

„Neblázni, mám na to aplikaci. Já poznám jen Velký vůz. A Malý vůz, ten taky.“

„No tak jo, tak pak můžeme jít tady zase na schody. Tak pojď na ten tatarák, než nás Alice zabije.“

Zvedli se a vydali se zpět do hotelu. Štěpán si konečně užil tataráku a žeber, na které se těšil už od kadeřnického kongresu. Tam to bohužel nedopadlo, tak se pořádně nacpal tady. A to byla chyba, protože mu pak bylo pořádně těžko a vůbec si nedovedl představit, že se ještě někdy pohne. Na chviličku zmizel ven a šel se projít po městě. Třebíč neznal a nechtěl se ztratit, tak si udělal jen krátkou procházku v okolí hotelu a rozhodl se, že si zítra přivstane a ještě se tady projde. Strouhač slíbil, že ho tady vyzvedne v jednu odpoledne a hodí ho zpět do kempu, kde má věci. Na chvíli přemýšlel, že by se vrátil ještě sem, ale už mu nezbývalo moc času a chtěl se ještě podívat do Brna. V Brně byl několikrát, ještě jako student na řadě soutěží a konferencí. Jenže mimo hospody a kluby tam toho nikdy moc neviděl a proto se rozhodl, že právě tam zakončí svůj výlet, než se vrátí domů.

Vrátil se do hotelu asi po hodině. A dal si u baru pivo. Poslední, už začínal být dost přepitý. Možná je vážně na čase to zase trochu vytancovat. Karlička už se činila. Řádila bosa po parketu na šílený osmdesátky spolu s Alicí a partou družiček a vypadala, že si to užívá. Ženich stál na baru a popíjel panáky s přítomnými muži a gestikuloval na Štěpána, ať si jde dát s nimi. Teda, to bylo štěstí, že šel na tu procházku a stihnul až pátou rundu. Tohle by nedal.

Pak přišlo na ploužáky a muži se odploužili na parket za děvčaty. Než se Štěpán nadál, na Karličku už sahal nějaký vysoký, hubený chlapec, který vypadal jako něčí pubertální bratr. Tisknul se na ni až příliš a Štěpán se přistihl, že mu to vůbec není po chuti. Ale kdo zaváhá, nežere. Po několika minutách druhý svědek odtáhl ven ženicha, který vypadal, že má dost. V deset večer, dobré skóre. Obřady by se neměly dělat tak brzy ráno, spíš pozdě odpoledne, aby se novomanžel nestihl tak zprasit. Tohle se děje na každé svatbě. Odbije desátá hodina a ženich odpadne. Když student Karlu konečně propustil, skončila ploužáková část a začaly hrát soudobé písně. Když udeřila půlnoc, Štěpán vyzval Karlu, aby se šli konečně mrknout na ty hvězdy. Lehli si spolu na schody a koukali na oblohu, která teda nebyla úplně posetá, ale něco se tam najít dalo. Štěpán vytáhl mobil, a jak slíbil, dle aplikace pojmenovával jednotlivá souhvězdí. Pak Karličku obejmul kolem ramen, aby jí nebylo chladno a zrovna, když se ji chystal políbit, objevil se před nimi ženich, se kterým se svědek už hodnou chvíli procházel kolem hotelu.

„Pomůžeš mi ho dotáhnout na pokoj, prosím tě?“ požádal svědek Štěpána, který, ač nerad, přikývl a zvedl se.

„Nikam nejdu, vole, je to moje svatba, já půjdu spát jako poslední, s mojí manželkou, vole,“ drmolil ženich, který už nebyl schopný udělat ani krok.

„Jasný, vždyť si dáš jen lehkýho šlofíka, ať se ti udělá líp,“ mrknul na něj Štěpán a chytil ho z druhé strany. Ženich už sice párkrát zvracel, ale chůze pořád absolutně schopen nebyl a dotáhnout ho do pokoje nebylo úplně snadné. Hodili ho do postele, sundali mu boty a kalhoty, sako a košili už si naštěstí před pár hodinami sundal sám, když ho vyměnil za pohodlné triko, takže aspoň s vrškem bojovat nemuseli.

„Pěkný to tady mají,“ usmál se svědek, když ženicha uložili. Pokoj byl opravdu luxusní, krásně vyzdobený. „Škoda jen, že si ho příliš neužijí.“

„To skoro nikdy,“ zasmál se Štěpán. „Byl jsem na spoustě svateb a často ženich skončil velmi brzy.“

„Já se na své svatbě takhle neopiju,“ zakroutil hlavou.

