Velká bílá kočka, které se říkalo Pepina, seděla na okně a pozorovala, co se děje venku. Sedmiletý Pepík, po kterém se jmenovala, pobíhal po zahradě se svým kamarádem ze školy a předstíral, že je náčelníkem kmene Apačů. Pepina zívla, olízla si packu a nechápala, jak se někdo může za tak slunečného odpoledne takhle namáhat a ještě se u toho smát a hlasitě výskat. Chroustala granule a přemýšlela, co může být lepšího, než sluneční den, strávený na okně.

Najednou uslyšela mňoukání. Pod oknem stál divoký zrzavý kocour, který se toulal po okolí sám a věčně neměl co jíst. „Prosím, hoď mi pár granulí,“ volal na Pepinu a škemral packami. „Ani omylem,“ zasyčela Pepina. „Ty jsou jenom moje. Běž domů a sněz si svoje.“

„Ale já nemám domov,“ řekl smutně zrzavý kocour. „Aspoň jednu granuli, dnes se mi se sháněním potravy nedaří…

„Běž pryč,“ ukončila rozhovor Pepina, otočila se na druhý bok, zavřela oči a nakonec usnula. Zdál se jí sen o tom, jak pobíhá po louce a honí motýly. Tak už se jí ty hlouposti promítají i do snů? Pepina zavrtěla hlavou a snažila se ze všech sil probudit. Namáhat se nebude, ani ve snu. Jak se tak kroutila a vrtěla, najednou ucítila, že letí a tvrdě žuchla na zem.

„Au,“ zoufala si. „Co to je za hloupý sen? Ve snech přeci žádnou bolest necítíme!“ Kočka rozlepila jedno oko, pak druhé a koukala se před sebe. Byla na trávníku před domem. Asi vypadla z okna. Pepík ani jeho kamarád už tu nebyli, ale v dálce se něco zatřepetalo. Motýlí křídla! Pepina si motýla prohlížela, a říkala si: „Ten sen byl snad předtucha, nebo co? Že bych opravdu zkusila, jaké to je chytat motýly?“

Udělala pár líných kroků a natáhla packu po motýlovi. Ten se lekl a hbitě letěl pryč. Pepina pozorovala jemně žlutá křídla s černým a modrým vzorováním. Kdyby tu byl Pepík, zakřičel by, že to je otakárek fenyklový, protože dědeček ho naučil, jak se motýlci na jejich zahradě jmenují. Pepina to netušila a bylo jí to srdečně fuk. Naštvalo ji ale, že jí ta malá potvůrka tak snadno upláchla. Udělala proto dalších pár opatrných kroků a ani si nevšimla, že postupně zrychlila, proběhla vchodovou brankou a letěla na pole, směrem k lesu.

Otakárek fenyklový si ale od bílé chundelaté koule držel odstup. Věděl, že mu určitě chce ublížit. Letěl, co mu síly stačily, občas si chviličku odpočinul, tu na bílých květech hlohu, tu na fialových listech šeříku. Ani s přestávkami mu kočka nemohla stačit. Když obletěl keře a zmizel v lese, věděl, že tu nebezpečnou bílou kouli setřásl.

Pepina už byla celá zadýchaná, jak se toho malého motýla snažila chytit. Do lesa se jí nechtělo a na cestu zpět taky neměla sílu. Lehla si pod keř šeříku a přemítala. „Mám se plahočit zpátky, nebo si tady chvíli odpočinu? Co když to byl jenom sen?“ Nakonec se rozhodla, že bez odpočinku nemá smysl podnikat cokoliv dalšího a že si raději na chvilku odpočine.

Žádné sny se jí tentokrát nezdály. Spala klidným, dlouhým spánkem a probudil ji až hlad. Setmělo se. Pepina se protáhla, rozhlídla se kolem sebe a uznala, že je na čase jít domů a dát si něco k snědku. Odhodlaně skočila na všechny čtyři a kráčela loukou směrem ke svému domovu. Protože se jí nechtělo běžet, než došla k vchodové brance, padla úplná, černočerná tma. A najednou se Pepina polekala.

„Vchodová branka je zavřená! Pro pána krále, jakpak já se dostanu dovnitř,“ zoufala si bílá kočka a dala se na průzkum. Obešla celý plot a nikdy ani skulinka, kterou by se protáhla. Tedy – v jednom místě díra v plotě byla, ale zdaleka ne tak velká, aby se jí Pepina protáhla. Smutně obešla plot dvakrát, mňoukala a ve skrytu duše doufala, že jí zaslechne někdo z rodiny a přijde jí otevřít. To se ale nestalo.

