Zbyňkův nový život začal rozvodem. Když skončilo soudní stání a jeho žena šťastně odcházela, jemu bylo do pláče. Od jejich sňatku totiž uběhly teprve tři roky. Se Simonou se brali po roce známosti, než se narodil Jiřík, protože o pět let starší Zbyněk si přál rodinu se vším všudy. Simoně nečekané těhotenství příliš po chuti nebylo, v pětadvaceti měla pocit, že na to má ještě spoustu času a navíc se bála, jaký vliv by to mohlo mít na její modelčí tělo. Tedy – modelingu se nevěnovala profesionálně, během střední si takto přivydělávala, a když zájem opadl, objevila sociální síť Instagram, kde si našla své publikum. Možná i to byl jeden z důvodů, proč na svatbu se Zbyňkem ihned kývla. To budou fotečky na Instáč!
Svatba stála skoro 150 tisíc, naštěstí Simoniny šaty jim zapůjčila zdarma začínající módní návrhářka, která doufala, že přes Simonin instagramový profil získá větší klientelu. Takových položek, které vznikly směnným obchodem, neboli „bártrem“, jak to Simona ráda nazývala, bylo více. Všechno bylo dokonalé, ale strojené. Zbyňka od rána bolela hlava a braly ho křeče od mimických svalů, jak se neustále pitvořil fotografovi. Samotný obřad Simona streamovala svým fanynkám, aby na živo viděly, jak tahle pohádková akce probíhá.
Když konečně skončil obřad i slavnostní oběd a show pro fanynky skončila, Zbyněk se svým svědkem a kamarády začal oslavovat. Oslavoval tak bujaře, že byl už v půl desáté úplně na kaši a usnul dřív, než začal hrát večerní DJ. Už ráno měl sto chutí svatbu anulovat, to když na Instagramu našel svoji fotku, jak spí oblečený s popisem: Tak s novomanžou asi nic nebude #svatebninoc, #zoufalanovomanzelka, #fuckmanzelstvi. Už stihl zjistit, že tomu křížku se říká hashtag a slova za ním spojují určité téma. To na Simonu poprvé zvýšil hlas, aby jí vysvětlil, že tohle je podpásovka a nepřeje si, aby bez jeho vědomí někdo dával takové fotky kamkoliv veřejně.
Jenže Simča začala plakat, že to je její projekt, že ona mu také nekecá do jeho koníčků a že to není fér. Zbyňkovi nezbylo než si nasypat popel na hlavu a omluvit se. Následující měsíce probíhaly v poklidu. Manželka byla sice velmi často nevrlá, ale Zbyněk to bral jako součást těhotenství a snažil se s ní jednat neustále s úsměvem. A to, i když ho nutila, aby jí pomáhal s přípravou fotek na Instagram. Koupili si byt, poměrně nevýhodně, na hypotéku s velmi vysokou úrokovou sazbou. Syn už se přeci musí narodit do vlastního! Byt byl starý a ošklivý, takže Zbyněk každý den po práci boural, zdil, štukoval a obkládal, aby z něj udělal palác. Naštěstí zapojil většinu kamarádů a než se malý Jiříček narodil, stěhovali se do krásně zrekonstruované 3+1 s terasou.
Chlapcovo jméno bylo předmětem tisíce diskuzí. Simona si přála jména jako Sebastián, Aurelián a Tobiáš, které jsou nyní velmi moderní. Zbyněk chtěl pro syna nějaké tradiční jméno, aby se mu doživotně spolužáci nesmáli. Po dlouhém souboji chlapci nakonec dali jméno Jiří po Simonině otci, který zaplatil půlku svatby. Ať už to zní jakkoliv hloupě, aspoň měl výběr jména nějaký ekonomický benefit. Klučina byl klidné dítě, které od narození trpělivě snášelo nakrucování a focení v plínkách od sponzora, naučilo se nebudit při každém pípnutí maminčina iphonu a na povel přestat plakat, aby fotka vypadala dobře i s minimem filtrů.
