Anička byla celý den jako ve snách. Zítra má desáté narozeniny a tatínek s maminkou jí slíbili to nejtajemnější a nejdobrodružnější překvapení. Už týden se jich snažila nenápadně vyptávat. Bude to nějaký šperk? Nebo snad mobil? Ale rodiče jen kroutili hlavami a pomrkávali po sobě. Ani ze ségry Evičky nic nevypáčila. I když, ta asi nic neví, je jí šest a ještě neumí držet tajemství, takže jí určitě maminka nic neřekla.

„Maminko?“ zeptala se při páteční večeři, „nebudou to žádné hračky, že ne? Bude mi přeci deset! Vezměte mě do kina na ten horor?“

Maminka se zasmála a řekla: „Neboj, žádné hračky to nebudou. To je mi jasné, že v deseti už tě žádný plyšák nevytrhne. Ale s hororem taky nepočítej, ten je až od dvanácti let.“ Anička přikývla, ale v duchu si říkala, že ten plyšový lachtan, co ho viděla minulý týden v zoologické, by se jí do pokojíčku ještě vešel, ale pak se hned v duchu pokárala. Žádné plyšáky, už nejsem mrně! Stačí, že si občas musím hrát se sestrou!

Anička zakroutila hlavou a šla za Evou do pokojíčku. Sestry si hrály s domečkem pro panenky, který mladší Eva zbožňovala. Bohužel ale měla striktně rozdělené, která panenka bydlí ve kterém pokojíčku a nedávala sestře moc prostor k improvizaci. Aničku to rozčilovalo, protože chtěla hrát za Barbie Jessicu a sněhuláka Olafa, jenže ty prý do domečku nepatřili. Nakonec se všechny hračky dohromady začaly rvát a celý rambajs musela rozehnat maminka.

„Co tady řvete jak na lesy?“ vtrhla do dvěří rozčíleně.

„Evina mě nutí, abych si s ní hrála, ale nepustí žádný moje hračky do domečku, bydlí tam jen ty její!“ stěžovala si Anička.

„Ale mami, Andula nechápe, že tyhle hračky tam nebydlí, tak se tam nevejdou!“ vřeštěla Eva a odstrkovala sestru.

„Tak běžte obě spát a bude pokoj,“ řekla rázně a poslala obě dívky do pokojů.

Anička se trošku urazila, ale zase si na druhou stranu říkala, že půjde radši spát než se hádat s tím mrnětem. Aspoň se vzbudí zítra rovnou do narozenin! Lehla si do postele, ale spánek ne a ne přijít. Vytáhla si proto staré komiksy a skoro hodinu se je prohlížela. Pak se jí obrázky začaly míhat před očima, najednou letěla v okřídlených neckách oblohou mezi mraky, a zničehonic bylo ráno!

„Aničko,“ třásla jí lehce ramenem maminka. „Nejsi nemocná? Už je skoro devět a ty, ranní ptáče, pořád spíš!“

„Devět?“ zeptala se překvapeně. Většinou totiž vstávala v půl sedmé. Za to mohou ty komiksy, to je jasné. „A neprošvihla jsem nic?“ vyskočila z postele vyděšeně.

„Neprošvihla, ale Eva už se nasnídala, hlady nemohla vydržet, tak doufám, že se na ni nebudeš zlobit.“

„Nebudu,“ usmála se. „A co máme k snídani?“

„Tak se běž podívat do kuchyně,“ usmála se maminka. Anička vyskočila, sjela po zadku schody a vběhla do kuchyně, kde na stole stály vanilkové buchty! Ty Anička milovala, ale maminka je nechtěla dělat příliš často, protože se po nich prý tloustne. Ale ten dobrý pudinkový krém! Hned si jednu celou buchtu nacpala do pusy a huhňavě děkovala. Maminka jí k tomu ohřála kakao a s celou rodinou si sedli ke stolu.

Eva ji zvídavě pozorovala a Aničce to bylo podezřelé. „Proč na mě tak zíráš?“ zeptala se.

„Proto,“ řekla Eva a začala se demonstrativně dívat z okna a šeptala si. „Ježiš, ta je fakt slepá,“ než ji maminka dala ruku přes pusu a začala jí hubovat.

