Vojta všechno dědil po svém průbojnějším bratrovi. Co na tom, že byl Matěj starší o pouhých deset minut, štěstěna stála vždycky při něm a mladšímu bratrovi všechno dobré vyžral. Na to, že patřili mezi dvojvaječná dvojčata, si byli podobní hodně. Oba měli hnědé vlnité vlasy, zelenomodré oči a křivý úsměv, který z nějakého důvodu u Matěje vypadal strašně cool a sexy, ale na Vojtovi působil nervózně, nesebevědomě a nesympaticky. Aspoň to tak Vojtovi připadalo. Štvalo ho, že jeho bratr byl o šest centimetrů vyšší, že mu šly všechny sporty lépe a že si prakticky bez námahy vybudoval bicepsy jako kulturista.

Vojta chodil do posilovny čtyřikrát týdně a nic z toho. Matěj s ním chodil jen občas, protože stejně neměl víc času – byl hodně pracovně vytížený a také si rád užil i jiné sporty. Zejména plážový volejbal v létě, kdy mohl balit holky na svou vysportovanou postavu. S bratrem oba vystudovali ekonomku, a zatímco bratr už šéfoval nákupnímu oddělení jedné firmy prodávající sportovní potřeby, Vojta pracoval jako podpora prodeje v technologické firmě, kde se mu všichni akorát tak vozili po zádech a házeli na něj své úkoly. Za čtyři roky uměl už úplně všechno a vyznal se ve většině procesů líp, než ostatní kolegové. Věděl, že každou chvíli by měl povýšit a stát se manažerem týmu, ale vedení se pořád nějak nechtělo.

Jenže to by na tom nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že mu postupně mizeli všichni kamarádi a kamarádky ze střední. Jeho stará parta se rozpadla, protože všichni si postupně zakládali rodiny, stěhovali se na periferie a do vesnic a přestali mít čas něco podnikat. A tak se Vojta začal cítit šíleně sám. On by si klidně nějakou rodinu taky založil, ale jeho první a poslední přítelkyně, se kterou chodil od patnácti let, ho předloni opustila. Nesmířil se s tím. Pořád si myslel, že to není definitivní a že se k němu vrátí. Jenže letos v létě mu poslala svatební oznámení a to bylo horší než deset ran kudlou do hrudníku. A v sobotu se vážně vdala.

Byl horký srpen, lidé chodili po práci do parků, na koupaliště, na šlapadla, na paddleboardy nebo jen tak, posedět na zahrádky restaurací. A Vojta byl sám. Bratr mu sice psal už včera, jestli nechce zajít po práci na pivo, ale řekl mu, že ne. Neměl náladu poslouchat jeho úspěchy a koukat na fotečky s Veronikou, Alenou, Janou nebo s kým to v poslední době chodil. Teď si to trochu vyčítal, protože doma ho nečekalo nic lepšího, než opít se o samotě, vyprázdnit mozek a usnout.

Když došel do svého miniaturního 1+kk, ve své miniaturní ledničce našel jen jedno pivo. Vypil ho skoro na ex, jen tak bez večeře. Na nákup se mu nechtělo, pivo je tekutý chléb, tak co. Měl strašnou chuť se opít, a protože věděl, že má ještě určitě nejmíň jednu flašku, která mu zbyla z firemních narozenin, rozhodl se ji otevřít. Nekompromisně. I když to asi byla drahá whisky, kterou by si měl vychutnat s přáteli nebo s rodinou, podělit se o to luxusní pití s někým… Ale nikoho takového nemá.

Otevřel si flašku a prvního panáka si nalil elegantně do sklenice, i s ledem. K tomu dojedl zvlhlé tyčinky, které byly otevřené už pěkně dlouho. Druhého panáka si dal bez ledu a po třetím panáku už na sklenici rezignoval a pil z flašky. Whisky mu rozjasnila smysly a jemu bylo najednou jasné, že už to dál nemá cenu.

Rozhodl se, že svůj život ukončí a oběsí se. Protože loni v létě zkoušel horolezení, netrvalo mu dlouho a ze skříně vytáhl vhodný provaz. Chvíli přemýšlel, kam ho pověsí, nakonec vymontoval hrazdičku ze dveří a posunul ji na vršek futer. Bude si provaz muset uvázat hodně nakrátko, ale mělo by to stačit. Futra v jeho starém bytě byla vysoká hodně přes dva metry, což by mělo být pro oběšení se dostačující. Přivázal provaz na hrazdu a připravil si smyčku podle návodu na Youtube, dal si pod nohy malou stoličku a vylezl na ni. Pro jistotu si ještě svázal nohy kabelem, který ustřihl z luxu, aby si případně nemohl pomáhat nohama a opřít se v záchvatu sebezáchovy nohou o futra. Když bylo všechno připravené, skočil z židličky a teprve v ten okamžik vystřízlivěl. „Vždyť já nenechal ani dopis na rozloučenou. Neomluvil jsem se…“

Provaz ho škrtil a dusil, po chvíli se mu začala dělat modrá kola před očima, celý svět začal tmavnout a měnit se v drobná světýlka, která kolem něj tancovala jako na Silvestra. Pak k němu přišla smrt. Chytila ho za nohy, zlověstně křičela a něco mu šeptala. Najednou ucítil prudkou bolest v rameni, kterým narazil na něco tvrdého. Na zem. Vzduch, který se mu dostal do hrudi, ho najednou strašně pálil a on nevěděl co se děje. Možná je v pekle.

„Vydrž, to bude dobrý,“ uslyšel nad sebou nějaký hlas.  Byl to jeho bratr. Že by byl taky mrtvý? Je pravda, že když zemře jedno dvojče, zemře i to druhé? „Máťo,“ zašeptal. „Ty jsi taky mrtvej? Kvůli mně?“

„Jsme naživu, oba, neboj,“ zašeptal Matěj, a když do bytu vstoupili zdravotníci, propukl v pláč. „Ty debile jeden, co tě to napadlo,“ mumlal si pro sebe a zíral na bratra, kterého si po chvíli zdravotníci odvezli.

Vojtovi bylo strašně špatně. Třeštila ho hlava, šíleně ho bolel hrudník a v sanitce několikrát zvracel. Nebyl si jistý, co se přesně stalo, protože toho vypil opravdu strašně moc. Po třetí šavli vyčerpáním usnul.

Když se ráno probudil, zjistil, že je přivázaný k posteli v nějakém malém pokojíku. Na dosah ruky měl ale naštěstí ovladač, kterým mohl přivolat sestru. To přišla i s lékařem, žoviálním mladíkem.

„Vítejte zpátky mezi živými! Jak jsme se vyspali, mladý muži?“ řekl bodře.

„Vyspal jsem se dobře, ale všechno mě bolí. Tak hroznou kocovinu jsem ještě neměl. Proč jste mě svázali?“

„No abychom si neublížili, víme?“ mrknul na něj. „To by byla děsná škoda, když máte takového skvělého bratra, který tady na vás celou noc čeká.“

„No, jo skvělej to on je. To máte recht.“

„Myslíte, že by ho to nezarmoutilo, kdyby o vás přišel? O své dvojče?“

„Jsme dvojvaječný. Nemáme to magický spojení. Můžete mě odvázat? Nic si neudělám. Jen jsem se včera opil, to byla blbost.“

„Víte, lidi dělají lecjaké hlouposti, když se opijí, ale že by se pokoušeli o sebevraždu, to ne. To je většinou naopak. Lidé, co chtějí ukončit život, se na to často opiji. Takže s pravdou ven. Když si se mnou hezky popovídáte, odvážu vás.“

Vojta si povzdechl a vyprávěl lékaři, co ho trápí. Asi po hodině ho lékař rozvázal a pustil k němu bratra. Hýbat se ale stejně moc nemohl, protože měl zlomená dvě žebra a na krk mu pro jistotu nasadil límec, aby si namožená krční páteř odpočinula.

