Třicetistupňová vedra a stojatý vzduch nelákaly k ničemu jinému, než aby člověk vyrazil k vodě. Jenže většina pražských koupališť už zezelenala a jako člověk, který si s chlórem moc nerozumí, mi moc variant nezbylo. Když se mě zeptala kolegyně Lenka, jestli s ní nechci jít po práci na paddleboardy do Žlutých lázní, sportovního a relaxačního areálu u Vltavy, moc jsem neváhala. Nikdy jsem tam nebyla a podle fotek je to asi celkem hezké místo. Je tady ale jedno velké ALE.

Vltavu jsem nikdy neměla ráda. Ať si Bedřich Smetana říká, co chce, za mě je to ošklivá, zlá řeka. Ubližovala mi od malička. Když mi bylo pět let, chodili jsme se koupat k vranské přehradě, kde řeka bývá docela klidná. Měla jsem nové růžové plavky s puntíky a prstýnek s labutí. Dostala jsem ho k narozeninám a pořád sem si s ním přejížděla po prsteníčku sem a tam. Třeba se proměním v labuť, nebo se stane nějaké jiné kouzlo. Ale nestalo se nic. Prstýnek mi ve vodě sklouznul z ruky a už patřil Vltavě, nikoliv mě. Plakala jsem, protože to byl můj první, vysněný prstýnek a poté už jsem žádný nikdy nechtěla.

Vltava mi vzala také spolužáka Emila, který se utopil pod jezem na Zlaté Koruně, když jsme před lety sjížděli Vltavu se školou. Je sice pravda, že jsme před jízdou měli pivo, ale nikdo z nás opilý nebyl. Vltava si Emila vybrala, stáhla ho pod vodu, utopila ve válci a pak vyplivla jeho tělo, duši si nechala. Emil byl moje platonická láska a Vltava mi ho sebrala dřív, než jsem ho stihla zaujmout svými, v té době skoro žádnými, půvaby.

Tahle zlá řeka také před lety sebrala domov velké části mých kamarádů, kteří bydlí v bytovkách dole u řeky. Přihnala se, bez pozvání, bez upozornění a vzala s sebou všechny domy, které jí stály v cestě. Do dneška si vzpomínám na vyklízení trosek a na to bahno všude kolem. Není proto divu, že mezi sebou nemáme hezký vztah a pěkně to mezi námi vře.

Když jsem lezla na paddleboard, byla jsem vyděšená. Slyšela jsem řeku, jak kolem mě ševelí, jak se vlní a šeptá, jak je ráda, že jsme se opět setkali. „Už jsi dospělá,“ opakovala jsem si nahlas a hladila hladinu pádlem. „Řeka nemluví, řeka není živý tvor.“

Po chvíli se mi podařilo uklidnit se a začala jsem si jízdu užívat. Pádlovaly jsme k branickému mostu a Lenka na mě sice chvílemi čekala, ale pak ji moje pomalá jízda přestala bavit a zmizela mi ze zorného pole. Kolem mě se proháněli skifaři a já se snažila držet u břehu, abych se s někým nenabourala. Kochala jsem se okolím a přemýšlela nad tím, jak hezky se dneska asi opálím a jak skvěle budu vypadat na zítřejší firemní grilovačce. Třeba si toho Luboš všimne.

V ten okamžik kolem mě projel motorový člun, zvedly se vlny, můj paddleboard se zakymácel a já padala do vody. Objala mě ledová náruč Vltavy a já cítila tisíce malých jehliček, jak mě bodají po celém těle. Trvalo to snad celou věčnost, než jsem vystrčila hlavu zpět nad hladinu. Byla jsem z té ledové vody tak vyděšená, že jsem nebyla schopná se vyškrabat na prkno zpět a musela doplout k mělčině.

