2009

Milan přemýšlel nad tím, jestli mu jeho jméno přináší smůlu. Proč je Milan vždycky ten zoufalec, kterého nikdo nechce? Proč se v žádném filmu či knize hlavní hrdina nejmenuje Milan? Kdo se dneska vůbec takhle blbě jmenuje? Když nad tím tak přemýšlel, v jeho věku zas tolik Milanů není. Většinou se tak jmenuje pár kluků, kteří jméno zdědili po otcích, kteří v životě nic nedokázali. Své jméno proto posílají dál, protože doufají, že třeba něco dokáží jejich potomci. Jenže Milanův otec se jmenoval Zdeněk a bůhví, kde na tohle divné jméno s mámou přišli. 

Milan si připadal jako absolutní ztroskotanec, zoufalec, který byl v sedmnácti letech ještě panic a dokonce ani v životě žádnou holku nepolíbil. Byl svým způsobem introvert a do většiny konverzací se nutil, proto možná není divu, že kromě Kamila s Petrem neměl ani příliš blízkých kamarádů. Chodil do čtvrtého ročníku šestiletého gymnázia a jeho třída byla dost tragická. Kluků tam bylo jenom sedm a ještě k tomu za moc nestáli.

Nikola byla jediná holka, se kterou se ze třídy bavil. Prohlašovala o sobě, že je lesba, kouřila startky a nosila číro a černé šaty s řadou kovových přezek. Zásadně se bavila jen s lidmi, kteří nebyli cool a víc času trávila v kavárně vedle školy, než ve škole samotné. S Milanem se dala do řeči kvůli testu z fyziky, na který potřebovala doučit. Setkali se v sedm ráno v kavárně a tři hodiny spolu počítali příklady. Když Milan řešil, kde asi spasí omluvenku, Nikola vytáhla z kapsy vlakové zpožděnky, jistou rukou vypsala pro oba jméno a zpoždění vlaku a vyrazili na test z fyziky. Ten zvládli oba za jedna. Po fyzice však měli hodinu s třídní učitelkou, která se na zpožděnky dívala trochu podezřívavě.

„Krejčí?“ podívala se na Milana, „to mi vysvětlete, kudy jste dnes do školy jel? Neříkejte mi, že ze Strašnic jezdí na Malou stranu vlaky?“

„No, já totiž,“ potil se Milan, kterému nedošlo, že vlaková zpožděnka je u rodilého Pražáka trošku podezřelá.

„Milan spal dneska u mě,“ řekla Nikola nahlas, a když celá třída překvapeně zahučela, jen otráveně zívla. „Šrotili jsme spolu fyziku na test,“ zkrotila své spolužáky, kteří na sebe i tak pobaveně gestikulovali.

Třídní zakroutila hlavou, ale chybějící hodiny do třídnice zapsala jako omluvené. Když v 11:40 zazvonilo a Milan se chystal na oběd, vrazil do něj jeden ze spolužáků se slovy: „Tak to jsi asi taky teplej, když přespáváš u lesbičky, co?“

V Milanovi hrklo a znovu se zapotil, protože za dobrotu na žebrotu, že. Mlčky se doploužil do jídelny, vystál frontu do kantýny a s hrůzou zjistil, že k obědu jsou játra. Nabral si tedy jen salát a polévku, natočil si trochu vody a šel si sednout ke stolu.

Za chvíli si k němu přisedla Nikola, na talíři smažený sýr a hranolky.

„Teda, kde se ti povedlo sehnat smažák s hranolkama? Nebo jim ty příšerný játra už někdo hodil na hlavu?“ řekl závistivě Milan.

„Jsem vegetariánka,“ pokrčila rameny Nikola a ukrojila si kus sýru. „Tohle tady mám pomalu každý druhý den, tady vůbec nemají potuchy o tom, co to je tofu, nebo seitan,“ zasmála se a namotala si vlákno na vidličku.

„To bych chtěl taky…“ zasnil se.

„Není nic jednoduššího, stačí, když to nahlásíš vedoucí kantýny a ona už si tě zapíše.“

„Fakt? Super. Radši třikrát týdně smažák než játra a další blafy, co tu vaří…“

„Hele, díky za tu fyziku. Vím, že jsem tě včera trošku přepadla a v podstatě ti nedala na vybranou. Tak doufám, že ti neva, že jsem dnes řekla, že jsi spal u mě.“

„Nevadí,“

„Ráda bych se ti nějak odvděčila.“

„To nemusíš, v pohodě.“

„No, napadlo mě, že bych tě mohla dát na guest list, takže bys mohl jít zadarmo na náš koncert.“

„Na koncert? Jakej koncert?“

„No mojí kapely…“

„Hraješ v kapele, jo?“

„No jasně, nevšiml sis těch plakátů tady všude po škole? Máme koncerty skoro každej měsíc.“

„A jo, pravda,“ přikývl Milan, ale byl si jistý, že si plakátů určitě nevšiml, a i kdyby ano, dost pravděpodobně by ho to nezajímalo. „Jen si nejsem jistý, kdy ten váš příští koncert vlastně má být?“

„V pátek. Bude prdel. Tak přijdeš?“

„Tak jo. A můžu s sebou někoho vzít?“

„No jasně. Tak mi řekni její jméno, dám ji taky na guest list.“

„No spíš jeho jméno. Vzal bych s sebou Kamila.“

„Jasně,“ spiklenecky na něj mrkla a poplácala ho po rameni. „Věř mi, že zrovna tomuhle dost dobře rozumím. Respekt, že s tím jdeš takhle ven.“

Milan se nadechl, aby Nikole vysvětlil, že Kamil je opravdu jenom kámoš, ale pak vysvětlení spolknul. Byl rád, že se s ním Nikola baví. Když se s ní skamarádí, třeba mu představí nějaké svoje kámošky a on některou z nich sbalí. Chvíli spolu ještě konverzovali o běžných věcech a pak o fyzice, jaké to bylo štěstí, že fyzikářka dala typově úplně stejné příklady, které s Milanem ráno probrali. Pak zazvonilo, tak se oba odebrali zpátky do třídy, na hodinu biologie. Kamil dneska ve škole nebyl, protože byl na matematické olympiádě a Petr loni přestoupil do humanitní třídy, protože přírodovědné obory pro něj nebyly. Jejich přátelství tím ale neskončilo. V béčku si stejně žádný kamarády nenašel, protože jeho přezdívka Smraďoch byla trefná a zápach potu ho prozradil ještě dřív, než se zpoza rohu vynořil. Jako třeba dnes. Petr zamával na Milana a hned k němu přiběhl.

„Čau Mejlo, zajdeme v pátek na pivo do Divadelní?“

„V pátek nemůžu,“ povzdechl Milan.

„Jak to? Jedeš někam s vašima?“

„Ne. Jdu na koncert. Jak má Nikola od nás ze třídy tu kapelu…“

„Kunda v bundě? To jako vážně?“

V ten okamžik Milanovi svitlo. Aha. Ty vulgární kreslené plakáty s dívkou s nohama od sebe, lascivně překryté křivákem. Tak to byly plakáty, které zvou na koncert kapely? Vždycky si myslel, že to je nějaká alternativní sexuální výchova. Ach jo, na co že to vlastně kývnul?

„Tak to přeju příjemnou zábavu, ty feministky tě tam s velkou pravděpodobností vykastrujou,“ zasmál se a vykročil směrem ke své třídě.“

Milan se zděšeně chytil za hlavu a koukal se za odcházejícím Petrem. Chudák kluk. Tlustý nebyl, měl jen pár kilo navíc, ale šíleně se potil, takže si denně chodil na záchod třeba dvakrát převlékat triko. Údajně s tím byl i u doktora, kde mu řekli, že to je součást dospívání. No, když je vám sedmnáct, tak už v žádné zlepšení nevěříte. S hanbou se musel přiznat, že je rád, že už s nimi Petr do třídy nechodí, vždycky se styděl, když nějakou učebnu opouštěli a nově příchozí znechuceně krčili nosy.

Sedl si do lavice, vytáhl si učebnici z dějepisu a začal si v ní číst. Co na tom, že bude vypadat jako šprt, když si to přečte teď, ušetří si čas před testem. Milan měl totiž výbornou paměť, stačilo mu přečíst si učební text dvakrát a vše si zapamatoval. Když vyučující vstoupila do třídy, byl už v půlce kapitoly.

—–

„Jak to myslíš, na koncert?“ koukal na něj udiveně Kamil. „Myslel jsem, že půjdeme jen někam na pivo, zahrajeme si fotbálek a půjdeme k vám na Tekkena?“

„Dneska k nám nemůžeme, táta si prohodil službu, takže měl noční už ve středu a dneska bude večer smrdět doma…“

„Dobře, ale odkdy my chodíme na koncerty? Vždyť je tam hodně lidí a nebaví nás to…“

„Nepředpokládám, že na kapele Kunda v bundě bude zrovna mraky lidí.“

„Cože? Neříkej, že chceš jít na tu praštěnou kapelu, co v ní hraje Nikola?“

„Počkej, ty tu kapelu taky znáš?“ zarazil se Milan a připadal si jako totální ignorant. Pak Kamilovi vyprávěl o tom, jak to celé vzniklo a jak Nikolu doučoval.

„Jak myslíš. Jestli tam chceš jít, tak s tebou půjdu. Ale rozhodně nečekej, že to bude zábava, spíš ne.“

V pátek po škole se Milan dojel domu převléct. Vzal si na sebe černé džíny, které jeho máma nesnášela – měl v nich totiž nohy jako párátka a ona se bála, že přijde do řečí, že syna dostatečně neživí. Ale Milan to neřešil. Nosil to, co nosili ostatní, protože jeho životní motto bylo vybočovat co nejméně z řady. Paradoxně z té řady ale z nějakého důvodu pořád vybočoval a stále se nestal tím třídním oblíbencem. K džínům si oblékl jednoduché modré triko a od sestry, která je právě na ročním studijním pobytu v USA, si tajně půjčil koženou bundu. To, že je dámská, nikdo nepozná a on nebude za úplného mimoně.

S Kamilem se sešli na zastávce tramvaje a vyrazili do klubu. Koncert se konal v bývalém protiatomovém krytu, což mohlo být docela poučné. Když došli k posprejovaným kovovým dveřím, Milanovi začalo být úzko. U vchodu stál pankáč s červeným čírem a roztrhaným trikem, s viditelným piercingem v bradavce.

„Vlezný je vosumdesát, nebo víc, když chcete přispět na kapelu.“

„Jsme na guestlistu, Krejčí a Kus,“ zašeptal.

„Jo, jasně, vy jste ty buzíci od Nikis,“ kývnul hlavou a vytáhl lihovku. „Takže kundu nebo pentagram?“

„Co?“ vykřikl Milan.

„Jestli chceš nakreslit kundu nebo pentagram. Razítka nemám, tak vám na ruku něco nakreslím lihovkou. Chápete, aby bylo jasný, že lístky máte.“

„Tak radši kundu,“ zašeptal tiše Milan, protože mu stále nebylo příjemné taková slova nahlas říkat, ale pentagram nechtěl, protože se bál, že by ho někdo považoval za pošahanýho satanistu, ty nesnášel. Kamilovi to asi bylo jedno, protože neřekl ani popel. Po vstupní proceduře se vydali po točitých schodech do bunkru, kde sice ještě koncert nezačal, ale přes cigaretový kouř už pomalu nebylo vidět. Kamil vypadal vytočeně, tak Milan raději ihned skočil pro pivo, aby ho trochu uklidnil.

„Ty vole, tos mi měl říct, nebral bych si čočky, ale brejle. Tady oslepnu, než ten koncert skončí,“ stěžoval si.

„No tak promiň,“ krčil rameny Milan. „To mě nenapadlo. Hele to pivo je na mě. A nemám koupit ještě panáka? Ať se trochu hodíme do klidu?“

„To by bylo fajn,“ pokrčil rameny a promnul si oči.

Po dvou panácích a v půlce druhého piva začala hrát kapela Kunda v bundě. Sál nebyl plný lidí, ale protože nebyl příliš prostorný a vzdušný, vypadalo to, že je natřískáno.

