Medvěd Zdeněk jezdil na kole v cirkuse Melichar. Odmalička. Nepamatoval si, že by kdy byl někde jinde, nevzpomínal si na mámu medvědici, ani na medvědího tatínka. A jestli měl brášky a ségry medvíďata? Občas ho ta myšlenka trápila a ptával se na ní principála, ale ten vždy jen zabručel a hlubokým hlasem řekl:

„Vždyť víš, jak to bylo. Našel jsem v lese kus kožešiny a hned si říkám, že z toho bude pěknej zimní kožíšek. No a jak jsem se tý chlupatý koule dotknul, vykvivkla jako střelený prase. No co sem měl dělat. Čekat až přijde máma medvědice a rozdrásá mě? No to né! Hodil jsem tě do batohu a upaloval zpátky do šapitó.“

Malý Méďa dostal jméno Zdeněk, po chovateli, kterého zrovna tentýž den při drezuře zasedl slon Tobiáš, a začal se rozkoukávat. V cirkuse se mu líbilo. Rád se koukal na provazochodkyně a doufal, že mu principál dovolí, aby to taky někdy vyzkoušel. Ale ne.

Každé ráno musel trénovat žonglování s barevnými míčky, jinak nedostal snídani. Po snídani ho čekala jízda na kole, kterou už si naštěstí osvojil tak, že mu každé ráno stačilo jen pár koleček, pro formu. Odpoledne trénovali scénky. Někdy byly zábavné, ale někdy i hloupé. Třeba když musel medvěd Zdeněk předstírat, že zalehl nebo nijak jinak napadl svého cvičitele, který se ale nakonec zázračně vzpamatoval a medvěda přemohl.

To medvěd Zdeněk nesnášel, protože nebyl zlý a nikdy by nikomu neublížil. Sice slyšel o tom, že někteří medvědi jsou zlí a často si na něj poplašeně ukazovaly děti v hledišti. Vždycky jim ale zamával a usmál se na ně a vše bylo najednou v nejlepším pořádku.
Cirkus Melichar byl naštěstí malý cirkus a zajížděl proto i do těch nejmenších vesnic. Medvěd Zdeněk měl nejradši, když postavili šapitó u velkého lesa. Vždycky snil, že po představení do lesa uteče a třeba tam potká svou medvědí rodinu.

Ale to se nikdy nestalo. Pár hodin před představením na Zdeňka vždycky padla tréma. Třásly se mu ruce, bolelo ho břicho a bál se, že se nezvládne ani na nohy postavit. Slon Tobiáš ho vždycky uklidňoval: „Neboj se, ty lidi se budou smát, i když svého cvičitele zalehneš.“
„Přesně tak,“ dodala opice Luiza. „To já jsem jednou spadla z překážky a lidi se mohli smíchy potrhat. Tak jsem udělala ještě zkažený kotrmelec a tleskali mi ve stoje.“

„Vám se to řekne,“ smutnil dál medvěd Zdeněk. „Ale já jsem nikdy neměl herecké nadání. Nejradši bych dělal třeba osvětlovače, kdyby mě principál nechal.“
Nakonec se ale vždycky uklidnil a před diváky předvedl skvělý výkon. Ještě se nestalo, aby mu lidé netleskali. Vždycky po představení ulehl vyčerpaný ve své maringotce, dal si trochu zeleniny a usnul. Jak by mohl utéct, když je vystupování tak náročné?

Na dnešní představení se medvěd Zdeněk netěšil. Bylo to jeho jubilejní, sté výročí a principál s ním trénoval náročnou scénku s ohňostrojem. A to se Zdeňkovi nelíbilo. Ohně se bál a říkal si, že by se ho měli bát i lidé. Zakrýval si oči vždy, když šašci žonglovali s loučemi a už několikrát principálovi říkal, že on teda nic takového dělat nebude.

A dneska bude muset tančit, zatímco šašek po něm bude kolem házet rachejtle do rytmu. Takhle nervózní se ještě nikdy necítil. Žaludek se mu kýval ze strany na stranu a hrozil, že za chvíli vyhodí oběd. Hlava mu třeštila a ruce se mu tolik třásly, že rozbil svůj oblíbený kávový hrníček s muchomůrkou.