Když jsem konečně nohama dosáhla na dno, udělala jsem pár kroků, abych měla dostatečnou oporu. A v tu chvíli jsem si o něco odřela nohu. To jsem celá já! Ve chvíli, kdy už jsem skoro zachráněná, si ještě přivodím tetanus. Hystericky jsem proto sáhla pod vodu, abych se podívala, jestli je to kus plechu, nebo jen ostrý kámen, abych měla v duši klid. Vltava po povodních není tak blátivá, protože dravý proud koryto vymlel, díky čemuž je poměrně čistá. I tak jsem se ale otřásla, když jsem do rukou brala ostrý předmět a cítila okolní slizké cosi.

Kámen. Byl to ostrý špičatý kámen, na jehož konci byl navlečený nějaký kroužek. Co to je? Sundala jsem ho a prohlížela si ho. Vypadal jako malý dětský prstýnek s nějakým zvířátkem… S labutí. Co když je to můj prsten? V jednu chvíli se mi úplně zatajil dech. Stát by se to přeci mohlo, když jsem ho ztratila před lety ve Vraném, proud řeky ho mohl odnést až sem, do Braníka. A Vltava se mi možná chtěla omluvit za všechna příkoří, tak mě odtáhla sem a vrátila mi můj prsten. Protože tím to všechno začalo. 

I když mám poměrně malé ruce a štíhlé prsty, prstýnek pětiletého děvčátka si stěží navleču. Na prsty na noze mi ale padl jak ulitý a tam ho určitě neztratím. Sedla jsem si na paddleboard a pádlovala vsedě, protože další koupání už jsem riskovat nechtěla. Skifaři zmizeli, asi jim skončil trénink, po Lence taky nebylo ani památky. Snad mě nehledá!

Pádlovala jsem zpátky, ale nemohla jsem najít molo, na kterém jsme na paddleboardy nastupovaly. To jsem blázen… Rozhodla jsem se, že zastavím u nejbližšího mola a ke stánku dojdu pěšky. U travnatého pobřeží se opalovaly pouze dámy, kolem sebe měly proutěné koše se svačinami a já si připadala, jako na natáčení nějakého filmu.

„Prosím vás, nevíte, kde se tady půjčují paddleboardy?“ zeptala jsem se jedné z dam.

„Co prosím?“ zamračila se jedna z nich.

„No půjčovna loděk, šlapadel a paddleboardů…“

„Lodičky se tady nepůjčují, možná u Vyšehradu,“ zakroutila hlavou paní a druhá jí přitakala. „Ale pokud potřebujete převézt, můžete přívozem.“

„Ne, já… Chci jen vrátit tady to prkno. Měl by tady ve Žlutých lázních někde být stánek, kde je půjčují.“

„No tak to ovšem vysvětluje mnohé!“ usmála se žena a jemně se plácla do čela. „Tady jste v Modrých lázních, Žluté jsou vedle, tímto směrem,“ mávla rukou.

„Aha, to jsem ani netušila, že vedle Žlutých jsou nějaké Modré. Moc vám děkuji,“ usmála jsem se na ni, poděkovala a odešla. Bloudila jsem areálem a vůbec jsem to tady nepoznávala. Je možné, že jsem odplula tak daleko a ocitla se v jiných lázních? Možná je to něco nového, nějaké retro lázně. Všude kolem stály dřevěné budky, převlékárny jako ze starých filmů. Po deseti minutách bloudění jsem našla pouze jeden stánek, ale s občerstvením. Voněly z něho vdolečky, které vypadaly mnohem lákavěji než všechny trdelníky světa. Až se zbavím toho prkna, musím se sem vrátit i s peněženkou.

„Dejte si vdoleček, slečno,“ volala na mě asi dvanáctiletá dívka, která asi pomáhala s prodejem matce.

„Určitě se sem vrátím, ale nemám s sebou teď peníze,“ pokrčila jsem omluvně rameny.

„Račte prosím jeden zdarma ochutnat,“ uklonila se dívka a jeden vdoleček mi podala. Nadšeně jsem se do něj zakousla a zalilo mě blaho. Aspoň něco z toho dne mám… Paddleboard jsem měla vracet v půl sedmé a to už asi dávno bylo, takže nějaké zpozdné mě nemine.

