Když Standa dokončil bakalářské studium, vydal se na toulky po světě. Vždycky patřil mezi kluky, se kterými se moc nikdo nebavil. Měl sice dva skvělé kamarády, ale většinu času spolu pařili hry a na čundr by je nikdy nevytáhl. A on zoufale toužil po nějakém dobrodružství, které prožije na vlastní kůži. Lákalo ho cestování a chtěl zažít takové ty plážové večírky, kde kolem něj budou tančit havajské tanečnice s květinovým věncem kolem krku a kokosy místo podprsenek, projede se na slonovi a sní klokana, najde si kamarády po celém světě a do smrti si budou posílat pohledy a rodinné fotografie. Nejdřív vyrazil na rok na Zéland a pak se vydal na výlet po Asii.

I když potkal spoustu zajímavých lidí, hlubší přátelský nebo jakýkoliv jiný vztah se mu nevázat nepodařilo. V Asii sice popíjel alkohol z kokosu a šel se podívat na exotické tanečnice, ale plážový večírek z amerických filmů na vlastní kůži neprožil.

Seznámil se celkem pěknou servírkou z Německa, která také cestovala po světě, a projeli spolu na motorce velkou část Bali, ale pro dívku byl jen skvělým doprovodem a jednoho dne se sbalila a téměř bez rozloučení odjela domů, do Brém. Standu už Asie stejně nebavila, tak se rozhodl, že by mohl dát šanci Evropě. V Brémách se mu ale nelíbilo, chvíli tam roznášel letáky, žil z ruky do huby a jeho známá z Bali se k němu neznala. Když mu jeden z kolegů povídal o skvělé brigádě ve Francii, neváhal a jel s ním, stříhat víno z vinic. Když bylo víno ostříhané, ještě se po Francii chvíli toulal, ale protože mu kouření hašiše nic neříkalo a mezi nomády, které potkal, byl za nudného šprta, sbalil se a odjel do Anglie, do Birminghamu. Zde začal pracovat jako barman v baru, který vlastnil Čechoslovák, který zaměstnával zásadně krajany a tvrdil, že se do vlasti nevrátí, dokud se Česko a Slovensko znovu nespojí. Ani zde však Standa nebyl spokojený –  pořád totiž nemohl najít to dobrodružství, které se původně do ciziny vydal hledat.

Po třech letech živoření se vrátil do České republiky, a protože neměl ani korunu a s rodiči se rozkmotřil hned po maturitě, využil nabídku babičky Slávky, aby bydlel u ní.  Nájmy za tři roky ve velkých českých městech vylítly do šílených výšin a babička byla za společnost ráda.

„Staníku,“ obejmula ho a políbila na čelo. „Jsem tak ráda, že jsi tady! Panebože, jak už je to dlouho? Alespoň tři roky, viď? Všechny tvoje pohledy mám na lednici!“

„Ahoj babičko,“ usmál se na ni. „Snažil jsem se, co to šlo, ale víš, že na psaní moc nejsem. Kdyby ses tak nebála technologií, mohli jsme si spolu dát Skype, aspoň!“

„Nezačínej s tím, jsem ráda, že zvládnu to internetové bankovnictví! No ještě, že jsi tady! Máš hlad nebo vám v letadle něco dali?“

„Dneska už na těch krátkých letech nic nedávají,“ pokrčil rameny a následoval babičku do kuchyně. „Takže umírám hlady.“

„To je dobře, protože jsem udělala segedín. Měla jsem na něj chuť a od té doby, co má Vlasta od vedle dietu, už nemám pro koho tyhle jídla vařit! No sama bych to jedla týden!“

Standa byl nadšený a plný talíř segedínu do sebe naházel, jako kdyby pořádně nejedl rok. Což byla vlastně skoro pravda.

„Babi, ty máš novou kuchyni?“ rozhlídl se kolem sebe, když si všiml, že staré skřínky zmizely a na nové lince se leskla keramická varná deska.

„No taky jsem na ni šetřila deset let!“ zasmála se. „Vlasta mi sehnala ty řemeslníky, takoví šikovní čmoudíci to byli.“

„Babi, takhle nemůžeš mluvit, to je dneska považováno za rasismus.“

„Ale prosím tě, jim to vůbec nevadilo.“

„Tys je tak oslovovala před nimi?“ zakroutil hlavu a musel se své babičce smát, když si tu situaci představil. „No, to je jedno. Ale stejně to muselo být drahé jak blázen, všechny ty spotřebiče… Ale neboj, budu ti samozřejmě platit nájem. Hned odpoledne zajdu vybrat.“

„Až si najdeš práci, to nespěchá.“

„Já už práci mám, neboj.“

„A to sis našel na dálku? Z toho Birminghamu?“

„Jojo, měli jsme pohovor online.“

„Ty a ten tvůj online,“ mávla babička rukou a postavila před vnoučka kávu a tvarohové koláče. „Ale jak chceš, já mám peněz dostatek. K důchodu si něco přivydělávám věštěním, tak nemám nouzi.“

„Věštěním? Na to dneska ještě někdo věří?“ zaskočilo Standovi a udiveně se podíval na babičku.

„Snad ti to nevadí, rušit tě to nebude. Klienty si beru do toho malého kumbálku v chodbě,“ pokrčila rameny. „Vyklidila jsem ti dědovu starou pracovnu. Ten stoletý stůl a válendu můžeš používat, nebo si pořídit něco nového, to už nechám na tobě.“

„Babi, jsi zlatá, s tím si ale mohla počkat na mě, pomohl bych ti.“

„Prosím tě, vyházela jsem jen papíry a knížky, nic těžkého.“

Standa se se zabydlel velmi rychle. Za roky svého nomádství se naučil vystačit si s  málem a pokoj byl pro něj téměř luxusní. Do práce to měl asi jen dvacet minut autobusem, který stavěl před domem, takže si nemohl na vůbec nic stěžovat. Babičce občas pomohl, když potřebovala, s odvozem do supermarketu, protože kvůli zhoršujícímu se zraku raději přestala řídit, nebo s úklidem. Často utíral prach, protože ten babička ani s brýlemi neviděla. Když jednou bojoval s prachem na televizní stěně, našel mezi knihami zastrčených deset dvoutisícovek.