Zbyněk se snažil každou volnou chvíli strávit s kočárem venku, aby jeho manželka měla nějaký čas pro sebe. Chápal, že je pro ni její vzhled velmi důležitý a snažil se jí to dopřát. To, že je jeho syn neustále někým lajkován na sociálních sítích se mu ale vůbec nelíbilo. Když Jiříček slavil první narozeniny, dort dodalo nejmenované cukrářství, které si z postů opět slibovalo slušnou reklamu. Dort byl sice krásný, ale příšerně hnusný, a protože jeho žena si uždíbla jen za účelem fotky a více si nedala, aby nepřibrala, museli se ho zbavit. Zbyněk nerad vyhazoval jídlo, a proto ho napadlo, že by dort mohl dát bezdomovci, který sedává u nich před kanceláří. To si ale naběhl, o tom, že chtěl nebohého bezdomovce otrávit, slyšel ještě další měsíc.
Zbyněk byl v manželství spokojený, až na přílišnou otevřenost jejich vztahu voyerům z Instagramu, si život užíval. Jeho žena doma udržovala pořádek, zdravě a skvěle vařila a on nosil domů peníze, které sice taktak pokryly hypotéku, poplatky a provozní věci, ale minimálně jednou měsíčně to na společné kino a večeři vyšlo. Zdálo se mu, že i jeho žena je s životem spokojená a nic jí nechybí. Po Jiříčkových prvních narozeninách Simona začala znovu chodit do fitka. Domácí jóga už jí nestačila, měla pocit, že na to, aby její tělo vypadalo stejně jako před těhotenstvím, potřebuje zkušeného odborníka z fitness centra.
„Chceš přeci, aby vedle tebe v létě na Mallorce ležela ženská se sexy postavou a ne nějaký rozplizlý knedlík?“ říkala mu se smíchem.
„Na tobě přeci není nic rozplizlého ani teď! Nevím, co na sobě chceš vylepšovat, ale jestli se díky fitku budeš cítit lépe, určitě tam choď.“
Simona do fitka chodila nejdříve 2x týdně na dvě hodiny, v době oběda. Jiříčka hlídala buď babička, nebo Zbyněk, který pro Jiříčka oběd rád oželel. Jak se léto blížilo, Simona chodila do fitka denně. Nakonec si tam našla i skvělou kamarádku, se kterou občas zašla na skleničku. Zbyněk už z toho začínal být unavený. Každý oběd strávený s Jiříčkem si totiž musel napracovat a čím dál častěji tak chodil domů až kolem osmé večer. Když šla Simona na víno, často usínal a Jiříček do něj nešťastně dloubal prstíčky a říkal Bíbí hop, což znamenalo, že Jiří si chce hrát.
Jedno červnové sobotní odpoledne, když Zbyněk začal usínat na gauči, se rozhodl, že se hecne a půjde si dát někam pivo, i s Jiříčkem.
„Bíbí, půjdeme na pivo, jako dva chlapi, co říkáš?“
„Áááá, hop,“ odpověděl chlapec a bylo rozhodnuto. Zbyněk mu oblékl botičky a klobouček a vydali se do parku, na jejímž okraji se nachází hospůdka s pískovištěm. Posadil syna do písku a s chutí se napil točené dvanáctky. Jiříček zatím mlátil ručičkama do písku a vypadal, že tatínka k zábavě nepotřebuje. Zbyněk si proto objednal ještě jedno pivo, bůhví, kdy se mu zase takhle skvělá příležitost naskytne. Než mu stačila servírka druhé pivo přinést, Jiříček se rozeřval na celé kolo. Při svém pokusu postavit se na nohy a dojít za tatínkem, ho nejistá chůze zradila, spadnul hlavou do písku a teď měl zrníčka všude. Asi mu to nechutnalo.
Zbyněk hned vyskočil a běžel k synovi. Oprášil mu obličej a vymyl pusinku kojeneckou vodou z lahve. Jiříček přestal plakat, líbilo se mu, že tatínek přišel za ním na pískoviště a začal mlátit rukama do písku a vykřikovat brm brm hop.