„Tak jak je, marode?“ usmál se na něj Matěj.

„Ty nejsi naštvanej?“

„Naštvanej? Jsem nadšenej, že to dobře dopadlo. Přinesl jsem ti vanilkové buchty, dole z kantýny, snad ti přijdou k chuti.“

„Díky, ale já moc nemůžu polykat.“

„To musíš prolomit,“ řekl a vrazil mu jednu buchtu do ruky.

„Co jsi včera dělal u mě v bytě?“

„Viděl jsem na Facebooku, že se tvoje ex vdala. Nechtěl jsi jít na pivo, nebral jsi mi telefony… Měl jsem zkrátka divný pocit, tak jsem tě šel radši zkontrolovat.“

„Asi máš šestý smysl.“

„Asi.“

Matěj na Vojtu tlačil, aby mu řekl, co se mu děje tak hrozného, že chtěl ukončit život. Doktor mu sice takové otázky zakázal, ale Matěj uměl z lidí dostat odpovědi na jakékoliv otázky. Vojtovi to vlastně ani nevadilo, chtěl mu to říct. Kdysi si říkávali všechno, tak proč na to znovu nenavázat.

Po třech dnech a dvou povinných sezeních s psychiatrem mohl jít Vojta domů. Sice dostal nějaká antidepresiva, ale věděl, že se jich ani nedotkne. Nemá nemocný mozek, jenom je neúspěšný, ale to asi žádný doktor nepochopí. Matěj ho odvezl k sobě domů, protože ho chtěl mít pod kontrolou. Bydlel sám, na stálé přítelkyně si moc nepotrpěl – vždy, když něco začalo zavánět vážností, vycouval z toho.

Vojta si nemocenskou nakonec docela užil. Nic nedělal, jen se koukal na televizi na všechny možné seriály, které frčí poslední dva tři roky a on ještě neměl čas je vidět. Dokonce si pravidelně četl zprávy, vzal do ruky knížku… Cítil, jakoby si roky pořádně neodpočinul a teď to konečně přišlo. Načerpal energii a chtěl se vrátit do práce.

„Zítra jdu na kontrolu, tak je rovnou požádám, aby mi tu neschopenku už ukončili,“ oznámil bratrovi jednoho dne u večeře.

„Kam tak spěcháš?“ podivil se Matěj a nabral si polévku na lžíci. „Nechci, aby ses zase zhroutil. Podle té zprávy z nemocnice na tom tvém kolapsu měl stres z práce velký podíl…“ řekl opatrně.

„Jenže zavřený v bytě se necítím užitečný. Půjdu do práce a nějak to tam přežiju. Možná bych si mohl pomalu začít hledat něco jiného. Kéž bych měl takové štěstí jako ty,“ povzdechl si.

„Víš co?“ vyskočil Matěj od stolu a zakřičel na něj dopáleně. „Ty si myslíš, že já mám všechno jednoduchý? Všechno zadarmo? A chudinka Vojtíšek nemá nikdy nic! Jenže já ti něco povím, já to taky nemám jednoduchý, v práci dřu jak mezek a nemám čas skoro na nic jiného. Nemám čas ani myslet na to, kam by můj život měl směřovat. A do toho ty si pácháš sebevraždy! Já bych ti fakt přál, abys mohl zažít jeden jedinej blbej den v mý kůži. Pak bys viděl, že nic jako štěstěna neexistuje, že to je výmysl, že na všem tvrdě makám!“

„Promiň,“ zamračil se Vojta. „Já vím, že to bylo sobecký a jsem ti hrozně vděčný, že jsi mě zachránil. Ale pro mě je prostě těžký ti nezávidět, když od malička jsi ve všem úspěšnější ty!“

„To je kravina. Vždycky byla. Všechno mě stálo spoustu práce,“ dodal zadýchaně. „Tak dobře. Zkusíš si to na vlastní kůži.“

„Cože?“

„Vyměníme se.“

„Jak vyměníme?“

„No jako Luisa a Lotka. Mámina oblíbená knížka, pamatuješ, jak nám ji četla? Nebo jak je to vždycky v těch filmech, jak se ty dvojčata náhodně potkají a pak se vymění.“

„Ale my jsme dvouvaječný…“ zakroutil hlavou Vojta.

„Jo, ale vypadáme úplně stejně. A toho, že jsi trochu menší, si nikdo nevšimne.“

„Nejsme stejný… Vždyť máš i jinou postavu.“

„Ale houby,“ mávnul rukou, „Pár odlišností tam možná je, ale to nikdo nepozná, když si vezmeš sako.“

Vojtovi se ten nápad vůbec nelíbil, přišlo mu to hloupé. Matěj ale neustále opakoval, že to je naprosto geniální nápad, protože, díky tomu Vojta pozná, že všichni lidé mají nějaké trable a určitě ho to vyléčí od jeho chmur. Vojta se tady s tím názorem neztotožňoval, ale protože bratrovi tančily ohníčky v očích stejně, jako když v dětství házel kozí bobky z balkónu na lidi na ulici, musel se nad tím aspoň zamyslet. Udělá to. Ale co když mu to všechno pokazí? Když má být v jeho kůži po celý den, i v práci?

„To nepřežiju…“ vzdechl.

„Když jsi přežil i sebevraždu, zvládneš i tohle, věř mi,“ pokrčil rameny Matěj a zasmál se.

—

V pondělí ráno, zatímco se Matěj soukal do bratrových černých džínů a bílé košile, Vojta zkoušel, ve kterém z obleků nebude vypadat jako vyfouklý balónek.

„Jak můžeš do práce nosit košili s krátkým rukávem? A černý džíny namísto normálních kalhot?“ kroutil hlavou Matěj.

„Já nevím, všichni tam tak chodí. Technici dokonce chodí v kraťasech…“

„Ty ale nejsi technik. A pokud chceš šéfovat, měl bys podle toho i vypadat. Kam chodíte na oběd?“

„Většinou si nosím svůj oběd,“ pokrčil Vojta rameny.

„Víš co, nějak si to zařídím. Ty to máš všechno naplánované, oběd máš s obchodním partnerem. Bude ti vyprávět o golfu, tak jen přikyvuj,“ mávnul rukou Matěj, sundal klíče s věšáku a hodil je po Vojtovi. „Ne že mi Artíka odřeš, až pojedeš do podzemních garáží,“ zamával a zabouchl za sebou dveře.

Vojta nestihl říct ani ahoj, protože se třásl jak osika. Bylo teprve osm a on musel ještě minimálně půl hodiny počkat, než vyrazí do kanceláře, protože Matěj běžně chodí až na devátou.

Když si sedl za volant, chvíli zmateně hledal, kam zastrčit klíč a nakonec mu došlo, že stačí jen zmáčknout tlačítko a nastartovat.  Naštěstí se připoutal, protože automat řídil poprvé a hned dvakrát si po cestě omylem dupnul na brzdu a málem si rozbil nos. Když zaparkoval v garáži, měl pocit, že má košili úplně propocenou. Ještě, že to přes sako není vidět.

Nervózně prošel firmou, pozdravil asistentku, která mu ihned na stůl přinesla čaj s medem a k tomu skořicový rohlíček, usedl za stůl a nervózně rohlíček snědl. V půl desáté ho čekala schůzka s nákupčími, kteří se vrátili z veletrhu už před týdnem a stále ještě nezpracovali novinky do reportu a nákupního plánu. Měl za úkol je seřvat.

