Konečně sobota! Mirek už čekal natěšený v předsíni, za chvíli přijede tatínek a pojedou spolu na ryby! Celý život si strašně přál rybaření vyzkoušet, ale tatínek ho s sebou vzít nechtěl, protože děti jsou moc netrpělivé, nevydrží tiše sedět a ryby vyplaší. Ale teď už musí udělat výjimku. Mirkovi bylo včera osm, takže už to není žádný malý ubrečenec. Nedělá mu problém vstát ve čtyři ráno, teple se obléct, nachystat si svačinu… Vždyť už je skoro dospělý.

Za chvíli uslyšel z venku zatroubení klaksonu. To bude tatínek! Mirek vyběhl ven, skočil do auta a nemohl se dočkat. Své nové maskáče měl od maminky pěkně nažehlené, hřálo ho termotričko i softshellová bunda, kterou dostal od babičky a dědy.

U rybníka byli za půl hodiny. Táta rozložil židličku a začal chystat pruty. Všechno Mirkovi vysvětloval a on se usilovně snažil si všechno zapamatovat, aby se z něj brzy stal stejně šikovný rybář, jako je tatínek. Po instruktáži si sedli na židličky a pozorovali rybník. Byla pořádná zima, nad vodou se táhl mlžný opar, v dálce kuňkaly žáby a bůhví, jestli stín támhle na stavidle není vodník. Mirek se trochu bál, ale nahlas neřekl ani slovo, už přeci není malý kluk! Za chvíli tatínek vytáhl termosku a nalili si spolu čaj. Mirek s sebou sbalil zase velký kus bábovky, takže z toho byla příjemná snídaně.

Než slunce začalo hřát, chytili dvě ryby. Kolem jedenácté chytili třetí rybu. Ale ta byla moc divná. Byla zlatá. Doopravdy. Mirek si promnul oči, několikrát zamrkal, ale ryba byla pořád zlatá.

„Tati, chytili jsme zlatou rybku! Teď si můžeme přát tři přání, když ji hodíme zpět!“ skákal nadšeně kolem vody.

„To není zlatá rybka,“ smál se tatínek. „To je kapr koi, dekorativní kousek, který si lidé většinou pořizují do zahradních jezírek. Ale jak se dostal sem, to je mi záhadou.“

„Možná právě nějakým kouzlem!“

„Nechci tě zklamat, ale opravdu si nemyslím, že to je kouzelná ryba. Je to jen dekorativní kapr, kterého do takové barvy vyšlechtili Japonci.“

„Ale hodíme ji zpátky, aspoň pro jistotu, prosím?“

„Jasně,“ usmál se tatínek. „Ale hoď ji tam ty, co kdyby byla doopravdy kouzelná, tak ať splní přání tobě,“ mrkl na něj spiklenecky, vložil mu rybu do náruče a vytáhl mobil, aby si ho i s úlovkem zvěčnil.

„Ale to by nebylo fér, protože ty jsi ji chytil. Takže ji tam hodíme spolu a každý budeme mít jeden a půl přání. Co myslíš?“

„Tak jo,“ pokrčil rameny tatínek. „Ale nevím tedy, co je to půl přání.“

Oba dva se připravili, chytili mrskající se rybu a hodili ji zpátky do rybníka. Potom si sedli zpátky na židličky a užívali si ticho a přírodu.

„Tati, a kdyby ta rybka přeci jen byla kouzelná, co by sis přál?“

„Přál bych si být taky ryba, to by se mi líbilo. Celý dny si plavat pod vodou…“

„A co ty?“

„Ještě nevím,“ řekl Mirek a zvedl se ze židličky. „Musím si odskočit, tak si to u toho promyslím. Jeden a půl přání je dost málo, to se nesmí uspěchat,“ zasmál se, poskočil a zmizel mezi keříky.

Mirek nešel moc daleko, skočil hned k prvnímu trošku skrytému stromečku a za pár minut už si to štrádoval zpátky. Samozřejmě ho nenapadlo nic jiného, než že by chtěl být slavný a bohatý. A protože má jen jeden a půl přání, tak to bohatství by mohl mít napůl s tatínkem. Už se chystal, že mu to řekne, jenže na židličce nikdo nebyl. Tatínek si asi taky šel odskočit.