„Chceš si hrát? Tak jo. Já ti postavím hrad, jo?“
Zbyněk se pustil do práce. Když už měl dvě věže a chystal cimbuří, zahlédl na cestě v parku svou ženu, jak kráčí s nějakým cizím mužem. O tom, že to byl muž, nebylo pochyby, protože takhle svalnatá by žádná kamarádka být nemohla. Sklonil hlavu a schoval se za svůj písečný hrad. Simona toho muže držela za ruku! Vypadalo to, že jí vypráví nějaký vtip, protože se smála na celé kolo. Po chvíli laškování onen neznámý začal jeho ženu líbat. Zbyněk chtěl vykřiknout, ale jeho syn byl rychlejší. Právě si strčil plnou hrst písku do pusy a začal řvát na celé kolo. Simona se otočila jejich směrem, pláč svého dítěte ihned rozeznala, i na dálku. Něco muži naznačila a rychlým krokem přiběhla k pískovišti, muž se urychleně vzdálil. Asi doufala, že ho nezahlédl a bude si myslet, že tam byla sama.
„Zbyňku?“ řekla překvapeně. „Co tady děláš? Snad netaháš naše dítě do hospody?“ přešla do útoku.
„Ano, tahám naše dítě do hospody. Zatímco ty se taháš s nějakým vazounem.“
„Cože, co to vykládáš?“
„Viděl jsem vás, tam mi hlavně nic nevykládej,“ křičel a do toho znovu spustil Jiří, jako siréna.
„Neřvi tady, akorát děsíš malýho! Markéta mi dneska to víno odřekla, tak jsem se šla projít do parku, no a co?“
„Říkal jsem ti, abys to na mě nezkoušela. Viděl jsem, jak jste se líbali, to je ten tvůj trenér z fitka?“
„Když už to musíš vědět,“ zaškaredila se na něj a prohrábla si rukou vlasy, „tak jo, dali jsme to dohromady.“
„A to mi říkáš, v klidu, jen tak?“
„A ty se tomu divíš? Věčně doma chrápeš na gauči, k čemu seš? Jako chlap seš k ničemu!“
„Hlavně, že ty jsi manželka roku!“ odsekl naštvaně. „Chtěl bych vidět tebe, jak denně dřeš a ještě k tomu hlídáš dítě. Jaká by s tebou byla zábava, po takovým zápřahu.“
„Tak sis měl najít líp placenou práci a měli bychom na chůvu,“ dodala jízlivě.
„Já dělám, co můžu. Makám jak šroub a věřím, že povýšení mě brzy nemine. Ale to ty těžko můžeš pochopit. Pokud sis chtěla žít jako zelená vdova, měla sis vzít někoho jinýho.“
„Nebýt Jiříčka a toho, žes mě přemluvil, ať si ho necháme, tak si tě nikdy nevezmu.“
„Počkej,“ řekl Zbyněk vyděšeně. „Přece si nevyčítáš, že Jiříčka máme?“
„Vyčítám si, že ho mám zrovna s tebou!“
„To nebudu poslouchat,“ řekl a chytil plačícího chlapce do náručí a otočil se k ženě zpátky.
„Kam si myslíš, že jdeš?“
„Kam asi?“ odsekl „Domů, vykoupat našeho syna a dát mu večeři. Běž si za tím svým nabíječem a domů už se nevracej.“
„To si teda piš, že už se nevrátím. Ale Jiříčka ti nedám, ten zůstane se mnou.“
„Jasně, protože co bys dávala na svůj Instagram, viď!“
Po dlouhé hádce se oba vrátili domu i se řvoucím Jiříčkem, jindy klidným dítětem. Situace byla natolik vážná, že Simona ani na Instragram nedala žádnou story. Po dvou dnech prakticky beze slov mu Simona oznámila, že se do týdne odstěhuje, ale že nehodlá být sviní a dítě mu půjčí, kdykoliv bude chtít. Zbyněk spolkl poznámku o tom, že si přeci nemusí vlastního syna půjčovat a mlčky celou situaci trpěl. Doufal, že se jeho žena vyřádí, pochopí, že s trenérem to není ono a vrátí se k němu.
Ale bohužel tomu tak nebylo. Po nějaké době Simona podala žádost o rozvod, který se bohužel táhl velmi dlouho. Komplikoval ho zejména fakt, že si Zbyněk nepřál, aby byl jeho syn součástí Instagram byznysu a participoval na miliardě reklam. Po dlouhém sporu mu soud dal za pravdu a Simoně focení syna na Instagram zakázal. A tím začala těžká nenávist mezi exmanžely.