„Babičko,“ houknul na ní do kuchyně, „na co tady schováváš tak velkou hotovost?“

„To je pro všechny případy, znáš to, na ty banky není spoleh. Kdyby teď všechny do jedné zkrachovaly, tak chci mít aspoň na pohřeb,“ zasmála se a pokrčila rameny.

„To si myslím, že není nutné. Své peníze by sis měla užít a starosti s pohřbem nechat na pozůstalých,“ smál se a vtipkoval, kolik takových skrýší ještě najde. Měli spolu opravdu velmi hezký vztah, oba měli rádi svůj klid, ale čas od času bylo příjemné spolu povečeřet, popovídat si, nebo zajít na nákupy.

Jediné, co mu vadilo, bylo potkávat se s lidmi, kteří chodili za babičkou, aby jim vyložila budoucnost a poradila s životem. Kupodivu to nebyly žádné znuděné důchodkyně, ale nejčastěji lidé ve středním věku, kteří se u ní stavovali po práci, takže se s nimi často srazil ve dveřích. Někteří lidé se často opakovali. Zejména vyzáblá dívka s dredy, se zálibou v neonově barevných šatech, která vždy v ruce nesla proutěný košík místo kabelky. Té nemohlo být příliš přes dvacet. Vždy si s babičkou vypila kafe a pak odcházela s krabičkou koláčů.

„Kdo to byl?“ zeptal se Standa jednou, když se s odcházející dívkou srazil ve dveřích.

„To byla Danča, jedna moje spolupracovnice.“

„Spolupracovnice? Pro ni nevěštíš?“

„Ne, pomáhá mi.“

„Jen, aby tě neokradla. Vypadá, jako jedna z těch hašišaček, které jsem potkával ve Francii. Jsou sladké jako med a nakonec tě jen zneužijí.“

„Ale prosím tě, snad bys nesoudil jen podle vzhledu? Je to milá dívka a mě nevadí, že se obléká výstředně. Bez ní bych to věštění takhle nerozjela.“

„Proč, shání ti snad klienty? Na to nestačí nějaký inzerát? Nebo reklama na Googlu?“

Babička se zasmála, zavrtěla hlavou a místo odpovědi jen mávla rukou. Standa se divil, jak asi taková dívka může pomáhat s věštbami, ale neřešil to. Věděl, že babička se ráda obklopuje mladými lidmi a než se vrátil z cest on, určitě potřebovala něco jako náhradní vnučku. Možná si vybrala tuhle dívku a věnovala jí své věštecké know-how. On to po ní určitě chtít dědit nebude.

Standa pracoval jako obchodník pro jednu farmaceutickou společnost. Zkušenosti s obchodem sice neměl žádné, ale díky cestám po Evropě mluvil plynně anglicky a obstojně se domluvil francouzsky, což se v tomto byznysu hodilo. Práce ho chytla, učil se rychle a chodil domů čím dál později. Jednou, když se vracel v půl desáté po večeři s klientem, zaslechl z babiččina pokoje hlasitý rozhovor. Babička mluvila zastřeným hlasem, divným tónem a děsivě se chichotala. Standa nemohl jinak, než položit ucho na dveře a poslouchat.

„Energie se v tvůj prospěch obrátí, nech se unášet na vlně hedvábí. Na vlně hedvábí zářícím jasnými barvami, fialovou, žlutou a nádechy oranžové!“ duněla babička zastřeným hlasem.

„Nerozumím tomu.“

„Důtka není půtka. Drž se hedvábí a rozluč se s neštěstím. Vydatnou večeří pod rouškem noci oslav nový život.“

„Kde to hedvábí, kterého se mám držet najdu?“

„Vydrž a osud sám ti napoví,“ řekla babička tajemně a muž poděkoval, rozloučil se a zvedl se k odchodu. Standa jen tak tak stihl uskočit od dveří, takže naštěstí neskončil přistižen při činu a s rozbitým nosem, ale na muže, který vyšel z kumbálu i tak hodil provinilý pohled. Chvíli na sebe jen tak zírali a muž, elegantní čtyřicátník v obleku, jehož vizáž kazil jen obří nos, pozdravil a odporoučel se pryč.

Z kumbálku za chvíli vyšla babička. „Ty jsi už tady, Stando? Jestli máš hlad, v troubě je kuře,“ řekla stále ještě zastřeným hlasem.

„Ahoj babičko, děkuji, rád si dám.“

„Tak dobrou chuť. A dobrou noc,“ zachichotala se nepřirozeným hlasem a odešla do svého pokoje. Do postele vždy chodila kolem desáté, i když většinou usínala až kolem půlnoci. Strašně ráda si v posteli četla a od té doby, co jí koupil elektronickou knihu, kde se dají hodně zvětšit písmena, byla v sedmém nebi. Standa se za ní chvíli díval zaraženě, ale pak nad tím divným hlasem mávnul rukou a šel si dát kuře.

Chtěl se babičce za to, že na něj takhle myslela s večeří nějak odvděčit, tak se rozhodl, že uklidí kuchyni, tedy, že setře prach z vršků skříněk. Když se chystal setřít nejvyšší povrch, jen tak tak zachytil sklenici, o kterou hadříkem zavadil. Byla plná hub naložených v nějaké láku. Chvíli si sklenici prohlížel, houby nebyl schopen identifikovat. „Co to ta babička probůh sbírá,“ říkal si v duchu, „vždyť to vypadá jedovatě. Asi nějaké holubinky.“ Nakonec sklenici vrátil zpět s tím, že se babičky zeptá, až se probudí.