„Zdeňku,“ skočila k němu opice Luiza. „Co to vyvádíš? Dneska máš slavit, ne smutnit!“
„Když já se bojím. Víš, jak nesnáším oheň… A proč bych měl slavit sté vystoupení? Pro mě to nic neznamená.“
„Ale jo,“ usmála se na něj opice Luiza spiklenecky. „Víš, že přesně tady stálo naše šapitó před deseti lety, když tě principál našel?
„Vážně?“ Medvěd Zdeněk se zarazil. Takže tady to bylo? Co když je někde v okolí jeho rodina? Máma medvědice, táta medvěd a bráchové a ségry medvíďata? Hned co opice Luiza odešla do kostymérny, aby si oblékla svůj husarský kabátek na představení, si Zdeněk vzal svůj malý batůžek. Hodil do něj svačinu, fotografii s kamarády z cirkusu a vykradl se ven z maringotky. Na stole nechal vzkaz pro principála, že má trému a končí.

Útěk do lesa

Když se doplazil na okraj lesa, rozběl se, co nejdál od šapitó, aby ho nikdo neobjevil. Po půl hodině běhu zahlédl veverku.
„Veverko, řekni mi, nevíš, kde tady žije medvědí rodina?“ Veverka vyděšeně vypískla a zmizela v koruně stromu. Medvěd Zdeněk překvapeně zakroutil hlavou. Proč si s ním nechtěla povídat? Je to tím, že si dnes neučesal srst? Možná ano.
Za chviličku před sebou uviděl jelena, jak se pase na paloučku mezi stromy. „Ahoj Jelene, chtěl jsem se tě jen zeptat,“…. ale větu nestačil ani doříct. Jelen jen zdvihl hlavu, v očích se mu objevil děs a sprintoval pryč, seč mu nohy stačily. Asi ho urazil, když mu řekl ahoj na místo dobrý den? Příště to musí napravit.

Po chvíli dorazil ke skále, na které se opalovala úžovka stromová. Medvěd Zdeněk se rozhodl pro formálnější tón. „Dobrý den, paní úžovko. Nemohla byste mi prokázat laskavost a říct, kde tu bydlí medvědí rodina?“

Úžovka si medvěda prohlédla, něco zasyčela a zmizela ve skalní průrvě. No to jsou móresy. Medvěd Zdeněk z toho začal být pěkně zoufalý. Vypadá to, že je všem nesympatický a nikdo se s ním nechce bavit. Možná je příliš ošklivý. Nebo netaktní. Sedl si na palouček jako hromádka neštěstí a z očí se mu začaly koulet slzy jako hrachy.

Na paloučkem kroužil orel a zlověstně zpíval. „Už tě mám na mušce zajíci, k obědu dám si tě, se dvěma krajíci. Už tě mám na mušce zajíci, k obědu dám si tě, na lžíci. Už tě mám na mušce zajíčku, k obědu dám si i tvou mamičku.“

Medvědovi se písnička pranic nelíbila. Rozhlédl se po palouku a uviděl zmateného zajíčka, který se strachy nemohl ani pohnout. Orel se vrhl střemhlav dolů, Zdeněk se mu vrhl vstříc. Dřív než Orel stihl zajíčka polapit, narazil zobákem do nastavené medvědí tlapy.

Orel se chytil za zobák a ublíženě zakřičel. „Ty troubo! Vyplašils mi kořist a narazil mi zobák! Víš, jak to bolí? Musím teď jít ke studánce, rychle si zobák zchladit, než mi nateče, jinak se zase dva týdny nenajím. Ty tupče sobecká.“

„Promiň orle, to jsem nechtěl. Já…“ Než medvěd Zdeněk stačil cokoliv říct, orel roztáhl křídla a letěl pryč. Ještě zdálky bylo slyšet jeho nadávky: „Trouba. Tupec tupá. Nenažranej sobeckej medvěd. Kvůli tomu hejhulovi budu o hladu. Čert vem ty zpropadený medvědy.“

Medvěd Zdeněk schoval obličej do dlaní a zase se rozplakal. Však to znáte, když jednou začnete brečet, zastavit to hned tak nejde. A Zdeněk plakal, protože ho v lese nikdo neměl rád a do cirkusu se taky vrátit nemohl. Představení už dávno začalo a principál by mu pěkně vyprášil kožich.

