Tým profesora Ivana Polovodiče, padesátiletého podsaditého muže s prošedivělými hnědými vlasy, netrpělivě čekal ve vesmírné výzkumné stanici ZL1246. O dekádu mladší astrofyzik Luis Fernández Colmenar neustále kontroloval nejen monitory, ale i Ivanovu tvář, která byla pořád jako kámen. Luis to nechápal. Za chvíli budou mít výsledky své několikaleté práce, možná učiní nevídaný objev – a on nevypadá ani vesele, ani nervózně, ani ustaraně. Jak to, že to vždycky nejdál dotáhnou takové sochy? Proč radši není vedoucím skupiny on?
Polovodičův tým přednesl před pěti lety na konferenci v Novém Mexiku důkaz, že objekt POL1905, který objevili ve vesmíru, je červí díra, tunel do jiné galaxie. Tím důkazem byla stříbrná matka, zbytek vesmírné družice, která v červí díře zmizela a o patnáct minut později se vrátila zpět, což výzkumný tým čirou náhodou zdokumentoval.
Následovala vědecká bouře a tisíce pokusů průlet tělesa dírou a zpátky zopakovat. Jenže nikomu se to nepovedlo. V kuloárech se začalo šeptat, že celý pokus byl zmanipulovaný, a Polovodičova pověst utrpěla značné šrámy. Profesor nevypadal sklíčeně, co se o něm říkalo, mu bylo srdečně fuk, zajímala ho pouze věda. Podle všeho neměl rodinu ani přátele a žil ve svém vlastním světě. Protože neměl žádné povědomí o politice a špinavých penězích, bez okolků přijal finanční nabídku známého podnikatele-mafiána Alfreda Fernándeze Serrana, aby ve výzkumu pokračoval. Fernández štědře platil celý výzkum a jeho jedinou podmínkou bylo, aby se součástí týmu stal i jeho syn Luis.
V týmu kromě Polovodiče a Fernándeze pracovala i Pavla Opičková, která nebyla ani nejbystřejší vědkyní, ani oslnivě krásná, ale Polovodič musel dle nového zákona splnit kvótu o počtu žen ve firmě a nechtěl, aby mu do práce někdo mluvil. Opičková byla Polovodičova doktorandka a platonicky se do něj zamilovala. Později ale pochopila, že profesor je pouze ledová kra bez kapky citu, a rozhodla se, že když už ne vztah, vybuduje si přes něj alespoň kariéru.
„Ivane!“ vykřikl fyzik Olaf Eriksson, nejmladší člen týmu, a projel si prsty blonďatou kštici. „Vrací se zpátky. Zvládli jsme to!“
„Tak nám běž uvařit kafe a nezacláněj u těch monitorů,“ vyštěkl na něj Fernández, protože ho naštvalo, že černou tečku uviděl ten klučina jako první. Šestadvacetiletý Olaf, absolvent technické university ve švédském Luleå, se k Polovodičovi dostal v rámci absolventské stáže programu Erasmus. Když stáž skončila, zeptal se Polovodiče, jestli může zůstat, a ten souhlasil s tím, že se Eriksson stane administrativním pracovníkem, který bude reportovat Fernándezovi staršímu.
„Nech ho, ať se dívá,“ řekla klidně Pavla. „Tohle je přece významný moment. Už potřetí se nám podařilo vrátit vesmírné těleso bez poškození zpátky. A navíc jen díky němu jsme přišli na to, že cokoliv většího než stříbrná matka při průletu červí dírou zmizí a pravděpodobně je roztrháno na kousky.“
„To byl omyl,“ zabručel Fernández. „Stejně jako všechny chytrý věci, který tohle děcko vypustí z úst.“
„V pohodě, Pavlo,“ řekl Olaf a usmál se. „Dojdu tam, za těch pár minut se stejně nic nestane.“
Když tým zjistil, jaká je maximální velikost a hmotnost tělesa pro návrat bez poškození, začal hypotézu testovat. Pod Polovodičovým vedením nakonec vytvořili malého průzkumníka, který rozměry odpovídal matce a měl v sobě zabudované nahrávací zařízení. A tento jejich průzkumník, kterému zatím pracovně říkali Ivánek, se právě vracel ze své cesty zpět. Za chvíli se znovu objevil Eriksson a pro každého měl připravený hrníček kávy, i pro inženýra Jussiho Hämäläinena z Rovaniemi, který se právě probudil po náročné noci. Včera totiž obdržel od své ženy rozvodové papíry a udělal to, co každý zkroušený muž. Vytáhl láhev vodky a cíl byl jasný: vypít ji do dna. Ale Olaf mu rozuměl, přece jen je také ze severu, ví, jak to chodí. Jussiho káva proto byla mnohem silnější než ostatní.