„Přeci nestrávím noc venku! Zkusím ten plot přeskočit,“ řekla si odhodlaně Pepina. Rozeběhla se, skočila na plot, drápy se zachytila pletiva, ale příliš těžké tělo ji táhlo dolů a tak se během několika vteřin jako hruška skácela k zemi. Smutně zamňoukala, olízla si naražený hřbet a zkusila na plot vyskočit ještě jednou. Výsledek byl stejný a opět se natáhla jak dlouhá, tak široká, na záda. Zkusila to ještě jednou, do třetice všeho dobrého a opět neúspěšně.

Chvíli jen tak stála, mňoukala a olizovala si rány. „Co budu dělat,“ lamentovala a nervózně se koukala kolem sebe. „Jsem přeci kočka domácí, co budu dělat venku?“ Obešla plot ještě jednou a došla k díře v pletivu. Co kdyby to přeci jen zkusila? Díra je sice malá, ale když pořádně zatáhne břicho a vyfoukne ze sebe všechen vzduch, třeba se tam vejde.

Díru si pořádně prohlédla, změřila si ji hlavou a pak se rozhodla, že do toho půjde. Protáhla dírou přední packy, hlavu, vyfoukla ze sebe všechen vzduch, zatáhla břicho a pomalu se sunula dopředu. Začaly se jí pomalu dělat mžitky před očima, jak jí chyběl vzduch. „Teď se nesmím nadechnout, teď ne,“ opakovala si v hlavě a sunula se pomalu dál. Jenže pak to nevydržela, z plna hrdla se nadechla a v díře uvízla.

Vyděšeně zamňoukala, zkusila znovu zatáhnout břicho a posunout se, ale nešlo to. Vyděšeně se začala sunout zpátky, ale nešlo ani to. „Propána krále, já jsem tady uvězněná,“ panikařila Pepina, zoufale mňoukala a snažila se pohnout. „No tak, uklidni se,“ nabádala se nahlas, ale nic to nepomáhalo. Hlasité mňoukání přivedlo kočku Lujzu ze sousedství.

„Nazdar Pepino,“ zamňoukala štíhlá mourovatá kočka Lujza. „Co tady provádíš?“

„Uvízla jsem v plotě,“ řekla smutně Pepina a pohlédla na Lujzu, se kterou si nikdy neměly moc rády. „Pomůžeš mi ven?“

„Stejně tak jako tys pomohla mě, když jsem to potřebovala? Zapomeň na to.“  Loni v létě, totiž Lujzina rodina odjela na dva týdny na dovolenou a chlapec, který měl chodit do baráku zalévat kytky a krmit kočku, nepřišel ani jednou. Lujza přišla pod Pepinino okno a prosila ji, ať se s ní rozdělí o jídlo. Pepina se ale dělit nechtěla a Lujzu striktně odmítla. Nebohá kočka se pak toulala po louce a naštěstí potakala starou Bartákovou ze samoty, která se s ní rozdělila o svačinu a vzala si ji na pár dnů k sobě. Ale Lujza Pepině neodpustila.

„Lujzo, já se ti omlouvám. Byla jsem hloupá a sobecká, pomoz mi prosím.“

„Kdyby ses o jídlo podělila, nebyla bys teď tak tlustá, abys uvízla v plotě. A já si tu podívanou teď zvlášť vychutnám,“ řekla Lujza, sedla si naproti Pepině, zamňoukala, protáhla se a uvelebila se jako v kině.

Za chvíli šel kolem pes Rolf, který bydlel v domě nalevo. „Vrrr, co to tady vyvádíte,“ cenil zuby na obě kočky. „Lakomá Pepina uvízla v plotě a já ji nehodlám pomoct ven,“ řekla Luijza a vyprávěla Rolfovi historku, jak ji Pepina nechala hladovět. „Byla na mě vždycky zlá.“

„Vrr, haf, pravda, pravda. Pepina je zlá a lakomá. Se mnou se nejen nikdy nerozdělila, ale když jsem omylem ochutnal její granule, pustila se do mě drápy a zle mě potrestala,“ vrčel Rolf a posadil se vedle Lujzy. Oba sledovali smutnou Pepinu, jak zápasí s prostorem a snaží se dostat ven. Dobře se bavili, smáli se a ukazovali si na zaseknutou nešťastnici.

Pepině se začaly z očí valit slzy jako hrachy. Bylo jí moc líto, že se s nimi o jídlo nepodělila. Netušila, že to bude mít tak vážné následky. Ale co měla teď dělat? Nenapadalo jí nic lepšího než sedět a usedavě plakat. V ten okamžik odněkud přiběhl zrzavý toulavý kocour, který prosil Pepinu o pamlsek ráno. Do Pepiny se dala další vlna zoufalství. „Tak ty ses mi také přišel vysmívat a pomstít?“ řekla plačtivě. „Jen si posluž,“ mňoukala smutně.