„Co by to bylo, houby ve slizu, přeci,“ pokrčila rameny babička, když se ráno potkali u snídaně. „Ty jsi houby sice nikdy rád neměl, ale já je zbožňuju, to přeci víš,“ usmála se na něj.

„Babičko, budeš mít tento čtvrtek nějaké věštění večer? Možná bych si přivedl jednu kamarádku, bydlí daleko a půjdeme do kina… Tak aby nemusela v noci sama jezdit domů,“ vysvětloval.

„Můžeš si samozřejmě přivést, koho chceš a na nic se mě nemusíš ptát. Ve čtvrtek mám nějaké věštění, ale po osmé už tady nikdo nebude a já se pak zavřu do pokoje a budu tiše jak myška. Tak té dívce ani nemusíš říkat, že žiješ s babičkou, klidně jí řekni, že žiješ sám, ať to vypadá lépe,“ zasmála se.

Jenže čtvrteční rande se moc nevyvinulo. Standa pozval na rande Kláru z účtárny. Ze začátku u nich v kanceláři trávil hodně času, než pochopil všechny fakturační procesy a začal odevzdávat ty správné podklady. A protože mu zastávky na účtárně chyběly, jednou se za Klárou stavil jen tak, s banálním problémem, který by vyřešil během chvilky sám. Jen co pro něj Klára rádoby zatoulanou fakturu k zahraniční objednávce našla, pozval jí do kina a na večeři.

Vzal jí do moc hezké restaurace, která měla připomínat Brazílii a karnevalové veselí. Kolem stolů byly velké voliéry s papoušky, kteří řvali na celé kolo a dotvářeli tak příjemnou, rušnou atmosféru, která Standovi připomínala Asii. Z Kláry vypadlo, že se chystá na dovolenou na Zéland a chtěla bych od něj nějaké typy. Standa jí vyprávěl o všech možných destinacích, hned jí poslal různé brožury a informace, které měl v mobilu dostupné a sepisoval tipy, které by se jí mohly hodit. Klára se usmívala, přikyvovala, ale vypadala roztěkaně.

„To je příšerná restaurace,“ kroutila hlavou. „Ti ptáci tak řvou. A ty peříčka tady víří. No snad mi to nepřistane v jídle. Chudáci alergici, pro ty to tady musí být naprosto šílené.“

Standu mrzelo, že se Kláře v restauraci nelíbí, protože to byla jeho srdeční záležitost, navíc to tu nebylo úplně levné. A nedočkal se ani obyčejného děkuji. V kině to bylo ještě horší. Klára nadávala, jak je ta hlavní herečka ošklivá a nosatá, kam se poděly hezké modelky, že je tam moc akce a málo romantiky, popcorn je moc slaný a má z něho špinavé ruce a ta coca-cola chutná jak z prášku. Před kinem začala zívat a prohlašovat jak strašně je z toho blbýho filmu unavená a on věděl, že je to pasé.

„Nechceš jít ještě ke mně na skleničku?“ zeptal se i přes to a automaticky čekal, že Klára řekne, že ne, protože celý večer byl hrozný a vůbec nic se jí nelíbilo.

„No vlastně proč ne? Dneska to byla vážně zábava. Sklenička po tom blbým filmu by vlastně byla strašně fajn. Bydlíš sám?“

„Mám spolubydlící. Ale ta tam teď není,“ řekl, protože se mu nechtělo úplně lhát o tom, že bydlí sám, zvlášť, když to je evidentní, babička má v předsíni boty i kabáty, o tom se těžko mlží.

„Prima.“

Popovezli se kousek autobusem a zbytek došli k bytu pěšky. Standa se rozhodl taxík ani nepokoušet, protože by Klára určitě na něco nadávala, což sice u pěší chůze dělala taky, ale ta byla aspoň zadarmo. Když otevřel dveře bytu, ozvalo se z kumbálu:

„Nejsi hoden štěstí, než pavouci obklopí lože tvé. Je 12:40 a čas se zpomalí, než se z jejich náručí vymaníš,“ zahlaholila babička.

„Ale kdy? Kdy mě konečně ti pavouci osvobodí?“ ozval se mužský hlas.

„Až jinovatka poprvé zmrazí příjezdovou cestu a oblohu zaplaví fialová, růžová a stříbrná.“

„Co to je?“ zeptala se Klára.

„Spolubydlící si asi nechala puštěnou televizi, to neřeš, pojď se posadit do obýváku, zatím to dám do pořádku.“

Klára se rozvalila na sedačce a než se stihla rozkoukat, Standa nenápadně zavřel dveře do chodby a pustil rádio, aby nezaslechli případné věštění a odchod klienta domů. Přiťukli si a napili si červeného.

„Teda, to je ale trpkej hnus,“ otřásla se Klára.

„Mám ti donést něco jinýho?“

„Nene, je to dobrý víno,“ usmála se na něj znuděně a Standa to nechápal. Ona si nejdříve na všechno stěžuje a ve finále je se vším spokojená. Takže to, že se tváří, jako kdyby byl nejnudnější člověk na celé planetě, může znamenat, že se jí líbí. Rozhodl se, že to riskne. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Pomaličku si přisedával a opatrně se opíral o Klářinu nohu. Když se nebránila, zkusil jí políbit. V ten okamžik se otevřely dveře a do pokoje vtrhla babička.

„Ahoj Stando, dobrý den, slečno,“ řekla nepřirozeným zadýchaným hlasem a zachichotala se. „Jen nemám na rozměnění, vezmu si tady nějaké drobné a mizím. To je už dneska poslední klient, slibuju, pak už budete mít soukromí,“ zachichotala se ještě jednou, vzala si z kredence nějakou obálku a zmizela.