„Co jsem slepá? Co nevidím?“ dožvýkala Anička buchtu a zašklebila se na svou sestru, která neumí držet jazyk za zuby.  Ale maminka ji držela pevně, aby nemohla říct ani slovo. Anička si stoupla, zvedla talířek, že si na něj nandá ještě jednu buchtu. A pod talířkem byl nějaký vzkaz.

Milá Aničko,

přejeme Ti vše nejlepší k narozeninám. Obleč se vhodně do přírody a vezmi si dobré boty. Pojedeme za dobrodružstvím.

Anička se trošku zarazila. „A to mi neřeknete, ani kam pojedeme?“ mrkla na tatínka.

„To by přeci nebylo žádné překvapení!“ smál se.

„Ale myslela jsem třeba naznačit trošku?“

„Ne,“ uzavřel to tatínek, dopil kávu a šel odnášet nějaké tašky do auta.

„Snad se nestěhujeme?“ vyděsila se Anička v duchu, ale radši nic neřekla, to by jí na narozeniny nikdo neudělal. Po snídani se oblékla do bavlněného trička, vzala si svou oblíbenou mikinu a maskáčové kraťasy, nazula si trekové boty a šla k autu. Tatínek zrovna zavíral plný kufr a Anička v něm zahlédla spacáky. Tak oni jedou pod stan?

Sedli do auta, táta pustil její oblíbenou hudbu a jelo se. Anička se koukala z okýnka a hned jak vjeli na dálnici, snažila se číst ukazatele a uhodnout, kam asi pojedou. Maminka ji ale upozornila, že na cedulích jsou jen velká města a místečko, kam pojedou, tam určitě nebude. Po zhruba hodině a půl sjeli z dálnice a ještě dalších dvacet minut projížděli mezi poli a loukami, než vjeli na okraj lesa, kde na malém parkovišti s odpočívadlem zastavili a nechali auto.

„Tady už musíme auto nechat, protože dál už se smí jen pěšky,“ vysvětlil tatínek. „Každý si vezme na záda jeden batoh a vyrazíme na výlet. Holky, vy si vezmete ty červené, jsou lehčí. My s maminkou pobereme ten zbytek.“

Anička si hodila na záda jeden z batůžků. Lehký rozhodně nebyl, ale oproti obrovské krosně, kterou si nahodil na záda tatínek, to opravdu vypadalo jako nic. Evě evidentně batoh příliš nevadil, protože hned jak zalezli hlouběji do lesa, k lesní cestičce vedle potoka, zakřičela. „Já nepůjdu po cestě, chci skákat po kamenech!“

Anička chvíli váhala, ale pak si řekla, že skákání po kamenech je super a nemůže si ho nechat ujít. Kus cesty tak skákaly s Evou spolu. Když se rodiče nedívali, do sebe dívky strkaly a snažily se srazit jedna druhou do vody. „Přece bys mě na moje narozeniny neutopila?“ pošeptala Anička sestře a nenápadně do ní strčila. „Ne,“ zachichotala se sestra. „Jen bych tě trochu vykoupala, abys na ty svý narozeniny nesmrděla.“

„Holky, zpátky na cestu, dáme si oběd!“ volala maminka a sestry chtě nechtě musely pošťuchování nechat. „Běžte nasbírat drobné klacíky, větší dříví nasbírá tatínek,“ vyndala si z batůžku brambory, mrkev, celer, pár sušených hub a cibulku.

Když nasbírali dostatek dříví a podařilo se jim rozdělat oheň, maminka osmahla cibulku, naházela do ešusu zbytek ingrediencí a za chvíli byla přírodní bramboračka hotová. Všem moc chutnala. I Evě, která nesnášela houby a tvrdila, že to jsou malí žvejkaví brouci… Teď si ani nevšimla, že tam houby jsou a olizovala se až za ušima.

„Mami, jak to že je takhle bramboračka dobrá, když ve školní jídelně je hnusná?“ zeptala se Eva.

„V přírodě chutná vždycky všechno líp. Vzpomeň si, jak si ráda na ohni vždycky opečeš buřtík, i když doma párky a klobásy nemáš ráda.“

Potom co se najedli, důkladně po sobě uklidili ohniště, aby po nich nezůstala ani stopa a vydali se dál na cestu. „Tati, že máš v tom batohu spacáky?“ zeptala se Anička a tatínek přikývl. „A to budeme jako spát pod širákem?“

„Možná,“ zasmál se tatínek. „Nebo třeba po cestě narazíme na nějakou chalupu s hodnými lidmi, kteří nás nechají přespat,“ řekl tajemně.