„Čus pičus, volové,“ přišla Nikola k mikrofonu, položila si na zem pivo a vzala si ze země kytaru. „Díky, že jste přišli na náš koncert, i když je venku pěkný počasí,“ hrábla do strun a začala vybrnkávat nějakou melodii. „Dobrý Járo? Jsem slyšet?“ zavolala na zvukaře a pak se dál věnovala publiku. „Jako první si dáme písničku na rozehřátí: Našla jsem tě v parku,“ zašeptala a začala potichu brnkat. Postupně se k ní přidala druhá kytara, basa, a když do toho vklouzly i bicí, začal pořádný bordel s občasnými výkřiky, které zněly jako „flaška vodky v parku“. Návštěvníci koncertu do sebe začali strkat a jančit a než se kluci vzpamatovali, Kamil byl celý politý pivem. Milana zatím strhl dav do šíleného běhu do kola. Nevěděl, co to znamená, tak jen běžel za nimi a snažil se neupadnout. Poslední akord písničky zazněl jako vysvobození. Milan už nemohl, zakopl a zastavila ho až hrana pódia. Nikola si ho všimla, ukázala na něj zvednutý palec a napila se piva.

„Dobře paříte, kámoši,“ pochválila dav. „Další písničku bych ráda věnovala jednomu člověku, který se nebojí být sám sebou a ignoruje všechny ty povrchní lidi v našem okolí. Milane, tohle je pro tebe. Coming out!“ zařvala a začal další nářez. Milan ale nevnímal, co Nikola říkala, a prchal z kotle pryč, aby ho dav zase nestrhl do ďábelského běhu do kola a zpátky. Stoupl si k záchodům a koncert pozoroval zpovzdálí. Nikola si v té tmě nevšimne, že už nepaří. Zhruba po hodince se kapela začala loučit a Milan se prodral k baru, aby si koupil pivo dřív, než koncert skončí a všichni se sem nahrnou. Nikola zrovna představovala holky z kapely a pak začali hrát poslední kousek. Mezitím se k němu prodral Kamil.

„Ty vole, já tě nesnáším, fakt,“ začal vyšilovat. „Jako fakt nechápu, že si sem chtěl jít, vždyť je to tady děsný! Pálí mě oči, triko mám celý mokrý od piva a ještě mám na hlavě bouli, jak mě někdo v davu majznul. Jen si sáhni,“ řekl a chytil ho za ruku.

„Já si nechci sáhnout,“ bránil se Milan.

„Ne ty vole, to je hustý, uvidíš, jak vlašskej ořech,“ chytil ho za ruku a položil si ji zezadu na hlavu. „Cejtíš to?“

„No jo, fakt…“ řekl Milan a přejel prstem po obří bouli.

„Čau kluci,“ přišla k nim Nikola. „Já vám fandím, jste hustý,“ pokývala hlavou uznale při pohledu na Milana, hladícího Kamilovu hlavu.

„Nee, to není tak,“ bránil se Kamil, ale Milan do něj šťouchnul.

„Hele v pohodě, tady se nemusíš ničeho bát. Já jsem lesba a jsem na to hrdá. Fanys z kapely je zase bisexuálka a taky v pohodě. Tady si fakt na nic nehrajeme. Tak jak se vám ten koncert líbil? Víš, že jste byli první ze třídy, kdo na nás přišel?“

„Fakt?“ řekl Milan a pokýval rádoby pyšně hlavou. „To mám radost.“

„Hele, já si jdu převléct z těch koncertních hadrů, pak zajdeme na panáka, jo?“ mrkla na ně a odešla.

„Milane, ty si fakt kretén, ještě tady z nás dělej buzíky! Já fakt nechápu, co tady děláme. Jestli sis myslel, že tě Nikola představí nějakejm sexy kamarádkám, tak tě vyvedu z omylu. Tahle holka žádný kamarádky nemá, a i kdyby jo, tak rozhodně ne takový, se kterýma by bylo možný si něco začít. Tak čau a naser si,“ strčil do něj jednou rukou a otočil se k odchodu.

„Počkej, přece mě tu nenecháš,“ chytil ho za ruku a snažil se ho zadržet.

„Povídám, že jdu domů, tak mě pusť!“ zařval, vyvlékl se mu a odběhl pryč.

„Problémy v ráji?“ zeptal se bělovlasý pankáč, který šel zrovna kolem. Milan měl chuť mu dát pěstí. Pak si ale uvědomil, že ta písnička, kterou mu Nikola věnovala, se jmenovala Coming out a všechno mu docvaklo. No jo, tohle muselo vypadat jako milenecká hádka, tak se na něj jen usmál a pokývnul. Za chvíli přiběhla Nikola. Měla na sobě to samé, co předtím.

„Promiň, že mi to tak trvalo. Já se vždycky převlíkám sto let. Mám ráda úzký šaty, jenže se zapínáním vzadu mi vždycky musí někdo pomoci, znáš to.“

„Neznám, protože jsem ještě nikomu šaty nezapínal. Ani nerozepínal teda,“ řekl Milan a pak teprve si uvědomil, jakou hovadinu řekl. Nikola se ale rozesmála a řekla:

„Jasný, vždyť já vím, Kamil asi šaty nenosí. Kde vůbec je?“

„Už šel domů, pálily ho oči z čoček.“

„To je měkkouš,“ smála se Nikola. „No nic, pojď na bar, představím tě holkám z kapely, budou čumět, že přišel někdo od nás ze třídy,“ chytila ho za ruku a táhla ho k parketu, kde stály tři holky s půllitry v ruce.

„Tohle je Fanys,“ ukázala na něco, co byla asi dívka, s vlasy na ježka, nagelovanými do prapodivných hřebíků, se zhruba deseti piercingy v celém obličeji. Fanys hrála hlavní kytaru a on si celou dobu myslel, že to je chlap.

„Naše basačka, Týnis,“ ukázala na dívku s arogantním pohledem, která na něj okázale mrkla a pak vyprázdnila půllitr na ex bez zaváhání. „A tohle je Denis,“ ukázala na bubenici, krásnou drobnou blondýnku, která v květovaných šatech vypadala jak éterická víla a kožená bunda se cvočky neměla vůbec šanci tuto ladnost přebít. Do kapely absolutně nezapadala a Milanovi bylo pomalu líto, že si ji za bicíma nevšiml, rád by viděl, jak takové poupátko dokáže udělat tak šílený rámus. Chvíli na ni zíral a pak řekl.

„Těší mě… holky… Byly jste skvělý! Rád bych vás všechny pozval na panáka. Co pijete?“

„Když platíš, tak semafor,“ řekla Fanys a dala mu herdu do zad.

„Semafor?“ řekl překvapeně Milan, protože nevěděl, co to je. „Tak jo, objednám to,“ usmál se a došel k výčepnímu, který do každé ze sklenic nalil zelenou, vaječňák a griotku. Vypadalo to hezky, protože jednotlivé likéry se nesmíchaly a opravdu připomínaly semafor. Milan si vzal od barmana tácek a drinky přinesl holkám. Přiťukli si a napili se.

„Takže ty chodíš s Nikis do třídy, jo?“ zeptala se Fanys. „Jsem slyšela, že tam jsou samý našprtaný hovada a barbíny.“

„Jo, to jsou,“ přikývl Milan. „I Kenové.“

„U nás na strojárně je to vcelku v pohodě. Žádný barbíny, jsem tam jediná holka. Hele támhle jde Robert,“ otočila se. „Roberte, tady jsme!“ mávala na potetovaného vazouna, kterého by se Milan určitě bál, potkat ho v noční tramvaji. Ale Fanys ho vášnivě políbila a začali spolu rozebírat koncert. „To tvoje sólo v Coming out bylo moc rychlý, Denis ti nestačila. Nesmíš ostatním příště zdrhat,“ zhodnotil koncert Robert. „Nebo budeš hrát s clickem a máš po srandě!“ zasmál se a praštil Fanys do zad. Milan se rychle obrátil ke krásné blondýnce.

„Kde ses naučila tak skvěle na bicí?“ usmál se na ní.

„Já toho zatím moc neumím,“ řekla Denis. „Jenže holky potřebovaly bubenici a můj brácha má bicí doma, tak jsem se naučila jednoduchej punk beat a od tý doby s holkama hraju. Ale chodím na hodiny a je to lepší a lepší…“

„Bylo to skvělý, vážně to umíš. Byl to nářez.“

„Díky,“ usmála se na něj a opatrně se napila semaforu. Ostatní už mezitím dopili.

„Dáme cestu do lesa a z lesa?“ řekla Nikola, neboli Nikis.

„Já ne,“ zasmála se Denis. „Já se nedostanu do lesa, aniž bych se pozvracela, takže díky, dneska mi stačí pivo a tenhle semafor.“

„Zní to dost děsivě,“ zachechtal se Milan. „Co to vlastně je?“

„Po každým napití si doliješ pivo zelenou. No, a když máš to pivo zelený, tak jsi v lese. Takže musíš vyjít z lesa, tím pádem po každém napití doléváš pivem, dokud ti to pivo zase nezmění barvu. Většinou potom skončíš vožralej jak prase,“ vysvětlila mu Týnis a prohrábla si vlasy rukou.

„Já bych si les dala,“ zasmála se Nikola. „Koncert byl super, měly bychom to zapít. Jdeš do toho se mnou, Týnis?“

„Jasně,“ řekla arogantní bruneta a opět si prohrábla vlasy rukou.

„Milane?“ otočila se na něj a on zaváhal, ale asi jen pět sekund.

„Dobře.“

„Já ne,“ řekla hned Fanys, chytila Roberta za ruku a mávla na ně. „Jdeme pogovat na ty pankáče, co budou hrát teď. Mají super název, to bude nářez,“ zasmála se a odplula pryč. Skupina se odebrala na bar, kde začala cesta z lesa. Milan věděl, že je docela držák, ale když mu začalo pivo zelenat, cítil, že zelená i v obličeji. Rychle si objednal utopence, aby si něčím zapráskl žaludek a vydržel i cestu z lesa. Nikis si někam odběhla, asi zvracet. Po chvíli se ale vrátila a cestu z lesa dokončila. Týnis ji zvládla taky a Denis je celou dobu povzbuzovala. Milan nakonec z lesa také vyšel, ale cítil se jak uzavřený v sudu. Hlasy k němu pluly z dálky a svět se rozplýval v mlze.

„Víš, že jsi vážně v pohodě?“ dloubla do něj Nikis a zasmála se. „Jsi sice ušetřil osm pětek na vstupným, ale utratil si tu za nás majlant.“

„V poho, mám rád ty vaše bundy,“ zadrmolil a zasmál se. Točila se mu hlava jak blázen a bylo mu na zvracení.

Denis se ho na něco ptala a on zaslechl něco jako poprvé. Nevěděl, na co se ho ptala, tak ji odvětil, že je panic a že ještě v životě od holky nedostal ani pusu.

„Ptala jsem se, jestli jsi na našem koncertě poprvé,“ pípla Denis.

„Ale tak co by se taky líbal s holkou, když je na kluky,“ pokrčila rameny Nikis. „Nebo tě to mrzí, žes to nezkusil?“

„Jo, ty vole jasně, mrzí,“ zadrmolil a podíval se na Denis.

„V poho, tak to napravíme,“ řekla Nikis, přitáhla si Milana k sobě a nacpala mu jazyk do pusy. Chvíli ho líbala a pak ho odstrčila. „Mi nevadí ti prokázat takovou službu, když jsme oba na druhým konci barikády,“ pokrčila rameny.

„Barikáda nebarikáda, líbat někoho potom, co jsi blila, je pěkně nechutný,“ zašklebila se Týnis a Milanovi se udělalo nevolno. Odběhl na toalety, kde hodil šavli. Toaleta před ním ale bohužel několikrát uhnula, takže jeho lesní dýchánek skončil všude, jen ne v toaletě. Vrátil se na bar, že se rozloučí s dámami.

„Sorry holky, jsem to tam celý zeblil, jdu domu, ať není trabl, čau,“ poplácal je po rameni a otočil se k odchodu.

„Vidíš, se z tebe chudák poblil,“ slyšel, jak Týnis spílá Nikis.

Vypotácel se ven a kráčel bůhvíkam. Byl tak na kaši, že se soustředil jen na to, aby kladl jednu nohu za druhou na zem a neupadl. Chodil po Žižkově a vůbec nechápal, jak to, že je ta pitomá věž pořád tak blízko, když se snaží jít do Strašnic.

„Někoho hledáš?“ ozval se chlapík, který seděl s přáteli na lavičce a pravděpodobně motal brko. „Tudy jdeš už potřetí, to je divný.“

„Sorry, já jsem úplně na káry. Jdu do Strašnic, bydlím u Solidarity.“

„Hele tamhle jezdí noční tramvaj, pěšky je to ve tmě docela štreka. Nebo ti mám zavolat taxíka?“

Milan nic neřekl, jen si klekl na zem a začal zase zvracet.