„Co to má znamenat?“ rozčílila se Klára. „To tady provozujete nějaký bordel? Prý spolubydlící! Spíš vyžilá bordelmamá.“

„Ale ne, to není, jak to vypadá,“ zachraňoval situaci Standa.

„To je moje babička, ona je věštkyně, chodí za ní klienti.“

„Já vím, jací klienti chodí v noci. Babička a ještě k tomu věštkyně. To tě nenapadlo nic lepšího? Mě je fuk, jestli je tohle nějaká prasácká sekta, jdu pryč,“ chňapla po kabelce, spěšně si nandala boty a vyběhla z bytu pryč.

Standa za ní neběžel, protože to stejně nemělo cenu. Ona Klára stejně asi nemá smysl pro humor a těžko by jí cokoliv vysvětloval. Flirt nad fakturami asi nebyl flirt a ona ironie, kterou si myslel, že Klára používá, asi nebyla ironie, ale její právě já. No jo, i mistr tesař se někdy utne. Všechno postupně, vždyť se teprve nedávno vrátil z cest. Má skvělou práci a na dobrodružství si může počkat. V prosinci ho čeká vánoční večírek, to by mohla být legrace.

Ráno, když se chystal do práce, se babičky hned musel na celou záležitost zeptat. „Babičko, co to mělo být? To znělo jak z nějakýho filmu!“

„Omlouvám se ti. Vím, že jsi říkal, že ve čtvrtek si někoho přivedeš. Ale tenhle zákazník byl naprosto neodbytný, tak jsem ho radši vzala, než aby otravoval. No a pak jsem nepřemýšlela a prostě vám tam vtrhla. Asi jsem něco pokazila, viď?“ zeptala se omluvně.

„To máš fuk,“ mávnul rukou. „Stejně to nevypadalo moc nadějně, to holka nebyla úplně můj typ,“ rozesmál se a hned babičce vyprávěl, jak o ní Klára prohlásila, že je bordelmamá. Oba se tomu hodnou chvíli smáli a nakonec to Standovi nedalo a zeptal se.

„Babi, jak to tvoje věštění vypadá? Víš, mluvíš takovým jiným hlasem a směješ se tak divně. To máš prostě nějak natrénované?“

„Jasně, že ne, to mluví můj věštecký duch,“ poklepala si po hrudi hrdě.

„Víš, že na tyhle věci nevěřím,“ ucedil Standa.

„Taky tě nenutím, abys to podstupoval. Ale mě to vydělává nějaký ten drobný peníz k důchodu, což není k zahození, to mi věř.“

„Já nevím, přijde mi to děsivé, když se ti sem takhle večer dobývají nějací divní chlápci. Radši ti budu platit vyšší nájem, abys tuhle práci nemusela dělat. Bojím se, že se ti něco stane.“

„Prosím tě, nedělej si se mnou starosti. Danča by mi sem neposlala nikoho nebezpečného, neboj, kontroluje to. Navíc, já bych si připadala úplně zbytečná, kdybych nic nedělala. To věštění je moje hlavní náplň dne, pochop to.“

„Je mi to jasný,“ pokrčil rezignovaně rameny. „Ale dávej na sebe pozor a večer jim radši ani neotvírej.“

——–

Standa se dál věnoval své práci a na trapnou schůzku s Klárou brzy zapomněl. Naštěstí ona sama měla dost rozumu na to, aby historku dále nešířila, i pro ni to asi nebylo příjemné. Standovi se dařilo, začal jezdit na různé konference a služební cesty a užíval si ten pocit, že mu něco jde. Že už konečně není ten nudný student, nebo ten osamocený cestovatel, co sedí vždycky v koutě. Teď byl pan obchodník. Zjistil totiž, že dokáže být okouzlující a žoviální, pokud nasadí pracovní tvář. Jakmile jde do osobní roviny, s přetvářkou už je to horší.

Když se vracel z konference v Ostravě, bylo už skoro devět, a proto ho vyloženě rozčílilo, když viděl, že babička ještě věští. Po chvíli se z pokoje vymotala starší, menší žena, která se zdála být opilá. Babička ji vyprovodila ke dveřím a slabým, divným hláskem Standu pozdravila a zeptala se ho, jak bylo na konferenci.

 „Povyprávím ti to zítra. Je ti dobře?“ zeptal se udiveně, protože mu připadalo, že je babička v nějakém tranzu.

„Jistěže. Věštění unavuje. Jdu si lehnout dřív, než si mě ten obrovský zelený pes všimne.“

„Zelený pes?“ hlesl, ale to už se babička zavírala do svého pokoje a vnuka ignorovala. Standa na to nic neřekl a alespoň vyvětral z chodbičky zápach voňavých svíček a vonných tyčinek. To babiččino věštění ho začalo docela děsit. Co když má vážně nějaké nadpřirozené schopnosti? Hned se za tu myšlenku ale zastyděl. Babička je prostě jen dobrá herečka a vypravěčka, lidi ji mají rádi, chodí se jí svěřovat. O tom to je, nic víc.

Jenže babičce bylo v noci tak špatně, že jí musel odvézt do nemocnice, s akutními zažívacími obtížemi. Nic závažného to nakonec nebylo, ale lékař na pohotovosti si chtěl babičku nechat pár dnů v nemocnici na pozorování. Standa z toho byl špatný a po návratu z práce proto raději vyházel veškeré zbytky jídla, co našel v lednici a snažil se zjistit, čím se babička mohla otrávit. Když se kolem osmé hodiny ozval zvonek, lekl se, jestli si někdo nepřišel pro věštbu. Za dveřmi stála dívka s dredy v neonových šatech.