___
Zbyněk odcházel od soudu jako hromádka neštěstí, protože byl na dně. Splácel sám hypotéku, musel Simonu vyplatit z bytu, platil alimenty a snažil se koupit Jiříčkovi vše, co by mohl potřebovat. Když jednoho dne přišel zdrchaný po práci domů a otevřel si flašku whisky, došlo mu, že takhle to dál nejde. Musí se vzpamatovat.
Do firemního intranetu dal hned inzerát, že pronajme pokoj. Jiříčkovu postýlku přestěhoval do ložnice a dětský pokoj vyklidil. Stejně u něj chlapec tráví pouze každý druhý víkend. Postýlka, hračky a všechny jeho věci se bez problému vejdou do ložnice. A on tak aspoň trošku sníží výdaje.
Odpověď mu přišla do dvou dnů, ozval se mu zaměstnanec z technického, kterému všichni říkali Žabák. Zbyněk se trochu zarazil, protože si nebyl jistý, jestli tohohle divného patrona domů chce, ale nakonec mu odpověděl a pozval ho k sobě domů na prohlídku.
„Dobrý den, pane Novotný, pojďte dál,“ pozval Zbyněk nového podnájemníka.
„Můžete mi říkat Žabák, jsem na to zvyklý,“ řekl tiše a jemně stiskl Zbyňkovi ruku. Žabák byl malý, velmi hubený a nosil velké černé brýle. Měl trochu předkus, ale jinak vypadal naprosto normálně. Zbyšek byl proti němu se 190 centimetry obr.
„Tak já myslím, že si můžeme tykat,“ řekl rychle Zbyněk, což Žabák přikývnutím odsouhlasil. „Tak pojď dál, ukážu ti to tady.“ Ukázal mu nově zrekonstruovanou koupelnu, super drahý trendy visutý záchod, který musela zasponzorovat Zbyňkova maminka a velký obývací pokoj s kuchyňským koutem a balkónem.
„Vadí ti, když bych na tom balkóně občas kouřil?“ zeptal se tiše Žabák.
„Jasně, nevadí. Ty kouříš?“
„Ne, jen si občas dám rád v létě vodní dýmku…“
„Aha, to je v pohodě. Já si zase občas v létě rád dám rum a doutník, takže pro to mám pochopení,“ usmál a mrknul na něj. „No a tady je můj pokoj, jednou za 14 dní tady spí můj syn, ale to ti snad vadit nebude?“ ukázal na postýlku pokrytou hračkami.
„Ne, vůbec? Kolik mu je?“ zeptal se rádoby se zájmem Žabák.
„Skoro tři. Jmenuje se Jiří, ale říká si Bíbí.“
„Prima…“
„Máš Instagram?“
„Ne.“
„Super.“
Žabákovi se byt líbil, se Zbyňkem si plácli a do týdne se z nich stali spolubydlící. A všechno se začalo obracet k lepšímu. Zbyňkův rozpočet přestal být tak strašně napjatý, takže začal být schopen si nejen trochu užívat života, ale i něco málo ušetřit. Po více než třech letech začal znovu chodit na svůj milovaný nohejbal a nepřipadat si, jakože by zrovna měl být doma, nebo v práci. Simona mu ze začátku synka půjčovala jen o vybraných víkendech, ale potom, co začal chodit do školky, k tomu začaly přibývat i všední dny.
Jiříček si velmi zamiloval hřiště, které bylo na půli cesty mezi školkou a bytem. Vždycky, když kolem jeli autobusem, dožadoval se, aby vystoupili a šli si tam hrát. Zbyněk ho tam několikrát vzal, protože přeci jen, dítěti bude lépe na hřišti, než v bytě. Na hřišti si sice hrály spíše starší děti, ale Jiříčkovi to nevadilo, ten měl rád jakoukoliv společnost a obklopený dětmi se cítil úplně blaženě. Nejradši měl klouzačku, kterou zvládl sjíždět pořád dokola.