„Vždyť tady žádný chalupy nejsou?“ zamračila se Anička a podrbala se na čele. „Takže pod širákem… Co když mi v noci přeběhne přes obličej liška?“

„A co třeba divoké prase, chro chro chro,“ zachrochtal tatínek a dloubnul do Aničky. „Chtěla si horor, tak třeba v noci nějaký zažiješ…,“ smál se.

„Pořád lepší prase, než třeba strašidlo,“ otřásla se Eva. „Myslíte, že tu žijí Jezinky? Já se asi budu bát…“

„To nevím,“ řekla maminka. „Možné to určitě je. Ale nebojte, nedáme vás ani Jezinkám, ani divokým prasatům.“

Po chvíli chůze se před nimi otevřela krajina. Nacházeli se v údolí, na jehož dně končila říčka, která je celou cestu doprovázela. Tvořila zde malé jezírko, a protože bylo horko, tak si všichni zuli boty a šli se do jezírka ráchat. Eva nevydržela ani minutu a už začala po všech cákat vodu. A i když ji maminka několikrát napomenula, bylo to marné. Anička sestře samozřejmě nezůstala nic dlužná a za chvíli byly obě celé pocákané. „Ještě, že je takové vedro,“ smála se maminka. „Jinak byste ještě nastydly.“

„Hele, podívejte,“ vykřikla Anička. „Tamhle na kopci je hrad! Půjdeme se tam podívat?“ Anička totiž milovala hrady. Strašně ráda poslouchala dávnou historii, prohlížela si trofeje z lovů, tajná dvířka, kterými chodilo služebnictvo, aby nerušilo své pány… A samozřejmě také ráda poslouchala o hradních strašidlech, bílých paních a hladomornách.

„Jasně. Máš narozeniny, tak půjdeme, kam si přeješ,“ řekl tatínek a ukázal na stráň před sebou. „Ale je to do kopce, tak doufám, že nebudete fňukat, že vás moc trápíme.“

„Nebudeme,“ slíbila Anička a pak se zarazila a smutně řekla. „No jo, ale než tam dojdeme, bude večer a určitě nám zavřou a hrad neuvidíme.“

„Tak přespíme na nádvoří a půjdeme tam ráno jako první!“ vykřikla Eva svůj návrh.

„Třeba tam bude hodný kastelán, tedy správce hradu a nechá nás tam přespat,“ pokrčila rameny maminka a Anička s Evou se hned začaly překřikovat, kde by chtěly spát. V loveckém salónku, v pokoji princezny, v hradním sklepení… Vydrželo jim to velkou část cesty, až si Eva začala stěžovat, že má moc těžký batoh. Maminka z něj proto vytáhla banány a tatranky a všichni se nasvačili.

Sedli si na obrovský kořen, svačili a pozorovali krajinu pod sebou. Jezírko pod nimi se už pořádně zmenšilo, bylo jasné, že si pěkně mákli a na vrcholu budou co nevidět. S plným žaludkem se ale šlo hůře a pomaleji, takže nakonec k hradu došli kolem páté hodiny. Eva hned běžela k vratům, které vedly do areálu. Byly zavřené.

„To jsem si mohla myslet,“ řekla smutně a bouchla pěstí do dveří. Pak si ale všimla papírku, který byl na dveřích pověšený. „Teda to máme štěstí, tady píšou, že dělají i večerní prohlídky! A v kostýmech! “

„No, to je náhoda!“ řekl tatínek a šel si letáček taky přečíst. „No vida, první prohlídka je v šest! Tak to tu hodinku vydržíme, co říkáte?“

„Jóóóó,“ křičely holky jednohlasně. Celá rodina si sedla na kámen a hráli slovní kopanou. Za chvíli se otevřely dveře a vykoukl na ně dvorní šašek neboli kejklíř. „Dámy a pánové, dovolte mi, abych vás pozval do našeho hradu,“ otevřel dveře na plno a mávnul na děvčata. Dívky vstoupily na nádvoří hradu a rodiče se vplížili za nimi. Došli k pokladně a šašek jim vydal vstupenky a řekl jim, ať chvíli počkají u kašny, že si je vyzvedne průvodkyně.