Fernández ani nepoděkoval a lokl si kávy. Zrovna vyslal modul, kterému přezdívali Rošťák, aby průzkumníka zachytil a doručil na stanici. Zadal přibližné souřadnice a dopočítával je podle dráhy letu obou předmětů. Za hodinu tady budou. Dopil kávu a usmál se na Ivana, který ťukal tužkou o klávesnici a nepřítomně sledoval monitory. Pak si ale vzpomněl, že usmívat se na Ivana nemá smysl, tak mrknul na Pavlu. Ta si to ale zase vyložila špatně, mrkla na něj a olízla si rty, což mělo pravděpodobně být sexy. Fernández už se raději na nikoho dívat nebude. Ten švédskej floutek ho v jednom kuse vytáčí a chudák Jussi má kocovinu jako na Nový rok. To je teda partička.
Hodina trvala snad sto let a Luis si v hlavě pořád připravoval, co řekne, až bude Ivánka držet v ruce. Když se ozvalo pípnutí ohlašující, že modul je zpět na stanici v dekontaminační komoře, celý tým se vydal do sekce B, aby se na ten zázrak podíval. Rozhozený Španěl si místo termo rukavic oblékl rukavice kuchyňské, a proto jeho první slova, když vytahoval Ivánka z modulu, zněla: „Joder, que caliente!“ Což lze přeložit jako: „To je ale kurva horké.“
Naštěstí nikdo z posádky španělsky neuměl. Tedy až na šestadvacetiletého Švéda, který vydal jakýsi bublavý zvuk, což měl být asi smích. Luis nenápadně pustil Ivánka zpět, vzal si termo rukavice a vytáhl ho znovu. Když se vrátili do řídicího centra, obřadně z průzkumníka vytáhl malou flešku, ale slavnostní moment už byl v čoudu, takže se raději už o žádná vzletná slova nepokoušel. Zastrčil flešku do počítače. „Ivane, tak jdeme na to?“ ohlédl se na vedoucího profesora. „Že se vůbec ptáš,“ zamručel Ivan a zamumlal si česky pod fousy cosi o natvrdlých jižanech.
Na flešce nebyly žádné audio ani video složky. To snad ne! Luisovi zatrnulo. Něco špatně nastavil? Nic se nenahrálo? Nebo to Jussi špatně zkonstruoval? To bude ono. „Jussi,“ zařval na něj. „Tys to podělal, nic tam není.“
„Ale hovno,“ zvedl se Fin a houpavým krokem došel k centrálnímu počítači. „Kamera i mikrofon byly plně funkční, když jsem to před odletem kontroloval. Ale pak jsi to měl v ruce ty.“
„Chceš tím říct, že…“
„Že seš ňouma s prachatým tatínkem.“
„Ty…,“ vrhnul se na něj horkokrevný Luis. Jussi se mu jen s klidem zadíval do očí. „Je tam nějakej textovej dokument, tak se na to podívej, možná tam bude hlášení chyby. Mlátit mě můžeš potom, až budeš mít důkaz. Ale to už budu zase vožralej.“
„Jussi, neblbni, nemůžeš pořád chlastat. Annika ti za to přeci nestojí,“ vložila se do toho Pavla. Jussi po ní hodil zlý pohled a dál už se ke své rodinné situaci nevyjadřoval. Tahle Češka včera popíjela s ním – a teď mu bude dávat kázání? On za to přece nemůže, že s ním nevydržela ani do půl láhve.
Luis kliknul na textový dokument. Na monitoru se objevilo několik stránek plných obrázků. „¿Qué coño es eso?“ vykřikl a chytil se za hlavu.
„To je čínština, ty troubo,“ pronesl Olaf vítězoslavně.
„A že ty jsi nějakej lingvista, co?“
„Jsem studoval jazykovou střední náhodou. Akorát na vejšku mě naši poslali na techniku, že prý filologie je k ničemu.“
„Takže tomu rozumíš?“
„Ne, ale poznal jsem, že to je čínština.“
„Tak drž hubu, když nejsi nápomocnej,“ řekl vztekle Luis a praštil rukou do stolu.