Za chvíli jsme došla k plotu, který pravděpodobně odděloval Modré lázně od Žlutých. Ach jo, tak já se tam vážně snad nedostanu! Na tohle by ale měli v půjčovně upozorňovat, že se může stát, že omylem dojedete do jiných lázní. A u brány mi určitě budou dělat obstrukce, že mě s tím prknem nepustí ven. Chvíli jsem si lámala hlavu, co s tím udělám a nakonec jsem se rozhodla, že sejdu zpátky k vodě, naskočím na paddleboard a pojedu po proudu zpátky. Půjčovna je holt ještě asi o pár desítek metrů dál.

Sedla jsem si na prkno a pádlovala o kousek dál. Za pár minutek jsem spatřila druhé molo. Seděl na něm postarší pán s výrazným vousem, který na sobě kupodivu měl sako. Nohavice vyhrnuté ke kolenům, vedle sebe polobotky a ráchal si nohy ve vodě.

„Dobrý den, pane, to už jsou Žluté lázně?“

„Pročpak? Na slunění už je kapánek pozdě, ne? Co nevidět se začne stmívat.“

„Nechci se slunit. Chci vrátit paddleboard a jít domů,“ pokrčila jsem rameny. Začínala mi být zima a trochu jsem se obávala toho, jak se mi všichni vysmějí, že jsem se zvládla ztratit na takovém kousku pobřeží.

„To máte smůlu. Jste tu ve špatný čas,“ usmál se a prohrábl si prsty výrazný vous.

„Ve špatný čas? A co mám jako dělat?“

„Musíte tu zůstat se mnou.“

„To nemůžu, musím domů,“ vyděsila jsem se a rozhodla se, že raději rychle zmizím, než mě ten divný chlap odtáhne někam pryč. Začala jsem rukama pádlovat, co to šlo, ale muž se začal hlasitě smát.

„Mně neutečete,“ smál se a skočil rychle do vody, jen to žbluňklo. Zrychlila jsem, ruce mi po hladině klouzaly jako nůž v másle. Najednou jsem ucítila, jak mě něco chytilo za zápěstí a stáhlo pod vodu. Ledové ruce Vltavy mi sevřely hrdlo, začalo mi pískat v uších a nořila jsem se čím dál tím hlouběji. Po zhruba minutě jsem se rozhodla zadržování dechu vzdát a otevřít pusu. Čekala jsem na ten děsivý pocit, kdy vdechnu vodu do plic a pomalu ze mě začne vyprchávat život. Ale nic se nestalo.

„Tady je vzduch? Já můžu dýchat pod vodou?“ vykřikla jsem a několikrát se radostně nadechla.

„Ale houby, neumíte dýchat pod vodou“ mávl rukou muž, sundal si polobotky, položil je na kámen a začal je leštit. „Tady jsme v jeskyni, pod Vltavou. Když se pořádně zaposloucháte, ucítíte vibrace, jak pár metrů od nás projíždí metro.“

Jeskyně byla poměrně úzká nudle, bůhvíjak dlouhá. V té tmě jsem vůbec nic neviděla, jen jsem rozeznávala obrysy. Jeskyně pod Vltavou? Vedle metra? Místo, ve kterém bydlí vagabundi, kteří zde tiše vraždí ztracené ženy?

„To si jako hrajete na vodníka nebo co?“ řekla jsem rozčileně, protože mi strach tonoucího přilil obrovské množství adrenalinu do žil.

„Já si na nic nehraju. Můžu být klidně vodník, když budu chtít. Stejně tak, jako můžu sedět na molu a opalovat se.“

„Co se mnou chcete provést, dát si moji dušičku do hrníčku, nebo co?“ vykřikla jsem.