Jednu středu, kdy se opět zastavili na hřišti, musel Zbyněk urgentně dořešit jeden projekt. Nechal Jiříčka u klouzačky, protože věděl, že chlapeček bude nejméně dvacet minut stoprocentně zaujatý jízdou a nikam neuteče. Zbyněk dlouho telefonoval s kolegou, pak začal na mobilu psát e-mail jednomu dodavateli služeb a když už se chystal celý případ uzavřít, ozval se hysterický pláč. Jiříčka zradily nožičky a spadl ze žebříku, po kterém se lezlo na klouzačku. Nic se mu samozřejmě nestalo, protože klouzačka byla nízká a všude byl písek, ale řval jako tur.
Když k němu Zbyněk doběhl, chlapec mezi vzlyky začal půlkou vymyšlených a půlkou opravdových slov vysvětlovat, že spadl dolů a že za to může holčička, která si právě sjela klouzačku.
„Nene,“ vykřikla o něco málo starší holčička. „On leze pomalu jako hlemýžď a řekla jsem mu, ať přidá. A proto spadnul. Sám.“ Děvčátko mluvilo naprosto perfektně, oproti Jiříčkovi, který byl s řečí zatím dost na štíru. To už přiběhla i maminka děvčátka. „Co je? Co jsi provedla?“ křikla přísně.
„Nic, v pořádku,“ vložil se do toho Zbyněk. „Nic se nestalo, syn se nechtěl nechat zahanbit tady tou vaší odvážnou amazonkou, akorát není tak hbitý a mrštný, tak spadl.“
„To mě mrzí,“ usmála se na něj žena. „Tak hlavně, že mu nic není.“
„Vaše dcera krásně mluví. Kolik jí je?“ zeptal se zvědavě Zbyněk.
„Tři a pět měsíců. No myslím, že to je zcela v normě, v tomhle věku. Kolik je vašemu synovi?“
„Tři mu bylo před měsícem, ale mluvit se mu nechce. Občas něco řekne, ale často to nedává smysl.“
„Tak to přijde, až začne chodit do školky,“ usmála se na něj.
„Ale on už tam chodí. A místo toho, aby se učil od ostatních dětí, ostatní děti začínají používat jeho vymyšlená slova.“
„No, tak je asi kreativní a bude z něj umělec,“ smála se dáma. „Je mi to trapné, ale nejste náhodou Zbyněk Svoboda?“
„To sem,“ řekl zaraženě. „Nezlobte se, ale odkud se známe?“
„Vy si mě asi pamatovat nebudete, ale jsem z advokátní kanceláře Černý and Partners, připravovala jsem podklady pro váš rozvod, kolegyně Adama Černého.“
„Aha, tak vy jste advokátka?“
„Ano. Sice jsem zkoušku složila teprve nedávno, ale na vašem případu jsem pracovala jako koncipientka, dělala jsem pár hodin denně i na rodičovské, aby mi nezměknul mozek. Bylo to hodně zajímavé a jen jsem vám chtěla říct, že si vážím toho, že jste se nebál jít proti své exmanželce a zakázal fotografování dítěte na sociální sítě. Dítě tomu nemůže rozumět a za pár let může být pěkně naštvané, že jeho fotografie v plenkách lajkovalo moře lidí.“
„Aha, děkuji. To jsem rád, že nejsem jediný, komu to vadí.“
Zbyněk si na ženu vážně nepamatoval. U soudu měl jiné starosti, než sledovat publikum a i když byla Lucie pohledná, v ten stresující okamžik by přehlédl i Pamelu Anderson. Hodnou chvíli diskutovali o tom, že fotky dětí na sociálních sítí by měly být tabu, alespoň ty, na kterých děti musí pózovat s konkrétní značkou. Když se malá Josefína začala dožadovat večeře, rozhodli se udělat výjimku a koupit dětem něco u stánku.
„Jiříček miluje pizzu,“ svěřil se cestou k občerstvení Zbyněk. „Necháme ho ochutnat jen fakt málokdy, ale dneska můžeme udělat výjimku.“
„Fína je zase na sladké a miluje palačinky,“ dodala Lucie a koupila holčičce palačinku s nutelou. Sedli si ke stánku a ještě hodnou chvíli si povídali, než děti snědly své vysněné dobroty. Zbyněk si nakonec vzal na Lucii kontakt a dohodli se, že se ještě potkají. Když přišel domů, vykoupal Jiříčka, dal ho spát a ještě si hodnou chvíli s Lucií psal.