„Hodím to Google Translate…“
„Pánové,“ vstoupil jim do toho profesor Polovodič. „Nic proti Googlu, ale vsadil bych radši na překladatele, ať nedojde k nějaké mýlce. Běžte do jídelny, dejte si pauzu na oběd. Za chvíli za vámi přijdu, až objednám překlad.“
„Ale…,“ řekli Fernández s Erikssonem jednohlasně.
„Poslouchejte nadřízeného,“ odvětil Ivan nezúčastněně, a tak se celý tým odporoučel do jídelny. Ivan si otevřel e-mail, nahrál dokument do přílohy a napsal svému známému Tomovi Wu, majiteli restaurace Červená kachna v Praze. Znali se velmi dobře, Ivan v Tomově restauraci večeřel každý čtvrtek po celých patnáct let, než se dostal sem, na vesmírnou základnu. Vždy vyžadoval stůl v rohu za toaletami, dostatečně daleko od oken – nechtěl, aby na něj číšníci mluvili, a oni už věděli, že mu vždycky mají automaticky přinést nabídku dne a studené nealkoholické pivo.
U stolku za záchody nikdo normální sedět nechtěl – stůl původně sloužil pouze pro personál, aby se číšníci a kuchaři mohli v klidu najíst. Tom Wu ale Ivanovi rád vyhověl a stůl mu na každý čtvrteční večer zarezervoval. Zvláštního hosta si oblíbil a postupem času si k němu vždy na chvíli sedl a pohovořil s ním. Tom rád poslouchal novinky ze světa vědy a techniky a na oplátku vědci dával užitečné rady před cestami na konference do Číny a dalších asijských zemí. Ivan si byl jistý, že mu text ochotně přeloží.
Vydal se za zbytkem týmu do jídelny. K obědu byla prášková kaše s lančmítem a sterilovaná zelenina. Takže vlastně docela prémiový oběd. Fernández starší totiž zastával názor, že dobré jídlo vědeckou mysl ruší. Platil tedy pouze ty nejlevnější pokrmy, které se na stanici daly dopravit. U stolu se vedla vzrušená debata, jak je možné, že jim z červí díry přišlo psaní v čínštině, a ozývaly se také nespokojené hlasy, proč to probůh nemohli dát do Google překladače.
Ivan do sebe pomalu soukal kaši s lančmítem a svému týmu sdělil: „Nedovolím žádné dezinformace. Dokud neobdržíme oficiální překlad, nikdo si nic číst nebude.“
„A co budeme mezitím dělat?“
„Naši práci, Luisi. Pozorovat tu červí díru. Od toho tu přece jsme,“ dodal profesor a znovu zabořil pohled do jídla.
„Dáme si puding?“ vstoupil do diskuse Olaf a Pavla se zvedla, že pro něj dojde.
„Jo, dáme, máme přece co oslavovat. Po pěti letech práce jsme získali textový dokument v čínštině. To je paráda,“ zasmála se ironicky a vytáhla z ledničky mističky s čokoládovým pudingem.
II. Kapitola
Tom Wu měl asi v restauracích pěkný frmol, protože překlad přišel až za tři dny. Polovodičův tým byl vzteky bez sebe, protože díky Googlu už znění mimozemského dopisu mohli znát dávno, alespoň přibližně. Ale Ivan nepovolil. Když ve středu ráno v mailu našel přeložený dopis a srdečné pozdravy od Toma, věděl, že udělal dobře. Tom mu text přeložil do češtiny, Ivanovi tedy nezbylo než text převést ještě do angličtiny. Potom si svolal zbytek týmu a strojeně jim dopis začal číst.
Vážení pozemšťané,
zdravíme z planety Mexabo, galaxie Mexa. Pro komunikaci s vámi jsme vybrali nejběžnější jazyk na vaší planetě a doufáme tedy, že vám tato forma bude vyhovovat. Děkujeme za všechny dary, které jste do naší galaxie zatím poslali, jsou to užitečné věcičky. Jenom ty malé kovové kroužky nám k ničemu nejsou, proto je vracíme zpět. Na tomto konkrétním kroužku jsme našli prostor pro naše sdělení a doufáme, že ho objevíte.
Intergalaktický most jsme před pěti lety postavili, abychom mohli prozkoumat další část vesmíru. Vybrali jsme si vaši planetu, protože jste jednou z 10 galaxií, na kterých naše přístroje předpokládají život. Dary, které jste nám zaslali, jsou toho cenným důkazem.