„Takže taxíka,“ prohlásil kluk a vytáhl z tašky mobil. Taxikář dorazil asi za deset minut, chvíli nadával, že vožralýho a poblitýho nepoveze, nakonec uznal, že dneska v noci skoro nemá ryto, naskládal na sedačku igelitky a posadil na ně poblitýho mladíka. Když dojeli do Strašnic, k řadovce jeho rodičů, Milan si všiml, že nemá dostatek hotovosti, takže mu nezbylo, než se dozvonit na otce, který naštvaně taxíka zaplatil, ale řval jak tur.

„Ty se vožereš jak prase! V sedmnácti. To se mi snad jen zdá! Já se konečně jednou můžu vyspat, a ty si tu jezdíš taxíkem bez peněz ve tři ráno?“

„Ty vole, tati, já ty holky musel pozvat, chápeš…“ drmolil.

„Neříkej mi vole,“ vylítl otec, ale vzápětí se uklidnil. „Holky pozvat je správné, to ano. Máš už nějakou přítelkyni?“ změnil tón, protože pochopil, že to je skvělá příležitost vytáhnout z chlapce informace a pak machrovat na matku, že se jí synáček nesvěřuje, kdežto jemu ano.

„Voni si myslej, že jsem buzna, tak jsem se líbal s Nikolou,“ zachraptěl. „Ale líbí se mi Denisa,“

„No jo, jasný,“ řekl otec. „Pověst, ta je důležitá. Tak pojď,“ chytil ho za paži a táhl do baráku. Otec syna položil do postele a ani se nesnažil ho svlékat, to stejně nemá cenu. Nechal ho být a odešel.

Milan se ráno probudil a bylo mu šíleně blbě. Jen co se pokusil zvednout hlavu, tak se mu zvedl žaludek. Takže nakonec zůstal v posteli celé dopoledne a snažil se ani nepohnout. Kolem třetí odpoledne se mu udělalo lépe, tak se šel osprchovat, vyměnil si povlečení, které bylo od bahna, listí a zvratků a vrátil se do čisté postele s knížkou. Večer se za ním zastavila máma a přinesla mu polévku. Už mu bylo lépe a polévka mu udělala radost.

„Tak jaký byl včera večírek? Kde jste vlastně byli?“ ptala se zvědavě.

„Na koncertě v bunkru, hrála tam holka ode mě ze třídy, Nikola.“

„To mi ji pak musíš ukázat na fotce, máte tam těch holek tolik, že nevím, která je která.“

„Ta s tím čírem.“

„Aha. No, kdyby se učesala, tak věřím, že je i docela pěkná. To je tvoje kamarádka?“

„Jo, trochu.“

„A přítelkyni už máš?“

„Ne, nemám.“

„Víš, nemusíš se stydět ji sem někdy přivést…“

„Nemám holku.“

„Dobře, jasně,“ usmála se na něj a zvedla se k odchodu. Vzala za kliku a pak se zarazila. „Doufám, že víš, že bychom tě s tatínkem měli rádi, i kdybys nebyl na holky….“

„Jsem na holky.“

„Tak dobře. Tak já jdu,“ řekla opatrně máma a zavřela dveře. Milan se potichu rozesmál. Byl si naprosto jistý, že by ho otec vydědil a přelomil vejpůl, kdyby nebyl na holky, ale nahlas nic neříkal. Vytáhl telefon a napsal Kamilovi dlouhou omluvnou zprávu. Nakonec se dohodli, že spolu zítra zajdou do posilovny a popovídají si.

—-

„No a pak jsem se poblil,“ dovyprávěl historku Milan, když spolu s Kamilem běželi na pásu. V posilovně byli teprve potřetí a moc nevěděli, jak na to. Milan se chtěl zbavit hubených nožiček, takže se většinou rozběhal a pak celou dobu dřepoval, Kamil zase trénoval ramena a bicepsy. Oba vždy skončili se svaly jako v ohni, ale snažili se a snaha se snad taky počítá.

„Ty ses líbal s Nikolou, jo? To muselo bejt hrozný. No a co ta Denis, teda? Máš na ni číslo?“

„Nemám… Ale naši mají ve středu zase oba službu najednou. Barák bude prázdnej, tak jsem myslel, že bych u nás doma uspořádal večírek.“

„Večírek? Ty?“

„Nebojíš se, že ti to tam rozmlátí a fotr tě vydědí?“

„Už mě prostě nebaví bejt lůzr, kterej nikoho nezajímá. Uspořádám legendární večírek a sbalím Denisu.“

„Ok… Hlavně jim ale řekni, ať s sebou vezmou nějaký další kamarádky, aby něco zbylo i na mě. Já bych Nikolu nepolíbil ani za prachy. To se radši stanu mnichem…“

„To přeháníš.“

„O co ti jde, vždyť je stejně na holky, ne?“

„Je fajn jako kamarádka,“ pokrčil rameny Milan.

Pondělí ve škole bylo utrpením, ostatně jako každý den a každý stupidní předmět. Těšil se na vysokou, kde nebude muset na přednášky, které ho nezajímají a jen se naučí na test. Moc nechápal, proč musí trávit čas občanskou výchovou a teoretickýma hovadinami ze sociologie, které nikdy neaplikovali. Na gymplu je strašně špatný systém, učíte se tunu teorie a téměř nikdy se nic neaplikuje. Dotazníkové šetření si sice vyzkoušeli, ale vyhodnocení? Učitelka na sociologii patrně o statistických metodách neměla ani páru. Milan si chvíli pohrával s myšlenkou, že by se stal učitelem a vymyslel alternativní programy, které by aplikaci jednotlivých předmětů umožňovaly, ale zase se nechtěl potýkat se studenty.

„Čau, koukáš do blba,“ drcla do něj Nikola, když šla kolem jeho lavice. „Prý je to zdravý pro mozek jsem někde četla. Máš úkol z chemie prosím tě?“

„Čau, Nikis,“ použil její uměleckou přezdívku. „Jo, tady to máš, klidně si to opiš,“ vytáhl sešit z tašky. „Hele ve středu u mě doma dělám večírek… Nechcete s holkama z kapely přijít?“

„Ty jo, to bych do tebe neřekla, že jsi takovej pařmen. Vlastně jsem v ten pátek měla obavy, jestli jsi vůbec došel domů.  Ale jo, já ráda přijdu. Zeptám se holek, ale ve středu většinou zkoušíme s kapelou od pěti do sedmi, tak potom bychom klidně přišly.“

„Super, to mám radost. A pozvi, kohokoliv dalšího chceš. Takhle na rychlo stejně asi moc lidí nepřijde.“

„Fakt? No tak jo, to bude prima! Hele a můžu u tebe přespat? Víš, jak je to s nočníma vlakama…“

„Jasně, tak jo,“ přikývl Milan a zadoufal, že když zůstane Nikča, tak by mohla zůstat třeba i Denisa.

„Čau Nikolo,“ řekl Kamil, který se zrovna vrátil k lavici z kantýny. V ruce si nesl krokodýlí bagetu a podpaží půllitrovku pepsi s citrónem.

„Teda Kamile, že můžeš žrát takovýhle blafy. Ti radši příště připravím svačinu sama, za ty prachy.“

„Bez masa ani ránu,“ zašklebil se na ni a sedl si. „Co to opisuješ?“

„To je ten úkol z chemie,“ pokrčila rameny.

„Sakra,“ chytil se Kamil za hlavu, vytáhl hbitě sešit a začal od Milana také opisovat.

Úterý i středa proběhly téměř bez problému, až na malou peripetii při tělocviku, během kterého je kluci z céčka, se kterými byli na tyto hodiny spojeni, zamkli ve sprchách a klíč nechali zvenčí.  Ven se dostali až za hodinu a půl, když skončil další tělocvik a vysvobodili je sprchy chtiví prváci. Třídní učitelka nad „rozbitým zámkem, kvůli kterému uvízli ve sprchách“ nevěřícně kroutila očima, ale pak hodinu zaškrtala do třídnice jako omluvenou, protože jí to znělo jako šikana a to ona v žádném případě nechtěla řešit. Někdy je jednodušší věřit výmluvám, než hledat pravdu. To vám po čtyřiceti letech ve školství potvrdí každý kantor.

Ve středu po škole se Milan s Kamilem vydali do obchoďáku pro jídlo a pak do večerky pro alkohol, protože ten vám v supermarketu bez občanky neprodají.

„Nebude Petr nasranej, že jsme ho nepozvali?“ zeptal se Kamil a hodil do košíku pár krabic mražené pizzy.

„Stejně se skoro nevídáme, od tý doby, co přestoupil do béčka, ne?“

„Aby si nemyslel, že to je kvůli tomu, že smrdí…“

„Upřímně?“

„Ne, radši nic neříkej. Je mi ho líto.“

„Zajedeme ještě pro nějaký brambůrky?“

„Jo, vezmeme Pringles?“

„Ne, ty jsou drahý. Vezmeme jen neznačkový brambůrky, až to nasypeme do mísy, tak to stejně nikdo nepozná.“

„To je fakt…“

Když odtáhli nákup domů, stavili se ve večerce, pro tři flašky vína, dvě flašky tuzemáku a litrovku zelené. Pivo prý přinesou holky, u zkušebny mají hospodu s výčepním, které se jich na občanku rozhodně ptát nebude.

Milan s Kamilem namazali chlebíčky, nasypali brambůrky a křupky do misek a čekali na holky. Sice o večírku dali vědět i spolužákům ve třídě, ale moc nedoufali, že někdo z nich přijde. To se ale spletli. Za chvíli u jejich dveří zvonil Ken Adam, s třídní Barbie Lucií.

„Čusík Mejlo,“ praštil ho po zádech Adam, „to je super, že konečně taky někdo dělá pořádnou house party. Tady jsou nějaký džusy a vodka.“

Milan s Kamilem tam stáli dost překvapeně, ale nakonec ze sebe vyrazili pozdrav a pozvali oba dál. Adam s Lucií se vůbec neostýchali a v kuchyni si rovnou začali připravovat drinky. Za chvíli zazvonil zvonek a za ním stály holky z kapely, spolu s Robertem a Dejvem, který si živil jako DJ a občas pro ně míchal muziku. Po chvíli dorazily další holky ze třídy. Linda, se svým klukem z páťáku, divná Jarina, která za Lindou lítá jako psík, Míša, která je docela v pohodě a Roman, který k nim loni propadl, protože byl rok v USA a nezvládl rozdílovky.

Za chvíli se to hemžilo lidmi. Denis pomalu upíjela pivo a tvrdého se ani nedotkla. Holky ze třídy popíjely víno nebo vodku s džusem. Týnis si míchala colu s vínem, protože houba je punková, to ví každý. Nikis a Fanys organizovaly panákové akce a brzy převzaly moc nad muziku. Vypojily jeho Nokii Xpress Music s těžce sestaveným playlistem a hodily do přehrávače CD se svými písničkami, které nahrávaly u Dejva v garáži.

„No jo, Nikis a její Kundy v koženejch bundách,“ zasmál se Adam a Lucie se zatvářila pohoršeně. Naštěstí natočili zatím jen šest písniček, takže brzy se hudba z punku vrátila na populární muziku, kterou tak nějak snesli všichni. Holky ze třídy začaly tancovat, Fanys vytáhla jehlu a inkoust a začala Robertovi dělat tetování. Nikis stále lákala všechny do panákových her. Za chvíli byly křupky rozšlapané po koberci a nikoho už nebavilo chodit kouřit na předzahrádku, takže v obýváku bylo za chvíli nedýchatelno. Milana překvapilo, kolik holek ze třídy kouří. A hodně se divil, když brko smotala právě Jarina, Lindin psík. Potáhl si párkrát taky. Co už, je mu sedmnáct, je na čase trávu zkusit.

„Máš dobrý tetování,“ mrknul uznale na Roberta, kterému Fanys vyčarovala jehlou na kůži miniaturního hádka.

„Jojo, Fanys na mně trénuje,“ pokývnul a dloubnul jí do žeber.

„Kdybys mi půjčil strojek, mám to za pět minut, ne za hodinu,“ pokrčila rameny Fanys. 

„Zlato, víš, že svého mazlíka z ruky jen tak nedám. Chápete, tahle sada mě stála skoro deset tisíc,“ poklepal rukou na kufřík.

„Tak drahý jo?“ podivila se Denis. „To se pak nedivím, i tetování v salonu stojí majlant. Ale je to pěkný, ne že ne…“

„Tobě klidně vytetuju něco zadarmo,“ mrknul na ní Robert.