Mirek se posadil a čekal. Rozhlížel se kolem sebe a poslouchal ptáky, které se o něco hádali v korunách stromů na druhé straně rybníka. Uběhlo patnáct minut a Mirek se začal o tatínka dost strachovat. Co když někde zakopl a zlomil si nohu? Vstal a vydal se ho hledat.

„Tatínku, kde jsi?“ volal a prošel celý malý remízek. Nikde nikdo. Jinak bylo jezero celé obklopené loukou a prakticky nebylo kde zabloudit. Mirek se vydal k autu. Třeba se tatínkovi udělalo špatně a šel si do auta lehnout. Raději se rozběhl, auto totiž předtím zaparkovali na druhé straně, kousek nad rybníkem, kudy vede polňačka do nejbližší vesnice, tak aby tam byl co nejrychleji.

Když doběhl k autu, uvnitř nikoho neviděl. Bylo zamčené. Vrátil se zpátky, sedl si na židličku a bylo mu do pláče. Přeci tady ale nebude bulet jak malé děcko. V osmi letech. Musí se zamyslet, tatínek přeci nemohl jen tak zmizet. Nenechal by ho tu o samotě, nikdy. Stejně tak ho nikdo nemohl unést, to by nikdo nesvedl, tatínek je mnohem vyšší než většina lidí a takovou sílu, jako má on, to má málokdo. Takže tuhle variantu může škrtnout.

V lesíku si také ublížit nemohl, ten už Mirek prošel třikrát tam a zpět. Mohl spadnout do vody? U břehu je vody málo, to by se hned vynořil a vylezl. Jak se mohl ztratit během těch dvou minut, co byl Mirek pryč? Ať si lámal hlavu, jak chtěl, jako jediné možné vysvětlení mu připadalo, že ta rybka byla kouzelná. A tatínek si přál být rybou. Takže se jí možná stal.

Mirek se vrátil k židličkám a podíval se do kýble. Plavaly tam tři ryby. A oni ulovili dvě a třetí, zlatou rybku hodili zpátky do vody. A je to tady! Kouzlo funguje a tatínek se proměnil v rybu. Ale určitě nechtěl být rybou v kýblu, chtěl si zaplavat, to dá rozum. Mirek proto vzal kýbl a vyklopil ho do rybníčku, i se dvěma rybkami, které spolu ráno chytili. Ať si tatínek zaplave.

Jenže, co teď? Tatínek si přál stát se rybou a stal se jí. A Mirek tu teď trčí sám a neví, co má dělat. Mohl by si přát, aby se tatínek proměnil zpátky, ale nemůže mu přeci kazit jeho splněné přání. Zároveň ho ale trápí, že místo s tatínkem na ryby bude do smrti chodit za tatínkem na rybník. A vůbec, co když to nemyslel vážně a rybou vlastně být nechce? Anebo, co když ho Mirek promění zpátky a tatínek pak bude naštvaný, že mu zhatil přání?

Mirek si nevěděl rady a potřeboval si s někým promluvit. Rozhodl se proto, že zkusí zavolat zlatou rybku, třeba by mu dokázala nějak poradit. Jenže pokud je z Japonska, jak se s ní domluví? Japonsky umí jenom koničiva, což ho naučil spolužák Osamu, který má maminku Japonku. Co kdyby mu zavolal, aby mu rozhovor s kaprem tlumočil? Nejdřív si ale musí ověřit, jestli je ta ryba doopravdy z Japonska.

„Koničiva! Koničiva!“ křičel Mirek a obcházel jezero. „Koničiva! Koničiva!“

„Co tady řveš jak na lesy?“ ozvalo se z rákosí.

„To je japonsky ahoj!“ řekl Mirek a rozhlížel se po původci toho hlasu.

„A proč tady řveš japonsky? Když chce zdravit v českém rybníce, tak přeci zdrav česky, ne?“ ozval se hlásek a před Mirka skočila velká zelená žába.

„Ty seš mluvící žába?“

„No jo, jsem zakletá princezna,“ zakvákala žába.

„Fakt? A mám tě políbit?“ řekl Mirek opatrně a hlas se mu chvěl odporem.