Schůze se konala v obrovské zasedačce, vystresování nákupčí se hrbili nad svými notebooky a finalizovali tabulky prodejů svých segmentů. Jedné z nákupčích se dokonce tak třásl hlas, že jí skoro nebylo rozumět. Asi ji hodně překvapilo, když Vojta jen přikývl, poděkoval za shrnutí a neřekl k jejím týdenním reportům ani popel. Když však před něj nastoupil namakaný frajer se sebevědomým výrazem, pěkně si ho vychutnal.

„Proč došlo k takovému výraznému pokles v té sekci newslettery?“ řekl Vojta schválně hlubším hlasem.

„Protože nabídka akčních produktů danou skupinu neoslovila. Ale na všech ostatních kanálech se dařilo – na online kampaních máme přeplněno na 120%, na prodejnách 82%, což se zdvihne s příští likvidační akcí. V rámci měsíce na těch datech budu,“ řekl rychle.

„To doufám, protože takhle výrazný propad v newsletteru vůbec nemůžu akceptovat. Další prezentace,“ řekl přísně.

Když jednotliví nákupčí odreportovali své segmenty, Vojta se zdvihl, opřel se dlaněmi o roh stolu a na všechny se usmál. „Moc vám děkuji za dnešní prezentace, asi je vám všem jasné, že musíte zabrat. Taky bych vás rád poprosil o návrhy nových produktů z veletrhu, které jsem ještě nedostal. Od nikoho,“ zamračil se a odešel. Pak přemýšlel, jestli to nebylo příliš teatrální, ale co, hra na zlého šéfa ho bavila. Pak si šel ke kávovaru nalít kávu. Zmáčkl tlačítko dvojité espresso a čekal, co se bude dít.

„Už jsem si myslela, že se po tobě slehla zem,“ ozvalo se za ním z úst pohledné zrzky se špičatým nosem.

„Jak vidíš, tak neslehla,“ pokrčil rameny.

„Copak, Irča ti nepřinesla kafíčko, že plýtváš svým drahoceným časem na to, abys šel ke kávovaru?“ řekla nepříjemným ironickým hlasem.

„Jdu ze schůze, měl jsem to po cestě.“

„To je tvůj styl, co? Zneužít, co máš po cestě? A ani se neozvat? Že ti není trapně.“

„Počkej, o co ti jde?“

„O co asi? Už je to skoro deset dní a neodpověděl jsi mi ani na jednu zprávu. To to pro tebe byla jen jednorázovka, nebo co?“ zvýšila hlas. „Oznámím to na HR!“

„Promiň,“ hlesl překvapený Vojta, protože nevěděl, co s tím. „Nezlob se, měl jsem hodně práce, ale… Co kdybychom to vyřešili odpoledne? Třeba v pět?“

„Jestli máš čas,“ pokrčila překvapeně rameny, protože takovou odpověď asi nečekala.

„Počkej na mě v pět na recepci, vyřešíme to,“ zbavil se dívky co nejrychleji. Hned, jak za sebou zabouchl dveře v kanceláři, volal bratrovi.

„Nosatá zrzka?“ zeptal se Matěj. „To bude Lada. Hele, my jsme se potkali předminulý týden na jedné chatě u kamaráda, byl to skvělý flirt, jenže já pak zjistil, že dělá u nás ve firmě, tak jsem hned dal ruce pryč! Dělal jsem, jakože nic, ona se taky neozvala… Něco o mě prohlašuje?“

Vojta bratrovi vše vysvětlil a ten mu řekl, ať se na ni vykašle, že jí to přestane bavit. A hlavně, v pět má už domluvenou schůzku s Martou z volejbalu, takže, ať Ladu vůbec neřeší. Nestihl o tom ani přemýšlet a už ho uháněla asistentka na další schůzi. Tam jenom přikyvoval, občas řekl: „Ano rozumím, je mi to jasné,“ a nakonec si vzal podklady nabídky, že si to nechá projít hlavou. Následoval oběd, který sestával z jednostranného monologu o golfu, přesně jak Matěj předpokládal.

Vojta golf nikdy nehrál a neměl tušení, co znamená to „all in one.“ Všichni za jednoho? Všechno v jednom? Všichni v jednom? Nějak mu to nesedělo a musel se zasmát, když si představil golfisty v pruhovaném svetru a snažil se na ně všechny výrazy našroubovat. Když si po obědě na internetu našel, že „hole in one“ je když golfista na jeden úder zvládne jednu jamku, byl trošku zklamaný, protože to zdaleka nebylo tak vtipné, jak předpokládal.

Odpoledne měl schůzku s vedoucími ostatních oddělení a naštěstí dnes nebyla řada na jeho report, tak pouze poslouchal. Najednou bylo půl páté a Vojta už chtěl z toho včelína pryč.  Už ho nebavilo neustále říkat všem kolegům, klientům, dodavatelům a obchodníkům, „že se na to podívá, jen co bude mít chvíli čas.“  Co ho to napadlo, měnit se s bratrem?

Když za v pět deset odcházel, úplně zapomněl na Ladu, která na něj čekala na recepci.

„No, že jdeš,“ prohodila. „Už jsem se bála, že na mě kašleš. Kam půjdeme?“

„Poslyš, mám ještě jednu schůzku,“ řekl vyhýbavě. „Můžeme to probrat tady?“

„Ty se se mnou jako rozcházíš a ani mě k tomu nepozveš na kafe, nebo na večeři?“

„Nezlob se, Lado. Ale my spolu přeci nechodíme. Víš sama, že ten víkend byl jen flirt. Omlouvám se, že jsem se neozval, ale zdálo se mi očividné.“

„Co se ti zdálo očividné? Využít mě a pak si jen tak odejít?“

„To jsem neměl dopustit,“ žehlil Vojta bratrův průšvih. „Ale jsme na stejném pracovišti a já si s nikým s firmy nezačínám, mrzí mě ten omyl. Dokážeš to pochopit?“

„Omyl? Tak já jsem podle tebe omyl?“

„Nemůžu si to dovolit,“ zakroutil hlavou a nečekal na odpověď. Tohle není věc jeho, ale jeho bratra. Nechal rozčílenou zrzku soptit a odešel. Rychle sedl do auta a jel co nejrychleji do mexické restaurace, kde měl schůzku s Martou z volejbalu.

Když rozevřel dveře, rychle se podle popisu zorientoval. Tmavovláska, nosí rudé nehty. To bude ona. S úsměvem vyrazil ke stolu, kde ona dívka sama seděla.

„Ahoj,“ usmál se na ní. „Promiň, že jdu pozdě…“

„Pozdě? Vždyť to byly sotva dvě minuty?“ usmála se. Vojta se mrknul na hodinky, bylo dvě minuty po půl šesté.

„Myslel jsem si, že jsme měli sraz v pět,“ zakroutil hlavou zmateně. „Mám toho moc, nezlob se.“

„V pohodě, je mi to jasný. Když někdo dělá tak záslužnou práci, tak je jasný, že se to protáhne,“ usmála se na něj a přejela si rty balzámem na rty, což Vojta nevěděl, jestli má považovat za nějaké znamení.