„Líbí se mi to spíš na chlapech, sama bych na to asi neměla odvahu,“ pokrčila rameny a nervózně se zasmála.

„No, tak to si tu dneska moc nevybereš, potetovanej jsem tu jenom já,“ rozchechtal se Robert.

„Já mám tetování v plánu,“ řekl rychle Milan.

„Fakt? A co?“

„No co, no… Draka přeci. Na paži,“ vymyslel rychle.

„Hustý. No a kde ti to budou dělat?“

„Ještě nevím, nemám definitivní obrázek…“

„S tím ti můžu píchnout,“ poplácal ho po zádech Robert

„Tak se domluvíme ještě…“ zahlaholil Milan a rychle se snažil změnit téma. Otočil se na Denisu se slovy: „Nedáš si brko s náma?“

 „Nehulím, díky. Párkrát jsem to zkoušela, ale vždy potom usnu…,“ pokrčila rameny a lokla si piva. „Já si ze všeho nejradši dám jedno, dvě piva a to mi stačí. Maximálně panáka navrch, víc moje tělo nezvládne.“

„Tě asi holky z kapely ještě moc nevyškolily, viď? Když koukám, jak to do sebe klopí…“

„Já asi nejsem ten správnej pankáč. Ta muzika se mi líbí, to jo. Hrání v kapele je super, ale jsem ráda, že sedím za bicíma a nemusím divočit po pódiu. V tom holky obdivuju.“

„To chápu. Já na punk nikdy moc nebyl, ale to, co s holkama hrajete je super, až mám pocit, že se mi tenhle styl začíná líbit. Tak jsem si dokonce stáhnul i několik dalších punkových alb.“

„Fakt? A co?“

Milan začal vyjmenovávat a Denis ho hned poprosila, jestli by ji něco nehodil na flešku. Řekl jí, ať ho následuje do pokoje, že to má v počítači. Jenže v ten okamžik začala Míša zvracet na koberec. Milan mával na Kamila, ať to zařídí, ale ten jen pokrčil rameny a vrátil se ke zhulené Jarině a arogantní Týnis. Povzdechl si a chytil Míšu, která je sice drobná a hubená, ale bezvládná byla těžká jak pytel brambor.

Odnesl ji do koupelny a posadil do vany. Ze sestřina pokoje přinesl staré triko a tepláky, které si sebou na studijní pobyt nebrala a určitě je nebude postrádat. Míša vypadala, že už víc zvracet nebude, tak ji osprchoval, převlékl do čistého a odnesl k sestře do pokoje. Hned, jak ji položil do postele, usnula. Holt tady dneska přespí taky. Rodiče se z noční vrací kolem osmé a to už budou všichni v prachu.

Zavřel dveře, a když se vracel po schodech dolů, zahlédl Denis, jak si obouvá boty.

„Ty už jdeš?“ přispěchal k ní.

„Musím být o půlnoci doma, jinak mě táta přetrhne. Nesmím pařit déle než do půlnoci, když je zítra škola.“

„A nemůžeš pro jednou…?“

„Sorry, nejsem takovej pankáč jako holky, abych porušovala pravidla. Takže radši pojedu, ať nemám průšvih…“

„Chtěla jsi ale nějakou tu hudbu…“

„A jo! Hodíš mi ji na flešku?“ řekla a vytáhla ji z kapsy.

„Tak dobře,“ hlesnul Milan a snažil se skrýt smutek a rozčarování. „A kdy ti ji předám?“

„Zítra od dvou do devíti budu na brigádě, v obchoďáku na Andělu, v parfumerii. Můžeš se tam za mnou stavit…“

„Tak jo,“ usmál se na ni. „Přinesu ti to.“

„Čau a díky za prima večírek.“

„Díky, že jsi přišla,“ zamával ji a když se dveře zavřely, bolestně si povzdychl. Večírek zatím nabral na obrátkách. Jarina motala další brko a Milan si sedl k ní, že se chce cítit skvěle, tak se pořádně zhulí. Do toho popíjel rum s colou. Aspoň si užije pořádnou párty, i přesto, že ta, kvůli které to dělal, už odešla.

Za chvíli začalo být všechno vtipné a barevné. Milan si teprve teď uvědomil, jak zábavným společníkem je. Chrlil vtipy jeden za druhým, holky se smály, kluci se smáli, dokonce i Ken Adam s Barbie Lucií, kteří ho předtím považovali za třídního retarda.

„Hele tady ten drak je super,“ ukázal mu Robert katalog obrázků, ve kterém si už delší dobu listoval. Ten by k tobě šel. „Za dva tisíce ti ho udělám…“

„Za dva tisíce?“ zamumlal Milan vyděšeně.

„Takhle velký tetování stojí normálně pět tisíc. Ale když mi naleješ ještě trochu vodky, tak ti ho udělám za 1500, klidně hned.“

„To zní v pohodě,“ podrbal se na bradě.

„Počkej vole,“ připojil se do toho Kamil a dloubl do Roberta. „Máš to vydezinfikovaný?“

„Jasně, desinfekci tady v tom setu mám taky.“

Milan se rozesmál. Přišlo mu to hrozně vtipný, že u sebe doma uspořádal večírek a ještě si z něho odnese tetování. To určitě na Denisu udělá dojem. Během deseti minut byl Robert připravený a začal na Milanově paži tvořit kérku. Všichni ztichli, zpovzdálí hrála písnička Poker Face, což zrovna dost sedělo. Milan totiž ani nehnul brvou, vůbec se nezdálo, že by ho tetování bolelo.

„Ty vole, já se na to nemůžu koukat,“ řekla Linda a zvedla se. „Jdu domu. Zlato, pojď,“ mrkla na svého zhuleného přítele, ale jako první se zvedla rovněž zhulená Jarina a odešla. Ticho se prolomilo a večírek kolem pokračoval filosofickými debatami.

„Já si prostě myslím, že některý oblečení je špatný a dobrý. To špatný vždycky vyhodím, a proto se mi daří pořád dobře,“ vysvětlovala Týnis.

„Jak to jako poznáš?“ kroutil hlavou Kamil.

„No když se mi v těch hadrech stane něco špatnýho, tak je prostě vyhodím. Třeba, když jsme hráli na Slamníku, tak mi praskla struna. Na base, chápeš? Tam struna praskne málokdy, a když už, tak tě šlehne, že z toho máš monokla, jak prase. Měla jsem na sobě takový retro šaty, tak jsem je pak vyhodila a od tý doby se to nestalo…“

„Aha,“ pokrčil rameny. „Asi to tak je.“

„Já si myslím, že to je hodně i o barvách,“ přidala se Fanys. „Třeba takový růžová a lila je na poblití. To mám špatnej den, jen to na někom vidím.“

„Co je lila?“ zašeptal Roman, který ležel bezvládně na koberci a do hovoru se přidal asi po půl hodině.

„Barva, ty vole,“ uzemnil ho Kamil.

Večírek postupně začal utichat. Kolem třetí ráno Robert vypnul strojek. Roman stále chrápal na koberci, Kamil spal vsedě na gauči, vedle něho poklimbávala Týnis s nedopitou sklenicí houby v ruce. Fanys mžourala opřená o stěnu vedle Nikis a o něčem si povídaly a zbytek osazenstva byl pryč.

„Tak je to hotový! Teda, teklo z tebe krve jak kráva,“ postěžoval si Robert a šel si umýt ruce. „Máte tu potravinářskou fólii?“

„Jo, v šuplíku,“ kývnul Milan, kterého hulení a alkohol dostalo rovněž do limbu, takže se mu nedařilo držet oči otevřené.“

Robert přikývl, zabalil Milanovi paži do fólie, oblepil ji izolepou a pomohl mu nandat zakrvácené triko.

„Ráno si to umej mejdlem a vem si bavlněný triko. Musí to teď vyschnout, takže hlavně žádný krémování! Stav se u mě v pondělí, mrknu na to, jak to vypadá, ok?“

„Jasný,“ zabručel z polospánku.

„Máš těch patnáct set?“

Milan se zvedl, vytáhl z peněženky peníze, které mu babička dala na nové brusle a dal je Robertovi. Stejně bruslení nesnáší, tak co.

Robert sebral Fanys a Týnis, rozloučili se a vyrazili domů. Milan vedl Nikolu do sestřina pokoje, ale tam na malé osmdesátce ležela rozvalená Míša, na kterou samozřejmě zapomněl. Nakonec Nikis pozval k sobě do pokoje, protože on sám spí na stočtyřicítce. O nic přece nejde, když je Nikis na holky.

Lehli si vedle sebe a Milan usnul, jako když do vody hodí. V noci se mu zdálo o tom, že má něco s Nikolou, naštěstí se z té hrůzy probudil. Bohužel to ale bůhvíjak příjemné ráno nebylo. Zaspali.

„Vstávejte, musíme do školy, je 7:30,“ vběhla jim do pokoje Míša. „Půjčila jsem si ze skříně tvý ségry šaty, jo? V těchle děsnej teplákách nemůžu jít. Hele a měli bychom vyrazit hned, jinak přijdeme pozdě.“

Milan vyděšeně vystřelil z postele jak šipka. „7:30? Za půl hodiny se naši vrátí z noční! Musíme tady uklidit.“

„Hele sorry, já jdu napřed, nemůžu riskovat pozdní příchod, už bych fakt dostala dvojku z chování,“ pokrčila omluvně Míša a vyběhla z místnosti, chvíli po ní i šprt Kamil.

„V klidu, pomůžu ti,“ mrkla na něj Nikola, vylezla z pod peřiny jen v prádle a rychle na sebe házela oblečení. Milan si ji ani nestihl pořádně prohlédnout, vyskočil, oblékl se a seběhl do obýváku. Zburcovali spícího Romana a bleskově obývák uklidili. Měli štěstí, protože Praha byla pravděpodobně zacpaná. Klepnutí dveří totiž zaslechli až ve čtvrt na devět. Všichni tři se schovali do špajzu a čekali.

Rodiče naštěstí po noční míří většinou rovnou do postele, což se stalo i teď. Nevšimli si cizích bot ani batohů u dveří, možná měli vážně těžkou šichtu.

Když se za nimi zaklaply dveře ložnice, trojice bleskově vyběhla ven.

„Takže, strategie je taková. Když teď přijdeme všichni najednou do školy, bude to podezřelý. První půjde Roman. Řekneš, že jsi zaspal, jasný?“

„Ok,“ přikývnul.

„My půjdeme zatím do kavárny. Milan tam půjde na jedenáctou, že byl u doktora.“

„Ale já jsem přece nebyl u doktora?“

„Ježiš, vaši jsou doktoři, ne? Tak si od nich půjč razítko.“

„Oni si sebou razítka domů nenosí,“ pokrčil rameny Milan.

„Dobře. Tak to uděláme jinak,“ zamyslela se. „Na, tady máš mojí zpožděnku. Řekni, že jsi pečoval o babičku v…,“ chvíli přemýšlela, „napíšu ti tam třeba Mokrovraty, to nikdo nezná.“

„Myslíš, že mi učitelka po druhý uvěří, že jsem jel do školy vlakem?“

„Jasně že jo, jsi přece šprtík. Tobě nic neodmítne.“

„A co ty?

„Půjdu darovat krev.“

„Cože? Vždyť jsi pila alkohol?“

„Právě. U testu mě vyřadí, ale omluvenku mi dají.“

Milan se rozesmál, protože takové výmluvy by ho v životě nenapadly. O to překvapenější byl, když všem třem jejich výmluvy prošly.

„Krejčí, to vám chválím, starat se o babičku je důležité,“ pokývala hlavou a usmála se na něj.  „Nikolo? Mohla byste laskavě chodit darovat orgány jindy než v době školní výuky? Minulý týden to byla kostní dřeň, dneska krev. Co to bude příště, mozkomíšní mok?“ řekla ironicky

„Ten se myslím nedaruje,“ pokrčila rameny Nikola. „Ale kdyby ho někdo potřeboval, tak ho dám, že jo. A to si pak termín nevybíráte.“

„Ach jo,“ zavrtěla hlavou učitelka.

Hned, jak skončila odpoledka, se Milan rozběhl domů, aby stihl nahrát alba na Denisinu flešku a zavčasu jí je donést. Odemkl dveře a než stačil cokoliv říct, vyběhli na něj rodiče.

„Ty si snad vážně myslíš, že uspořádáš večírek a my si toho nevšimneme?“ křičela matka a zlověstně klepala nehty o futro. „Poblitej koberec, propálený záclony, vajgly na parapetu… A ta koupelna!“

„A co to povlečení, co máš od krve? To si tady defloroval nějakou dívku? Snad jste aspoň použili ochranu!“ hřímal otec.