„Ale kdepak!“ smála se žába z plna hrdla. „Dělala jsem si srandu, nejsem princezna. Jsem úplně normální žába. Vy lidé snad nemáte smysl pro humor! A ty seš Japonec?“

„Ne. Já jsem Mirek. Ale hledám jednu japonskou rybu. Jmenuje se kapr koi.“

„Tady nejsou žádný japonský ryby…“ divila se žába. „Nebo aspoň o žádný nevím. A proč tady hledáš japonskou rybu?“

„No víš,“ podrbal se Mirek na hlavě a naklonil se k žábě blíž. „Ráno jsme tady s tátou rybařili, vylovili jsme kouzelnou rybu. A táta, protože nevěřil, že je kouzelná, si omylem přál být rybou… No a já teď nevím, jestli to myslel vážně a mám si přát další přání, tedy ať se promění zpátky, nebo ho nechat v rybníce.“

„Počkej. A kde bys jako vzal tři přání?“

„No zlatý rybky přeci plní tři přání…“

„A odkdy?“ zakroutila hlavou žába.

„No, odjakživa.“

„To je blbost. Tu zlatou nádheru znám, je to pěkně protivná ryba. Ale že by uměla tak dobře čarovat, že by někomu splnila tři přání? Zlatý ryby plní rybářům jen jedno přání – za to, že je hodily zpátky do vody. O třech přáních jsem v životě neslyšela.“

„Takže můj tatínek bude v rybníce na věky?“

„Na věky asi ne… Ryby nejsou nesmrtelné, to bys snad jako člověk rybožrout mohl vědět, ne?“ rozčílila se žába a kroutila hlavou, jak je to možné, že ta lidská mláďata vůbec nic netuší. Copak už nechodí do těch škol, nebo co to bylo?

„A můžeš se tatínka aspoň zeptat, jestli je to doopravdy to, co si přál? Jestli je v pohodě, že bude nadosmrti ryba?“

„Bůhví, jestli tvého tatínka vůbec najdu. Vždyť ani nevím, jak vypadá,“ pokrčila žába rameny, nafoukla tváře a skočila do vody. Mirek si sedl na židličku, vytáhl svačinu a pustil se do ni. Už byl čas na oběd a pořádně mu kručelo v břiše. Ještě, že si s sebou ráno ukrojil krajíc chleba a kus salámu, co by si tady jinak počal. U tatínka v tašce našel ještě jablko, a když to všechno spořádal, cítil se příjemně najezený. V přírodě zkrátka každá jednoduchá svačina chutná jako ten nejlepší mámin řízek!

Za chvíli uslyšel žbluňknutí. To se z vody vynořila žába a halekala už zdálky. „Tak jsem ho našla skoro hned, samozřejmě, že mě na něj hned upozornila cejní partička. To jsou ty největší drbny, těm nic neunikne.“

„A co říkal?“

„Že ho to pěkně štve, rybou být nikdy nechtěl a takovou blbost už by snad nikdy nevyslovil.“

„Tak to je malér,“ vzdychl si Mirek. „To jsem netušil, že chytit zlatou rybku znamená takový průšvih.“

„Ale houby, dítě. Náhodou jsem potakala i tu zlatou nádheru. Říkala mi, že jste ji hodili do vody s otcem společně. Každý máte jedno přání. Takže ho klidně zachraň.“

Mirek byl příšerně smutný. Věděl, že jediná správná věc je zachránit tatínka, ale zároveň ho rozčilovalo, že má takovou příležitost splnit si nějaký svůj sen a nemůže. Co kdyby si teď přál, aby byl celebrita, aby o něm psaly všechny noviny? A dostával peníze za to, že se nechává fotit s fanoušky v restauracích? To by bylo něco.

„Tak na co čekáš, mladej?“ ptala se ho žába, která se na tu proměňovací estrádu chtěla pěkně zblízka podívat. Mirek se jí svěřil se svými obavami, jak je to nespravedlivé. Žába se rozesmála na celé kolo. „No jo, ale myslíš, že by tě ta sláva hřála u srdce, když by ses o ní nezasloužil ty sám, ale nějaká zlatá protivná ryba? Slavný můžeš být i bez kouzel, přeci. Můžeš se třeba stát hercem, nebo tak něco.“

„Hm… Asi máš pravdu,“ vzdychl Mirek smutně.