Po pár minutách ke kašně přišla žena v krásných modrých, zlatě vyšívaných šatech s tak širokou sukní, že si Anička vůbec nedovedla představit, jak s nimi projde dveřmi. „Jsem hraběnka Eulálie a vítám vás na svém hradě. Nechal ho vystavět můj prapraprapraděd pan Přibyslav ze Lhoty v roce 1318 a v držení našeho rodu byl až do roku 1520, kdy nám byl ukrutnou lstí ukraden Vilémem ze Zhoře. V roce 1555 jsem si hrad vzala zpátky a nechala ho přestavět do moderního renesančního slohu. Pojďte se podívat, v jak krásné místo se hrad proměnil.“

Anička s Evou ani nedutaly. Průvodkyně vůbec nebyla taková, jako na ostatních hradech, kde znuděné dámy mluví jak kolovrátek a střílejí daty a jmény. Nejen, že jako hraběnka vypadala, ale dokonce tak i mluvila, tak nějak vznešeně.

Ukázala jim chodbu plnou loveckých trofejí pradědy Albrechta, salonek, ve kterém přijímala hosty i svůj pokoj, ve kterém psávala dopisy a tkala koberce, což byla činnost na ženu urozenou poněkud netradiční. I zde byly tajné dveře, částečně skryté tapetou.

„Prosím, paní hraběnko,“ zeptala se hned Anička, „kam vedou tyto dveře?“

„To je tajná chodba. V těchto chodbách jsem se schovávala během války na začátku šestnáctého století. Nepřítel mě díky tomu neobjevil a náš rod, tak formálně nikdy nebyl poražen.“

„A můžeme se tam podívat?“ vyhrkla hned Eva.

„Bohužel, chodba je zazděná,“ pokrčila rameny a plula ve svých šatech do dalších místností. Když všechno prošli, dovedla je do velkého tanečního salonku. Uprostřed, na dřevěných parketách stál stůl, kde bylo prostřeno pro pět osob.

„Ty jo, to jídlo vypadá jako opravdové,“ podivila se Anička. „Ale určitě je zase plastové, jako vždy,“ posteskla si.

„Vážně?“ podívala se na ni hraběnka. „Tak ochutnej, slečno Anno a přesvědč se na vlastní ústa.“

„Jak víte, jak se jmenuji?“ vyděsila se Anička a polekaně se podívala na maminku. Ta se na ni jen usmála a přikývla.

„My duchové máme spoustu nadpřirozených schopností. A také víme, že máš dnes narozeniny. Hostina je tu pro tebe a tvé přátele. Dejte se do hodování!“ usmála se na ně, poklonila se a vydala se ke dveřím tak rychle, že šaty kolem ní jen zavlály.

„No tak, Aničko, pojďme hodovat na tvou počest,“ pronesl tatínek, aby vykulenou dívku probudil z letargie.

„To je vážně hostina k mým narozeninám?“ řekla a nevěřícně koukala na opečené kuřátko a brambory, hroznové víno, zeleninu a číše plné jasně rudé limonády. Uprostřed stolu stál velký čokoládový dort zdobený ovocem.

„Tati a ta hraběnka je vážně duch?“ zeptala se Eva, když se usadili ke stolu a připili si jahodovým džusem z krásných, starodávných korbelů.

„No jistě,“ přikývl tatínek a zakousl se do pečeného stehýnka, „sama to přeci říkala.“

„Ale jak umřela? Vždyť se před nepřítelem schovala v té tajné chodbě?“

„To nevím, ale můžeš se jí pak zkusit zeptat. Provádí teď asi další skupinu návštěvníků, třeba ji potkáme, až skončí, určitě ti to ráda řekne.“

Ale je to jen herečka, že jo tati? To tys to zařídil, abych mohla mít hostinu na hradě, že je to tak?“ zeptala Anička napůl vyděšeně. Nemůže přeci být pravda, že by na tomto hradě prováděl duch, znal její jméno a ještě věděl, že má narozeniny.

„To víš, že jo,“ usmál se tatínek. „Ale bylo to hezké překvapení, ne? A celou prohlídku jsme měli jen pro sebe.“

„Ano, byl to krásný nápad, pravé dobrodružství, jak jsi sliboval,“ řekla Anička s viditelnou úlevou v hlase.

„No počkej,“ zarazila ji maminka, „největší dobrodružství teprve přijde,“ mrkla na ni tajemně.

„A jaký?“

„Hádej,“ zašeptala spiklenecky.