„Ne, nikoho jsem nedefloroval, ani nevím, co to znamená! Trochu jsem se zranil na ruce, tak proto mám peřinu trochu od krve…“

„Trochu krve? Ukaž mi tu ruku!“ řekl přísně otec a začal se po Milanovi sápat.

„Ne, tati, nic to není!“

„Probůh, vždyť jsem doktor, mrknu ti na to. Víš, kolik úrazů v opilosti denně vidím?“

„Já ale nejsem tvůj pacient,“ rozkřičel se na něj Milan. „Až budu potřebovat doktora, zajdu si na pohotovost.“

„Tak se nerozčiluj hned, tatínek to myslel dobře,“ zastala se ho hned matka. „Dobře, nech si svojí bolístku pro sebe, ale pokud je to něco na šití, budeš mít opravdu ošklivé jizvy…“

„Omlouvám se, že jsem si doma uspořádal večírek. Mělo to být jen malé posezení s přáteli, trochu se to zvrhlo,“ změnil rychle téma.

„Nějak ses nám rozdivočel,“ zaútočil na něj otec. „Ale co je dost, to je příliš.“

„Za chvíli k nám přijedou na čištění koberců, už jsem našla firmu. Zaplatíš to ty. Stejně jako nové záclony,“ řekla kategoricky matka. „A běž okamžitě vyleštit koupelnu a záchod.“

Milan měl jediné štěstí, že z nějakého důvodu neměl kocovinu. Navlékl si rukavice a pustil se do drhnutí vany, umyvadla a později i záchodu. Trvalo mu to skoro dvě hodiny a ruka ho u toho pálila jak čert. Když práci dokončil, šel otřít parapety a vyházet vajgly. Obývák zatím uklidila matka a o koberce se postarala profesionální firma, která při té příležitosti vzala i sedačku. To se Milan prohne.

Kuchyně byla naštěstí skoro nedotčená. 

Když to dokončil, zaběhl do pokoje k počítači. Jeho pokoj vážně vypadal jako po bitvě, ale to neměl čas řešit. Už bylo skoro sedm a on musel běžet. Převlékl se do lepšího oblečení a seběhl do předsíně.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zastavil ho otec.

„Musím si jen něco zařídit, hned jsem zpátky!“ řekl zoufale

„Nikam nepůjdeš, máš zaracha. Aspoň na dva týdny! Žádný večírky. Tohle ti nemůže projít bez trestu.“

„Ale tati, já jsem jí to slíbil. Jen jí něco donesu. A hned pak můžu mít zaracha až do aleluja!“

„Komu?“

„Denise. Chápeš, že jsem ten večírek dělal kvůli ní? Tak mi to teď nezkaz! Jen jí něco potřebuju dát.“

„Kde máte sraz?“

„Nemáme sraz, jen se za ní stavím na Andělu v obchodě, je tam na brigádě.“

„Dobře. Odvezu tě tam, stejně něco potřebuju v elektru. Ty si za ní rychle skočíš a budeš hned zpátky. Jasný?“

„Jo,“ zahučel Milan a vyrazili spolu s otcem do obchodního centra na Andělu.

Hned co otec zmizel v obchodě, Milan vběhl do parfumerie. Denisu uviděl hned, zrovna radila s voňavkou nějakému postaršímu muži. Zlehka na ni zamával, ona na něj mrkla a zamávání mu opětovala. Pak se dál věnovala zákazníkovi. Milan si zatím prohlížel vzorky a střídavě se voněl drahými parfémy, dokud k němu Denisa nepřišla.

„Ahoj,“ usmála se na něj. „Ráda tě vidím,“

„Ahoj, na mě je spoleh,“ mrknul na ni spiklenecky. „Jak jsem slíbil, tady je tvoje fleška.“

„Díky, seš zlatej. Jak dopadl včera večírek?“

„Byla to skvělá párty, Robert si na mě udělal čas a dokonce mi i udělal tetování, na který bych jinak musel čekat,“ zamachroval.

„Počkej fakt? On ti udělal tetování přímo na tom večírku? Jako strojkem? Nebo jen jehlou, jak ho týrala Fanys?“

„Strojkem, jasně,“ usmál se.

„Ukaž.“

Milan vyhrnul rukáv a ukázal značně zarudlou ruku. „Za měsíc mi tam Robert dodělá výplně, najednou to všechno nešlo.“

Denisa se zahleděla na čínského draka, chvíli nic neříkala a pak řekla: „Nemá tohle ve znaku ta síť čínských restaurací Červený drak?“ podrbala se na bradě.

„Tak podobný to asi být může,“ zaváhal Milan a pak mu to taky přišlo podezřele podobný. Že by Robert nebyl kreativní tatér, ale jen zoufalý plagiátor? To je hrozný! No horší by bylo, kdyby mu na paži vytetoval toho šaška z McDonalda, to by asi nepřežil.

„Ale asi to bude pěkný, až to bude celý hotový,“ usmála se, tentokrát dost rozpačitě.

„Poslyš, nezašla bys někdy do kina?“

„No,“ zarazila se. „Víš, my si v kapele nelezeme do zelí, chápeš.“

„Co? Jak nelezete do zelí?“

„No mluvila jsem s Nikis a…“

„Nikis je přeci na holky, ta o mě určitě zájem nemá…“

„Promiň, já už musím jít, támhle pán potřebuje poradit,“ omluvila se, pokrčila rameny a vyrazila k muži, který se probíhal drahými dámskými parfémy. Milan tam zůstal stát jako solný sloup. Nevěděl, jak dlouho tam takhle stál, když mu někdo zaklepal na rameno.

„Tady seš,“ zahlaholil otec. „Už mám nakoupeno, tak můžeme jít? Anebo počkej. Máma bude mít narozeniny, že bych jí tady rovnou koupil dárek?“

Než stačil Milan cokoliv říct, jeho otec odchytil Denisu, hodnou chvíli se s ní vybavoval nad různými parfémy, až vybrali jeden, který mu zabalila do taštičky. Milan to nemohl vydržet, tak radši vyšel před prodejnu a sedl si tam na lavičku. Za chvíli vyšel otec s taškou a s úsměvem na rtech.

„Tak a mám vystaráno,“ promnul si potěšeně ruce. „A co ty? Sešel ses s tvojí vysněnou?“

„Jo. To byla ta, co sis od ní kupoval parfém.“

„Fakt? Pěkná holka.“

„Hm…“

„Co?“

„Nechce mě.“

„Tos měl něco říct, nic bych si od ní nekoupil!“

„Ježiš, neřeš to prosím.“

„Proč tě nechce?“

„Fakt říkám, abys to neřešil.“

„Proč tě nechce?“

„Protože si myslí, že jsem měl něco s její kámoškou!“ vykřikl zoufale Milan.

„A měls?“

„Možná, trochu.“

„No, tak to se pak není čemu divit,“ pokrčil rameny otec. „Pokud ty holky mezi sebou mají nějaký hluboký přátelství… Ale to je časem přejde…“ usmál se.

„Nechci to s tebou probírat.“

„Už mlčím.“

Nastoupili do auta a jeli domů do Strašnic. Otec se snažil rozproudit konverzaci, ale Milan nereagoval.  Doma se zavřel v pokoji a dělal, že neexistuje. V pátek ve škole s nikým nic neřešil. Kamil se ho sice ptal, jestli má nějaký pokrok s Denis a chlubil se, že si píše s Týnis, ale Milan každou konverzaci utnul.

„Půjdeme o víkendu do posilky?“

„Mám zaracha a navíc s tím novým tetováním si musím dát pár dnů pohov.“

Celý víkend strávil zavřený v pokoji. Ležel v posteli, četl si komiksy a poslouchal u toho rockové klasiky, protože na punk zrovna neměl vůbec chuť. Máma s tátou ho občas přišli vyrušit, nebo mu přinést jídlo, ale ignoroval je.

„Rozhodli jsme se, že žádnýho zaracha mít nebudeš,“ přišel za ním v neděli otec. „Vzhledem k tomu, že ti bude co nevidět osmnáct a všechny škody z večírku si zaplatil, tak už nevidíme důvod tě trestat.“

„Hm, díky,“ odvětil Milan.

„Takže můžeš jít ven, jestli chceš.“

„Nechci.“

Nakonec ale ven šel. Napsal Nikole, jestli by se s ním nesešla, protože chtěl vědět, co Denise namluvila. Sešli se na dětském hřišti, kterému v posledních pěti letech začali kralovat feťáci, takže na něj děti nechodili. Přes den ale bývalo prázdné.

„Řekla jsem jí pravdu,“ pokrčila rameny Nikola a sedla si na houpačku.

„Jakou pravdu?“ řekl vyděšeně Milan.

„Že jsme spolu něco měli.“

„My jsme spolu ale nic neměli.“

„Ty si to fakt nepamatuješ?“

V ten moment si Milan uvědomil, že to, co se mu zdálo, se mu pravděpodobně nezdálo. Ale vážně se to stalo. „Ale byli jsme opilí. A nebylo to úplně …to“

„Já vím, ale je to moje kámoška, tak jsem jí to musela říct. Navíc jsem netušila, že jsi na holky a máš o ni zájem…“

„Ty zase nejseš na kluky a stejně ses po mě plazila! Teď už u ní ale nemám absolutně šanci.“

„Já? Že jsem se po tobě plazila? Ty sis začal. A já si můžu být, na koho chci, tobě po tom nic není.“

„To teda je! Myslel jsem si, že s tebou jsem v posteli v bezpečí!“

„Jsi debil, fakt. A pro tvojí informaci, Denisa o tebe neměla zájem nikdy. Jen jsem si tě chtěla naklonit, abych měla mezi kámošema nějakýho šprta, co mi pomůže proplout gymplem. Řekla jsem holkám, ať se k tobě chovají hezky.“

„Jsi děsná.“

„Jo a to tvoje tetování je fakt příšerný. Denisu si s ním neohromil. A neohromíš s ním nikoho.“

„Jsi svině.“

„Běž do hajzlu.“

Nikola se zvedla a odešla. Milan ještě chvíli seděl nervózně na houpačce, než se vzpamatoval a vydal se zpět domů. Zavřel se v pokoji, vytáhl si láhev vodky, která mu z večírku zbyla, a pustil se do popíjení. Za chvíli na něj opět klepali rodiče a ptali se, co se děje. Milan to nevydržel a začal brečet. Oba rodiče ho uklidňovali a dokonce ani moc nevyšilovali, když jim ve finále ukázal tetování.

„Ty pitom…,“začala maminka, ale otec do ní drcnul loktem.

„Prosím tě, já jsem kvůli mamince taky dělal voloviny, jednou jsem se vsadil, prohrál jsem, a abych před ní zůstal gentleman, který drží slovo, tak jsem si voholil vlasy a obočí.“

„To nebylo kvůli mně,“ ucedila matka mezi zuby.

„No to je fuk, ale víš, o co mi jde.“

„Zeptám se Maška z dermatologie, co se s tím dá dělat,“ dodala maminka.

„Nechci se toho tetování zbavovat,“ zabejčil se Milan.

„Jasně, je to docela pěkný,“ poplácal ho otec po rameni a mrknul na maminku. „Možná bychom mohli najít nějaký profesionální salon, kde ti to pěkně dodělají…

„Hmmm.“

 

O deset let později

 

Milan mrknul na hodinky a zjistil, že posiluje teprve dvacet minut. Přišlo mu to už jako celá věčnost. Od té doby, co chodil posilovat ráno před prací, si to tolik neužíval, protože nikdy nebyl ranní ptáče. Ale zase na druhou stranu, tohle byla jediná šance, jak se do posilovny dostat. Z práce odcházel každý den v jinou dobu a cvičení pro něj muselo být určitým stereotypem.

Milan si nasadil pás a vrhl se na dřepování. Nožičky má tenké odjakživa a tušil, že se to nikdy v životě nezmění. I tak ale posiloval jak blázen, díky čemuž nepřipomínaly párátka, ale aspoň čínské hůlky.  Snažil se u cvičení moc nehekat, protože posilovna byla takhle po ránu plná žen. Je zvláštní, že o tolik víc žen chodí cvičit ráno před prací, než odpoledne. Když ještě chodíval v šest večer, bylo to tu spíše plné hekajících chlapů. Ranní cvičení byla asi ženská doména. Když Milan periferním pohledem spatřil krásnou tmavovlásku, jak kolem prochází směrem k běžeckým pásům, vypnul hruď a přestal funět. Měl pocit, že se na něj podívala, ale to periferním pohledem těžko poznáte.