„To říkáš teď. A stejně se tomu neubráníš.“

Když se vrátil zpět do sálu, Karlička nebyla k nalezení. Možná se prochází s nevěstou, nebo si někde povídá s dalšími kamarádkami. Čekal asi půl hodiny na baru a kolem jedné to zabalil a šel na pokoj. Jen aby někde nebyla s tím studentem, to by byla potupa. I když možná ne… Třeba jen mladě vypadá. A Karlička je vlastně taky ještě studentka.

Dal si dlouhou sprchu, lehl si do postele a ještě chvíli si četl. V půldruhé čekání na Karličku vzdal a usnul. Dívka se přimotala ve čtyři ráno, ani si nevyčistila zuby, plácla s sebou do postele a usnula. Štěpán otevřel jedno oko a hned mu bylo jasné, že z toho nic nebude. Karličku se snažil aspoň obejmout, ale asi jí to bylo úplně jedno. Nakonec to vzdal a usnul. Vzbudil se kolem půl osmé a vydal se na snídani, která byla výborná. Když se vrátil zpět, Karlička pořád ještě spala jako dřevo.

Nechtěl to vzdát. Chvíli přemýšlel a pak se rozhodl, že jí taky napíše vzkaz:

Potřeboval bych průvodkyni po Brně. Jestli máš zájem, buď dnes večer ve 20:00 u Hotelu Grand v Brně.

Napsal první místo, na které si vzpomněl, tak doufal, že to nevyzní nějak trapně. Vzkaz raději nikam neschovával, protože chtěl, aby ho Karlička našla co nejdřív. Třeba nedorazí, možná už má jiné plány, ale za zkoušku nic nedá. Pak zabouchnul dveře, vrátil svoji kartu na recepci a šel si projít město. V jednu hodinu ho u zámku vyzvednul Strouhač a hodil zpět do Jihlavy. Většina Harlejářů už byla pryč, ale ještě se potkal s Tórem, který si chtěl poslechnout, jaká byla svatba a jestli si pořádně užil.

„Nic nebylo? No škoda, ale co se pamatuju, já to na svatbách vždycky měl stejně. Buď jsem byl na káry já, nebo nějaká holka. Klasika no, svatba není moc dobrý místo pro špás, to je vždycky spíš o jídle a chlastu, to je fakt.“

„Ale já jsem si to fakt užil. Navíc, co není, může být,“ spiklenecky mrkl a vysvětlil Tórovi svůj další plán. „No nic, už musím frčet, za hodinku mi jede autobus do Brna. Vrátíš prosím tě Francimorovi tu košili? Že děkuju. Vypral bych ji, ale čas tlačí, chápeš.“

„Jasně. Rádi jsme tě poznali. Zas někdy přijeď! Pošlu ti mail, až zase budeme mít nějaký sraz. A kdybys náhodou plánoval koupit si motorku, víš, kam se obrátit,“ spiklenecky na něj mrkl a dal mu herdu do zad.

Brno

Štěpán se vydal na autobusové nádraží a tak nějak byl rád, že už jede do posledního místa. Dovolená mu za dva dny končí, dobrodružství už bylo až až. Poznal spoustu nových lidí a to mu stačilo, teď už vážně nebyl v náladě seznamovat se s někým jiným. Než snědl croissant a vypil horkou čokoládu, autobus zabrzdil v Brně. Vystoupil, vzal si krosnu a stačilo přejít silnici a byl v hotelu. Pokoj stál na noc dvanáct stovek pro dva, což mu nepřišlo tak hrozné. Na poslední dvě noci si rozhodně může vyhodit trochu z kopýtka. Pokud Karlička dnes přijde, nebude mu těch peněz ani trochu líto. Pokud nepřijde, tak bude muset vsadit na svou strategii ničeho nelitovat. Ubytoval se v hotelu, a protože do osmi zbývalo ještě dost času, rozhodl se projít se k té magické katedrále, co je na desetikoruně a pak si dát kávu a zákusek v jedné z místních kaváren. Brno se totiž v posledních letech dostalo na kavárenskou špičku a v mnohém předčilo Prahu. Štěpán sice nebyl z těch, kteří by toto dovedli rozpoznat, nebo ocenit, ale četl to v nějakém letáku a klidně tomu věřil. Katedrálu svatého Petra a Pavla prošel rychle a pak se vydal ve směru do centra. Zaujala ho kavárna, která měla stejný název jako knížka od beatnika Richarda Brautigana, kterého jako puberťák velmi rád četl. Udělali mu populární flat white, ke kávě si dal cheesecake s malinovou polevou. Jak se tak prokusoval koláčem, překvapilo ho, že číšník vážně vypadá trochu jako spisovatel Richard Brautigan. Měl velký světlý knír a blonďaté vlasy mu sahaly až k ramenům. Chvíli si ho prohlížel a pak mu svou domněnku sdělil.