„Já jsem ti přišel pomoct,“ řekl zrzavý kocour.

Ale víš, že Pepina je zlá a lakomá kočka, která nikdy pro nikoho neudělala nic dobrého?“ řekl Pepina a Rolf přikyvoval. „Posaď se k nám a užívej si pohled na její zápolení s plotem. Zaslouží si to.“

„Se mnou se Pepina sice také nerozdělila o své jídlo, to ale neznamená, že ji nechám plakat uvízlou v plotě. Stydět byste se měli vy dva. Copak se to dělá, takhle se někomu mstít a vysmívat? Pepina už je potrestaná dost.“  Zrzek přiběhl k plotu a zuby začal rozplétat pletivo.

Rolf se opravdu zastyděl. Zrzek má pravdu, to že se s Pepinou nepohodli kvůli granulím, přeci neznamená, že ji nechá trpět zaklíněnou v plotě. Byl studem červený jako rajče a rychle přiběhl k plotu a začal Zrzkovi pomáhat s rozplétáním pletiva.

Jenom Lujza byla hrdá a na Pepinu se zlobila. Nakvašeně si dala packu přes packu a pozorovala Zrzka s Rolfem, jak se snaží sokyni osvobodit. Když Rolf trhnul, ozvalo se zaúpění. Lujza vyděšeně vyskočila a spatřila, jak Pepině teče krev z velkého škrábance na hřbetě. V ten okamžik se vyděsila. Co když tady Pepina umře a všichni si budou ukazovat na ni, na Lujzu, že ji nepomohla? Tady už přestává legrace, musí se taky zapojit….

Lujza chvíli přemýšlela a potom dostala nápad. Doběhla k brance, vedle které byl sloupek, na který se předtím marně snažila vyskočit Pepina. Rozeběhla se, co jí nohy stačily, vyskočila, zachytila se pletiva a vyšplhala na sloupek. Ze sloupku už bylo jednoduché plot přeskočit. Běžela po trávě k nejbližšímu oknu, vyskočila na sud a z něj rovnou na parapet. Začala packou škrábat do oken a mňoukala, co nejvíc nahlas to šlo.

Pepík už dávno spal, ale dramatické mňoukání ho probudilo. Protřel si oči, rozsvítil stolní lampičku s dinosaurem, a když se trochu rozkoukal, všiml si velké mourovaté kočky za oknem. Trošku se jí bál. Je to opravdu kočka? Není to strašidlo? Nebo čert, který se v kočku proměnil? Klepal se strachy a nevěděl, jestli se k oknu přiblížit nebo ne. Mňoukání ale znělo tak smutně, že dostal strach, že by kočka venku mohla být nemocná a prosí ho o pomoc.

Rozhodl se, že zavolá tatínka. Tatínek je zvířecí lékař, ten bude určitě vědět, co má dělat. Vyřítil se z pokoje a jako střela vletěl do ložnice rodičů, skočil po tatínkovi a volal, „Tati, tati, za oknem je velká mourovatá kočka a asi je nemocná, musíš mi pomoct.“

„No to dá rozum, už jdu,“ řekl tatínek rozespale, vylezl z postele a šel s Pepíkem do pokoje. Velká mourovatá kočka tam doopravdy byla.  Otevřel okno a chtěl kočku chytit, ta ho ale drápkem chytila za župan a odskočila ven na parapet.

„Co to dělá ta bláznivá kočka,“ řekl tatínek a natáhl se po ní ještě jednou. Jenže kočka se mu opět vysmekla a raději vyskočila ven. Netušila, jak lidi upozornit, že v nesnázích je Pepina, ne ona, tak skočila na sud a začala kvílet. Tatínek vyklonil hlavu z okna a Pepík také. V ten okamžik Pepík spatřil v plotě něco bílého.

„Tati, tati, podívej, tamhle je Pepina a asi se jí něco stalo!“

Oba dva doběhli do vedlejší místnosti a francouzským oknem vyběhli na zahradu. Když doběhli k díře v plotě, Rolf i Zrzek uskočili. Zaklíněná Pepina smutně zamňoukala a tatínek si ihned všiml, že nemůže z pletiva ven.