Už ji tu viděl. Několikrát. A nikdy se neubránil pohledu, ať se snažil, jak chtěl. Vypadá exoticky. Má úplně černé vlasy, bílou pleť a zvláštně poskládaný obličej. Určitě pochází odněkud z Asie. Z Thajska? Z Malajsie? Tmavovláska navíc vždy cvičila jen ve sportovní podprsence a pestrobarevných legínách. Když dostatečně potrápil nohy, lehl si na lavičku, že před dívkou zamachruje a posílí hrudník a tricepsy. Žena se totiž zrovna posunula na vedlejší stroj, který slouží na posilování stehen, takže na něj určitě vidí.

Dal si pořádnou nálož, ale činku bez problému zdvihl. To ho natolik namotivovalo, že udělal začátečnickou chybu, naložil si další kotouč, ale rozklepaly se mu ručičky a zůstal uvězněný pod činkou. „Sakra,“ vydal ze sebe. Žena ho však slyšela, slezla ze stroje a šla k němu.

„Jste v pořádku?“

„Trochu jsem to přehnal,“ přiznal zahanbeně.

„Mám dojít pro Marka?“

„Ano, prosím,“ kývl na ni. Řekl by někomu jinému, ale takhle po ránu tady žádný jiný chlap nebyl a nechtělo se mu koulet činku po těle, to by byl zase samá modřina. Majitel mu pomůže. Marek přišel hned, vysvobodil ho a doporučil mu, aby si od něj nechal sestavit tréninkový plán, aby se takhle zbytečně neničil. Nezbylo mu než přikývnout. Když se Marek vrátil na bar, Milan šel poděkovat exotické krásce.

„Díky, že jste mě zachránila. Máte to u mě. Jsem Milan,“ řekl a podal jí ruku.

„Zafirah,“ usmála se na něj. „Těší mě.“

„Zafirah. To je jako safíry?“

„Nene, to znamená vítězná. Rodiče jsou z Malajsie, tam se na význam jména hodně dbá.“

„To je zajímavý, tady se nad jmény moc nepřemýšlí…“

„Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by se jmenoval Milan,“ zamyslela se.

„Tohle jméno bylo populární před lety. Dneska už se tak nikdo po padesát nejmenuje.“

„Aha. Chodíš cvičit každý den?“

„Většinou obden, tenhle týden je výjimka.“

„Říkala jsem si, jak je možné, že tady na sebe tak často narážíme.“

„Je to pěkný start dne. A do práce to mám odsud kousek,“

„Děláš taky tady v office parku?“

„Jojo, taky.“

„Super. No já už mám docvičeno, tak běžím. Tak brzy na viděnou!“

„Ahoj,“ zamával jí.

Milan se šel vydýchat na pás, vždycky na konec tréninku si rád dával dva tři relaxační kilometry. Přemýšlel na prací, která ho dneska čeká a docela se na to těšil. Pracoval jako analytik v korporátu a práce s čísly ho bavila. Dneska má schůzi k novému projektu a to ho vždycky nabilo novou energií.

„Milane, seš to ty?“ ozvalo se za ním. „Podle tetování…“

Milan se otočil. Před ním stála malá blondýnka v legínách a sportovní mikině. Chvíli přemýšlel, protože oblečení z Dekáče dneska nosil kdekdo. Že by kolegyně z práce?

„Ahoj…“ řekl udiveně a pak mu to docvaklo. „Deniso?“

„Už jsem se bála, žes mě nepoznal. Nemám tak dobrý poznávací znamení jako ty. To tetování je fakt krásný, takhle si ho nepamatuju,“ rozesmála se.

„No, pokud se nepletu, tak jsi ho viděla druhý den potom, co mi ho Robert udělal. Byl to jen zarudlý obrys. Pak mi to dodělával jeden umělec, co ho sehnal táta.“

„Fakt pěkný. Teda, to je let, viď?“

„Ještě hraješ s ku.. s kapelou?“ opravil se rychle, protože nechtěl vyslovovat sprostá slova před dalšími ženami.

„Ne, rozpadly jsme se. Už to bude tak pět let. S vejškou se to těžko kombinovalo. Fanys dostala stipendium na nějaký umělecký škole v Londýně a bez ní to pak moc nešlo, přece jen, byla to hlavní kytara. Většinu písní složily spolu s Nikis. Takže tak pak ani pokračovat nechtěla.“

„No a Nikis teď dělá co? Mám pocit, že po maturitě šla studovat nějakou humanitní školu…“

„Jo, šla. Podle všeho se tam učili mluvit papoušky a jinak to stálo za houby, tak to zapíchla a šla do Olomouce na optometrii.“

„Cože? Vždyť byla na fyziku úplně tupá.“

„No nakonec asi zas tak tupá nebyla… Hele spěcháš? Nechceš si pokecat u snídaně?“

Milan se mrknul na hodinky. Schůzku má až v deset, chtěl se ještě připravit, ale to sfoukne za chviličku. „Tak jo, snídani stihnu. Tak já se sprchnu a sejdeme se u východu?“

„Ok, super,“ usmála se a šla se také převléct. Milan se na chvíli zamyslel – měl pocit, že právě přišla. Že by kvůli němu vynechala celé cvičení? To je docela hezké zadostiučinění

V office parku bylo kaváren hned několik, ale jen v jedné dělali domácí vafle s borůvkami a šlehačkou. Což se sice po posilovně může zdát jakou rouhání, ale když už tak už. Milan si k nim objednal čaj, protože věděl, že kávy vypije v práci až až. Denisa si objednala flat white, které teď pil každý, kdo je trendy.

„Takže ty teda děláš taky tady v office parku?“ zeptal se Milan a nacpal si do pusy pořádné sousto vafle.

„Jojo dělám, v budově C, osobní asistentku generálnímu řediteli,“ řekla pyšně. „Je to hodně organizační, jsem v podstatě taková event manažerka.“

„To zní dobře,“ usmál se křečovitě. „Já dělám analytika.“

Chvíli se bavili o práci, ale jejich obory byly natolik vzdálené, že je to nudilo. Milan zjistil, že nemají absolutně nic společného, ani záliby, nic. Když dojedl vafli, přemýšlel, že řekne, že už musí, jenže Denisa pořád ještě měla plný talíř.

„Pořád mám v počítači uloženej ten playlist od tebe, i když dneska, v době Spotify už ho příliš neposlouchám.“

„Už si ani nepamatuju, co tam bylo.“

„Můžu ti to dát na flešku,“ mrkla na něj.

„Ne, díky,“ usmál se. „Já jsem stejně nikdy na ten punk moc nebyl. To bylo jen kvůli vám, kvůli vaší kapele.“

„Hele, promiň, jestli sem se tě tehdy nějak dotkla. Neměla jsem říkat to o tvým tetování.“

„To je v pohodě. Myslel jsem, že mezi náma něco bude, ale holt to neklaplo.“

„Promiň. Myslela jsem, že jsi gay a chtěla jsem mít gay kámoše. Přišlo mi to děsně trendy. A pak se ukázalo, že to tak není a že o tebe má navíc asi zájem Nikis…“

„Nikola, třídní lesba? Ta určitě,“ zasmál se při vzpomínce na punkerku s čírem. Když nad ní tak přemýšlel, napadlo ho, že by ji potkal mnohem radši než Denisu, která byla vlastně hrozně nudná.

„Tehdy to bylo v módě. Nebo aspoň být bi. Vždyť víš.“

„Nezlob se, Denis, ale už budu muset do práce. Ještě se potřebuju připravit na schůzku, ten čas hrozně letí.“

„Díky, bylo to moc prima,“ usmála se a políbila ho na tvář. „Kdybys někdy hledal parťáka na oběd,“ vtiskla mu do ruky vizitku a zmizela. Nedojedená vafle zůstala na stole. Milan by ji klidně dojedl, ale to by asi vypadalo dost divně. Zaplatil útratu a zmizel z restaurace. Vizitku si prohlédl a pak ji zmačkal a hodil do nejbližšího koše. Kdo dneska ještě používá vizitky? Denisu rád viděl, ale patří do minulosti a tam taky zůstane.

Po čtyřech letech ve firmě na tom Milan finančně nebyl úplně špatně, ale vadilo mu, že být single je šíleně neekonomické. Nejen z hlediska bydlení, ale i vaření a podobně. Samozřejmě, že by si rád koupil vlastní bydlení, ale to je dneska pro jednotlivce prakticky nedosažitelné. A pokud chcete vařit ekonomicky, musíte jedno stejné jídlo jíst celý týden. Protože se snažil šetřit, stalo se pro něj tradicí, že většinu jídel opakovaně. Do restaurace na polední menu chodil dvakrát nebo třikrát týdně, jinak si vytáhl vlastní krabičku, sedl si do volné zasedačky, rychle se najedl a vrátil se k práci.

Na Denisu zapomněl v podstatě ihned. Když večer zavřel oči, viděl černé vlasy lesknoucí se do modra a tmavé oči Zafirah. Kéž by se mu podařilo ji někam pozvat.  Chodil pilně do posilovny každý den, ale měl smůlu, ani jednou se nepotkali. Poštěstilo se mu až po dvou týdnech, kdy si šel sníst krabičku s obědem k jezírku v office parku, protože venku bylo nádherně. Poznal ji už z dálky, podle vlasů házejících prasátka. Šla kolébavou chůzí, kulhala. A sakra. Milan se zvedl a vyběhl ji naproti.

„Jsi zraněná?“ volal na ni z dálky.

„Ne,“ usmála se. „Kulhám, protože se mi zlomil podpatek.“

„Aha. Už jsem se obával, že se ti něco stalo.“

„Omlouvám se,“ zatvářila se překvapeně. „Ale my se známe?“

„No,“ zarazil se Milan. „Jsem ten z posilovny, co zůstal po činkou…“

„Aha! Mirek, že?“

„Milan…“

„Promiň, nezlob se, nemohla jsem si vzpomenout.“

„To je v pohodě,“ řekl Milan trochu rozmrzele, protože doufal, že krasavici v posilovně zaujal. Ale asi tomu tak nebylo. „Kam máš namířeno?“

„Jdu zrovna na oběd. Nabídla bych ti, ať se přidáš, ale koukám, že máš krabičku,“ mrkla na něj a pokrčila rameny.

„No, pro jednou můžu udělat výjimku…“

„To nedělej, nesnáším plýtvání jídlem,“ přátelsky ho plácla po rameni, zamávala mu a vydala se kulhavým krokem pryč.

Milan pokrčil rameny, vrátil se k jezírku a dojedl svoje jídlo. Je prostě smolař. Sexy kočka z posilovny si ho ani nezapamatuje jménem a na jeho bývalé lásce ze střední už není nic k znovuzamilování. Připadal si osaměle. Seznamovací aplikace zkoušel, ale nebylo to nic, co by ho jakkoliv obohacovalo. Nebylo vůbec těžké najít tam holku na jednu noc, ale to pro něj nebylo. Nesnášel ty trapné momenty, když se ráno vzbudil a vedle něj cizí holka. První holce jednonočce uvařil ráno palačinky. Namazal je marmeládou, ozdobil šlehačkou a kakaem, a když dáma vstala, řekla, že nemůže lepek a stejně spěchá do práce. Byl z toho tehdy pořádně rozčarovaný. Naštěstí v práci měly palačinky úspěch a on si vysloužil obdivné pohledy od svých kolegyň.

Druhé jednonočce vypral oblečení. Vypila sedmičku vína, cestou z hospody se trochu motala a podařilo se jí vymáchat se v kaluži, takže taxík nepřipadal v úvahu. Ráno, když se z tvrdého opileckého spánku probrala, mu vynadala, že je alergická na aviváž a teď nemá v čem jít domu. Nakonec si oblečení vzala, ale nadávala, že domu přijde osypaná jak po neštovicích.

Snaha seznámit se normálními cestami nešla. V baru za sebe děvčata většinou jen nechala zaplatit, prohodila s ním pár slov a pak zmizela. V práci by si s nikým v životě nezačal, to by bylo hrozné. Proto byl pořád sám.

Do posilovny chodil i nadále, i když se bál, že tam potká Denisu nebo Zafirah. Ale měl štěstí, následující dva týdny nepotkal ani jednu z nich. O víkendu byl navštívit rodiče a docela se bavil. Jeho pokojík zrovna obývá pákistánský student medicíny, jehož kultura má tak daleko k té naší, že se všichni strašně nasmáli nad řadou nedorozumění, ke kterým došlo.