„Dobrý den, přišla jsem za Slávkou,“ řekla překvapeně.

„Babička je v nemocnici, bohužel se jí udělalo včera špatně, asi se něčím otrávila,“ vysvětlil.

„Aha,“ trhla sebou překvapeně. „To se někdy stává. Ale moje chyba to není! Všechny várky jsou z prověřených míst, i tahle,“ mrkla na něj a podala mu košíček.

„Co to je?“ mrknul vyděšeně dovnitř.

„No houbičky přece! Neříkala vám, že jí pro ně chodím teď já?“

„O čem to mluvíte?“ řekl přísně.

„Aha. Ona to před vámi tají? A já myslela, že jste v pohodě, když jste tři roky zevloval po světě.“

„Jasně, že jsem v pohodě!“ rozčílil se Standa a naštvaně plácnul rukou do futra. „Co mi neřekla?“

„Tak, když vám to neřekla ona, tak já vám taky nic říkat nemůžu,“ pokrčila rameny a chystala se odejít. „Přijdu jindy, teda.“

„Moment,“ zarazil ji. „To přeci není fér, když už něco nakousnete, musíte to dokončit. Vážně mě zajímá, na čem s babičkou pracujete. Nikomu to neřeknu, fakt.“

„Vážně?“

„Nechcete jít dál? Ta krabička s koláči na kuchyňské lince je tam beztak připravená pro vás, že?“

„To asi ano! Zbožňuju ty povidlové rohlíčky, co Slávka chystá.“

„Tak pojďte dál, uvařím vám k tomu kávu.“

„Dobře. Tak já jsem Danča.“

„Standa. Můžeme si tykat?“

Dívka přikývla a následovala Standu do kuchyně. Sedla si ke stolu a on jí zatím připravil kávu a položil před ní pár povidlových rohlíčků.

„Tak skoro, abych začal žárlit, tyhle pro mě babička nedělá,“ zasmál se.

„Protože ty máš prý radši tvaroh. Nezdá se to, ale vím toho hodně,“ oplatila mu úsměv.

„Takže, proč babičce nosíš ty houbičky? A jak ses k tomu dostala?“ řekl klidně a trošku rezignovaně. Došlo mu, že ji od začátku tipoval správně, jako nějakou hašišačku. A babička na to nic neřekla, protože asi tušila, že by se mu to nelíbilo.

„Potkaly jsme se asi před rokem a půl v lese. S kamarády jsme našli místo, kde rostou lysohlávky a tam jsme se potkali s vaší babičkou a zapovídali se. Vysvětlovala mi, co vše se s nimi dá dělat a naučila mě je upravovat. Chodily jsme pak na houby spolu celý podzim, ale poté už to babička vzdala, že prý špatně vidí, tak teď chodím sama a houby jí nosím…“

„Takže ty koláče jsou místo peněz?“

„Ne, to je pozornost, za ty houby mi samozřejmě platí.“

„Takže jsi vlastně drogová dealerka,“ řekl výhružně.

„To teda v žádném případě nejsem,“ rozčilovala se. „Jsem jen houbařka a dodavatelka. Tvoje babička už si ten věštecký elixír míchá sama, s tím já nemám nic společného.“

„Houbaři sbírají houby jako potravu, ne na výrobu drog.“

„Klidně ty houby nasbírám i na smaženici. Studuju mykologii už druhým rokem a byla jsem na praxi v houbařské poradně. Něco o houbách vím.“

„Jasně, zvlášť když babička skončila v nemocnici.“

„Za to ty houby nemůžou, množství je vždycky ošemetný a každý si to musí vyzkoušet sám. To Slávka velmi dobře ví.“

„Takže moje babička se sjede a pak plácá nějaké nesmysly, kterým říká věštba? A lidé jí za to platí a poslouchají? To je úpadek….“

„Ale není. Takhle se to dělá už od pradávna. Slyšel jsi někdy o věštírně v Delfách, ve starém Řecku?“

„Slyšel. Věštkyně Pýthie. Ale to jsou legendy, ne?“

„No úplně legendy to nejsou. Každá věštkyně se nejdříve koupala v nějaké zázračném prameni, pak z jiného zázračného pramene pila a nakonec seděla na trojnožce nad puklinou v zemi, ze které vycházel dým. Ten dým byl otrávený různými plyny a spouštěl halucinace. Věštkyně říkala, co vidí a podle toho se skládaly věštby. A fungovalo to. A co myslíš, jak věštily naše evropské čarodějnice už od středověku?“

„Nelíbí se mi to, ani trochu. Vždyť je to nebezpečné! Už je to stará dáma, drogy ji mohou zabít!“

„Vydělává si tím celý život, to už teď asi nezměníš.“

„Vždyť byla celý život poštovní úřednice.“

„Ale nežila si špatně, ne? Možná právě tady kvůli té bokovce. A fakt si nedělej starost, že se otrávila – vážně to bude asi spíš z jídla, ona je letitá odbornice, dávkovat si to zvládne.“

Danča ještě hodnou chvíli vysvětlovala, jak jejich byznys probíhá, když se ozval zvonek. Za dveřmi stála blondýna ve středním věku s uplakanýma očima. Měla na sobě slušivý kostýmek a drahou kabelku. Celkový dojem rušila jen rudá tvář s černými slzami z rozpatlané řasenky. 

„Udělala jsem všechno, co mi Slávka řekla a teď nevím, co dál. Potřebuji radu, protože jsem v háji,“ chytila dramaticky Standu za ramena a propukla v hystericky plačtivý záchvat.

„Ale Slávka tady není, musíte přijít jindy!“ řekl opatrně, ale žena zavřeštěla a začala mu lomcovat rameny.