U některých z nich jsme ale nerozklíčovali, k čemu se využívají. Zveme vás proto k výměně znalostí a zkušeností, na návštěvu do naší galaxie, konkrétně na planetu Mexabo, která by podle našich výpočtů měla podmínkami vyhovovat vaší planetě. Nebudete tak potřebovat žádné tělesné úpravy.
Pokud potřebujete zaslat kosmickou loď, která vás k nám přepraví, zadejte polohu některé z vašich vesmírných stanic, přepravu zajistíme. Těšíme se na vaši návštěvu.
„Nejběžnější jazyk a zvolí čínštinu? Těm tvorům asi fakt šplouchá na maják. Nejpoužívanější je přeci angličtina,“ rozčiloval se Fernández.
„Ve skutečnosti není. Nejvíc lidí na světě mluví čínsky. To je prostě fakt. A to, že se všichni učíme anglicky, abychom se nějak domluvili, je zase věc jiná,“ doplnil Olaf a vítězoslavně se na Luise zašklebil.
„Můžeme jim napsat, že nám to nevyhovuje. V našem týmu převažují Češi, takže by to mohlo být česky,“ dodala Pavla.
„To je pěkná blbost,“ řekl Jussi. „Kdyby to bylo finsky, tak se z toho všichni zblázníte. Já nechci, aby to bylo finsky. Takže mi přijde fér, aby to nebylo ani česky. Ani švédsky. Bavíme se tady anglicky, takže tak.“
„Finové jsou jenom vybledlí Maďaři,“ ucedila Pavla skrz zuby.
„Finové taky mohou pít sami, takže příště nečekej ani panáka, děvenko,“ oplatil jí to Jussi.
„Přestaňte řešit hovadiny. Dokument budeme stejně muset nejdříve předat Mezinárodní organizaci pro výzkum vesmírných civilizací. Bez nich nesmíme udělat nic,“ dodal Ivan svědomitě.
„Ta instituce je už roky zablokovaná kvůli rusko-americkým sporům. Když jim ten dokument odevzdáme, archivují ho a dostanou se k němu až za deset let,“ vykřikl Fernández naštvaně.
„Ne když přidáme urgenci, jako při žádosti o povolení průzkumníka Ivánka,“ řekl Ivan. „To nám přeci potvrdili obratem…“
„Ehm… Nepotvrdili,“ hlesla Pavla.
„Jak to? Bylo tam přeci razítko?“
„Jsem docela dobrá ve photoshopu…“
„Takže jsi mě podvedla? Luisi? Tys o tom věděl?“ rozčiloval se Ivan. Vlastně se ani nerozčiloval. Jen se to snažil napodobit. Ivan se neuměl ani smát, ale ani rozčilovat. Ale okoukal to z televize.
„Lo siento, señor,“ omluvil se Luis. „Jo, já jsem o to Pavlu poprosil. A můj otec s tím souhlasil. Ty totiž neumíš překračovat pravidla. A tady je to nutné.“
„Vždyť mě za to můžou zavřít?“
„Nemůžou,“ dodal Jussi. „Mezinárodní organizace pro výzkum vesmírných civilizací funguje jenom formálně. Jednotlivé státy už ji přestaly podporovat, ve skutečnosti nevykazuje žádnou jinou aktivitu než archivaci. Západoasijská konfederace upustila od podpory jako první, Evropská unie hned poté. Rusové a Američani jsou na kordy a zbytek světa řeší klimatickou krizi. Vesmír teď nikoho moc nezajímá.“
„Proto jsem taky ještě pořád tady na stanici,“ dodal Olaf. „Erasmus mi skončil už před dvěma roky… Ale nikdo teď nemá zájem o to, dostat mě zpátky dolů.“
„Ale… Říkal jsi přeci, že chceš pracovat v mém týmu? Přišla oficiální žádost od tvé univerzity, s doporučením? A přimluvil se i Alfredo…“ Ivan nevěřil svým uším. Oni mu tady všichni lžou?
„Evropská unie přestala Erasmáky podporovat. Řekli mi, že se smím vrátit na Zemi, ale jen když vrátím veškeré stipendium a zaplatím obě cesty. A taky by mi sebrali titul,“ vysvětloval Olaf a krčil přitom rameny.
„Já tomu nevěřím. Alfredo má přeci dost peněz, aby kohokoliv z vás dostal v případě potřeby zpátky dolů, na Zem?“
„Můj otec se skrývá v Lotyšsku. Je na něj vydán zatykač. A na mě ostatně taky,“ pokrčil rameny Luis.