„Vůbec ne,“ rozesmál se. „Žádné dušičky nesbírám. Jen si vždycky s každým tonoucím rád popovídám, než nadejde jeho čas. To víte, jsem tu pořád tak sám. Jsem Antonín a jsem pověřený úklidem.“

„Takže vy jste mě stáhl pod vodu, abyste si pokecal, a pak mě dorazíte?“

„Vůbec ne, vy se utopíte sama,“ usmál se a dál si leštil boty. Takže je to psychopat, který se mě bude snažit donutit k tomu, abych se sama utopila. Co to je vůbec za úchylku, donutit někoho k sebevraždě a dívat se na to? O tom jsem v životě neslyšela. Musím přemýšlet, přemýšlet, přemýšlet… Jenže to se snadno řekne a těžko udělá. Protože mě nic nenapadlo, rozhodla jsem udržovat konverzaci a hrát o čas.

„Vaše práce je uklízet, co tedy uklízíte?“

„Já uklízím lidský nepořádek,“ potřásl hlavou. „Jsem specialista na úklid veškerého harampádí, co sem do řeky lidé naházejí. No a sem tam se taky musím postarat o ty utopence, kteří mi sem padají.“

„Jak postarat?“

„Nu to víte, lidské tělo je perfektní hnojivo. Pod Vyšehradem máme kompostárnu, tam tělo zahrabu pod bahno a řasy a po jeho rozkladu pak odevzdávám zeminu zemědělcům, kteří pěstují chaluhy a další bylinky, ty se pak prodávají na trzích.“

„Na trzích?“

„Mezi Žofínem a Střeleckým ostrovem. Tam jsou trhy každý čtvrtek a úterý ráno,“ zachechtal se. „Ale život tady ve Vltavě vás asi pranic nezajímá, že?“

„Právě že jo. Takže vaší prací je kompostovat utopené lidi… To bylo vaše vysněné povolání?“

„To se dědí z generace na generaci,“ usmál se znovu. „Ale nemusím kompostovat všechny. Některá těla vyhodím na břeh o pár set metrů dál, aby sem náhodou nepřišli potápěči hledat. Kdyby se ztratilo moc těl, bylo by to podezřelé. Takhle to udržujeme v rovnováze.“

„Aha,“ pokrčila jsem rameny a přemýšlela, co dále. Muž si právě dočistil boty a začal se převlékat. Asi nosil slušný oděv pro lidi nad hladinou a v jeskyni se oblékl do domácího, pohodlnějšího. „A proč jste mě sem dolů stáhnul?“

„Už jste bloudila moc dlouho, cestu už nenajdete, to je vyloučeno. Jak říkám, mohl jsem počkat a pak vás rovnou zkompostovat, ale to bych si nepokecal. Co to děláte za sport? Utopence s takovým prknem tu mám poprvé.“

„Paddleboard. Je to docela sranda, člověk si stoupne na prkno a pádluje ve stoje, jako trosečník. A to že bloudím, je důvod mě stáhnout pod vodu?“

„Jojo.“

Magor, úchyl. Konečně se mi za zády podařilo nahmatat kus uvolněného kamene, vzít ho do ruky a mrštit s ním po vodníkovi. Neřekla jsem ani slovo a rozeběhla se tunelem dál. Neviděla jsem víc než dvacet centimetrů před sebe, tak jsem raději běžela s rukou nataženou, abych případně nenabourala. Po několika minutách jsem se zastavila a zaposlouchala se. Z dálky bylo slyšet Antonínovo prozpěvování, hlas se neblížil. Uklízeč mě nepronásleduje. Proč asi? Ví, že je chodba slepá? Třeba se tudy dá nějak dostat do metra.

Položila jsem hlavu na stěnu a opatrně se sunula dopředu. Kéž by se mi podařilo zachytit ty vibrace a najít nějakou díru. V metru už bych mu snad uprchla snadno. Pokud by mě ovšem nezabil elektrický proud, ono to asi nebude taková sranda jako ve filmech. Z dálky se ozvalo uklízečovo zahalekání. „Čas vypršel, odtud už se nedostaneš.“

Opět jsem přidala do kroku, dokud jsem nezaslechla jemné syčení. Had. Vyděšeně jsem vykřikla. Když jsou tady hadi, možná tady budou i krysy! Prokristapána, co se to děje?