Když se v sobotu večer vracel do svého bytu, úplně se mu vybavily všechny ty opilecké cesty do domu svých rodičů, pozvracené chodníky, slzy i nonšalantní masky, že je vše v pohodě. Když nastoupil do noční tramvaje, mrknul na Facebook a vyhledal Nikolu. Našel ji hned, naštěstí nepatřila k těm, kteří si dávají divné přezdívky a druhá jména. Hned jí napsal, jak se má. Kupodivu mu odpověděla do nějakých deseti minut a pak si s ní ještě asi dvě hodiny psal, než vyčerpáním usnul. Nakonec se domluvili, že se sejdou.

—-

„Co si dáš? Zelenou?“ mrknul Milan na Nikolu, která si právě položila kabelku na sousední židli. „Už nenosíš chlebník?“

„Ty si blbej,“ zasmála se. „Zelená je pro náctiletý, to už si nemůžu dovolit. Chlebník nosím jen na koncerty, do práce chodím s kabelkou. Takže ne, punk není mrtvej,“ rozesmála se. Bez číra vypadala dobře. Černé vlasy se jí leskly do modra, takže ladily k očím a byly rovné, jako kdyby si je vyžehlila. Což pravděpodobně udělala, skoro všechny ženy si dnes žehlí vlasy. I s takovým dotazem se už Milan jednou od jedné jednonočky setkal, prý jestli nemá žehličku na vlasy. Jasně, že ji doma neměl.

Po piercingu v bradě jí zůstala jen drobná jizvička, v obočí dokonce ani to ne. Jen uši měla stále ozdobené snad deseti náušnicemi. Měla na sobě letní top za krk pošitý dřevěnými korálky a dlouhou černou sukni. Milan se nemohl rozmyslet, jestli vypadá seriózně, nebo rozpustile.

„Věřím, že není mrtvej, ty jsi punková i bez toho číra,“ mrknul na ni. „Já si asi trapně dám pivo,“ zasmál se.

„Když si dám Aperol Spritz budu vypadat jako pozérka?“

„Nevím, co to je, takže jo.“

„A nechceš si to teda dát se mnou?“

„Jestli neva, že si k tomu dám nakládanej hermelín, tak klidně,“ mrknul pobaveně. Když jim servírka přinesla dvě sklenice plné oranžové tekutiny, Milan byl překvapený, že nápoj je příjemně nahořklý a přitom osvěžující. „Ty jo, je to fakt dobrý.“

„Ale ten hermelín k tomu fakt nesedí,“ zašklebila se.

„Nemusela sis ho dávat, myslím, že tady mají i jiné věci…“

„Jo, utopenec by nebyl lepší,“ pokrčila rameny.

„Ty se tady ofrňuješ nad jídlem a já si bláhově myslel, že punkový hospody jsou tvoje doména.“

Když dojedli utopence, objednali si další Aperol Spritz. Ta osvěžující limča se pila sama. Nikola vyprávěla o studiích v Olomouci, městečko si zamilovala a našla si tam spoustu přátel. „Čas od času tam jezdím, dát si medovinu s šermíři, je tam taková prima hospůdka ve středověkém stylu. Schází se tam vážně zajímavý individua…“

„Pankáči?“ usrkl Milan Aperol.

„Pankáči, metly… všichni,“

„I mlaďoši? Instagramová generace?“

„No, to moc ne,“ usmála se. „Věkový průměr tak třicet…“

„No a nechtělas tam zůstat v tý Olomouci?“

„Na mě je to moc malý město. Praha mi vyhovuje. Původně jsem zamýšlela Londýn, mohla bych ze začátku bydlet u Fanys, ale pak jsem zdědila byt po babičce na Jarově, takže rozhodnutí bylo jasné. A co ty?“

„Já jsem byl celou dobu v Praze. Vlastně jeden semestr jsem strávil v USA, v Marylandu, ale byla to celkem nuda.“

„Studijní pobyt může být nuda?“

„Tak jako zahrál jsem si beerpong, zkusil si surfování a udělal pár výletů, ale na rozdíl od Erasmu jsem tam byl v rámci docela přísnýho stipendijního programu a musel jsem mít fakt skvělý výsledky… Na druhou stranu jsem ale za celý pobyt nezaplatil ani korunu…“

„Fakt? To jsi asi musel mít samý jedničky, ne?“

„No… Něco na ten způsob.“

„Vždycky jsi byl šprt. Dodneška si pamatuji, jak si mě zachránil v té fyzice.“

„Musela jsi na ni být talentovaná, když si nakonec vystudovala optometrii.“

„Nebyly to náhodou zrovna čočky a lom světla, co jsi se mnou probíral?“

„To už si fakt nepamatuju,“ smál se Milan.

Poté se bavili o studiích. Nikola ho nutila do vyprávění o jeho vysokoškolském životě, který ale neměl nic společného s filmy o divokých večírcích na kolejích, ani o svéhlavém cestování všude po světě o dlouhých prázdninách. Takže vyprávěl o brigádách a praxích, konferencích, na které se jakožto šprt dostal. Nikola se k samotnému studiu moc vyjadřovat nechtěla, prostě nějak prolezla. Vyprávěla mu o tom, jak po rozpadu své kapely chvíli hrála s trojicí kluků, sourozenců, které na každý koncert vozila maminka, vždy stála v první řadě, skákala a neustále halekala bravo. Nikolu nesnášela a pořád jí vnucovala, že to klukům kazí.

„Spíš to oni kazili tobě a záviděli,“ zasmál se Milan a objednal si už raději pivo, aby mu Aperol neslepil vnitřnosti.

„Oni byli báječní muzikanti… Jeden z nich dneska hraje ve filharmonii.“

„To neznamená, že byl lepší než ty.“

„Jako kdybys to ty z jednoho koncertu dokázal posoudit,“ zakroutila hlavou pobaveně.

„Byl jsem na vás dvakrát.“

„Dvakrát? Jak to? Kdy? To bych přeci musela vědět?“ zamračila se překvapeně a napila se Aperolu.

„Viděl jsem vás ve Vagonu, asi rok po matuře. Byla to náhoda, chtěli jsme na Rockotéku a přišli jsme o dost dřív. Sedli jsme si s kámošem na bar, objednali si pivo a pak jste začaly hrát.“

„Ježiš, zrovna na tomhle koncertě jsi byl? Byla jsem zhulená a zpívala jsem falešně,“ smála se a kroutila hlavou. „Možná proto jsem si tě nevšimla.“

„My jsme stejně celou dobu seděli na baru. Falešné mi to tehdy nepřišlo, ale co já vím,“ podíval se na ni a mrknul. Nikola se poškrábala na bradě a nakrčila čelo. „To v bunkru jsme hráli líp, radši si pamatuj jen to…“

„To si právě moc nepamatuju, hlavně díky té cestě do lesa a z lesa.“

„Tu už jsem od té doby nepodnikla… Vlastně ani nevím, kdy naposledy jsem zelenou měla,“ Nikola se rozchechtala.

„Nedáme si?“

„Fakt?“

„Jo, objednám to,“ usmál se Milan a mávnul na číšníka. Za chvíli se před nimi na stole hrozivě zelenaly dva panáky. Přiťukli si a Milanovi se v ústech rozlila ta podivně přeslazená chuť peprmintu. Chvíli se nemohl rozhodnout, jestli mu to chutná nebo nechutná, nakonec panáka zalil pivem. Nikola si povzdychla a zatvářila se utrápeně.

„Nechutná?“

„Ne,“ řekla smutně. „Spíš mi ta chuť vybavila strašně vzpomínek. Někdy bych se do tý doby vrátila, byla to skvělá jízda.“

„Já bych se do tý doby nevracel ani za nic,“ dodal a Nikola se mu poplašeně podívala do očí. „Totiž, teď je mi líp, jako dospělýmu.“

„Objednám ještě jednu rundu,“ řekla rychle a zvedla se. Černé vlasy se zavlnily ve větru a zmizela u baru. Chvíli něco gestikulovala na číšníka, ten na ni vyděšeně koukal, pak se rozesmál, otočil se k lahvím a po chvíli začal něco nalévat. Nikola si od něj vzala panáky a Milan už z dálky viděl tu trojbarevnou nádheru.

„Semafor? To snad, ne?“ volal na ni zdálky a smál se.

„Cestu z lesa bych nepřežila. Ale mám takovou pařící náladu jako na gymplu, a semafor je prostě pití mého mládí, takže jsem neodolala,“ řekla rozpustile, zdálo se, že je již trochu v náladě.

Když si kombinaci griotky, vaječňáku a zelené vychutnali do dna, začali probírat své oblíbené hospody, do kterých v mládí chodili. Velká část už jich neexistuje, nebo zdražila na tolik, že pivo a nakládaný hermelín vyjdou na víc než dvě stovky, což je podstatný rozdíl oproti padesátikoruně. Nicméně, na Žižkově se řada oblíbených hospod udržela a nenechala se ubít hipsterskými kavárnami, ve kterých pijete domácí limonádu ze zavařovačky za stovku. Nasmáli se, kolik hospod jede se stále stejným interiérem a pořád jim to nějak funguje.

„V bunkru by to už asi dneska bylo v pohodě, když už se nesmí kouřit v hospodách,“ napadlo ho.

„To je fakt, tam to s vzduchem bylo hrozný. Ale bunkr je dlouhodobě zavřenej. Myslím, že to moc nevydělávalo a ten provoz tam byl, vzhledem k podmínkám dost drahej…“

„Fakt? To je škoda, klidně bych tam někdy zašel…“ ušklíbl se smutně.

„Tak pojď,“ mrkla na něj tajemně a začala si uklízet věci do kabelky.

„Cože?“

„Na dveřích je řetěz ze železářství za stopade, s tím si poradím…“

„Chceš se vloupat do klubu?“

„Nenazývala bych to vloupáním. Bude to exkurze. Exkurze do světa, ve kterém punk není mrtvý…“

Milan přikývl, vytáhl z kapsy košile kartu a šel k baru zaplatit. Jeho mysl už také nebyla nejčerstvější a upřímně mu přišlo jako skvělý nápad, zažít nějaké dobrodružství. Přeci jen, už dlouho žil spořádaným dospěláckým životem, což vlastně dělal i většinu svého mládí, až na pár výjimek.  Nechal si proto natočit ještě dva litry piva do petky, v temnotě klubu by se mohla hodit.

Vyšli z hospody a po deseti minutách chůze byli u úpatí parku. Kráčeli po schodech až k posprejované stěně, která se za těch deset let vůbec nezměnila. Byla už docela tma a poblíž nikdo nebyl. Na hřišti o pár metrů dál už asi sice bude o něco živěji, ale parta feťáků je nemusí trápit. Nikola sáhla do kabelky, vytáhla z ní švýcarský nůž, chvíli jedním z kovových konců rejdila po zámku, pak se rozesmála, vytáhla z tašky klíče a zámek odemkla.

„Cože?“

„Promiň, dělala jsem si z tebe srandu. Nikam se vloupávat nemusíme, protože mám klíče. Jeden čas jsem tu pracovala za barem. A protože se tu zámky nezměnily, od té doby, co je tu zavřeno, si sem čas od času přijdu zarozjímat a zavzpomínat na starý časy.“

„Tys mě teda dostala,“ rozesmál se Milan a vstoupil dovnitř. Nikola za nimi zavřela, zamkla a vydala se po děsivých plechových schodech dolů. Milanovi naskočila husí kůže, když mu na mysli vytanuly nejrůznější vzpomínky z té doby. Jak ho málem ušlapali punkoví fanoušci, jak nezvládl cestu z lesa a jak před ním uhýbala záchodová mísa. Dokonce si vzpomněl, jak se motal tady na těch schodech a při pádu si o ostrou hranu totálně sedřel holeň. Nikole asi žádné špatné vzpomínky nenaskočily, protože schody ladně přeletěla jako motýlek.

Nejdříve se šli porozhlédnout po bunkru. Milan otevřel láhev a gentlemansky ji podal Nikole jako první. Minuli šatnu, kterou Nikis pamatovala jako backstage, opuštěný bar i fotbálkový stůl, do kterého stačilo pořádně praštit, a míčky se sypaly, i když jste do něj nehodili žádnou minci. Byli sice jen dva, ale pustili se do hry. Nikola, jako protřelá pařmenka a hospodská povalečka byla sice o hodně lepší a trénovanější, ale Milan se svou chladnou logikou a nižším stupněm opilosti skóroval častěji. Asi po půl hodině je to přestalo bavit a unaveně se posadili na starou pohovku uprostřed chodby.