„Jak dlouho už mi tohle všechno tajíte? Jak dlouho už to trvá?“
„Dva roky… Na Zemi došlo k velkým změnám. Nic ti netajíme, ale ty nečteš noviny. Tebe nic nezajímá. Ani jednou ses nezeptal, jak je možné, že už 2 roky nikdo z nás nebyl na dovolené…“ vysvětlila Pavla.
„Jsem tady kvůli výzkumu červí díry, ne kvůli nějakému politikaření na Zemi,“ Ivan zvýšil hlas a uměle bouchnul do stolu. Chtěl svému týmu předvést, jak hodně je naštvaný, aby ho začali konečně podporovat a respektovat.
„Vždyť jo, ve výzkumu budeme pokračovat. Co tady taky jiného můžeme dělat,“ řekla Pavla a zatočila se na židli.
„Ale kde teď seženeme povolení pro intergalaktickou komunikaci?“ zeptal se zkroušeně Ivan.
„Nikde. Nepotřebujeme ho, prostě těm mimozemšťanům odpovíme bez povolení. Stejně to nebudeme moct nikde publikovat, tak nač být formální…“ zívnul Jussi.
„Takže. Jdu těm mimozemšťanům zaslat naší polohu. Ať si pro nás přijedou, když o nás na Zemi už nestojí, co vy na to?“ houkl na posádku Fernández. „Doufám, že s tím nemáš problém, profesore.“
Ivana začala bolet hlava. Nikdy v životě neporušil pravidla. Nechodil na červenou. Nepil alkohol. Nesmál se nevhodným vtipům, neurážel ženy. A teď obelhává zákon. Ale je to opravdu obelhávání zákona, když dozorující instituce formálně nefunguje? Možná je to v krajních případech povolené. Začal si škrábat zápěstí a přikyvoval. „Tak dobře, dobře. Pošli jim tu polohu a požádej je o komunikaci v angličtině.“
Luis přikývl, nahrál na flešku polohu, ke které připojil textový soubor s žádostí a uložil disk do Ivánka. Naprogramoval souřadnice červí díry, neboli intergalaktického mostu a zásilku odeslal. „Tak a je to. Upřímně jsem si myslel, že když uspějeme a přijdeme s nějakým objevem, tak nám třeba dají výjimku a umožní návrat na Zem. Ale tohle je podle posledních událostí daleko lepší varianta.“
„Luisi,“ zašeptal Ivan. „A co Marsovská čtyřka? Za měsíc má startovat první marsovská mise?“
„Zrušili to. Prostředky potřebují jinde.“
Ivan si rozškrábal zápěstí do krve. Pavla to nevydržela a vší silou ho plácla přes ruku. Za chvíli přišel Jussi s láhví vodky.
„Na obsedantně kompulsivní poruchy je nejlepší alkohol. Napij se profesore a ta ruka tě přestane svědit. Věř tomu. Já když se napiju, tak zapomínám, že se rozvádím s tou zatracenou Annikou.“
Ivan se hodnou chvíli bránil, vysvětloval, že on alkohol v životě neměl. U Polovodičů byl alkohol tabu. Nesměl ani rumové pralinky. Ani vánoční rumové koule. Ani špičku s vanilkovým koňakem. A teď si má dát alkohol? Nakonec se nechal přesvědčit, protože v tak stresové situaci ještě nebyl. Ani když ho zdiskreditovali. Na tom mu nezáleželo. Jussi i Pavla si s ním přiťukli. Fernández s Erikssonem si dali radši pivo. Ivan se uchýlil k počítači pro volný čas a pustil se do projíždění magazínů, aby zjistil, co se na Zemi děje.
Nevypadalo to vůbec dobře. Masivní demonstrace, nedostatek vody, padající demokracie, vzrůstající autoritářské režimy, klesající podpora vědy a techniky. Ostatní seděli u stolu, popíjeli a povídali si. Brambůrky sice neměli, ale Pavla alespoň donesla staré křížaly, které křupaly podobně.
„Už se těším, až si pro nás ty mimozemšťani přijedou,“ zasnil se Olaf a hrábl do mísy s křížalami. „Ale řekněte mi jednu věc. Co mysleli těmi dary, co jsme jim měli poslat?“
„Bude to souviset s těmi testy. Před pěti lety chtěl každý červí díru vyzkoušet, tak tam posílali různé průzkumníky. A potom, když prohlásili Polovodiče za podvodníka, už tam házeli jen odpadky.“
„Joder. Utíkáme z jedné planety s ekologickou katastrofou na místo, kam jsme naházeli naše haraburdí. A oni si myslí, že jsou to dary,“ pokřižoval se Luis.
