Terezka seděla na pařezu na zahradě a čekala, až tatínek dotelefonuje. Slíbil jí, že spolu půjdou pouštět draka a tak se moc těšila. Venku bylo zataženo a fučelo, ale Terezce to nevadilo. Aspoň ten drak bude pěkně lítat! Přiběhl k ní Sloník, černý pejsek, který získal trošku netypické jméno kvůli svým obrovským uším. Podrbala ho za velkýma ušima a mávala s nimi, jakoby to byla křídla. Sloník se nechal. Byl to hodný pes, sice byl na své uši háklivý, ale Terezce dovolil ledacos.

Chviličku držel a nepovolil, pak ale v dálce zahlédl Denisu, fenku, která bydlí u Navrátilů nahoře. To si nemohl nechat ujít. Branka byla otevřená, tak se rozeběhl, aby kamarádku aspoň pozdravil. Terezka vyděšeně vstala. Někdo nechal otevřenou branku! Musí Sloníka chytit, nebo jim uteče. Vyběhla na ulici za pejskem, ale ten byl daleko rychlejší. Metelil si to za Denisou, která mu laškovně utíkala a zdálky na něj štěkala: „Chyť si mě, chyť se mě, vrrr haf!“

Terezka mu nestačila, stěží popadala dech, ale věděla, že se tatínek určitě bude zlobit, až zjistí, že jí Sloník utekl. Zatnula zuby a běžela dál. Oba pejsci už byli pěkně daleko, proběhli celou ulici a už si to mířili na louku. „Sloníku, počkej!“ volala Terezka, protože už ji pěkně bolely nohy. Když na louku doběhla, zahlédla dva stíny u lesa. „No to ne!“ vyděsila se. Co když pejsky v lese zastřelí hajný? Viděla to v jedné pohádce, mužík v zelené uniformě a klobouku střílel srnky. Co když si splete srnku a pejska?

Náhlý strach o Sloníka a sousedovic Denisu jí dodal energii. Doběhla k okraji lesa, dvě minutky se vydýchala a pak do něj vstoupila. „Sloníkuuuu! Denisooooo!“ volala a šla po úzké pěšince směrem ke krmelci. Po pejscích ani památky. Šla pořád hlouběji a hlouběji do lesa, volala pejsky a najednou si uvědomila, že porušila zákaz. Maminka s tatínkem jí přeci pořád říkali, že nemá chodit nikam sama! Musí se vrátit, nebo bude mít průšvih. Pejsci stejně nebyli k nalezení a na její volání nereagovali. Vrátí se domů a řekne tatínkovi, že dělala, co mohla, ale pejsci jí utekli. On to určitě pochopí a půjde je hledat s ní.

Otočila se a kráčela lesem zpátky. Smrky kolem ní tvořily hustou hradbu, přes kterou nebylo vidět, a Terezka dostala strach. Les vypadal všude stejně, byl protkaný tisícem pěšinek a děvče si nebylo jisté, kterou z nich přišlo. Začala si nahlas zpívat, aby překřičela šumění lesa a meluzínu, která kvílela odněkud z dálky. Šla asi půl hodiny a pak jí došlo, že takhle dlouho určitě lesem nešla. Asi zvolila špatnou pěšinku a teď se ztratila. Náhle ucítila, jak se jí derou do očí slzy.

„Přeci tady nezačnu plakat jako malá holka! Už je mi šest!“ Přemýšlela, co by udělal dospělý člověk? Musí se chovat dospěle. Napadlo ji, že zkusí vylézt na strom a rozhlédnout se. Chytila se větve nejbližšího stromu a nemotorně lezla nahoru. Ve škole se sice zrovna učili šplhat, ale nešlo jí to, byla spíš na tanec a kotrmelce, ale nějaké šplhání? Terezce se vyhrnula nohavice od tepláků a pěkně se o kůru poškrábala. Slzičky ale spolkla a lezla dál. Za chvíli se jí podařilo vylézt na vrchol stromu.

Jenže bohužel, strom patřil k těm menším a výhledu bránily stromy v okolí. Musela by vylézt hodně vysoko a to už se bála. Pořádně se rozhlížela a zdálo se jí, že přeci jen v dálce mihotající se světýlko vidí. Slezla ze stromu dolů a roztrhla si přitom své oblíbené tepláky. Doma bude mámě muset tajně ukrást šitíčko a vyspravit to, nebo dostane vynadáno. Sice neví, jak se správně zašívá, ale zkusit to musí.