„Tak jí zavolejte! Je to životně důležité!“

„To nejde, babička je v nemocnici!“

„Slávka je vaše babička?“ zarazila se žena. „Třeba jste ten věštecký talent po ní podědil! Musíte mi pomoct, já se dnes nemůžu vrátit domů, bez toho aniž bych věděla, co mám dělat! Jde o život! Prosím,“ zhroutila se na zem a na kolenou Standu prosila o pomoc.

„Uklidněte se. Věštit sice neumím, ale můžeme si třeba promluvit…,“ řekl rychle, i když se mu neznámou ženu domů nechtělo zvát ani omylem. To už se ke dveřím blížila Danča, které hlasitý rozhovor neunikl. Blondýna automaticky zamířila do babiččiny věštírny a Standa se neodvážil ji zastavit. „Co budeme dělat?“ zašeptal a otočil se na Danču. „Mám jí nalít víno? Nebo co mám dělat? Co když jde vážně někomu o život?“

„Já nevím. Víš, kde má tvoje babička ten věštecký dryák? Třeba bychom to nějak zvládli taky…“

„Nevím… I když počkej… Nemohla by to být taková sklenice, s naloženými houbami?“

„To bude ono!“ vypískla nadšeně. „Kde jsi ji viděl?“

„V kuchyni, nahoře, na lince. Skočím pro ni,“ rozeběhl se do kuchyně, vylezl na linku a neopatrně stáhnul sklenici dolů. Byla zavařená, ještě nepoužitá, ale co jiného by to mohlo být? Loktem vmáčknul víčko, a když se ozvalo zasyčení, nabral na lžičku obsah a donesl ho Danče. „Kolik toho potřebuješ?“

„Já? Ty jsi její vnuk, ty bys měl věštit!“ pokrčila rameny.

„Ale já o drogách nic nevím,“ zařval šeptem. „Co když mě to zabije? Navíc proti nim celý život bojuju, drogy nesnáším, netoleruju…“

„Pak je čas poznat svého nepřítele,“ hlesla Danča. „Dej si tak jednu lžičku, myslím, že víc toho nebude potřeba. Nevím, jaký má babička recept, ale dává tam myslím i muškátový oříšek, takže to bude síla i v malém množství.“

„Muškátový oříšek? Kuchyňská droga? Panebože…“

Standa se hluboce nadechl, vůbec netušil, proč dělá to, co právě dělá, ale zoufalství v ženiných očích ho donutilo lžičku s věšteckým elixírem spolknout. Danča zatím odnesla skleničky s vínem do věštírny, aby hysterickou ženu uklidnila. Ta do sebe obrátila první skleničku, a když si Standa sedal naproti ní, už pracovala i na druhé, cizí skleničce.

Netušil, jak dlouho bude trvat, než věštecký efekt naskočí, ale věděl, že babička často vykřikuje nějaké nesmysly o barvách, tak se rozhodl této strategie držet.

„Než přistoupíme k samotné věštbě, nechcete mi říct, co se děje? A komu jde o život?“

„Přeci mě! Dala jsem mu nůž na krk, přesně, jak mi Slávka minule radila a vyhrožovala mu, že se s ním rozvedu, když toho nenechá. A on to obrátil proti mně!“

„Co obrátil proti vám?“

„Kompromitující materiály! Vytáhl na světlo ta lechtivá videa. Ale pochopte, bylo mi šestnáct a šlo to jen do zahraničí! Když se to někdo dozví, vyhodí mě ze seriálu, z divadla a už si nikde ani neškrtnu! Co mám dělat? Nemůžu s tím tyranem už nadále být, ale zároveň mě drží v šachu tím stupidním erotickým filmem,“ vřeštěla a mlátila pěstmi do stolu. „Přísahám, že se radši zabiju, než dopustit tohle. Ale řekněte mi, platí, že o mrtvých jen dobře, nebo to na mě praskne i po smrti? Mám dceru v pubertě, tohle se nesmí dozvědět.“

Standa chvíli přemýšlel. Žena mu byla povědomá, pravděpodobně se jedná o nějakou herečku z béčkových seriálů. Měl totiž pocit, že ji sem tam někde zahlédl.

„Uklidněte se. K ničemu takovému nedojde. Pomůžu vám,“ řekl a začal zapalovat svíčky, aby natáhl čas a rozmyslel si, co ženě vlastně řekne. Když zapálil obrovský svícen, který by se skvěle vyjímal v jakémkoliv hollywoodském hororu, začalo se mu zdát, že plamen narůstá do obřích výšin a mění barvy. Několikrát mu oheň olízl bradu, ale nespálil ho. Byl rudý, zelený, fialový a posléze získal jasně modrý nádech.

Otevřely se dveře a vstoupila postava s ženským tělem, ale nelidskou hlavou. Její hlava připomínala něco mezi koněm, zebrou a antilopou a zírala na něj černýma očima, jejichž bělmo bylo hnědé. „Je všechno v pořádku?“ zeptala se zebra. „Nedáte si sendvič?“ řekla a začala zpívat píseň o sendviči na pavlači.

„Co vidíte?“ řekla blondýna dychtivě a upřeně hleděla na Standu.

„Jen zebra nám může nabídnout sendvič, o kterém složila píseň,“ zakroutil Standa hlavou.

„Zebra, sendvič a píseň,“ zakroutila hlavou blondýna. „To mi nestačí. Potřebuji ještě něco, ještě jednu nápovědu,“ usrkla si vína a začala bubnovat prsty o stůl. „Prosím,“ zasyčela a vyplázla na Standu jazyk. Měla opravdu zvláštní jazyk, dlouhý, na konci rozdělený do dvou částí, kterými nezávislé hýbala.