„Už vidím tu situaci, až se nás budou ptát: A k čemu slouží toto rezavé děravé potrubí?“ smála se nahlas Pavla a lila sobě a Jussimu dalšího panáka. Prostorná řídicí místnost sice nebyla určená k posezení a pijatikám, ale bylo jim tam nyní mnohem lépe než v zabedněné jídelně a společenské místnosti. Luis chtěl stejně kontrolovat monitory a čekat na zprávu z daleké galaxie. Pokud to ovšem nebyl vtip a nějaký čínský vědec si z nich nevystřelil. Svou obavu radši nahlas nevyslovil. Červí díra byla fascinující. Opravdu ji někdo vytvořil uměle? A kdy si pro ně asi tak přijedou?
Olaf přinesl Luisovi další pivo a sedl si vedle něj. „Buď na mě milej aspoň dneska, když oslavujeme. Tady jsem ti donesl pivo, tak snad to oceníš.“
„Jo, vždyť tu seď, Erikssone. Budu držet hubu.“
Zhruba po hodině už profesor Polovodič spal na stole u počítače pro volný čas. Jussi seděl vedle Pavly a vytrvale odolával jejím svodům. Luis civěl na monitor. A zase to byl Olaf, kdo si něčeho všiml jako první.
„Sleduj to. Modrá to! Do prdele, podívej, modrá to, teď je to červené!“ Na monitoru, na kterém se promítal obraz z Kaiserova teleskopu, který ukazoval ústí červí díry, se děly divné věci. Ústí několikrát změnilo barvu, dokud nevyčerpalo barevné spektrum. Zatímco dvojice fascinovaně sledovala obrazovku, ozvalo se pípání.
„To je sektor B. Máme návštěvu,“ řekl frajersky Luis a připadal si jako v nějakém filmu. Kdyby tak ještě měl bouchačku nebo mačetu. To by vypadalo dramaticky.
„Tak je jdeme přivítat,“ zvedla se Pavla a chytla Jussiho za ruku. Jussi se jí okamžitě vytrhnul. „Vzbudím profesora.“
Během chvilky pětice scházela do sektoru B a Luis dostal strach. Začal vážně uvažovat nad tím, že zbraň by se mu hodila. Zato Jussi se cítil příjemně v náladě. Kdyby byl doma, sedl by si na balkón a dal by si ještě pár panáků. Pavla cítila, že kdyby do Jussiho nalila ještě něco, určitě by ho dostala. Olaf se těšil na to, že vypadne z téhle díry a užije si nějakou zábavu. Profesor se cítil jako rebel, protože právě vypil panáka, spal na stole a nenahlásil komunikaci s mimozemskou civilizací.
Vesmírná loď už byla napojená na dekontaminační komoru a právě vyrovnávala tlak. Luis dekontaminaci ručně vypnul. Radši. Co kdyby naše desinfekce ty tvory zabila? Potom odemkl dveře a do komory vstoupili dva lidé. Prsatá blondýna v červených jednodílných plavkách a hokejista v červenobílém dresu, jehož obličej zakrývala helma. Pětice na dva příchozí zírala s otevřenou pusou.
„Dobrý den. Doufám, že jsme vás nevyděsili. Vzali jsme si na sebe lidskou podobu, která se nejčastěji objevuje na pozemských fotografiích. Doufali jsme, že vám tak budeme blíže,“ řekla sexy blondýna.
„Ničeho se nemusíte bát,“ dodal hokejista a opřel se o hokejku. Vše je připravené, můžeme se vydat na cestu. Je vše v pořádku? Mluvíme správně po vašem?“
„Ano, jistě,“ řekl Polovodič, který strach neznal. „Jen nás překvapila vaše podoba, takhle se totiž nikdo na veřejnosti neobléká.“
„Podobu samozřejmě změníme podle vašeho přání. Nyní ale pojďte, ať nenecháváme intergalaktický most dlouho zcela otevřený. Neradi bychom, aby se k nám dostal nějaký velký nepořádek, s malými předměty si umíme poradit, ale…“ dodal hokejista.
Luis se zasmál. V duchu se snažil si představit, co je podle těchto mimozemšťanů nepořádek. Pět let jsme jim posílali naše odpadky a oni je k něčemu využívali. Zvláštní.