Udělala rázný krok směrem, kterým jí připadalo, že světélko zahlédla. Bylo půl čtvrté odpoledne a pomalu se začalo stmívat. Proto na tatínka tak spěchala, aby šli hned a zůstala jim aspoň hodinka na pouštění dráčka. To už prošvihli. Kráčela křovím, mimo pěšinku, přímo za nosem. Pod nohama jí křupaly větvičky a borůvčí, které už se připravovalo k zimnímu spánku. V ten okamžik uslyšela zahoukání sovy a vyděsila se. „Není to nějaké špatné znamení? Nebylo to v nějaké pohádce? Co se děje, když zahouká sova?“ Terezka se opatrně rozhlížela kolem sebe a pak ji napadlo, jestli náhodou místo, ke kterému se blíží, nemůže být perníková chaloupka. Smysl by to dávalo, když si to takhle štrádujete ztraceni v lese, kolem vás se stmívá a houkají sovy. Jenže co má dělat? Sednout si tady na pařez a plakat?

Ale třeba se s případnou ježibabou nějak domluví… Třeba, když jí žádný perníček ze střechy neutrhne, tak jí nebude chtít sníst. I ježibaby přeci musí mít nějaké vychování, nebo snad ne? Terezce se honily myšlenky hlavou a začala si v hlavě chystat, co ježibabě řekne. Kdyby jí chtěla i přese všechno sníst, mohla by ji uplatit, má v uších přeci zlaté náušničky. Vyndat si je sama neumí, ale třeba by ježibaba věděla, jak na to.

Po dalších dvaceti minutách dostala strach, jestli stále drží správný směr a jde za světýlkem. Už byla pořádně poškrábaná od ostružiní a smrčiny. Rozhodla si, že si na chvilku odpočine. Už ji pořádně bolely nohy. Přeci jen, chodit lesem není tak jednoduché, jako procházet se po upravených cestičkách. Chvíli tam seděla a rozhlížela se, až vedle sebe uslyšela šramot. Z díry pod pařezem začalo něco vylézat. Terezka vyděšeně uskočila a vykřikla.

„Nekřič prosím tě, jsi v lese a ne na pouti,“ řekl mužík, který z díry vylezl. Měl blonďaté vlasy, velké modré oči a dlouhý mechový hábit. Na krku mu visel přívěsek, hvězdička vyřezaná z kůry.

„Ty jsi skřítek?“ řekla Terezka potichu, strachy skoro zapomínala dýchat.

„Vy lidé tomu tak říkáte, takže, budiž, proč ne, třeba skřítek. Jinak jsem lesním strážcem.“

„Takže chráníš les?“

„Spíše ho pozoruji a pravidelně reportuji stav lesa hlavnímu strážci. V malých případech zasahuji já, v jiných hlavní strážce nebo jím určení,“ usmál se skřítek, promnul si vlasy a uhladil rukou hábit.

„A teď jdeš chránit les?“

„Jdu právě zkontrolovat jižní paseku. Občas se tam perou daňci, když se pohádají. Vždycky se hádají kvůli maličkostem, kdybys je viděla! Je to směšné, ale oni už jsou holt takoví… horkokrevní.“

„Aha… A jestli nespěcháš… Nepomohl bys i mě?“

„Pokud to bude v mých silách…“

„Ztratila jsem se a nevím, jak se dostat z lesa ven..,“ řekla Terezka a smutně pokrčila rameny.

„Z lesa existuje mnoho cest. Záleží, kam přesně se chceš dostat…“

„Do Větrné ulice 24…“

„To mě mrzí. Bohužel názvy lidských ulic neznám. Kolem lesa je spoustu vesnic a mohu ti poradit, jak se do některé z nich dostat. Třeba už bys pak věděla sama.“

„Ano prosím, kamkoliv. Jak budu venku z lesa, tak možná budu vědět, co si počít…“

„A co za to?“ zasmál se šibalsky skřítek.

„Mám zlaté náušnice…,“ hlesla dívka tiše. „Když mě vyvedeš ven, dám ti je.“

„Pche, náušnice, to si nech pro straku. Co takhle nějaké lesní ovoce… Přes zimu mi chybí, ale vím, že vy lidé ho máte po celý rok…“

„To by šlo! Řeknu mamince, ať mi něco nachystá a přinesu ti ho. Jak tě ale najdu?“

„Něco ti dám,“ řekl a sáhl si do kapsy pláště. Vytáhl cosi zeleného, co vypadalo, jako mech. „Tohle je Směrovník,“ podal jí ho do ruky.

Tereza sáhla na slizký mech nacucaný vodou a udivila se. „Co s tím budu dělat?“

„Je to kouzelný lišejník. Když ho jednou zmáčkneš, ukáže ti cestu na sever. Lišejníky vždy ukazují cestu na sever, to jsi nevěděla?“

„Nevěděla…“ pokrčila rameny.