Nikola si lokla piva, položila si hlavu na opěrku a Milana zašimraly její vlasy v obličeji. „Mrkni na ty trubky na stropě. Fascinuje mě to. Vlastně z toho mám klaustrofobii…“

„Z trubek na stropě?“

„Ne… Z toho pocitu, že se tady za války schovávali lidi. A vydrželi tu zavření, závislí jen na vzduchu z těch trubek. A museli mít hroznou ponorkovou nemoc…“

„Tenhle bunkr je z padesátých let,“ usmál se na ni a položil si rovněž hlavu na opěrku. „Myslím, že se tady nikdo nikdy neschovával,“ pokrčil rameny. „Doufám, že jsem ti nezkazil iluze.“

„Fakt?“ otočila se k němu hlavou překvapeně a dotkla se ho ramenem. „Nevím, proč jsem žila v domnění, že je z druhé světové války. Možná mě zmátla ta expozice, vystavuje se tady ledacos. Ale stejně je ten pocit děsivej.“

Chvíli jen tak koukali na strop, na tu změť trubek a nic neříkali. Milan cítil Nikolinu blízkost a přemýšlel, co by nyní měl udělat. Je to signál, nebo není? Nikola mu to naštěstí usnadnila, když si na jeho rameno položila hlavu. Chytil ji za ruku a po několika minutách váhání, ji políbil. Žádný flashback se nedostavil, měl pocit, že ji líbá poprvé, na předchozí pokusy si nevzpomněl. Možná to bylo dobře, protože tohle bylo neskutečně nádherné. Poté ji objal a pevně ji hodnou chvíli držel.

Nikdo neřekl ani slovo. Dopili PET láhev s pivem, zvedli se a vyrazili po točitých schodech nahoru. Prošli parkem a kráčeli kamsi noční Prahou. Byla krásná letní noc, na nebi byly i přes všechny ty městské ruchy alespoň minimálně vidět hvězdy a světla vzdálených diskoték na parnících. Šli skoro hodinu, než došli ke starému domu na Spojovací, kde zjevně Nikola bydlela. Milan moc nevěděl, co má přesně nyní udělat. Jako správný gentleman se však rozhodl být jen tím, kdo ji doprovází.

„Tady bydlíš?“ zeptal se a ona přikývla. „Díky moc. Skvěle jsem se bavil, byl to úžasnej večer,“ řekla a rozpačitě se dotknul jejího ramene, protože kouzlo podzemí pominulo a on tak nějak nevěděl, jak to rozloučení zaonačit.

„Nechceš jít dál? Mám doma gumítky.“

„No, tak jo,“ zadrmolil. Nevěděl, co těmi gumítky myslí, asi gumové medvídky? Ty měl v dětství docela rád. Možná je na tom taky něco punkového, kdo ví. Už bylo dost pozdě. Z baru odcházeli kolem jedenácté, v krytu strávili nejmíň hodinu a půl a pak ta nekonečná štreka sem… Musí táhnout už tak na dvě ráno.

Dům byl starý, schodiště bylo cítit omítkou a minulostí. Nikola odemkla dveře bytu ve třetím patře, který na Milana dýchnul zvláštní atmosférou. V úzké předsíňce si na zažloutlé stěně všiml spousty děr po šroubech. Asi zde bývala nějaká skříň. Z předsíně vedly první dveře nalevo na záchod, druhé do koupelny a třetí do kuchyně. Chodbou rovně byl obývák a napravo asi ložnice. Milan byl v takovém typu bytu mnohokrát, proto se ihned orientoval, kde co je. Prošel do obýváku a posadil se na starou rozkládací pohovku. Nikola otevřela vyklápěcí skříňku v televizní stěně a vytáhla z ní láhev vodky s jasně žlutou barvou, odšroubovala uzávěr a nalila do dvou panákovek.

„Tak na zdraví,“ přiťukla mu.

„Na tebe,“ usmál se na ni a lokl si. V ten okamžik pochopil, proč ho zvala na gumítky. Tenhle nápoj vážně chutnal jako gumoví medvídci. „Teda, to je zvláštní chuť…“

„Nikdy jsi to nepil? Zvláštní, mám pocit, že to na gymplu pili všichni. Dostala jsem tu láhev na Vánoce od Fanys a úplně jsem na ni zapomněla. Vzpomněla jsem si na ni až dneska v bunkru.“

„Tak to je docela stylový,“ usmál se Milan. „Ochutnávám pití, co bylo trendy před deseti lety,“ pokrčil rameny. „Takže s Fanys se vídáte?“

„Vlastně je to paradox, ale tím, že je nejdál, se vidíme vždy, když z Londýna přijede, takže 2x ročně. A já čas od času, když jsou levný letenky, tak si zase ráda zaletím za ní. Takže ji vlastně vidím daleko častěji než Týnis a Denis.“

Milana potěšilo, že se s Denisou nevídá. Zpětně vůbec nechápal, co ho na té nudné blondýnce tak přitahovalo. Nikola byla daleko zábavnější, živelnější, rozpustilejší.

„Jsi ospalá?“ řekl tiše, když Nikola v půlce věty spadla hlava.

„Jsem, ale nechci jít spát. Baví mě být v minulosti, nechci se probouzet do současnosti.“

„Tak si pustíme nějaký film? Máš Netflix?“

„Neblázni, mám tady jen tuhle malou televizi po babičce, na to mi přijde škoda platit Netflix. Ale tak třeba něco dávají…“

Milan zapnul televizi a projel všechny televizní kanály. Na jednom z nich jel vlak. A to bylo všechno. Občas zastavil v nějaké stanici. To bylo dost divné. Fascinovaně na to zíral, až si všiml, že Nikola na gauči usnula. Chvíli tam jen tak seděl, koukal se na ten jedoucí vlak a přemýšlel, co má teď dělat. Potom Nikolu zvedl a odnesl jí do ložnice. Neprobudila se. Přikryl ji peřinou a vrátil se zpět do obýváku. Rozbalil srolovanou deku, která ležela na opěrce, dal si pod hlavu všechny polštáře, co v místnosti našel a po chvíli usnul.

Zničehonic zavrzala podlaha a zaslechl jemné krůčky bosých nohou. Vylekal se, že se mu někdo vloupal do bytu, tak se rychle posadil. Ve dveřích stála Nikola. V ten okamžik mu došlo, že přeci nespal doma.

„Promiň,“ špitla, „nechtěla jsem tě vyděsit. Chtěla jsem si tu jen vzít peněženku a koupit něco k snídani, v kredenci jsem našla jen vločky…“

„Neomlouvej se, vždyť si tady doma. To já jsem tady jako vetřelec přespal, snad ti to nevadí. Ale neměl jsem sílu cestovat domů.“

„Mohl sis lehnout se mnou do ložnice, místa je tam dost. Ten gauč tady je docela hrůza na záda.“

„To jsem si netroufl,“

„Bál ses, že bych se po tobě plazila, jako tehdy?“

„Ale prosím tě,“ zasmál se Milan, protože si nebyl jistý, ale to byl žert, nebo stará výčitka. „Ty by ses sama nedoplazila ani do postele. Spíš mi to nedovolily společenské konvence.“

„Ty seš větší slušňák, než před deseti lety. No nic, skočím na ten nákup,“ nervózně se zasmála.

„Počkej, kam bys chodila? Určitě tady máš po babičce plnej špajz marmelády. Mohl bych třeba udělat palačinky.“

„Já myslela, že chlapi dělají ženským snídani jen po noci plné sexu?“

„To je sice pravda, ale občas rádi udělají snídani krásným ženám i nezištně. Doufám, že nejsi alergická na lepek nebo mlíko?“

„Ne, to fakt nejsem,“ rozesmála se. „bývala jsem vegetariánka, ale teď už si občas maso dám. A máš pravdu, marmelád je tu tuna.“

„Ok, tak já jdu udělat palačinky,“ zvedl se z gauče a trochu zavrávoral, jak se mu zamotala hlava. Přeci jen, včera ty drinky mixovali celkem dost. Kuchyně byla stará, ale všechno v ní bylo funkční. Když vyhlédl z okna a uviděl rámy na klepání koberců, musel se zasmát, protože tohle už vážně dlouho neviděl. Vytáhl porcelánovou mísu, rozbil do ní dvě vejce, hrnek mouky, dva hrnky mléka, špetku soli a rozehřál olej na pánvi. Když smažil druhou palačinku, Nikola vyšla z koupelny v květovaných šatech, s ručníkem kolem hlavy.

„Mám tě vystřídat ve smažení?“

„To už je jen chvilička. Můžeš ty palačinky zatím mazat marmeládou.“

Když bylo hotovo, sedli si i s pořádným hrnkem kávy k palačinkám a pustili se do jídla. Milan cítil, jak se mu dělá lépe, nakonec tu lehkou kocovinu asi ustojí. Venku bylo nádherné letní ráno, které rozzářilo i omšelý starý dvůr. Otevřeli si okno a poslouchali venkovní cvrkot.

„Dneska bude asi krásně. Ideální den vyrazit někam do přírody,“ řekl Milan.

„A kam?“

„Co třeba na Hostivařskou přehradu? Můžeme se tam projít, dát si něco k pití na pláži.“

„Tak jo. Stejně dneska nejdu do práce.“

„Jo, je sobota…“

„No, já někdy pracuji i o víkendech. V optice jedeme nonstop,“ zasmála se a marmeláda jí vypadla z konce palačinky na talíř. „Sakra, s palačinkama vždycky nadělám strašnej bordel.“

Nasedli do tramvaje a vyrazili na přehradu. Na mostě se to hemžilo lidmi, což bylo poměrně logické, když bylo tak krásně. Došli k výčepu, koupili si dvě piva do kelímku a sedli si na pláž. Ve vodě se moc nikdo nekoupal, protože měla jemně zelenkavou barvu. Pár odvážlivců tam sice čas od času skočilo, ale Milan nebyl zrovna vodní živel.

Chvíli se s Nikolou jen tak opalovali, popíjeli pivo a povídali si. Pak ji napadlo, že si půjčí šlapadlo. Milan na to sice neměl náladu, protože se mu opět trochu začal zvedat žaludek, ale nakonec se vyhecoval a šel. Naštěstí jeli pomaličku, každou chvíli někde zastavili, slunili se a řešili blbosti. Nikola si s sebou chytře vzala tmavé sluneční brýle a klobouk, takže jí bylo příjemně, nicméně Milana slunce pálilo do očí a cítil, jak se mu přehřívá hlava. Když šlapadlo parkovali u břehu, dobrovolně skočil do vody – doufal, že se trochu zchladí a zmátoří. Jenže to neměl dělat, šok z ledové vody s ním pěkně zamával, až se mu zvedl žaludek. Řekl Nikole, že si po tom pivu potřebuje urgentně odskočit a že se hned vrátí. Jen pokrčila rameny a neřekla ani slovo. Ušel pár kroků, a když jí zmizel z dohledu, naklonil se k jednomu z keřů a začal zvracet. Na záchod už prostě nedoběhl. Bylo to trapné, protože kolem chodili lidé a on už dávno nebyl puberťák, u kterého by se kocovinka dala přejít mávnutím rukou.

„Mirku? Jsi to ty?“ ozvalo se za ním. Milan se otočil. Byla to Zafirah. Kdo jiný by mu takhle komolil jméno? V legínách a sportovní podprsence zrovna běžela kolem, čelo se jí lesklo potem, ale make-up držel jak přibitý. „Je ti špatně?“ zatvářila se znechuceně, když zahlédla zvratky v keři.

„To bude dobrý,“ usmál se na ni křečovitě a bylo mu jasné, že odteď si bude muset najít nové fitko. „nedělej si se mnou starosti,“ vysoukal ze sebe.

„Tak jo,“ pokrčila rameny. „Ahoj a ať je ti líp,“ zahlaholila a odběhla.

„Mirek je tvoje přezdívka? A co to bylo za modelínu?“ ozvalo ze za ním.

„Niki,“ řekl utrápeně. „Myslel jsem, že si ničeho nevšimneš.“

„Viděla jsem tě zdálky… Myslíš, že tady ty keříky něco schovají? Přede mnou nemusíš tajit, že ti je špatně.“

„Přece se nenechám přechlastat holkou!“

„Nebylo by to poprvé,“ rozesmála se a podala mu láhev s vodou. „Vypláchni si pusu, ať se cítíš líp.“

„Plánuješ mě líbat?“ usmál se utrápeně. Nikola se k němu natáhla, políbila ho na tvář a řekla: „To už jsme kdysi zkoušeli. Myslím, že radši počkám, až si vyčistíš zuby, to bude větší zážitek.