„Teda, ty se tváříš jak měsíček na hnůj,“ zarazil se Žabák a šel kolem. „Napsala ti Angelina Jolie?“
„Ne,“ rozesmál se Zbyněk. „Nejsem fanoušek těch obřích rtů, to mě děsí. Píše mi mnohem hezčí ženská, kterou jsem dneska potkal v parku.“
„Nedáš si pivo a vodní dýmku? Zrovna jdu na balkón,“ nabídl mu Žabák, ze kterého se pomalu stával docela fajn spolubydlící a kamarád. I Jiříček ho měl rád, protože Žabák uměl žonglovat o chlapeček u toho vždycky radostně tleskal a smál se na celé kolo. Zbyněk přikývl a než Žabák rozpálil uhlíky a roztahal dýmku, slyšel celý dnešní příběh.
„To zní, jako bys byl nějaká celebrita. A jak jsi věděl, že je nezadaná?“
„No, to vlastně nevím, jen předpokládám. Ale asi by mi nedávala číslo, kdyby se se mnou nechtěla vidět, ne? Že jsem rozvedený, to přeci ví.“
„Hm, asi jo,“ zasmál se Žabák. „Jen aby to nebylo jen z hlediska družení dětí, chápeš. Ale kdyby cokoliv, kluka ti rád pohlídám. Nebo půjčím auto.“
„Díky, ale asi to nebude potřeba,“ zasmál se a potáhl si z vodní dýmky.
——
Zbyněk se s Lucií začal scházet pravidelně. Pochopil, že na exmanželku nemá smysl čekat, protože ta se k němu vrátit nechce. Navíc Jiříček s Fínou si spolu rádi hráli a dokonce na něj měla dobrý vliv i v otázce řeči. Po dvou měsících se poprvé sešli sami, Fína byla na víkend u otce, Jiříček u matky. Zbyněk pozval Lucii na večeři, s tím, že by se poté mohli odebrat do kina. Ale během večera jim přišlo zbytečné plýtvat čas kinem, když jsou dnes sami, bez dětí a tak se vydali ke Zbyňkovi domů.
Zbyněk vytáhl z kredence láhev dražšího červeného vína, kterou měl připravenou pro slavnostní situace. Nalil jim do elegantních sklenic, nasypal do misky nachos, polil je dipem z obchoďáku a šel si s Lucií sednout na balkón. Balkón byla nejhezčím místem z celého bytu, protože za domem bylo pouze pole a stráň a nic tak nerušilo výhled. Za strání sice hučela dálnice, ale to se člověk naučí vnímat jako přirozenou součást koloritu.
Přiťukli si a dívali se do tmy. Lucie si položila hlavu na Zbyňkovo rameno a chvíli se jen tak dívali na potemnělé nebe, na kterém se pomalu začaly objevovat hvězdy. Moc jich sice nebylo a ani jeden z nich neznal žádné souhvězdí, pouze Velký vůz, ale i tak to byl krásný okamžik. Zbyněk Lucii začal líbat. Když pro ně nebe i hvězdy přestaly existovat, přesunuli se do ložnice.
Zbyněk se cítil skvěle, tak skvěle, jako už dlouho ne. Konečně ho nikdo neurážel, nestresoval, nemusel se přetvařovat, mohl být sám sebou. I Lucie vypadala velmi spokojeně. Zbyněk se po chvíli zvedl, že dojde pro zbytek vína na balkón, a když vstoupil do předsíně, uslyšel šramocení klíče v zámku.
„Sakra, co tady dělá?“ zanadával tiše na Žabáka. „Vždyť má být až do úterka v Rakousku!“ Chňapnul po županu, který visel na věšáku, protože v něm občas chodíval v noci ke vchodu pro pizzu, zabalil se do něj, dal si ruce přísně v bok a chystal si spršku nadávek pro svého spolubydlícího.