„Vyzkoušej si to,“ usmál se na ni. Terezka stiskla lišejník Směrovník a celý se jí na dlani přeskupil do šipky, která ukazovala mírně nalevo. „Běž pořád na sever, dojdeš do vesnice. Pokud by ses i přesto ztratila, zmáčkni lišejník dvakrát, tím mě přivoláš a já pro tebe přijdu. Teď už ale musím běžet na paseku uklidnit dančí souboj. Dobře?“

„Dobře, děkuju. A až ti ponesu ovoce, přivolám tě také tak?“ Skřítek přikývl, zamával jí, dvakrát otočil pláštěm a v tu ránu byl pryč. Mezitím padla tma jak v pytli. Terezka šla podle šipky pořád na sever, ale bylo jí pěkně ouzko. Všude kolem se ozývalo tiché bručení, kvičení a houkaní, větvičky praskaly, stromy šuměly a dívka se plížila jak duch, aby nevzbudila nějakou noční příšeru. Škoda, že skřítek nešel s ní, to by se bála mnohem méně.

Les začal pomalu řídnout a mezi stromy se objevilo světýlko. To musí být ono! To musí být to místo, které Terezka viděla, když vylezla na strom! Mezi borovicemi se z ničeho nic objevila chaloupka. Terezka se přiblížila. V oknech se svítilo. Zvonek nikde nenašla, tak došla až ke dveřím, zaklepala, a když se otevřely dveře, hrůzou vykřikla. Ve dveřích stála ježibaba!

„Co je zas!“ vykřikla nevrle paní ve středním věku, s mrtvolně šedivým obličejem, plastovou čepicí na hlavě a děsivým, černým upířím hábitem.

„Promiňte, paní ježibabo. Já jsem jen chtěla…“

„Já ti dám ježibabu, děvenko, to je maska z mrtvého moře a z kaviáru! Takhle si utahovat ze starších lidí!“ rozhazovala rukama naštvaně.

Terezka vykulila oči a dala se na útěk. Nevěděla sice, co je to maska z mrtvého moře, ale jestli ježibaba sbírá masky z mrtvol, určitě zabije i ji! Utíkala, seč jí síly stačily a ježibaba na ni volala: „Počkej, kam běžíš? Co se má taková malá holka v noci co toulat sama po lese! Kde máš maminku, počkej!“ řvala, ale Terezka se neotočila.

Sprintovala tak dlouho, dokud nezakopla o kořen a nešvihla sebou na zem. Spadla naštěstí do měkkého mechu, ale stejně jí to nedalo a začala nahlas plakat. Vzala si do ruky Směrovník, dvakrát ho stiskla a doufala, že skřítek přijde co nejrychleji. Za pět minut se ozvalo cinknutí, zavířil se vzduch a skřítek stál vedle ní.

„Copak, Směrovník ti nepomohl najít cestu? A kvůli tomu pláčeš?“

„Skřítku,“ řekla plačtivě. „Na severu v chaloupce byla ježibaba, která sbírá mrtvé masky! Tam už nepůjdu!“

„No a kam tedy chceš?“

„Chci domů….“

„Tak mi zkus popsat, jak tvoje vesnice vypadá, třeba na něco přijdeme. Ale musíš mluvit rychle, mám tady nějaké dva pejsky, jak se perou s liškou. Musím za nimi, sjednat pořádek.“

„Dva pejsci?“ vyskočila z mechu Terezka a naklonila se ke skřítkovi. „To budou naši pejsci! Zavedeš mě k nim?“

„Ale beze všeho. Když nás jich zbavíš a odvedeš je z tohoto lesa… Tak se tvůj případ stane prioritou a pomůžu ti najít cestu domu,“ zamrkal.

Terezka nadšením zavýskla a vyhrkla „Tak pojďme!“ Skřítek chytil Terezku za ruku, uhladil si vlasy, zavířil pláštěm a po krátkém cinknutí se objevily na bukovém plácku, pod kterým se prala liška se sousedovic fenkou Denisou. Pes Sloník se je od sebe snažil odehnat.

„Sloníku, Deniso!“ zakřičela hned autoritativně a vykročila k dvojici psů. Chytila Denisu za obojek, odtáhla ji a řekla: „Co tě to napadlo, prát se s liškou?“

„Když ona mě urazila!“ zakňourala Denisa. „Tak jsem se musela bránit!“

„Ty mluvíš?“ zeptala se jí udiveně Terezka.

„No jo, jak jinak bych ti to vysvětlila, že?“ zasmála se Denisa, zaštěkala a zavrtěla ocasem.