„Záslužnou práci? Tak bych to asi nenazýval,“ zasmál se. „A co ty, jaký jsi měla dnes den?“

„No to víš, dneska jsem dělala celý den akryl, to mě baví hodně, můžu se na tom vyřádit a dát prostor fantasii.“

„Akryl? Děláš v laboratoři?“

„Ne, jsem kosmetička, dělám nehty. Zmiňovala jsem se o tom, přeci, nepamatuješ?“

„No jasně,“ plácnul se Vojta do čela a snažil se vymyslet další otázku, aby řeč nestála. „No a nehraje se ti s takhle dlouhými nehty blbě volejbal?“

„Já volejbal nehraju,“ usmála se. „Teda na základce jsem to asi párkrát hrála, ale nic pro mě. Jsem malá a nešikovná.“

Vojtu to pořádně zmátlo. Neříkal náhodou bratr, že s tou Martou hraje volejbal? A že už jí dost dlouho uhání? A že má krásnou vysokou atletickou postavu? Jenže situace se ihned vysvětlila sama.

„Ty jsi dobrej debil, když si domluvíš dvě rande na stejnou hodinu a ještě ve stejný restauraci, co?“ ozvalo se nad ním. Kolem procházela vysoká tmavovláska s perfektní atletickou postavou a krátkými, ale rudými nehty. To bude asi Marta.

„Moment, to je nedorozumění,“ vykřikl, ale nepomohlo to. Marta se otočila a se slovy: „Svojí šanci si propásl,“ odešla z restaurace.

„Ty sis domluvil dvě schůzky najednou?“ řekla smutně druhá tmavovláska. „A mě se zdálo, že jsme si skvěle sedli. Tolik hodin jsme si psali…“

„Počkej,“ zarazil ji Vojta. „Už mi to začíná docházet. Ty tady máš nějaké rande na slepo?“

„No mám, z Tinderu. Jsem Lenka, kosmetička, co má ráda knihy a bruslení.“

V ten okamžik se ozvalo od vedlejšího stolu. „A já si říkal, že to musíš být ty! Já jsem Petr. Měl jsem strach, že jsem to popletl! To se mi ulevilo!“

„Ne, to jsem spletl já,“ omluvil se Vojta a začal se smát. „Nezlobte se, že jsem vám do toho rande takhle vstoupil.“

„To je teda situace,“ smál se Lenka. „Ale ta žena, co jste s ní měl mít rande, je asi pěkně naštvaná,“ posmutněla.

„To neřešte,“ usmál se a odešel.

——

„Ty ses zbláznil,“ seřval ho doma Matěj. „Víš, jak dlouho jí uháním? To je jediná holka, která mi odolává už víc než tři měsíce.“

„Myslel jsem, že tobě neodolá žádná!“

„Naprav to,“ řekl přísně.

„Byl to tvůj nápad, abychom se měnili…“

„Naprav to,“ řekl a zabouchl dveře.

Vojta naštěstí nemusel nic moc vymýšlet. Martě zavolal a omluvil se, že je z dvojčat a že v restauraci omylem narazila na bratra, Vojtěcha, který tam čirou náhodou měl také rande. On se zdržel, a když dorazil, bylo už pozdě. Marta sice chvíli nadávala, nevěřila, ale když jí poslal několik fotografií s bratrem, svolila k náhradnímu termínu.

Vojta si lehnul před televizi, koukal na film a čekal, až bratr přestane trucovat. Když v půl desáté vylezl z pokoje, hned se ho zeptal, co tam dělal.

„Co asi? Vyřizoval jsem všechny maily, na který ty jsi za celý den ani nesáhl!“

„Jak jsem to asi měl udělat? Za prvé jsi mi to zakázal a za druhé jsem měl celý den schůzky!“

„Aspoň vidíš, v čem žiju.“

„Martě jsem to vysvětlil. Udělá si na tebe čas za týden v pondělí,“ řekl Vojta a čekal pochvalu. Matěj se místo toho zamračil a utrousil něco o tom, že ta výměna byla hodně blbý nápad. „Co se dělo u tebe v práci?“ zajímalo Vojtu.

„Nic,“ pokrčil rameny. „Všichni vědí, že ses psychicky zhroutil a nikdo po mě dneska žádnou práci nechtěl. Za celý den jsem zanalyzoval jednu tabulku a vyluštil asi patnáct sudoku, který jsi měl v šuplíku. Na oběd jsem šel s nějakýma hlavounama z technickýho. To ve firmě nemáte žádný ženský?“

„Máme, Eriku, z HR…“ pokrčil rameny Vojta. „Co bys chtěl, je to technologická firma…“

„Hmm, to je peklo. Už chápu, proč ses to chystal zabalit…“ hlesl Matěj. „Jdu si lehnout. Všechny maily máš vyřízený, plus jsem ti poslal seznam, co máš na který schůzce říkat. Kdyby cokoliv volej. Já budu stejně celý den luštit,“ zamračil se a šel spát.

—-

 V úterý ráno si Vojta šéfování už vyloženě užíval. Na Irču vesele mrknul, když mu přinesla k snídani čaj a sladké pečivo. Na schůzce s dodavateli tvrdě vyjednával o snížení ceny přesně tak, jak mu bratr doporučil a ještě dvě procenta ubral. Škoda jen, že mu dodavatel praštil s dveřmi a řekl, že to ani náhodou. Jinak byl poměrně úspěšný – všechny ostatní schůze si odseděl, aniž by cokoliv pokazil. Až na Ladu, kterou opět s velkou smůlou potkal u kávovaru. Měla uplakané oči.

„Ahoj Lado,“ řekl klidně.

Místo odpovědi jenom zavzlykala a otočila se k němu zády. „Myslela jsem, že je to něco výjimečného. Že máme rádi stejný filmy, stejnou hudbu… Ale ty jsi jenom kecal. Jenom si mě chtěl sbalit, užít si i přes to, že jsem tě upozornila, že o románky nestojím…“

 „Ježiš, Lado, copak si nikdy žádného chlapa předtím nepotkala? Jasně, že máte společný všechno, dokud si s tebou neužije. Pokud chceš mít s někým vztah, tak mu neskákej do postele tentýž den, co se s ním seznámíš!“

„Proč?“ řekla překvapeně.

„Protože pak o tebe ztratí zájem, nemusí tě lovit, dobývat, seš snadná kořist a to je nuda,“ vysvětlil a ona vykulila oči.

„No, ale když odmítnu, tak z toho nemusí nic být tuplem, ne?“

„Nemusí, ale může. Když ho zaujmeš, tak se ti ozve.“

„To je přeci blbost,“ zakroutila hlavou.

„Zeptej se nějaký kamarádky, probůh. Kolik ti vlastně je?“

„Dvacet dva,“ pokrčila rameny a Vojta zakroutil hlavou. Ten Matěj má někdy fakt hodně blbý nápady. „Mrzí mě to,“ řekl ještě jednou. „Ale vztahy na pracovišti jsou pro mě vážně vyloučený, nechal jsem se unést a…“

„A do toho jsem tě nezaujala, protože jsem příliš snadná kořist,“ skočila mu do řeči a Vojta zalapal po dechu. „Můžeš mě aspoň obejmout? Já už dám pokoj,“ dodala plačtivě. Vojta se rozhlédnul, jestli někdo nejde kolem a dívku obejmul. Cítil, jak ho nepříjemně sevřela, bylo to jen několik vteřin, ale jemu to přišlo jako celá věčnost.

„Ty jsi nějaký menší?“ podivila se.

„Cože,“ vyhrknul.

„Jsme stejně vysocí… Přitom na té chatě jsi byl minimálně o pět čísel větší než já.“

„To se ti jen zdá…“

„Nezdá….“

„Asi jsem stál na špičkách… Promiň, už musím běžet, mám ještě nějakou schůzi,“ nervózně se zasmál a odkráčel pryč.

Když se úplně vyčerpaný vracel domů, Matěj už na něj nasupeně čekal.