„Budeme tu spát!“ zavýskla Anička. „V hladomorně?“

„To doufám, že ne,“ rozesmála se maminka. „Ale spát tu doopravdy budeme.“

„Jupí,“ zakřičela Anička a Eva se k ní přidala. Už se moc těší, jak si budou večer ve spacáku vyprávět strašidelné historky! To bude prima! Když dojedli, maminka zapálila svíčky na dortu. Všechno bylo správně, bylo jich deset, tak jak to má být. Anička si klekla na židli, nadechla se a pořádně foukala. Při tom jí problesklo hlavou, že by v noci ráda viděla opravdového ducha. V ten okamžik všechny svíčky zhasly a ona si najednou uvědomila, cože si to vlastně přála. To snad ne! Takové blbé přání! Vždyť ona žádného ducha vidět nechce. Ale už bylo pozdě.

Nedala na sobě nic znát a trpělivě žvýkala kus čokoládového dortu. Byl výborný, nedalo se mu nic vytknout. Skoro tak dobrý, jakoby ho upekla teta Irma. Ale kde by se teta Irma vzala v hradní kuchyni? Zatímco přemítala nad duchy a původem čokoládového dortu, rozrazily se dveře a do místnosti vstoupil dvorní kejklíř.

„Krásný večer vzácní hosté! Vidím, že jednu porci jste šaškovi nechali. Připravím vám proto neskutečnou podívanou, kejkle, které se dnes jen tak nevidí!“

Kejklíř začal žonglovat s jablíčky, která byla připravena na stole. Jednou mu jablko ulétlo a praštilo tatínka do nosu, druhým dostala maminka do ramene. Dívky se smály, až se za břicho popadaly. Kejklíř udělal pár přemetů a při třetím zakopl a rozplácl se na zemi. Byl zkrátka šíleně vtipný! Eva tleskala a povzbuzovala ho k dalším šílenostem, Anička se nakonec přidala a začala ho také povzbuzovat. Poté představení skončilo, kejklíř se uklonil a políbil Aničce ruku. „Děkuji vám mladá dámo za pozvání a přeji krásně narozeniny.“

Anička zrudla, kejklíř ale naštěstí políbil ruku i Evičce a mámě, takže její rozpaky se rychle rozplynuly. Pak se poklonil tatínkovi, vzal si svůj talíř a odkráčel pryč.

„Takže takhle se to v dávných dobách dělalo? Nechal se jeden talíř navíc, pro šaška kejklíře?“ zeptala se Eva. „Proto necháváme jednu porci na Vánoce navíc? Škoda, že k nám ještě nikdo žonglovat nepřišel. To by byly Vánoce!“

„Ale ne,“ rozesmála se maminka. „To nevím, jestli se dříve běžně schovávalo jídlo pro kejklíře. Ale o Vánocích to má jinou tradici, jídlo navíc se chystá pro nečekaného hosta. Je to takový hezký zvyk, ukázat, že se umíš podělit i s těmi, co nic nemají.“

Poté, co dojedli jídlo, přišel nějaký pán, který se představil jako pan Horák, správce hradu. „Doufám, že se vám prohlídka i večeře líbila,“ usmál se. „A tobě Aničko, přeji vše nejlepší k dnešním kulatinám!“ usmál na dívku a požádal je, ať ho následují, že jim ukáže, kde budou spát.

„Bude to královská komnata?“ zajímala se hned Eva.

„Ne, to by nám památkáři nedovolili,“ zasmál se kastelán. „Budete spát v salonku ve východním křídle. Východní křídlo se přestavělo až na konci devatenáctého století, proto je velmi moderní. Je tam i splachovací záchod a malá koupelna. Tedy, to už jsou všechno repliky, protože celý byt byl během války zničen. Ale i tak má svoje kouzlo, uvidíte sami.“

„A pane kasteláne,“ zajímala se dál. „A jak umřela ta paní hraběnka Eulálie?“

„To bylo za války na začátku šestnáctého století. Nepřátelské vojsko hrad několik dní obléhalo a osazenstvo hradu už nemělo šanci déle vydržet. Hraběnka tušila, že když ji zajmou, budou ji velmi dlouho a bolestivě mučit, za boj a povstání, kterého se účastnila. Nechala se proto zazdít v tajné chodbě, nepřátelé ji nenašli a formálně tak nikdy nebyla poražena.“

„Třeba ta chodba měla nějaký druhý východ a ona utekla,“ řekla prosebně Anička.