„Počkejte, nemáme si vzít skafandry?“ zeptal se Olaf.
„Tunel do naší lodi má tlak i teplotu odpovídající průměrným podmínkám na Zemi. Stejně jako Mexabo. Pokud nebudete chtít na jinou planetu, tak nic nepotřebujete,“ řekla blondýna a zmáčkla čudlík vedoucí z dekontaminační komory. Luisovi se zastavilo srdce, protože si představil scénku z filmu, ve kterém člověk vletěl do vzduchoprázdna, sice jen na chvíli, ale šíleně se nafoukl, začaly mu praskat žíly, stříkala z něj krev… Tyto představy však rychle pominuly. Most z dekontaminační komory naštěstí nevedl do vzduchoprázdna, ale do cizí lodi.
Za mostem se nacházela vstupní komora, podobná té jejich dekontaminační, kterou prošli do haly s několika vanami plnými bílé kašovité tekutiny.
„Myslíš, že se před vstupem do jejich lodi musíme koupat? Myslíš, že smrdíme?“ zašeptala Pavla Jussimu do ucha. „Ty možná. Ze mě voní etanol,“ odpověděl Fin a rozchechtal se na celé kolo.
„Výborně, smích,“ řekl hokejista. „Nebyli jsme si jistí, jestli z nás nebudete mít strach. Studovali jsme nějaké materiály ze země, které se nám podařilo zachytit. Zdálo se nám, že máte z jiných galaxií obavy, že s vámi budou chtít vést válku. Ale my jsme vaši přátelé, válku neznáme.“
„To máte dobrý. U nás je válka odpovědí na řešení problémů. Ale spíš by mě zajímalo, co to plave v těch vanách?“ řekl Olaf a podíval se na blondýnu.
„Krupičná kaše,“ řekla stroze.
„Cože?“ uchichtl se Jussi, „tolik toho nesním. Celou vanu? To jste asi spadli z višně.“
„Totiž,“ usmála se blondýna, která jako by vypadla z Pobřežní hlídky, „naše slovníky vychází z různých vašich textů a pro věci, pro které ve vašem jazyce neexistuje slovo, hledají nejbližší shodu. Možná tento výraz není úplně výstižný.“
„Jedná se o speciální látku, která bude při průletu intergalaktickým tunelem chránit vaše tělo před poškozením,“ zahuhlal hokejista přes helmu.
„Chcete říct, že si do těch van máme lehnout? A co se nám stane, když to neuděláme?“ vykřikla Pavla a zděšeně zkřížila ruce na prsou.
„Podle našich výpočtů může dojít k poškození centrální nervové soustavy, trvalé paralýze, poškození statokinetického ústrojí a ztrátě schopnosti přemýšlet. Tekutina bude dodávat vašemu tělu impulsy, které budou signalizovat, že jste stále pouze ve třech rozměrech, ne více, ne méně. Stále budete cítit, kde je nahoře, dole, vlevo i vpravo. I když to během průletu nebude pravda.“
„Jinými slovy, prostě se zblázníme, protože naše slepičí mozečky nepochopí existenci čtvrtého rozměru,“ zasmál se Jussi.
„Nebo chybějící třetí rozměr?“ zeptal se Olaf.
„Přijměte naše omluvy,“ řekla blonďatá kráska. „Bohužel není v našich lingvistických možnostech vám průběh průletu příliš vysvětlit. Prosím, svlékněte si oblečení, vyndejte si všechny kovové předměty z těla a lehněte si do van.“
Jussi se začal smát a rýt do Pavly, že má konečně příležitost ukázat mu svůj slovanský hrudník, který se mu neustále snaží nenápadně prodat, v plné kráse. Pavla ho nazvala finským prasetem a Olaf zasněně zauvažoval, jestli se svlékne i ta kočka v červených plavkách. Fernández byl strachy bez sebe a jen strnule zíral na vany. Ivan si sundal oblečení, pečlivě si ho složil vedle vany, strčil do ní prst a pak tam celý vlezl.
Jako druhá se svlékla Pavla a skočila do vany tak rychle a nenápadně, že si ji nikdo ani nestačil začít dobírat. Jussimu nešel rozepnout pásek a tak kolem vany hodnou chvíli skákal, než se vyvlékl z kalhot. Olaf si do vany lehl s blaženým výrazem, jako kdyby právě přijel do lázní. Luis byl tak nervózní, že si skoro zapomněl vyndat náušnice, naštěstí ho sexy blondýna, připomínající Pamelu Anderson, upozornila.