„Co jsi to sakra vyváděl?“

„Co máš na mysli?“ řekl klidně Vojta

„Napsal jsem ti, o kolik procent máš s Fritzem jít dolů a ty ještě dvě procenta ubereš? To si ze mě děláš srandu? Já chci, abychom tyhle tenisky prodávali v ČR jen my. Teď o ně přijdeme a prachy jsou v háji. Víš, jak skvělý je to produkt?“

„Promiň, ale nechápu, na co si stěžuješ. Žiju tvůj život. Jako Luisa a Lotka, tos přeci chtěl zkusit? Řídím se instinktem a užívám si to…“

„Tak abys věděl, já si to taky užívám a dneska jsem nějakého Mareše poslal do prdele. Doufám, ti to nevadí, ale to byl můj instinkt.“

„Tys poslal do prdele obchodního ředitele?“

„Jo. A jestli mi ještě něco v práci posereš, dám za tebe výpověď…“

„Co takhle se na to vykašlat? Nebylo tvým záměrem dát mi lekci? Nechci, abychom se ještě nakonec rozhádali…“

„Nemůžeme se na to vykašlat, dali jsme si přeci bratrovýzvu, ta se musí splnit, ne?“ vykřikl Matěj a chytil se za hlavu. Na to Vojta nemohl říct ani popel. Bratrovýzva je vážná věc, kterou praktikovali snad od nepaměti. Pokud se domluvili nad tím, že něco udělají, museli to udělat. Jinak by si pro ně přijel Cháron a odvezl je do podsvětí.

V dětství jim totiž otec předčítal Staré řecké báje pověsti a bratry pak ve snech strašily Sirény, Gorgóny či létající koně. Nejhorší ze všeho byl ale Cháron, protože ten byl skutečný. Nežil jen v pověstech, ale také ve vesnici, kde chlapci bydleli. Starý převozník měl jedno skleněné oko a ke stáru už byl téměř hluchý. Povídal si sám pro sebe pod zažloutlý plnovous a bratři z něho měli hrůzu. Žádnou bratrovýzvu proto nikdy neporušili. Ani když Matěj vymyslel, že opečou luční koníky a nahážou je mámě ráno do müsli s jogurtem. To Vojta své mamince udělat nechtěl. Ale naštěstí si ničeho nevšimla a müsli jí chutnalo i tak.

„Já to chápu,“ usmál se Vojta. „Ale už jsme dospělí, možná bychom bratrovýzvu mohli porušit.“

„A Cháron si nás vezme oba. Žádný takový. Nikdy jsem pověrčivý nebyl, ale tohle neporuším ani za nic.“

„Dobře. Vydržíme to teda a já se ti pokusím nezruinovat kariéru,“ pokrčil rameny Vojta.

„Jenom prosím následuj instrukce. To úplně stačí.“

 

Ve středu byl Vojta naprosto vzorný a plnil vše dle Matějových instrukcí. Ve stejném trendu pokračoval i ve čtvrtek a vypadalo to, že týden v bratrově kůži přežije bez problému. Kávovaru se vyhýbal, aby náhodou nepotkal Ladu, což se mu dařilo až do tří hodin odpoledne, kdy se ozvalo ťukání na dveře.

„Ahoj, Marcela potřebuje schválit objednávku,“ vstoupila do jeho kanceláře Lada. „Nabídla jsem se, že ti ten papír donesu.“

„Proč to nezadala do systému? To přece není potřeba tisknout a courat s jedním papírem přes půl firmy.“

„Aha. To jsem nevěděla,“ pokrčila rameny Lada. „Ale když už jsem tady, podepíšeš to?“

Vojta si vzdychnul a papír podepsal. Nevěděl, co to je, ale částka byla nízká, takže riziko toho, že udělá velký průšvih, bylo minimální.

„Odkdy píšeš levou?“ zaškaredila se Lada, zkřížila si ruce na hrudi a opřela se o futro. „Nachytala jsem tě na švestkách, co?“

„Počkej…“

„Jsi jeho bratr, že? Velkej šéf za sebe posílá dvojče, je to tak? Filmová trapárna v reálu. To se asi zhroutil co?“ pokračovala škodolibě.

„Ne, tak to není.“

„A víš co, já mu to přeju, zmetkovi. Konečně na něj taky došlo.“

„Hele zadrž, to není tak, jak si myslíš!“

„A jak to je?“

„Brácha vypomáhá mě, ne já jemu.“

„I tak bych tě mohla vydírat,“ rozesmála se.

„A čím jako?“

„Až se to dozví generální ředitel. Že do našich citlivých údajů nahlíží úplně cizí člověk.“

„Jasně, ten by ti určitě tak věřil. A proč bys mě měla chtít vydírat? Kvůli penězům?“

„Ne. Jen tak, pro srandu. Trochu se pomstít tvému bratrovi. Jak se vůbec jmenuješ?“

„Vojtěch.“

„Lada, těší mě,“ podala mu ruku. „Víš, že seš docela prima? Včera jsem měla rande s jedním chlapíkem z posilovny a dala jsem na tvoji radu.“

„Jak?“

„Když mě zval k sobě domů, řekla jsem, že až jindy. A to mě zval na Bailey´s, to miluju. Jestli máš pravdu, tak se do mě teď musí zákonitě zbláznit.“

„To je dobře, dělej nedostupnou a uvidíš.“

„A jak dlouho?“

„Třeba měsíc, to stačí.“

„Měsíc? Ty jsi blázen, tak dlouho?“ rozesmála se a zakroutila hlavou. „Nechceš zajít někdy na pivo? Bys mohl být můj vztahový mentor.“

„No to nevím,“ zasmál se nervózně. „Ale klidně.“

„Musíš mi vyprávět, proč jste se s bratrem vyměnili a na jak dlouho.“

„Jen do konce týdne, naštěstí. Ale klidně ti to povyprávím. Co dneska po práci?“

„Jasně, proč ne. Počkám na tebe na recepci a ty mě třeba zase pošleš někam.“

„Ale houby. Teď už před tebou nemusím utíkat, když víš, že nejsem Matěj.“

„Tak jo,“ zasmála se, plácla ho přes rameno a zašeptala: „A s tou objednávkou to samozřejmě víme, byl to trik. Tak doufám, že mi kvůli tomu nebudeš nařizovat školení interních procesů.“

Po práci nechal auto v garáži a vyrazili s Ladou autobusem do mexické restaurace, ve které v pondělí zažil ten šílený trapas.

„Prý tam dobře vaří, ale to jsem moc nestihl zjistit,“ smál se Vojta, když Ladě vyprávěl, co v restauraci zažil. „Trošku jsem popletl stoly a sedl si k cizí ženě…“

„Ty seš trdlo,“ kroutila hlavou a smála se. „Takže ty za bráchu chodíš i na rande? Není to ulítlý?“ Vstoupili do restaurace a sedli si k rohovému stolečku, daleko od inkriminovaných míst z pondělního rande.

„Dohodli jsme se, že si na týden vyměníme komplet všechno… Takže jsem za něj na to rande musel, už to měl domluvený. Ale slíbil jsem mu, že na ni ani nesáhnu, jen budu těžce okouzlující.“

„To se ti moc nepovedlo… Ty jo, tady mají samý dobrý piva! Začnu tady tou jedenáctkou, ať to mám hezky popořadě.“

„Na další straně mají i mexický piva,“ otočil k ní lístek. „Nechceš něco z toho zkusit?“

„To je pro slečinky, ani to moc jako pivo nechutná…“ zašklebila se. „A dáme si k tomu pivu i nachos? Můžu vybrat omáčky?“

„Jasně,“ usmál se na ni a pak ještě dlouhou dobu rozebírali, která piva jsou nejlepší. Je opravdu těžké hodnotit cizí piva, když máte skoro na každém rohu minipivovar s naprosto skvělým pivem.  Bylo mu s Ladou příjemně, a když přišlo na třetí pivo, vyprávěl jí o svém pokusu ukončit život, rozchodu s dlouholetou partnerkou a úbytkem kamarádů.