„Hned jsem zpátky,“ řekl tatínek. „Pepíku, postarej se o Pepinu, ať se nehýbe, nebo si rozedere kožíšek.“

Tatínek odběhl pryč a Pepík zatím hladil Pepinu a říkal, „Vydrž, už to bude dobrý, tatínek se za chvíli vrátí a osvobodí tě.“  Rolf a Zrzek nevydali ani hlásku a jen napjatě sledovali, co se bude dít. Plot se jim moc uvolnit nepodařilo, jen o kousíček a už sami ztráceli síly plot dále páčit.

Za chviličku přiběhl tatínek a v ruce držel pákové štípací kleště. Pepina hrůzou zavřela oči. Co s těmi kleštěmi bude dělat? Co když jí chce uštípnout kus břicha, aby se dostala ven a nezničila u toho ten plot příliš?

Tatínek zručně přeštípal pletivo vedle Pepiny a pomohl jí ven. Lujza, Zrzek a Rolf se na Pepinu usmáli a raději hned zmizeli, aby si ještě Pepinina rodina nemyslela, že jí to snad způsobili oni. Pepík uhánějící trojici zamával a tatínek vzal Pepinu dovnitř, kde jí ošklivé škrábance vydesinfikoval a namazal léčivou mastí. Potom kočku odnesli do pelíšku a Pepík ji pohladil:

„Jsi moc statečná Pepino,“ šeptal. „A máš moc hodný kamarády, že ti chtěli pomoct.“ Potom jí popřál dobrou noc a odebral se do pokojíčku. Pepina nemohla usnout. Musela pořád myslet na to, že ve skutečnosti žádné kamarády nemá, a kdyby nebyla tak lakomá, možná by nějaké mít mohla. Třeba tyhle tři. Nakonec usnula a zdály se jí samé divoké sny.

Ráno ji probudilo sluníčko a jako vždy se vydala na okno, kde se ráda slunila. Miska s granulemi byla přichystaná, ale Pepina se jich ani nedotkla. „Teď už nebudu lakomá, počkám a rozdělím se.“ Čekala celé dopoledne. Slunce už bylo na obloze pěkně vysoko a pořádně pálilo. „Tak já asi doopravdy žádné kamarády nemám a už to nenapravím,“ říkala si smutně a zase cítila, jak se jí do očí hrnou slzy.

V tu ráno ale zaslechla syčení, „Pssst, Pepino,“ ozvalo se zpod okna. „Jak ti je? Nebolí tě to moc?“ Byl to Zrzek a na Pepinu se přátelsky usmíval.

„Zrzku,“ vykřikla Pepina nadšeně. „Nevím, jak ti mám poděkovat za záchranu. Mám tady plnou misku granulí, dej si je třeba všechny.“ Zrzek pobaveně zakroutil hlavou a řekl. „Jen trochu ochutnám, celé ti to nesním, neboj,“ zanořil hlavu do granulí a blaženě žvýkal – takovou dobrotu už totiž neměl pěkně dlouho. „Jak ráda bych poděkovala i ostatním,“ posteskla si Pepina. „Ale Lujza mě nesnáší, myslím, že mi to nikdy neodpustí.“

„Ale prosím tě. Co kdyby ses jí napřed zeptala a zkusila se jí omluvit?“

„Ona sem už ale nepřijde…“ mňoukala smutně.

„Tak přijdeš ty za ní,“ řekl Zrzek a mávl na Pepinu packou, aby ho následovala. Seskočili z okna, proběhli otevřenou brankou a došli ke staré třešni, která stála na ulici před loukou. Lujza seděla na větvi a slunila se.

„Lujzo,“ zavolala na ní Pepina. „Chtěla jsem ti moc poděkovat za záchranu. A zároveň se ti chci omluvit, že jsem na tebe byla kdysi zlá. Ať ke mně přijdeš kdykoliv s jakoukoliv prosbou, odteď ti ve všem ráda vyhovím.“

„Tak dobře Pepino, omluvu přijímám,“ mňoukla Lujza a seskočila ze stromu na zem. Podala Pepině packu a plácly si na své nové přátelství. Celá parta se potom vydala za Rolfem, se kterým se Pepina také usmířila.

Z Pepiny, Lujzy a Zrzka se stala nerozlučná parta, která spolu začala trávit každou volnou chvíli venku. Zrzek kočky naučil, jak správně chytat myši a lovit motýly, kočky se zase s toulavým kocourem dělily o veškeré pamlsky, které doma dostaly. Pepina už nebyla nabručená, zhubla a stala se z ní hbitá kočka, rychlá a mrštná natolik, že si vydržela hrát i o horkých letních odpoledních s Pepíkem. Tatínek díru v plotě neopravil – to aby se Pepina se svoji partou mohla scházet kdykoliv, kdy se jí zachce.