Jak to vzlykal, najednou ucítil, že ho něco dloublo do kolene. „Medvěde, proč pláčeš?“ řekl malý zajíček a bázlivě se na Zdeňka podíval.
Protože mě nikdo nemá rád a všichni přede mnou utíkají. Veverka, jelen i užovka. A to jsem je přitom všechny slušně pozdravil a zeptal se, kde najdu nějaké další medvědy.“
„Utíkají před tebou, protože se tě bojí. Já bych před tebou taky utekl, ale zachránil si mě před tím orlem, tak bych ti tvou laskavost teď nějak rád oplatil. Ale pokud mě budeš chtít sežrat, tak uteču, to ti povidám!“ řekl razantně zajíc a opřel se packou o pařez.

„Proč se mě bojí? A proč bych tě měl žrát?“
„Protože medvědi jsou zlí a žerou všechno, co se pohne.“
„Ale já ne. Já nejím věci, co se hýbou, kdo to kdy slyšel. Jenom ovoce, zeleninu a houby, občas teda nějakou rybu.“
„Ty jsi mi ale divný medvěd. A odkud si přišel?“
„Z daleka. Z cirkusu…“
„To musí být nějaká divná země, když tam medvědi nežerou zvířátka. A proč si přišel sem?“

Medvěd Zdeněk se dal do vyprávění a zajíčkovi, který si říkal Borůvka, vyprávěl celou historku o tom, jak se do cirkusu dostal, co tam dělal a jak rád by poznal svou rodinu.
„No tak to jsi měl říct hned,“ plácnul se do čela zajíček Borůvka a ukázal za sebe. „Není to daleko, vezmu tě tam. Ale musíš mi slíbit, že mě před medvědy ochráníš. Celý les si na ně dává pozor, je lepší si to u nich moc nerozházet.“

„Slibuju,“ kývnul medvěd na zajíčka a rozběhl se za ním, mezi jehličnatými stromy po měkkém mechu, po kterém se běželo lépe než po koberci v jeho maringotce. Mezi zajímavě barevnými houbami, na které se Zdeňkovi sbíhaly sliny. Už se těšil, až je ochutná. Ale teď musel utíkat, aby se přesvědčil, jestli má nějakou rodinu.

Setkání s rodinou

Zajíček Borůvka běžel, čas od času se zastavil a otočil na medvěda, který se prostě nezvládl neloudat. Ten les mu byl povědomý. A tak krásný. Když dorazili k vysoké skále, pokryté zeleným mechem a lišejníky, Borůvka poklepal packou na kámen.
„Tady tou dírou vlezeš dovnitř a ve skalách najdeš medvědí rodinu. My za tuto hranici nikdy nechodíme. Kdo tam jednou prošel, živý už se nevrátil.“

„Prosím, Borůvko, počkej tu na mě. Jsi jediný, kdo se se mnou baví. Když mě medvědi odmítnou, tak nevím, co budu dělat. Ale mohl bych se třeba dát do tvých služeb, jako tvůj ochránce.“
„Nemel nesmysly,“ mrknul na něj zajíček Borůvka, klepnul ho packou do lýtka a řekl: „Hodně štěstí. Uvidíš, že tě rádi uvidí. Podobáš se jim, možná, že jsi opravdu jejich příbuzný. Kdyby cokoliv, zítra za svítání slunce bude čekat na palouku, kde jsi mě zachránil. “

Medvěd Zdeněk se protáhl dírou a ocitl se ve velkém skalním bytě. Před sebou zahlédl medvědici, jak skládá ovoce na stůl a prozpěvuje si přitom.
„Dobrý den, paní. Chtěl bych se zeptat….“
„Brufíku! Jsi to ty? Můj ty smutku,“ medvědice vyskočila, jako kdyby do ní střelili a rozběhla se k překvapenému Zdeňkovi. „Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím…..“
„Tak já se jmenuji Brufík? V cirkusu mi říkali Zdeněk.“ Vykoktal ze sebe medvěd Zdeněk.
„Ale takové ošklivé lidské jméno. Po našem jsi prostě Brufík. A tamhle jde tvůj brácha Brumlal. Musím svolat celou rodinu! Vydrž!“ medvědice vyběhla ze skalní světnice a odběhla průrvou pryč.

Za chvíli ho už objímala celá rodina. Bratr Brumlal a ségra Cenivka a samozřejmě také noblesní, postarší medvěd Cenivec a maminka Brumlínka.
„Myslel jsem si, že tě sebrali lovci. Hráli jste si s Brufíkem na schovávanou, právě když přišla parta lidí. Popadl jsem Brufíka a odnesl ho do bezpečí, ale když jsem se vrátil pro tebe, byl jsi pryč….“ Řekl smutně medvěd Cenivec, Zdeňkův otec.