„Já to chápu… Nemít kamarády je děsně na prd, to bych si taky hodila mašli. Ale já pozvání do hospody neodmítnu nikdy…“ mrkla na něj a lokla si z čerstvě doneseného piva tak razantně, až jí zůstal knír z bílé pěny.

„To mám radost,“ usmál se a pak zahlédl povědomou tmavovlásku na druhé straně restaurace. „Ježiš, to je ona!“

„Kdo, ona?“

„Neohlížej se, to by bylo nápadný. Ale támhle vzadu sedí ta Lenka, co jsem si k ní v pondělí omylem sedl!“

„To si nenechám ujít,“ řekla Lada, upustila vidličku na zem, a když se pro ní ohýbala, nenápadně se otočila. „To je docela kočka! A sedí tam sama! Myslíš, že na někoho čeká?“

„Nevím, není to jedno? Spíš je divný, že tu měla rande naslepo v pondělí a teď je tu zase.“

„Třeba si nechává od chlapů jen platit večeře. Hele mám dost takových kámošek, které tohle dělají. To ani není jako být děvka, prostě si jen jdeš pokecat, dáš si pár drinků, on z toho má taky radost, že není sám…“

„Ale asi tam s někým sedí, na stole jsou dva mobily.“

„Tak jí běž pozdravit. Řekni, že tu jsi se sestřenkou. To by byla sranda, kdybys někomu vyfoukl rande. Podruhý!“

„Fakt ji mám jít zdravit?“

„Je vážně hezká. A nikdy už ji nemusíš vidět. Jdi do toho.“

Vojta měl po pár pivech hned víc kuráže a skvělou náladu. Zvedl se a vyrazil k Lenčinému stolu:

„Ahoj,“ mávnul na ni už zdálky. „Jen jsem tě přišel pozdravit, neboj, dneska ti rande snad nezkazím. To je náhoda, že se tu opět potkáváme. Já tu jsem dneska na večeři se sestřenkou, takže žádné scény nehrozí,“ smál se.

„Jéé, ahoj Vojto, to je překvapení,“ rozzářila se, jakoby se jednalo o starého známého. „Je to moje oblíbená restaurace, navíc tady znám většinou číšníků, takže všechna rande tady jsou bezpečná,“ mrkla na něj.

„Takže ti to s tím Petrem v pondělí klaplo?“

„To ještě nevím. Je fajn. Doktor, váženej, hodně spořádanej člověk. Ale dneska mám rande s někým jiným,“ ztišila hlas. „Jen pro srovnání, rozumíš. Ale moc dobře to nevypadá, celou dobu jen telefonuje…“

„Pro srovnání?“

„Prostě nechci být na Vánoce sama, tak hledám trošku intenzivněji, chápeš…“

„Vždyť je září?“

„To uteče rychle, uvidíš…“

V tu chvíli se z toalety vrátil zachmuřený muž, pravděpodobně ten, který měl s Lenkou rande. Vojta mrknul na Lenku, a nenápadně se ubíral zpátky ke stolu.

„Promiň Leni, nezlob se,“ řekl zachmuřený muž. „Myslel jsem, že to vyřeším po telefonu, ale je to důležitý klient. Nějaký vtipálek se mu naboural do e-shopu a nastavil všude padesátiprocentní slevy. Klient totálně vyšiluje a není schopný udělat to, co mu říkám. Takže tam za ním musím jet…“

„Jasně v pohodě, sejdeme se jindy,“ pokrčila rameny Lenka a s mužem se rozloučila. Muž zaplatil a odešel a Lenka zůstala u stolu. Pravděpodobně si chtěla dojíst fajitas a dopít hnusné mexické pivo. V ten okamžik se Lada zvedla. Naklonila se k Lence, něco jí tiše říkala a po pěti minutách se vracela zpátky ke stolu.

„Tady máš její vizitku, máš se jí prý ozvat.“

„Cože? Cos jí řekla?“

„Žes mi vyprávěl o tom pondělním trapasu a že by to mohl být osud. Navíc seš hrozně hodnej chlap, takže s tebou všechny ženský strašně zametají a na tu pravou prostě nějak nemůžeš narazit.“

„Ježiš a tohle jako funguje?“

„Jo, ženský rády slyší, že ostatní ženský jsou mrchy… Ber to jako protislužbu, za dobrou radu…“

„Počkej, vždyť jsem ti zas tak nic moc neporadil.“

„Ale jo, poradil, ten chlapík z posilky mi dneska celý den píše…“

„Na to bychom si měli dát panáka,“ rozesmál se Vojta a objednal panáka tequily. Jenže nezůstalo u jednoho, a když před půlnocí volal taxíka, oba byli úplně na mol. Vojta musel Ladu podpírat, aby ji vůbec dostal do taxíku. Raději s ní vystoupil a dovedl ji až domu.

„Mi šaháš na bok… Ke dveřím a šlus, jasný?“ zašeptala Lada

„Neboj, jen tě podpírám. Jen tě doprovázím, neboj.“

„Mezi náma by to nefungovalo, jsem stejně vysoký, chápeš. Nemohla bych si vzít podpatky.“

„Chápu,“ zasmál se. „Fakt tě jenom podpírám.“

Šramot na chodbě paneláku asi zaslechla Ladina spolubydlící, otevřela dveře, a když spatřila Vojtěcha, ztvrdnul jí úsměv.

„Že se nestydíte, takhle se k ní chovat!“

„Ale to není on, to je brácha,“ zadrmolila Lada a chytila se futra.

„Brácha?“

„Ne můj, jeho brácha, Matějův,“ soukala ze sebe a snažila si sundat boty.

„Přeji pěkný večer,“ usmál se na obě dívky a odešel. Rozhodně si nechtěl vyslechnout žádnou z nadávek, která by měla patřit jeho bratrovi.

„Kdes byl?“ vynadal mu Matěj, když dorazil do bytu.

„Šel jsem na pivo s kamarádkou, psal jsem ti to…“

„S jakou kamarádkou?“

„S Ladou.“

„S Ladou? Říkal jsem ti přece, ať se na ni vykašleš.“

„Prokoukla to, všimla si, že jsem menší. Tak jsme šli přátelsky na pivo. Je to fajn holka,“ rozesmál se a vyprávěl mu zážitky z večera.

„Uf, to se mi ulevilo, bál jsem se, že ti dělala problémy. A upřímně, já přišel půl hodiny před tebou…“

„Jak to?“

„Měl jsem rande s Erikou z HR.“

„Vždyť je vdaná…“ vyděsil se Vojta.

„Už je skoro rozvedená. A potřebovala si o tom s někým promluvit…“

„A kdybys tady neměl nakvartýrovanýho mě, promluva by probíhala u tebe v ložnici, co?“ zasmál se Vojta.

„Jediná mladá ženská v celý firmě? To je přeci výzva,“ rozesmál se Matěj a pak se ještě hodnou dobu oba smáli.

—-

Pátek byl naštěstí poslední pracovní den. Vojta vůbec nic neřešil, jen odseděl schůzky, které mu bratr napsal na seznam, do ničeho nerýpal, nic neříkal. Na oběd nešel s obchodním partnerem, ale s Ladou a Marcelou z účtárny. Odjeli dostatečně daleko od firmy, aby je nikdo neviděl, protože nechtěl Matěje přivézt do řečí. Dali si pálivá křídla s několika druhy omáček, byli od toho celí zapatlaní, ale stálo to za to.