„Co tady děláš, měl jsi…“ vychrlil, když se otevřely dveře, ale hned se zarazil. To nebyl Žabák. „Simono?“
„Zbyňku,“ vrhla se mu kolem krku, „můžeš mi odpustit?“
„Co blázníš? Co ti mám odpouštět? Kde je Jiříček? Co je mu? “ řekl vyděšeně, protože první, co ho napadlo, bylo, že něco provedla synovi.
„Nic mu není, Jiříček je u mýho táty, musela jsem ho tam odvézt, protože jsem nechtěla, aby byl u takových scén…“ řekla tiše a pokrčila rameny.
„Jakých scén? Ty jsi mi sem přišla udělat nějakou scénu?“
„Ale ne… Nepřišla. Jen… Uvědomila jsem si, jakou jsem udělala chybu a chtěla bych to napravit, dáš mi ještě šanci?“
„Tohle vážně není vhodná chvíle,“ zašeptal. „Můžeme si promluvit zítra? Je noc…“
„Ale já nemám kde spát!“ zaúpěla a začala plakat. „Odešla jsem od Přemka, je to vůl, teď už to vím…“
„Pššt,“ přiložil si prst na ústa a syknul, „Tady být nemůžeš, to přeci…“
„Přeci nevyhodíš matku svého dítěte na ulici,“ zakřičela a hystericky se opřela o dveře. V ten okamžik z ložnice přišla Lucie s udiveným výrazem. „Co se tady děje?“
„Tak ty už sis za mě našel náhradu?“ řekla Simona překvapeně, protože měla Zbyňka za moulu, který ji vezme bez řečí zpět a ještě jí samou radostí koupí vše, co jí na očích uvidí. „Moment,“ zavětřila. „Někde jsme se viděli.“
„U soudu, při rozvodu. Pracuji v kanceláři Černý and Partners, zastupovali jsme vašeho exmanžela,“ řekla Lucie suše a obrátila se na Zbyňka. „Měl by sis vyměnit zámky, exmanželku jsi vyplatil, s bytem již nemá nic společného.“
„Mám právo mít klíč,“ zuřila Simona a otírala si slzy. „Co kdyby se něco dělo s Jiříčkem? A ty tady klidně spíš se svojí advokátkou? Nechci, aby kluk něčemu takovému přihlížel.“
„Hele, já jsem ti do tvého vztahu taky nemluvil, i když se mi Přemek bůhvíjak nelíbil. Je mi líto, že jste se pohádali, ale nemůžeš si sem jen tak v půlce noci nakráčet a chtít mě zpátky!“
„Jsem nemohla tušit, že už sis někoho nabrnknul. Ještě na jaře si mi brečel do telefonu, že uděláš cokoliv, abych se vrátila,“ zasyčela jedovatě.
„Tak to už neplatí. A teď prosím odejdi, popovídáme si třeba zítra, ale jak vidíš, mám zrovna návštěvu a ty jdeš víc než nevhod.“
„Zbyňku,“ sepnula ruce v prosbu, „ale já nemám kam jít, chápeš? Rozešla jsem se Přemkem, sbalila se a utekla,“ ukázala do chodby za sebe, kde stál o zábradlí opřený elegantní fialový kufr.
„Zavolám ti taxíka a pojedeš k vašim,“ řekl rázně a otočil se, že si dojde pro mobil.
„Počkej! To mi neuděláš! Táta mi to dá sežrat! Víš, jak moc byl proti našemu rozvodu!“ kvílela.
„No a co je mi potom!“ zařval už rozčíleně. Lucie stála a jen beze slova celé scéně přihlížela. Nakonec řekla: „Klidně si promluvte, já můžu jít domů.“
„Ne. Luci, ty nikam v půlce noci nepůjdeš. Udělám ti teda laskavost, Simono a zaplatím ti na dnešní noc hotel. Zítra se můžeme sejít, ale dneska, jak vidíš, jsem zaneprázdněný,“ ukončil diskuzi, zarezervoval a zaplatil exmanželce nejbližší hotel a pomohl jí snést kufry do taxíku.
Když se vrátil zpátky, Lucie seděla na balkóně, v jedné ruce držela skleničku s vínem a druhou si podpírala hlavu. „Tak tohle jsem nečekala a přitom to dnešní rande začalo tak pěkně,“ řekla smutně.