„Tatínek říkal, že jsi odešel do nebíčka,“ řekla Cenivka a spiklenecky se usmála. „Ale já jsem mu nevěřila a v hloubi duše jsem cítila, že se vrátíš!“
Maminka Brumlínka začala zběsile chystat večeři. Venku už byla tma jak v pytli a všichni už byli pořádně hladoví. Ale večeře stálo za to. Na Zdeňka čekala spousta výborných hub, čerstvé ovoce z lesa a také troška zeleniny ze zahrádky od hajného.

Při večeři si medvědí rodinka povídala. Medvěd Zdeněk vyprávěl o tom, jaké bylo jeho dětství v cirkuse, předvedl rodině žonglování s meruňkami a trojitý přemet. Medvědi byli jak u vytržení a pořád nemohli pochopit, k čemu ten cirkus slouží. To tam jako chodí lidé, aby viděli ostatní, jak dělají psí kusy? A není to nedůstojné?

Medvěd Zdeněk vysvětloval, že lidé bez zábavy žít neumí a že milují legrácky a naschvály. Medvědí rodinka potom vyprávěla o životě v lese, o soužití s ostatními zvířátky a o denních procházkách po čerstvém mechu. Po večeři všichni začali zívat a odebrali se na kutě.
Zdeněk spal ale jen tak napůl. Nechtěl prošvihnout východ slunce a možnost popovídat si se zajíčkem Borůvkou.

Na palouku tak byl dobrou hodinu před rozedněním a nervózně přešlapoval. Hned jak slunce začalo líně vplouvat na oblohu, přihopkal usměvavý zajíček. „Tak co Zdeňku, je to tvoje rodina?“
„Jsou to oni! A dokonce si na mě pamatují. Chci ti poděkovat a doufám, že teď, když budu žít v lese, se budeme moct vídat častěji.“
„No,“ zarazil se zajíček. „Víš, jak jsi mi včera vyprávěl o tom cirkuse, tak se mi to zalíbilo. A já jsem vždycky chtěl být herec. Tak mě napadlo…. Myslíš, že by mě vzali, třeba jako akrobata?“
„To nevím.“ Pokrčil rameny Zdeněk. „Ale principál určitě hrozně zuří, že jsem odešel a náhrada by mu přišla vhod.“
„Zvládnu všechno. Chůze po provaze je hračka, žonglování taky, na kole bych se naučil…“
„Víš co? Běž za principálem a řekni mu, že tě posílám já, jako náhradu za sebe. A že se mu omlouvám, za ten útěk ze dne na den.“
Zajíček se usmál, podal medvědovi tlapku a řekl: „Když se nevrátím, tak to klaplo. Takže mi drž palce. Rád jsem tě poznal.“
Otočil se, zašustilo křoví a byl pryč. Medvěd Zdeněk mu ještě hodnou chvíli mával a pak se vydal domů, za svou znovunalezenou rodinou. Zajíček se další den neobjevil a Zdeněk začal přivykat životu v lese. Učil se, které plodiny sbírat a jíst, kde si hrát na schovávanou, ve kterém jezírku je nestudenější voda a užíval si čas se svou rodinou, která mu dlouhých deset let chyběla.

Akrobat Borůvka

Po roce, když už byl v lese jako doma, mu přišla pohlednice. Od zajíčka Borůvky:

Milý Zdeňku, posílám pozdravy z mé desáté štace. Jízda na kole mi nešla, tak na představeních vystupuji spolu s provazochodkyněmi, skáču salta a přemety na provaze a žongluji. Principál je na mě přísný, ale baví mě to. Všichni tě pozdravují a stýská se jim po tobě. Doufám, že se máš dobře a třeba se někdy ještě uvidíme.

Na shledanou. Borůvka

Medvěd Zdeněk, který už slyšel na Brufíka, se usmál. Byl rád, že cirkusu jeho odchod neublížil a že se tam zajíčkovi líbí. A taky, že se věnuje jeho oblíbenému provazochodectví! Vystavil si pohled na stěnu jeskyně a vyběhl ven, za ségrou a za bráchou, který už u tůňky hráli vodní pólo..