„Ne, bohužel,“ zakroutil hlavou kastelán. „V hradní kronice stojí, že zazděná chodba měla jen sedm metrů délky, vedla z hraběnčina pokoje, do pokoje služebnictva. Podle hradní kroniky to původně měla být zkratka do letní kuchyně, ale ta nikdy nebyla vystavěna. Chodba nikdy nikam nevedla.

„Chudák hraběnka Eulálie,“ povzdechla si Anička. „Ale zase to byla hrdinka,“ dodala hned Eva. „A ona tady teda dodnes straší a provází turisty?“

„No,“ řekl kastelán a než stačil dokončit větu, skočil mu do řeči tatínek. „Samozřejmě, že ne! Žádná strašidla tu nejsou, nebojte se. A průvodkyně byla samozřejmě jen šikovná herečka.“

„Ano, přesně tak,“ řekl kastelán a ze svazku klíčů vytáhl ten nejmenší, nejmodernější. „A jsme tady, toto je vaše komnata.“

Za velkými dřevěnými dveřmi stála obrovská postel s nebesy, s krásným vyšívaným koberečkem na stěně. V rohu byla velká zelená kachlová kamna a nich červené kanape. „Zde bude spát maminka s tatínkem a tvoje sestřička,“ usmál se kastelán na Aničku. „Pro tebe máme něco exkluzivního.“

V zadní části místnosti byly další dveře, které vedly do pokojíčku, kde se nacházela postel s nebesy, psací stůl, knihovna a krásný toaletní stoleček s velkým zrcadlem. „Tento pokojíček je jako dělaný pro mladou dámu. Také v něm spaly samé významné dívky. A dnes to čeká tebe!“

Pokojíček byl krásný. Aničce se hodně líbil. Akorát ji trochu děsilo, že kromě dveří do vedlejšího pokoje, má ještě samostatné dveře do chodby. Nebude se tu v noci bát? Ale určitě ne. Duchové tu nejsou, ale celé východní křídlo je replika, nic starobylého, v čem by se dávná energie mohla držet, tu není.  Kastelán jim ještě ukázal koupelnu a toaletu, která se nacházel hned vedle pokojíků, popřál jim dobrou noc a odešel.

„Tak co Aničko, líbí se ti narozeninové překvapení?“ zeptala se maminka.

„Líbí. Je to vážně nádhera. Akorát… To tam vedle budu spát sama? Chtěla jsem si s Evou ještě před spaním povídat a vyprávět strašidelné historky…“

Jenže Evička už seděla na kanapi a padaly jí oči. Maminka se usmála a řekla. „S Evou už dneska žádná zábava nebude. A možná lepší, když si žádné historky vykládat nebudete, ještě by ses tam vedle sama bála. Takhle si můžeš užít noc, jako kdybys byla sama urozená šlechtična.“

Anička přikývla, vzala si od maminky spacák a hrdinně šla do vedlejšího pokoje. Měla trošku nahnáno. Přeci jen, co si člověk přeje, když sfoukává svíčky na dortu, se často splní a ona si přála takovou blbost. Potom se uklidnila. Ona si to přeci nepřála, jen jí ta myšlenka proletěla hlavou. Takže je to v pořádku.

Lehla si do postele, vší silou zavřela oči a snažila se usnout, ale nešlo to. Po dvou hodinách, když už začala upadat do říše snů, najednou začala mít pocit, že se otevírají dveře. Vyděsila se tak hrozně, že ani nemohla křičet. Ve dveřích stála postava v bílém se svícnem v ruce. Byla to hraběnka Eulálie.

„Pssst,“ mrkla na Aničku. „Neboj se, to jsem já, hraběnka Eulálie.“

Anička byla strachy ztuhlá. To se snadno řekne, neboj se. Ale když vám v černočerné noci vstoupí do pokoje hraběnka, tedy buď její duch, nebo nějaká herečka, je to děsivé. Určitě je to ta herečka, ubezpečovala se Anička. „Co mi chceš?“ řekla třesoucím se hlasem.

„Chci ti něco ukázat,“ zašeptala tiše.

„Ale já nic vidět nechci, bojím se,“ řekla plačtivě a dostala chuť zakřičet, aby ji maminka slyšela a přiběhla za ní.