„Vytahuje se před svým nápadníkem a pak se diví, že ji někdo dá packou přes čumák,“ zasyčela liška naštvaně.

„Ale no tak, dámy!“ mírnil je Sloník.

„Co se teda stalo?“

„Tady madam se vytahovala, že má nejčistší kožíšek ze všech, bez jediné blechy!“ vysvětlila liška. „A pak ukázala na mě a řekla: Ne jako ta zrzavá špína tady. Tak jsem ji praštila přes čumák a řekla jí, že s narovnanou fasádou bude ten její prasečí ksicht vypadat lépe.“

„Deniso, ty sis začala!“ pokrčila rameny Terezka. „Měla by ses lišce omluvit.“

Denisa zavrčela a zaškaredila se. Omlouvat se nechtěla, protože podle ní spor vyvolala liška, když mlsně koukala po Sloníkovi. A taky ji udeřila a to se přeci nesmí! Sloník se celé debaty radši neúčastnil, jenom občas potichu zaštěkal a zakroutil svýma obrovskýma ušima. Terezce se nakonec hádku lišky a Denisy povedlo ukončit a donutit fenku, aby se omluvila.

„No tak… dobře,“ přisvědčila nakonec Denisa neochotně. „Promiň liško, nejsi špína.“

„No jo, omluvu přijímám,“ řekla liška a rychle zmizela, protože jí byla přítomnost strážce a lidské holčičky krajně nepříjemná. Ještě by přišla do řečí, kdyby se po lese rozneslo, že se zapletla do tak malicherného sporu s cizáky.

„No… My snad taky půjdeme,“ řekla Denisa a významně mrkla na Sloníka. Pak oba zmizeli.

„Děkuji, Terezko,“ usmál se na ni skřítek a zamrkal velkýma očima. „Co jsem slíbil, to splním. Teď tě dostanu domů.“

„Vždyť nevíš, kde bydlím!“

„Jestli bydlíš tam, kde Sloník, tak to vím moc dobře. Chodí sem na návštěvy pravidelně.“

„Tak to mám štěstí!“

Skřítek se usmál, opět si prohrábl vlasy a zavířil pláštěm. Pak se ozvalo cinknutí a všechno zmizelo. Terezka otevřela oči. Byla na louce, kousek od jejich ulice! Skřítek byl pryč, ale z dálky slyšela štěkání. Pejsci ji asi předběhli a jsou kousek od ní.

„Sloníkůůůů,“ volala a běžela přes louku.

„Terezko!“ ozvalo se z dálky. To bude tatínek!

„Tatínku, už běžím,“ křičela a běžela, seč jí síly stačily! Když k němu doběhla, skočila mu do náruče.

„Kde ses toulala?“ hledáme tě tu už přes dvě hodiny! Tatínek zakroutil hlavou a poslala SMS mamince, strejdovi Petrovi, tetě Miladě a dalším obyvatelům Větrné ulice, kteří se holčičku vydali hledat.

„Sloník mi utekl do lesa! Chtěla jsem ho chytit, ale ztratila jsem se…“ řekla smutně.

„Měla jsi ho nechat běžet! Víš, že sama nemáš mimo ulici nikam chodit,“ řekl na oko naštvaně. To už se k nim blížila i maminka.

„Já jsem se bála, že se budete zlobit,“ řekla smutně Terezka, ale maminka s tatínkem jí hned vysvětlili, že pejskové umí cestu domů najít sami. A kdyby náhodou, o hledání psa by se pak postarali dospělí. Terezka rodičům vyprávěla, jak se potkala s ježibabou a skřítkem a o tom, jak se Denisa hádala a prala s liškou. Tatínek s maminkou se smáli, až se za břicho popadali.

„To jsou věci! Kam na ty nápady chodíš?“ smál se tatínek a hladil dcerku po vlasech, teď už klidný, že se jí nic nestalo.

„Ty mi nevěříš?“ řekla smutně Terezka.

„Ale jasně, že ti věříme. Jen už do toho lesa nikdy sama nechoď,“ dodala rychle maminka a cvrnkla Terezku do nosu.

Terezka ztichla. Věděla, že to maminka řekla jen tak. Dospělým nemá smysl cokoliv vyprávět, vůbec ničemu nevěří. Nahmatala v kapse kus lišejníku Směrovníku a sama pro sebe se zasmála. „Je to pravda, já to vím!“ řekla si sama pro sebe. A zítra skřítkovi tajně donese lesní ovoce, které má maminka schované v mrazáku na poháry a koláče. Protože za to, že jí pomohl dostat se z lesa, si to zaslouží. Prošli brankou domů a Sloník na ni přátelsky zaštěkal.