„Hadí jazyk,“ zašeptal Standa, to už ale blondýně zmizely vlasy a po hlavě se jí začali plazit malí hádci, jako kdyby byla Gorgona. „Hadi. Všude hadi a pak zkamení.“

„To je nápad,“ zaradovala se blondýna. „Vy ten talent vážně máte v rodině! Jak jste vůbec mohl vědět, že můj manžel je vášnivý terarista? Zebra. Had. Sendvič. Takže ten pruhovaný had! Ten je jedovatý! To je skvělý nápad. Ty terárka dneska nic nevydrží, že?“ vesele zatleskala, políbila ho na obě tváře, položila před něj dvoutisícovku a vyběhla z pokoje ven. „To bude jeho labutí píseň,“ ozvalo se a pak se za ní zaklaply dveře.

Za chvíli se do místnosti vrátila zebra. „Tak jsi to zvládnul!“ usmála se nadšeně. Světla svíček se na jejích šatech třpytila a vrhala odlesky jako z diskokoule. „Jsi frajer!“ poplácala ho po rameni. „Je ti dobře?“

„Je mi skvěle! Netušil jsem, že věštění je tak jednoduchý!“ zmatenými slovy převyprávěl, co se během věštby dělo a zebra se na něj zaškaredila.

„Takže ta ženská točila porno, její psychopat to používá jako pojistku proti rozvodu a tys jí poradil, ať na něj pustí hady? Ježiš, ten matroš musím zkusit taky,“ řekla a zalovila lžičkou ve sklenici. Standa se smál a říkal, že ho zebry fakt přitahují, zvlášť když mají takové tělo. Danča jen kroutila hlavou a navrhla, že objedná pizzu, když mají ten věštecký večírek.

„Jasně, objednej,“ zachechtal se. „Dneska nás zve Ema,“ zamával jí bankovkou před očima. „Tak tam k tomu přiobjednej ještě nějaký víno,“ posadil se ke stolu v kuchyni a přihnul si z láhve vína, kterého za pár minut věštby stihla nezvaná návštěva vypít skoro čtyři deci.

„Jasně,“ usmála se zebra, vzala si telefon a objednala pizzu a víno online.

V ten okamžik se ozval zvonek. „To bylo hodně rychlý,“ podivil se Standa, ale pak ho napadlo, že možná čas v reálu plyne jinak, než když do sebe nacpete věštecký houbičky. Nepodíval se do kukátka a jen otevřel dveře. Za nimi stál nosatý muž v saku.

„Jdu za Slávkou, můžete mi ji zavolat? Je to akutní,“ pokrčil omluvně rameny a podíval se na.

„Máte domluvenou schůzku?“ zeptal se Standa.

„Nemám, ale…“

„Babička je bohužel nemocná a dnes nevěští,“ snažil se ho zbavit. Za chvíli se za ním objevila zebra a vložila se do hovoru. „Slávčin vnuk vám může také vyvěštit, pokud je váš případ akutní a nemůžete počkat, ale bude to s 50% přirážkou.“

„Cokoliv,“ řekl muž úlevně. „Jen mi prosím pomozte.“

„Tak pojďte dál, Pinocchio,“ mávnul na něj rukou Standa a rozesmál se. Přemýšlel, jestli tento muž celý život tolik lže, když má takový frňák. Pak se zarazil, protože si uvědomil, že ho oslovil tím jménem nahlas a ne jen v duchu a raději to rychle zamluvil. „Posaďte se do věštírny, zebra vám přinese něco k pití a já jsem hned u vás.“

Muž se nezarazil nad Pinocchiem ani nad zebrou a úlevně se svalil do křesla ve věštírně. Danča přinesla dvě skleničky s vínem a nechala dvojici pootevřené dveře, škoda, že bylo do chodby slyšet tak málo.

„Tak povídejte, co se děje tak strašného?“

„No víte, jak mě manželka pořád shazovala, že nemáme peníze a pak jsem dostal v práci tu důtku a hrozilo, že jestli mě vyhodí, budu v obrovských problémech. Vaše babička mi věštila, že mám důtku obrátit ve svůj prospěch, nikoliv však v půtku, naopak že se mám nechat nést na vlně hedvábí. Moje šéfová další den přišla v barevném hedvábném šátku, tak jsem ji pozval na večeři a …“

„A pak domů a bylo po výpovědi?“ domyslel si Standa a díval se na barevné tečky, které poletovaly muži kolem hlavy. Jsou to světlušky, nebo je tak zmatený?

„Tak nějak. Jenže teď… Milada na mě tlačila, že se musím rozvést … Ale já to ženě neřekl ani říct nehodlám. Vždyť ona nejdřív zabije jí a pak mě! Co zabije, umučí mě, to si nedovedete představit.“

„A přitom za nic nemůžete,“ dodal Standa ironicky a natáhl ruku po jedné z těch blikajících teček kolem jeho hlavy. Návštěvník to zaregistroval a překvapeně se na něj podíval.

„Vyčistíte mi auru?“

„Auru? Vypadám snad jako zdravotní sestra? Za hygienu si přeci odpovídáte sám!“ zachechtal se Standa, který neměl ani tušení, co to nějaká aura je. Zapálil vonnou svíčku, zhluboka se nadechl, několikrát mrknul a čekal na znamení. Světýlka kolem mužovy hlavy létala jak zběsilá, narážela do sebe a bojovala spolu.

„Musíte je nechat do sebe narazit a bojovat spolu,“ pronesl a zavolal na zebru, aby jim přišla dolít víno. Hned jak to provedla, napil se, poválel víno po jazyku a podíval se na dveře, které se, až byly z pevného dřeva, vlnily jako pouťová dekorace. „A vlny odnesou všechny vaše potíže.“

„Mám je nechat být? Mám je nechat být, ať se poperou?“

Svíčka zhasla, zasyčela jako výstřel z pistole, když sprinteři vybíhají na trať. Standa zavřel oči a zahlédl sportovce, jak zakopávají, strkají se a pak zahlédl sám sebe, jak stojí v hledišti a směje se.