„Pojď,“ řekla hraběnka a už stála přímo u Aniččiny postele. „Vždycky sis přála vidět nějakou tajnou chodbu. A já ti ji můžu ukázat. Neboj se, nic se ti nestane. Jenom tam nakoukneme a vrátíš se zpět do postele.“

„Já nevím,“ řekla vyděšeně, ale zvědavost ji pomalu začala přemáhat. „Ten tatínek je ale skvělý,“ říkala si v duchu. On o tom jejím snů prohlédnout si tajnou komnatu věděl a tak to zařídil. Ta herečka pro ni přišla a teď ji vezme na skvělou noční bojovku. „No tak proč ne,“ řekla hrdinně, skočila do pantoflíčků a následovala hraběnku z pokoje ven.

„Pojď za mnou, úplně potichoučku, ať nikoho nevzbudíme,“ šeptala, když opouštěly východní křídlo.

„Copak je tady ještě někdo jiný než my?“ zeptala se Anička překvapeně.

„Ó jistě,“ usmála se na ni Eulálie, „tady žije kromě panstva také spousta služebnictva. A nikoho nemusí zajímat, kam teď jdeme. Chodby jsou tajné, právě proto, že jsou tajné.“

Prošly dlouhou chodbou až do západního křídla, tedy původního starobylého hradu, kde se nacházela hraběnčina komnata. Cestou vypadalo všechno děsivě. Hlavně lovecké trofeje, jelení hlavy, které na Aničku koukaly prázdným pohledem. Obrazy, ze kterých se mračili hradní pánové. Najednou došly do místnosti, kterou Anička nepoznávala. Při prohlídce v ní asi ani nebyly.

„Tohle je letní kuchyně,“ usmála se Eulálie. „Tedy bude, ještě v ní zatím nikdo nevařil. Je úplně nová, za pár týdnů bude vše hotové a služebnictvo v ní začne chystat lehké pokrmy.“ V kuchyni byla velká pec a dlouhé stoly, na přípravu jídla. Za jedním ze stolů se nacházel velký obraz s usměvavou dámou. „A teď sleduj,“ mrkla na Aničku a zatlačila na obraz. Ozvalo se klapnutí a obraz se otevřel. Byly to tajné dveře.

„Ty jo!“ hvízdla překvapeně Anička. „Kam to vede?“

„Pojď za mnou, ukážu ti to,“ usmívala se dál hraběnka. Noční šaty, tedy starodávná noční košile, nebyly tak objemné, jako ty, co měla přes den, takže se obrazem bez problému protáhla. Anička se protáhla za ní. Byla sice vyděšená, ale věděla, že si na tomhle dobrodružství dal tatínek hodně záležet a nechtěla ho zklamat tím, že do chodby nepůjde. Už je jí přeci deset a má takhle příležitost dokázat, že už není malé dítě, ale velká holka, kterou by občas mohli vzít i do kina, na strašidelné filmy.

Za obrazem se nacházely dva schůdky a za nimi už jen chodba. Vlhké neomítnuté stěny a tma místu dodávaly strašidelný ráz. Hraběnčin svícen ale místo trochu osvětloval, tak si ho prohlédla. Prošly celou chodbou až ke konci, kde byla nenápadná dvířka. Hraběnka na ně zatlačila a najednou byly v její komnatě.

„Vidíš? Toto bude letní kuchyně, o které bude vědět jen pár služebných. Takže, když budu chtít pracovat pár dnů o samotě, nebo se nechat zapřít před nevítanými návštěvníky, hlady neumřu, děvčata mi vždy tajně něco donesou.“

„To je skvělý nápad,“ řekla Anička a rozhlédla se po hraběnčině komnatě. Zvláštní, jak to v úplné tmě vypadá jinak, než když tu byli večer na prohlídce. Vše to tu tak dýchá životem. A ty dopisy rozházené na stole. Přesně, jako kdyby tady hraběnka vážně před chvílí něco psala. „Máte opravdu krásnou komnatu.“

„To jsem ráda, že se ti líbí. Nicméně vidím, že už se třepeš zimou. Tak pojď, odvedu tě zpátky do tvé komnaty,“ usmála se. „Doufám, že se ti noční procházka líbila.“

Anička přikývla a následovala hraběnku tiše jako myška zpět. Opět musely zdolat celé západní křídlo a projít loveckým salonkem do křídla východního. Přestože Anička věděla, že to je všechno jenom jako, i tak měla pocit, že z některých komnat slyší chrápání, jako kdyby v nich vážně někdo spal.