„Ale ne,“ přisedl si k ní a objal ji kolem ramen. „Mrzí mě to, že ses musela se Simonou potkat za takových okolností, fakt jsem nečekal, že si sem tak nakráčí.“
„Vrátíš se k ní?“
„Cože?“
„S rozvodem jsi přece nesouhlasil, čekal jsi, že dostane rozum a vrátí se. Teď máš šanci,“ povzdychla si.
„Ale já už nemám zájem. Teprve teď mi to všechno došlo, když jsem poznal tebe. Že to může být jiný, lepší. Že to má být právě takhle, chápeš? Dokud člověk nemá srovnání, tak si myslí, že se musí držet toho, co má, protože se bojí, že jinak nebude mít nic. Jenže není to pravda.“
„Ale kam půjde, jestli jí ten nový přítel vystěhoval?“
„Třeba k rodičům, ale to ty neřeš. Bůhví, co v tom zase bude za scénu. Možná po mě chce jen víc peněz. A teď se přestaneme bavit o mé exmanželce, máme přece první opravdové rande bez Fíny a Bíbího.“
Lucie ještě chvílí protestovala, ale potom si spolu zapálili doutník, dopili víno a rozjímali na balkóně až do pozdních nočních hodin. Ráno se rozloučili, Lucie jela domů a Zbyněk za svou exmanželkou. Simona byla jako vyměněná. Chovala se k Zbyňkovi hezky, že po něm nic nechce a že ten včerejší exces byl prostě jen zoufalý nápad, který se urodil v její hlavě. S Přemkem to začalo skřípat potom, co Simoně přestaly chodit nabídky od sponzorů na Instagram. Protože najednou neměla čím přispívat do rozpočtu, se k ní Přemek začal chovat úplně jinak. Když neplatí, nebude o ničem rozhodovat. Což se bývalé modelce a večírkové královně nelíbilo.
„Měla jsem Instagram založený na tom, že mám dítě a zároveň svůj život, ve kterým si můžu zajít do fitka, na kosmetiku i za přáteli. Dodávala jsem lidem naději, že se to všechno dá zvládat, chápeš? Od tý doby, co malýho nemůžu ukazovat, přicházím o followery a o peníze.“
„Vždyť se přesedlala na módu, ne?“
„Tam je moc velká konkurence, kterou jsem nedohnala. Ale to je fuk, stejně to nebylo něco, čím by se dalo živit dlouhodobě. Pojedu k našim a zkusím si teď najít nějakou práci.“
Nakonec se rozloučili v celkem přátelském duchu a Simona odjela za rodiči. V úterý se vrátil Žabák z Rakouska a samozřejmě ho zajímalo, jak probíhalo rande. Když mu Zbyněk pověděl o excesu, ke kterému došlo, neubránil se smíchu, i když pak připustil, že je to vlastně víc smutné než veselé.
„Hele, dáš mi na tu Simonu číslo?“ zeptal se z ničeho nic.
„Počkej, snad bys nechtěl dělat do mojí bejvalky?“ vylekal se Zbyněk
„Ne, ale měl bych pro ni práci. Můj známý má e-shop se šperkama a hledají někoho, kdo by jim řídil tady to PR skrz Instagram. Chápeš, oslovovat ty lidi, ty influencery. V tom asi bude mít Simona přehled, ne?“
„No to asi jo,“ pokrčil rameny a nadiktoval mu telefonní číslo.
——-
Když Zbyněk vyzvedl Fínu a Jiříka ze školky, koupil jim po cestě zmrzlinu a zamířili do parku. Měli jít původně do zoologické, ale Lucka se zdržela v práci a to už by jim moc času na procházky kolem zvířat nezbylo. Když se děti houpaly na houpačce, zazvonil Zbyňkovi telefon.
„Ahoj, Simono,“
„Ahoj, mám na tebe takovou prosbu. Mohl by sis vzít Jiříčka na celý příští týden?“
„Jasně, co se děje? Někam jedeš?“
„Mám novou práci,“ usmála se. „A skvělou! Ale potřebuju se trochu rozkoukat a nachystat, proto by se mi hodilo mít víc času sama pro sebe.“