„Mám. Když si něco hodně přeješ, splní se to i bez kouzel. Fakt. Třeba dneska u východu slunce, jsem si přála k snídani saranče a ejhle, skočilo mi přímo před oči.“

„No,“ usmál se Mirek. „To není to samé, ale asi máš pravdu. Tak dobře, přeji si, aby můj tatínek byl zase člověk, jako předtím.“ Žába se zvědavě rozhlížela, Mirek taky a nikde nikdo. Asi za minutku se ozvalo žbluňknutí a někdo plaval ke břehu.

„Tati!“ zakřičel Mirek a běžel k vodě.

„Jsem pohodě, Mirku,“ halekal otec zdálky. „Asi jsem zakopl a spadl do vody,“ zahuhlal, když si u břehu stoupl na mělčině do bahna. „Zvláštní, že si vůbec nemůžu vzpomenout, proč jsem šel na druhou stranu jezera. Tam jsou ty kameny pěkně kluzké, člověk se nesoustředí a ve vodě je hned.“

„Ty si nepamatuješ, co se stalo? Jak ses proměnil v rybu?“ řekl vyděšeně Mirek.

„No, to jsou fantazie toto,“ smál se z plna hrdla tatínek. „Pojď, sbalíme to. Ty z toho slunce máš asi úžeh a já ze sebe potřebuju sundat ty mokrý hadry. Ještě, že mám v kufru hadry ze squashe, aspoň se mám do čeho převléct.“

Mlčky odešli k autu. A Mirek neřekl ani popel. No prosím, tatínek jim tak hloupě vyplýtvá přání od zlaté rybky a ještě si to ani nepamatuje. Takže mu nikdo nepoděkuje za to, jak nesobecky se choval. Jak se postaral o to, aby tatínek do konce života nemusel žít v  Bahňáku. Samým rozčilením se s tatínkem ani pořádně nerozloučil, jen mu lehce před domem zamával a vyběhl schody do bytu. Maminka byla překvapená, že jedou tak pozdě, schovávala mu oběd, ale teď už z toho bude málem večeře. A co že je tak zamlklý, nelíbilo se mu u rybníka snad?

Mirek se vymluvil na únavu, lehl si do postele a rozplakal se. Dospělí vám tvrdí, že kouzla neexistují, a když vyjde najevo, že to není pravda, tak vám navrch všechno ještě pokazí. Mohl si toho přát tolik. A místo toho je z něj zase jen obyčejný Mirek, kterého nikdo nezná a ve škole se s ním nikdo nebaví.

Neděli trávil jako ve snách, až si maminka dělala starosti, jestli se na rybách s otcem přeci jen nenachladil. Jako na potvoru ale teplotu neměl, takže nezbývalo než v pondělí jít do školy. Zrovna, když si sedl do lavice, vběhl do třídy Lukáš, mával nad sebou novinami a křičel: „Trnka je v novinách, mrkněte na to!“ 

Mirek, jehož příjmení zní Trnka, se lekl a vyskočil. Co to je za lumpárnu? Zase ho kluci chtějí ztrapnit před celou třídou? Ale nedalo mu to a šel směrem k hloučku, který už se shluknul kolem Lukáše.

„Ty jo, tys chytil takovou krásnou rybu?“ Mirek nahlédl spolužákovi přes rameno a uviděl svojí fotku, jak drží zlatou rybku s titulkem: Osmiletý rybář vylovil zlatou rybu v Bahňáku. Tak to je gól, Mirek úplně zapomněl, že ho tatínek s tou rybou vyfotil! A že tu fotku poslal do novin? On má přeci známé všude, asi mu chtěl udělat radost k narozeninám.

Kluci se hned Mirka začali vyptávat, co to je za rybu, jak dlouho mu trvalo ji vylovit a jestli ji prodali za hodně peněz. Mirek si užíval, že je najednou středem pozornosti a vyprávěl o tom, jak se takové ryby loví a jak je nejlepší, je zase hodit zpátky. O tom, že to byla ryba kouzelná, pomlčel. Užíval si své chvíle slávy a přemýšlel, jestli mu ta žába přeci jen nelhala. Co když zlaté rybky opravdu plní tři přání?