„To nejste první, kdo mi to říká. Ale věřte mi, že to nebyl účel, jeho knihy jsem si přečetl až potom, co jsem tu začal pracovat. Jste tu na kavárenské dovolené?“

„Tak nějak,“ usmál se Štěpán. „Máte nějaký dobrý tip na další kavárny, který nesmím vynechat?“

„Jojo, vydržte, máme tady takový prima letáček. Dělaly ho studentky z fakulty výtvarného umění, taková kavárenská mapa. Ale musíte mi ho zaplatit, protože v Brně ani umělec zadarmo nehrabe.“

„To chápu. Kolik za tu mapku chcete?“

„Kolik dáte?“

„Stovku?“

„Dvě?“ smlouval Brautiganův dvojník.

„No tak jo. Rád podpořím místní umění,“ řekl a koupil si mapku. Dopíjel kávu a dílo studoval. Na mapě chyběla všechna vyhlášená místa, kde on jako student pařil. Všechno to trošku vypadalo jako mapa hipster kaváren, kde budou sedět lumbersexuálové a dívky v květovaných topech, šátcích a špercích z bahna a trávy. Žádné punkové garáže, kam šli pařit po jedné ze studentských konferencí.

Bylo to ale hezky nakreslené, tak trochu komiksově, takže to prostě bral jako suvenýr. Poté se ještě chvíli procházel a nakonec se vydal čekat na hotel. Půl hodiny před osmou seděl netrpělivě v lobby a čekal, jestli se jeho zamračená vysněná dívka objeví.

Pak se mu zdálo, že ji zahlédl. Vyběhl před hotel a rozhlížel se a najednou ji spatřil. Že by si to rozmyslela? Šla kolem hotelu a klidně ho přešla?

„Karličko, tady,“ zakřičel a rozběhl se za ní. „Ty jsi to přešla?“ zeptal se hloupě.

„Ne,“ zamračila se na něj. „Ale sraz máme až za dvacet minut a holky nemají chodit první. Tak jsem se šla ještě projít, chápeš.“

„Já už na tebe ale čekám od půl osmý, tak jsi první nepřišla. Vlastně co, od půl osmý, já přijel už ve čtyři. Tak vlastně čekám už od čtyř.“

„No dobře. Co chceš dělat?“

„V první řadě by sis možná mohla odložit tu tašku do pokoje, ať se s ní netáhneme. A potom si dáme někde večeři, jestli jsi ještě nejedla.“

„Včera jsem jedla dost. Dneska už jíst nepotřebuji,“ zamračila se a vrazila mu do ruky tašku.

„To jsou kecy, půjdeme na jídlo.“

„Tak jo.“

Poté co odložili Karliččiny věci a vyšli do víru města, Štěpán začal googlit nějakou hezkou restauraci, ale Karlička mu zadržela ruku.

„Zapomeň na to. Psal jsi, že ti tady mám dělat průvodkyni, takže půjdeme na místa, která zde navštěvuju já, chudá studentka.“

„Aha… Takže budeme večeřet kebab?“

„Jak jsi to uhodl?“ zamračila se a zvedla jedno obočí.

„Už jsem v Brně párkrát na studentský akci byl.“

„Jo. Dáme si kebab, koupíme si piva a půjdeme si sednout do Lužánek.“

A jak řekla, tak se stalo. Prošli se k významnému brněnskému parku Lužánky, koupili si cestou kebab a několik piv a sedli si na trávu. Štěpán očekával, že budou kolem smažky, ale nikde nikdo. Hodnou chvíli si povídali a Karlička se překvapivě víc smála, než mračila. Štěpán pořád přemýšlel, jak to má zaonačit a dívku políbit. Když řekla, že je jí zima a že by měli jít do klubu na koncert, Štěpán chytil příležitost za pačesy, dívku objal, políbil a řekl: „Víš, že máš ten nejhezčí mrač na světě?“

„Cože? Jaký mrač?“

„No jak je úsměv, tak opak od úsměvu, jsem myslel.“

„Ty jsi ale zlej,“ zamračila se.

„To byl kompliment,“ dodal rychle.

„Jo aha, tak jo díky,“ vyhrkla překvapeně a polibek mu vrátila.

„Karlo, nemáš nějaký drobný?“ přerušil romantiku hašišák, který se vedle nich zničehonic vynořil. Štěpán si povzdychl a počkal, až Karlička vyhrabe peněženku a vysype tomu divnému týpkovi její obsah do ruky. Už ani nekomentoval tu absurditu, že všichni znají všechny. Štěpán se neptal, jak je možné, že Karlička zná takovou spodinu a ihned jako hašišák odešel, navázal tam, kde předtím přestali.

A tak měla Štěpánova dovolená happyend. Možná by se nakonec slušelo a patřilo říct: A tak žili šťastně až do smrti, ale to bohužel ještě nevíme, protože se celý příběh přeci jen odehrál letos.