„Nekřič, ženská,“ zasyčel had a naštvaně začal spílat. „To nemůžu mít chvilku klidu ani tady? Antonínovi tolerujeme ledacos, ale tohle už překračuje všechny meze. Copak vám nic nevysvětlil?“

„Co mi nevysvětlil?“

„No že tvůj čas přeci už vypršel. Že nemá smysl utíkat. Antonín je tu od toho, aby ti pomohl přečkat poslední chvilky v klidu, beze strachu!“

„Jak to myslíš, poslední chvilky?“ Psychopat v jeskyni se ještě vysvětlit dá, ale mluvící had? Třeba je to všechno jenom sen. Co když si uvědomím, že to je sen? Dostanu se potom odsud? Co když třeba dvakrát zatleskám nebo ťuknu do stěny? Probudím se?

„No, když se člověk topí, má dvě možnosti. Buď najde cestu nahoru a zachrání se, nebo ztratí cestu a putuje dolů. Když se ztratí, Antonín ho vezme sem, aby nám tady nepanikařil a nerušil ryby. A pak ho rovnou zkompostuje.“

„Takže tohle je iluze? Sním?“

„Topíš se,“ zasyčel a vzdaloval se pryč.

„Počkej,“ křičela jsem za ním. „Přece musí existovat nějaká cesta, jak se dostat zpátky nad hladinu.“

„Leda tak labutí píseň,“ ozvalo se z dálky a had zmizel. Sedla jsem si na zem a objala si rukou kolena. Tak tohle je konec? Můj mozek si z nedostatku kyslíku vytvořil záchytnou jeskyni pod Vltavou, aby tělo netrpělo a necítilo bolest? Ale proč mi sem přihrál zrovna takového úchyla jako je Antonín? To si před smrtí nemůžu popovídat s někým normálním, sympatickým? Mám já to ale smůlu.

Tak tohle je konec, Vltavo. Teď ti zazpívám svou labutí píseň. Na to bych ale neměla mít na noze prstýnek s labutí, ne? Z plna hrdla jsem se nadechla, sundala si prsten a kolem se rozprostřela černočerná tma.

——-

 „Teda, vám to ale trvalo, než jste se probrala,“ vydechl úlevně skifař, který byl pravděpodobně svědkem mého pádu a asi i mým zachráncem. „Na chvíli jsme se bál, že jste snad utopená! Vy neumíte plavat?“

„Umím,“ zachraptěla jsem, „jen mě překvapilo, jak je ta voda ledová, v takovém vedru.“

„Řeky jsou studené i ve vedru. Jestli chcete teplou vodu, běžte do Podolí.“

„Ne, to ne, já nesnáším chlórovanou vodu. Tady je to fajn. Jsem v pohodě.“

„Dobře, tak ale dávejte bacha, my když trénujeme, tak zas tak kolem sebe moc nekoukáme, to byla spíš náhoda, že jsem vás viděl, protože se teprve rozcvičuju.“

„Dám pozor,“ usmála jsem se. „Díky za pomoc.“

„Co vyvádíš,“ řvala z dálky Lenka a mířila k molu. „Málem jsem z tebe měla infarkt. Spadneš si pod vodu a takovou dobu se nevynoříš? Vždyť to byly nejmíň tři minuty!“

„Tři minuty?“

„Přišlo mi to jako celá věčnost,“ křičela vyčítavě. „Nebo to máš nějaký natrénovaný a jen si balila toho skifaře? Vždyť vypadá tak na patnáct.“

 „No jo no, nezvládla jsem to,“ pokrčila jsem rameny a sáhla si do kapsy, abych vysypala kamení, co mě tam škrábalo.

Když jsem ruku vytáhla z kapsy, oněměla jsem úžasem. V dlani jsem držela starý dětský prstýnek s labutí.