Hraběnka odvedla Aničku až do pokoje a když si lehla do postele, řekla. „Přeju ti všechno nejlepší k tvým narozeninám. A pamatuj si, desáté jsou jedny z nejdůležitějších. Protože odteď už se musíš chovat jako šlechtična a ne jako nějaké pachole. Dobrou noc,“ usmála se a zmizela ve dveřích.

„Děkuji vám hraběnko a dobrou noc,“ volala za ní Anička a musela se smát. Ta paní tu roli hraje tak dobře, že si málem připadá jako hraběnky dcera. To je úžasné. Převalila se na bok a za chviličku usnula. „Dobré ráno, hraběnko Anno,“ zaslechla maminku, jak klepe na dveře a nese jí tác se snídaní. „Pro urozenou slečnu, snídaně do postele.“

„Děkuji! To jsem vážně nečekala, takových překvapení!“

„No, upřímně,“ řekl tatínek. „To my také ne, snídani jsem neobjednával, tu ti udělal pan kastelán, protože je moc hodný a říká, že noc na hradě bez snídaně do postele, to by nebylo ono!

„To má pravdu, vážně se teď cítím, jako šlechtična. A vy snídani nemáte?“

„Neboj se, snídani máme také, jen ne s donáškou až do postele,“ vysvětlil.

Anička rozbila lžičkou vajíčko natvrdo a začala ho přikusovat k chlebu. Moc jí to chutnalo. Doma takové snídaně nejedí a o to to pro ni bylo slavnostnější. I ten čaj nasbíraný z hradních bylinek byl nesrovnatelně lepší než jakékoliv kakao. Snídani zajedla ovocným koláčem z místních jahod a musela kastelánovi poděkovat, snídaně byla vážně výborná.

„A pane kasteláne, vyřiďte té vaší herečce, že byla vážně skvělá! Ta noční procházka hradu byla vážně strašidelná a dobrodružná.“

Jaká noční procházka hradu?“ zeptal se kastelán a podrbal se na bradě.

„No, v noci pro mě přišla paní hraběnka a šla mi ukázat tu tajnou chodbu…“ vysvětlila Anička.

„To je vyloučeno,“ řekl. „Maruška šla po poslední prohlídce, tedy v půl desáté, domů. Kdepak, ta by na hradě nespala ani za nic. A už vůbec by se v noci po hradě neprocházela, ta se bojí i vlastního stínu…“

Anička zakroutila hlavou. Ten kastelán je moc hodný, že se snaží to dobrodružství neprozradit. Sbalili si věci, naházeli je na korbu a pan kastelán je hradním náklaďákem dovezl na parkoviště, kde stálo jejich auto. Cestou jim Anička vyprávěla celé noční dobrodružství. Maminka s tatínkem se usmívali a přikyvovali. „No, to se ti zdají dobré sny,“ smál se tatínek. „No řekni maminko, po kom ta holka má takovou bujnou fantazii.“

„No a v té kuchyni byl takový veliký obraz, na který stačilo zatlačit, a už jste byli v tajné chodbě…,“ pokračovala Anička ve svém napínavém vyprávění.

„Obraz?“ otočil se kastelán od volantu. „Ano, o tom se v hradní kronice píše, že chtěli vybudovat tajnou chodbu z kuchyně skrz obraz. Ale nikdy se to nezrealizovalo. Není tam ani kuchyně, ani obraz. Z oné místnosti se nakonec stal pokoj pro služebnictvo a vstup do chodby nikdy nebyl proražen,“ zakroutil hlavou. „Co ty sis všechno nestihla pozjišťovat…“

„Já jsem si přeci nic nezjišťovala…“ řekla, ale pak už se nenamáhala kastelánovi oponovat. Všichni svou roli hráli tak dobře, i tatínek s maminkou, kteří pak cestu domů autem oba svorně tvrdili, že jí žádnou noční bojovku nechystali, že věděla, že nemá smysl se s nimi přít.

Ale vážně jenom hráli roli? Nebo se doopravdy setkala s duchem hraběnky Eulálie? Anička zavrtěla hlavou a dál jen pozorovala dálnici před sebou.

 

Nechce se vám číst? Pusťte si video