Následující haiku - trojverší o sedmnácti slabikách – jsem složila během své šestidenní sólo dovolené v maringotce na kraji jihomoravské vsi, kde jsem podstoupila terapii tmou.
Nastavím pusu,
ve tmě číhám – políbím
svou plachou múzu.
Moje palice
přeplněná velice
zírá do prázdna.
Mlčet a jen být
v tichosti se sebou – to
hlavě domluvit…
Není dnes k mání -
svět virtuální brání
nicnedělání.
Nejsem v panice.
Někdo bere za kliku.
Venku vichřice.
Jsou tu bubáci?
Ve tmě se mnou nebyli –
venku maj’ práci.
Jsem tak moc líná:
nemedituju, nedám
nohy do klína.
Chci být Bašóem.
Po ničem nebažit, jen
dosahovat Zen…
Mám chuť na zmrzku.
Teď je duchovní práce –
vzdej se pamlsku!
Výzvě čelící:
dát správně potmě pastu
zuby bělící.
Nudím se k smrti?
To jen mysli červíček
stále se vrtí.
Ve tmě jak v hrobě?
Ve tmě jako v děloze:
světel exploze!
Od třetího dne
nemám pokoje – v očích
mám ohňostroje.
Ve tmě veď mě, má
duše. Odpoví suše:
jsem jen zbloudilá.
Dny, noci perné –
hvězda nejvíc zazáří
v tmě černočerné.
Civilizace?
Mám vše, co potřebuji…
chci náruč tvoji!
Ve společnosti
něžného orchestru mých
milých vnitřností.
Srdce pulzuje.
Vůkol ticho, vůkol tma.
Kolik vůbec je?
Kolik je hodin?
Fůra. Ráno soused má
hned pořezáno.
Šlechtí šlofíček.
Zalezu do spacáčku.
Žádný budíček.
Nevěřím ani,
že venku svítí slunce.
Svítí v mé dlani.
Liju do hrnku
pomalinku čaj – slyší
někdo mé štěstí?
Jak popsat slovy?
Pod nosem mi zavoněl
čaj meduňkový.
Kráčím potichu:
lup do sprcháče! Rázem
je mi do smíchu.
Vstanu, popojdu,
ujdu sotva kroků pět,
sednu na bidet.
Ticho poslouchám.
Potmě v koutku v křesílku.
Jablko chroupám.
Týden bez křiku,
bez dětí. Křičím aspoň
ve snu – ze zvyku.
Přišla dřímota,
hlavu mi zamotá – to
je ta samota?
Pověsila jsem
běžný život na hřebík.
Venku ptáček píp.
Návrat ze tmy do
šedé reality je
zcela nezbytný.
Těším se všude:
kdo ze tmy odejde a
kdo ve tmě zbude?
Znovuzrození
mě snad už zítra čeká.
Jím chléb a zelí.