„Když se dva perou, třetí se směje.“

„Takže mám jít do hospody, počkat, co se bude dít a až přijdu domů, tak bude rozhodnuto?“

„Věštba tak praví.“

„Děkuji, to se mi ulevilo,“ hlesl, hodil na stůl tři tisíce a odporoučel se pryč. To bylo štěstí, protože právě přijel kurýr s pizzou a s vínem. Sedli si do obýváku pod otevřené okno, protože zbytek bytu byl silně cítit vonnými tyčinkami, pojídali pizzu a zapíjeli jí vínem z flašky.

„Teda, já se cítím jako největší pankáč,“ řekl Standa a nahlas se tomu zasmál. „Já, šprt a slušňák, pojídám drogy vlastní babičky a ještě je zapíjím vínem jako přímo z flašky, jako největší barbar.“

„Tak si to můžeme dát do skleniček,“ pokrčila rameny zebra a zasmála se. „Ale to bychom museli umýt ty, co nám zašpinila návštěva. Takže si svoje pankáčské poprvé můžeš užít plnými doušky.“

„Dobře,“ řekl Standa, loknul si vína, chytil Danču za dredy, přitáhl si ji k sobě a políbil jí.

„Co to děláš?“

„Ještě jsem nikdy nelíbal zebru s dredama, to je taky poprvé.“

„Ach jo,“ rozesmála se, ale nijak výrazně se nebránila. Večer pokročil a ať už se večer vyvrbí jakkoliv, ona určitě domů nepůjde. Po chvilce ve vášnivém objetí se vrátili zpět k pizze. Ve flašce zbývaly už jen poslední dva loky a Standovi se začaly klížit oči. Na otázku, jestli to víno může dopít už Danče ani neodpověděl a usnul na podlaze. Nechtěla ho budit, ale zároveň jí nebylo příjemné šmejdit po bytě. Nakonec sundala z gauče polštář, dala mu ho pod hlavu a přikryla ho dekou, kterou našla u televize. Sama si lehla do Standovy postele a usnula.

Standa se ráno probudil brzy a nemohl pohnout krkem. Spaní na zemi se nevyplácí, holt. Ale cítil se skvěle! Tři roky cestuje, aby poznal tu správnou párty a nakonec ji zažije v Česku v bytě vlastní babičky. Teď už se může s klidem věnovat dospělému životu. Musel se tomu všemu pěkně od plic zasmát. Uvařil konvici čaje, k tomu nachystal i kávu, namazal dva chleby se šunkou a vedle nich položil zbytky sladkých rohlíčků ze včerejška. To by mohlo stačit.

Danča se probudila chvilku po něm a už neměla zebří hlavu. Posnídali spolu a bylo to jak z nějakého filmu. Dívka mu vyprávěla zajímavosti o houbách a vše prakticky ukazovala na zbylých rohlíčcích a chlebech.

„A ta houbová vlákna proniknou do kořene,“ řekla a přilepila rohlíček na zbytek chleba se šunkou, „ale tomu stromu to nevadí. Mnoho lidí si myslí, že houby na těch kořenech parazitují, ale naopak, dodávají jim vodu a minerály,“ usmála se a chleba s rohlíčkem si strčila do pusy. „Profitují z toho všichni.“

„Dobře, stačí, ohromila si mě,“ mávnul Standa rukou a rozesmál se. „Věř mi, že na nějakou dobu mi houby stačí.“

„Já bych o nich mohla mluvit hodiny,“ usmála se.

„Tolik času bohužel nemám,“ pokrčil rameny omluvně. „Musím zajet pro babičku do nemocnice, dneska už by jí měli pustit, někdy kolem desáté. Chceš někam hodit?“

„Já mám teď přednášku, na kterou nemusím a povinný seminář až v jednu. Tak co kdybych jela s tebou? Ráda Slávku pozdravím.“

„No klidně, jestli máš čas,“ mrknul na ní Standa, vzal si sako, klíčky od auta a vyrazili. Babička už na ně čekala, sbalená a připravená v nemocenské kantýně, popíjela kávu.

„No babičko,“ zakroutil hlavou Standa, „víš, že káva není dobrá na zažívací obtíže?“

„Ale prd,“ mávla rukou. „Káva je dobrá úplně na všechno. Neznám jediný neduh, kterému by káva nepomohla. Jé, Dančo,“ usmála se na dívku, „ty jsi přijela také, to je milé! To jsem nevěděla, že na tebe má Standa kontakt.“

„Nemá,“ zasmála se a podívala se na Standu. „Vlastně je to celé taková hrozně vtipná historka…“

Danča se Standou babičce vyprávěli události celého večera a babička se tomu hrozně smála, až skoro nemohla popadnout dech.  

„Teď už chápu, proč se ti potom zázračným elixíru tak dobře věští,“ chechtal se Standa.

„Víš, Staníku,“ řekla opatrně babička. „V tý sklenici na skříňce ale opravdu byly houby ve slizu.“

„Jak to myslíš?“ zarazil se.

„Můj věštecký elixír je jinde, velmi dobře schovaný. Tohle byly normální, zavařený houby ve slizu, podle receptu, který dělala už i moje babička. V naší rodině to byla oblíbená pochoutka.“

„Tomu nevěřím,“ zakroutil hlavou Standa, „chceš říct, že…“

„Síla autosugesce…“ zasmála se Danča a chytila Standu kolem ramen. Ten tu informaci ještě chvíli rozdýchával a pak nad tím mávl rukou. Prostě včera zapařil a ať už to bylo, jak to bylo, houby nehouby, byl to skvělý večírek na který jen tak nezapomene.