Marcela byla o něco málo starší než Lada a sice nebyla moc hezká, ale byla to jedna z nejvtipnějších osob, se kterou se kdy setkal. Z rukávu sypala jeden vtip za druhým, ale nešlo o žádné odrhovačky, ve většině případů to byly situace, které se jí fakt staly.

„No a v té sklenici s vínem byl dlouhatánský bílý chlup,“ vyprávěla Marcela. „A vzhledem k tomu, že to víno bylo červené, tak ten chlup tam byl jako pěst na oko, to nešlo přehlédnout. Nechtělo se mi opět si stěžovat servírce, kterou už jsem předtím otravovala s tím, ať mi přihřeje polívku a přinese jinej, než dva dny starej chleba, ale zároveň jsem to nechtěla pít. Co mi zbývalo. Jako ochotně mi to vyměnila, ale tvářila se u toho jak kyselej citron, tak jsem se trochu bála, aby mi do novýho vína neplivla, ale vypadalo nedotčeně. Janča zatím vyprávěla svý trable s klukama, a já ji poslouchala jedním uchem sem, druhým tam, znáte to. Když jsme to dopily, že půjdeme domů, Janča si začala natahovat kabát a to byste nevěřili…,“

„Úplně se bojím, co přijde,“ řekl napjatě Vojta.

„Všimla jsem si, že má na celým kabátě takový dlouhý, bílý chlupy…“

„Ne…,“rozesmála se Lada a přikryla si pusu rukou.

„Tak se jí ptám, jestli náhodou nemá kočku a ona že jo, že si ji před dvěma dny koupila!“ vykřikla Marcela pointu a začala se smát tak nakažlivým smíchem, že se nešlo nepřidat. Lada se tak smála, až ji zaskočil kus quesadilly a začala se dusit. Vojta ihned reagoval, chytil modrající Ladu a zatlačil ji na hrudník tak rázně, až z ní kus quesadilly vylétl.

„Ty vole, ty umíš Heydrichův chmat!“ vykulila Marcela oči a Ladino kašlání se rázem změnilo ve smích. „Hey-dri- chůůův,“ opakovala dusivě a řehtala se.

„To není Heydrichův, ale Heimlichův chvat,“ doplnil za ni Vojta a také se musel smát. Lada se zplna hrdla napila limonády a udělalo se jí lépe. Měli už téměř dojedeno, tak nezbývalo než zaplatit a vydat se zpátky do kanceláře. Vojta se obě děvčata zaplatil, i když se durdily, že to je nepřijatelné.

„Já jsem se bavil, jako už dlouho ne, takže je mi ctí za vás zaplatit. To je jako kdybych platil za vstupenku na stand-up komedii.“

„Fakt? Tak to musíš jet někdy s náma na chatu do Kerska. Nechceš? Jezdíme tam velká parta a každý si vždy přiveze, koho chce.“

„Do Kerska? To je jako v Česku?“

„Jo, kousek od Nymburka,“ dodala Lada. „Zbožňoval to tam Hrabal, takže jeho milovníci tam jezdí na výlety. No a my tam jezdíme pít.“

„To je taky dost hrabalovské. Jezdit do přírody pít.“

„No vidíš. Tak nechceš se přidat?“

„Počkej…“ zarazil se Vojta. „A není to náhodou ta chata, kde byl nedávno můj bratr?“

„No, je…“ pokrčila rameny Lada.

„A přes koho tam byl on?“

„Přes Filipa, mýho bratrance,“ dodala Marcela. „Znají se z volejbalu.“

„Ježiš, jak je ten svět malej.“

„Fakt, pojeď!“

„A kdy jedete?“

„Dneska…“

„Tak to nejde…“ pokrčil rameny Vojta. „Až do neděle jsme s Matějem vyměněný… Navíc o víkendu chceme něco podniknout s bráchou spolu…“

„To je škoda… No a co třeba za 14 dní? To by mělo být ještě hezky.“

„Počítejte se mnou,“ usmál se Vojta.

Návrat do kanceláře byl příjemný. Vojta se rozhodl, že už pracovat nebude. Bratr stejně pak musí většinou věcí opravovat, i když má seznam pokynů. Rozhodl se, že si pustí nějaká manažerská videa. Matěj jich měl v počítači spoustu, důkladně se vzdělával a platil si nějakou poradenskou společnost, která mu pravidelně organizovala nejrůznější semináře. Videa měli dobře zpracovaná, takže dávaly hlavu a patu. Vojtu nejvíc zaujala lekce, která se zabývala tím, jak slušně poslat dodavatele či spolupracovníky do háje.

Dělal si poznámky. Tohle by se mu mohlo hodit. S chutí si pustil i kurz rétoriky, šklebil se na obrazovku a opakoval po lektorovi jazykolamy, aby se rozehřál. Když si pak zkoušel dělat pauzy místo oblíbeného slovíčka vlastně, zjistil, že to vlastně není taková hrůza a asi to zvládne. Když se podíval na hodiny, bylo půl páté. Vypnul počítač, oblékl se, rozloučil se se všemi kolegy, které po cestě k autu potkal a pak budově symbolicky poděkoval lehkým zamáváním. Přeci jen, byl to moc prima týden, docela si ten život nanečisto užil. Bylo hrozně příjemné vědět, že když udělá něco blbě, tak to za něj někdo vyžehlí. Možná i proto byl natolik úspěšný – vůbec ho netrápily následky. To by měl možná zavést i ve svém životě.

Cestou z práce už suverénně předjížděl a užíval si silný motor bratrova Artíka. Že se vůbec kdy bál řídit automat… To je neskutečná pohoda! Když zaparkoval u bratrova bytu, nadšeně se pískal. Matěj už seděl doma na gauči a zuřivě datloval.

„Ahoj, už za mě doháníš resty?“ zahulákal na bratra.

„No jo,“ povzdechl si Matěj. „U vás ve firmě všichni v pátek prchají v půl třetí, tak jsem to taky zabalil. A rovnou toho využiju, abych dodělal, co je potřeba. Jinak se z toho v pondělí zblázním.“

„Nelituješ tohohle experimentu?“

„Nelituju,“ usmál se na bratra. „Přijde mi, že sis to docela užil, vypadáš vesele.“

„To máš teda pravdu! Myslím, že jsem na dobrý cestě k tomu najít si nové kamarády.“

„Mám radost, vážně. Hele, když mi dáš ještě tak dvě hodinky, mohli bychom vyrazit někam na večeři?“

„Co kdybych nám to jídlo objednal, najíme se tady a pak vyrazíme do baru 1927?“

„Na koktejly? To je super nápad. Tak něco objednej, jestli tě můžu poprosit. Je mi jedno co, jen ne čínský jídlo, to jsem obědval.“

„Jasně. Já měl k obědu mexický, takže bych možná prostě koupil pizzu, ať máme oba změnu.“

„Super, to si rád dám,“ usmál se Matěj a ponořil se opět do práce.

Večer s bratrem byl skvělý. Pochutnali si na pizze doma u televize a pustili s k tomu sportovní online přenos. Zrovna dávali fotbal na kolech, což přesně sedělo do jejich oblíbené kratochvíle, která sestávala ze sledování těch nejdivnějších sportů.

„To je slabý…“

„Jasně, já myslím, že nic nemůže překonat ty Číňany, jak museli vybíhat po té zmrzlé stěně nahoru.“

„To bylo geniální. Nejhorší byl ten chudák, jak vyběhl skoro až na vrchol a pak mu to sjelo dolů!“

„To by mě kleplo.“

Bratři vzpomínali na všechny zvířecí wrestlingy, šermování vysavači a další podivnosti, které spolu viděli a hrozně se u toho nasmáli. Když se přesunuli do oblíbeného retro baru 1927, řešili už spíše vážnější věci. Je to krásné místo, bez obleku vás tam nepustí, číšník je oblečený po vzoru první republiky a drink vám namíchá na míru. Stačí jen říct, co máte rádi. Do toho hraje swing a člověk si v tom přítmí připadá skoro jako prvorepublikový mafián.