„A co bude teď? Teď budeme prostě čekat?“ zeptal se Olaf a rukou hladil kaši.
„Ano, teď se ponoříte pod vodu, my vanu hermeticky uzavřeme a po průletu ji zase otevřeme.“
„A jak budeme dýchat?“
„Četli jsme, že lidé vydrží bez kyslíku až 5 minut. Cesta potrvá jen tři. Takže by to neměl být problém,“ řekl hokejista.
„Tres minutos? Me cago en dios!“ zakřičel Luis a zblednul jak stěna.
„Pro tento jazyk nemáme naprogramovaný překladač, omlouváme se,“ řekla blondýna a dodala. „Na lingvistické výměny bude času dost. Právě jsme dorazili k ústí intergalaktického mostu. Nachystejte se prosím, za 30 sekund startujeme.“
Luisovi začaly téct slzy, Olaf se modlil. Pavla byla zaneprázdněná strií, kterou si našla nad levým ňadrem. Kde se tam ksakru vzala? Snad nestárne? Jussi usnul a Ivanovi to bylo fuk. Během chvilky se začínal zavírat poklop nad vanami a pětici pozemšťanů začala tříminutová cesta, která mohla skončit utopením v krupicové kaši.
Ivan Polovodič se cítil nepříjemně, protože neměl rád veřejné lázně a krupicová kaše mu nechutnala. Divný pocit se ale brzy proměnil ve fascinaci. Chvíli cítil, že jeho žaludek je placatý a hlava se mu otáčí o 360 stupňů rychlostí jedné otáčky za sekundu. Ale díky tomu, že kolem něj byla kaše, kterou cítil všude na svém těle, věděl, že je to jen iluze. V další chvílí se mu zdálo, že se mu rozestupují čelisti, prodlužují se kosti a rostou do všech směrů. Poloha kaše se ale neměnila a držela ho proto při vědomí, že vše kolem je iluze. Nejhorší okamžik byl asi volný pád, při kterém si nebyl jistý, kterým směrem padá. Kaše byla důkazem, že dolů.
Před zavřenýma očima se mu náhle objevila žlutá kola s modrým ohraničením a on věděl, že mu dochází kyslík a ztrácí vědomí. I tak se ale dokázal přesvědčit o tom, že pusu prostě neotevře, protože kdyby tu nechutnou krupicovou kaši vdechl, dostal by infarkt. Všechno na okamžik zčernalo. Než ale stačil upadnout do krásně barevných snů, které člověk při nedostatku kyslíku prožívá, ozvalo se cvaknutí a kryt vany se začal otevírat. Ruce blondýny ho vytáhly ven a Ivan cítil, že dostal políček na tvář. Otevřel oči a chtěl poděkovat, to už ale kráska stála u Luise, který měl pusu plnou pěny, kašlal a hysterčil, takže potřeboval asistenci jak krasavice, tak hokejisty. Olaf z vany vylezl sám a usmíval se. Se spolužáky často soutěžil, kdo déle vydrží s hlavou strčenou ve vaně. Tedy většinou nesoutěžil úplně dobrovolně, často mu tam tu hlavu někdo držel, hlavně Per Jansson, který zbožňoval americké vojenské filmy a rád předstíral, že své spolužáky vyslýchá. Díky tomu pro Olafa nebyl žádný problém tři minuty vydržet.
Jussi byl tak vožralej, že celou cestu prospal. A Pavla přemýšlela, jak je možné, že se jí udělala ta strie a přemítala, jestli si náhodou minulý pátek nezapomněla natřít tělo svým speciálním anti aging 30+ krémem, který obsahuje zázračný elastin a kyselinu hyaluronovou. Pomůže jí ta krupicová kaše? Třeba má v sobě také nějaké zázračné látky. Když se nad ní poklop otevřel, hned si kontrolovala, jestli jí strie nezmizela. Bohužel, pořád byla na svém místě.
„Omlouváme se za nepříjemnosti,“ řekl hokejista. „Netušili jsme, že tři minuty bez kyslíku jsou pro lidi problém. Nyní ze sebe prosím setřete zbytek pěny, aby vám nenarušovala prostorové vnímání a oblečte se. Vítáme vás v galaxii Mexa. Za dvě hodiny přistáváme na planetě Mexabo.“
Zaujala vás ukázka? Celou knihu si můžete pořádit například zde.