Vojta bratrovi vylíčil události posledního dne i pozvání na chatu do hrabalovské alko vísky. Matěj se ihned přiznal, že mu to snad i závidí, na té chatě to bylo super a hned by jel znovu, ale vzhledem k propojení na firmu, už to radši nebude riskovat. Jen, ať ho tam řádně zastoupí. Potom spolu probírali strategie – Matěje v pondělí čeká opravné rande s půvabnou volejbalistkou a Vojta jde zase v úterý na rande s láskuchtivou Lenkou, kosmetičkou, která se rozhodla, že letošní Vánoce nestráví sama.

V sobotu ráno si vyjeli na Slapskou přehradu, užít si poslední dozvuky léta, projet se na paddleboardu a ukončit tak týdenní výměnu. Vojta už pomalu začínal myslet na to, co se svým životem udělá v pondělí. Měl v tom poměrně jasno.

—–

 

 „Tady v té studii, jsem vypočítal zisk ze všech projektů, na kterých jsem se podílel,“ nasadil drsně proti svému nadřízenému. „Stojí to na mě. Jediný rozdíl mezi mou prací a prací manažera týmu je to, že se tak moje pozice nejmenuje a dostávám míň peněz,“ pokrčil rameny Vojta.

„Takže, co navrhuješ?“

„Něco se musí změnit, já už takhle nemůžu dál. Navrhuji, abychom vybrali tři projekty, za které budu zodpovědný jen já. Je to guláš, když jich dělá Farkaš deset a pak pravá ruka neví, co dělá levá. Rozděl to mezi tři lidi, každému z nich dej tři další lidi k ruce a pojďme to dělat správně.“

„Nevím, jestli je rozumný to takhle zničehonic celé přeskupovat.“

„A já zase nevím, jestli je rozumný, že všechny projekty stojí na jednom člověku. Schválně se podívej, kolik práce doháníme za mojí nemocenskou. Nikdo tady nehnul ani prstem, většina procesu se zpomalila…“

„Tohle vím, viděl jsem reporty a máš samozřejmě pravdu. Dobře. Připravím to…,“ kývnul a podal Vojtovi ruku. Cestou kolem skartovačky skartoval svou připravenou výpověď s tím, že to všechno možná dobře dopadne. Kdyby mu šéf nedal žádnou zajímavou nabídku, výpověď vytiskne znovu, to není problém.

„Teda Vojťas,“ ozvalo se za ním, přes zvuk skartovačky. „Ty teda válíš,“ poplácal ho kdosi po rameni. Vojta vyděšeně odskočil a lekl se, že snad někdo zahlédl jeho právě skartovanou výpověď.

„Ahoj,“ řekl neurčitě a otočil se na kolegu. „V čem prosím tě válím?“

„Jen se nedělej, všichni tě minulý týden viděli, jak nastupuješ k Erice do auta. Nepředpokládám, že tě jen vezla domů.“

„Aha, tohle,“ zasmál se úlevně. „Šli jsme spolu na skleničku, popovídat,“ vysvětlil.

„Víc mi říkat nemusíš,“ mrkl na něj. „Měl jsem tě za tichou vodu a ty zatím udoláš nepěknější holku z firmy, která dala košem snad úplně všem ostatním…“ zakroutil hlavou a odešel.

Vojta mohl dodat, že Erika je logicky nejhezčí ženou firmy, protože je ve firmě jedinou ženou pod padesát, pokud nepočítáme brigádnice. Rovněž nedodal, že Erika všechny odmítala zejména proto, že byla vdaná, což již brzy nebude a nedodal ani, že bratrovu kouzlu málokterá odolá, i když tady šlo jen o utěšení a flirt. Jen ať na něj koukají kluci s obdivem. Třeba právě tady toho Zdeňka dostane do týmu a pak se mu respekt bude hodit.

Večer si šel zaběhat, protože krásně svítilo sluníčko a neměl chuť se zavírat do posilovny. A udělal dobře. Vydal se na oblíbenou lesní stezku, kam chodili běhat jen nadšení běžci, protože celý okruh měl deset kilometrů. Potěšilo ho, když se k němu přidala hezká blondýnka.

„Ahoj,“ usmála se na něj. „Nevadí, když se přidám? Vybil se mi telefon, takže nemůžu poslouchat hudbu… Bez ní mě ten běh nebaví.“

„Jasně,“ řekl Vojta a snažil se, aby odpověď zněla co nejmíň zafuněně. Dívka byla moc prima, vyprávěla mu, že studuje vyšší odbornou školu na zubní laborantku, takže po škole potřebuje vzduch. Vojta se smál a vysvětloval jí, že on je obyčejná kancelářská krysa, takže nechodí rozdýchat chemikálie, ale hloupé lidi.

Dobře si popovídali, takže než se nadáli, byli na konci okruhu.

„Tak čau! Ráda jsem se s tebou proběhla! Snad se tady brzy zase potkáme! Já jsem Karin,“ podala mu ruku.

„Vojta,“ mrknul na ni a rozloučil se. Když pak kráčel pěšky domů, cítil se, jako by se vznášel. Jakoby všechno, co je kolem něj, bylo strašně jednoduché. Jako kdyby mohl jen lusknout prsty a mít všechno co chce. Měl pocit, že snad nikdy v životě, ho neznámá dívka neoslovila venku jen tak, sama od sebe. A teď se to stalo. Jasně, nemělo ti nic společného s osudovou přitažlivostí, ani s nehynoucí láskou, ale už jen ten fakt, že si tak pěkně popovídal s hezkou holkou, mu zvedl náladu.

Když přiběhl domů, dal si dlouhou sprchu a pokračoval se sledováním Matějových manažerských videí. Protože je využije, určitě. Věřte cílům, které jste si nastavili, opakoval si v duchu. Kolem půl jedenácté domů dorazil Matěj.

„Tak co Marta?“ zeptal se ho napjatě. „Jaký bylo rande?“

„Ale,“ pokrčil rameny. „Nevím. Myslím, že to není úplně můj typ…“

„Jak to myslíš? Říkal jsi přeci, že tě zajímá už dlouho a…“

„Jenomže, víš v čem je problém? Já si neuvědomil jednu věc. Když jdeme po volejbale na pivo, nebo jedeme někam na turnaj, vždycky řešíme jen sport…“

„Aha… A jinak má v hlavě slámu?“

„Řekl bych, že ani to ne.“

„Až tak zlý to bylo?“

„V rádiu hráli tu písničku od Chinaski, kde se zpívá o Husákových dětech… A ona se mě zeptá, jestli to byla nějaká sekta?“

„Tak to nemůžeš tak brát, nezažila to a…“

„My jsme to přeci taky skoro nezažili a víme, kdo byl Husák. Stejně tak, jako jsme nezažili, když v Egyptě stavěli pyramidy a taky netvrdíme, že to je mimozemské dílo.“

„No někteří to tvrdí…“

„No tak dobře, tak jinej příklad. Místo překvápko, říká překlápko.“

„Chápu, to je skoro ještě horší než pernamentka.“

„Přesně! Já když to překlápko slyšel, tak jsem málem padnul pod stůl. Pak jsem se jí ptal na oblíbený knížky a ona řekla, že od střední nepřečetla ani jednu!“

„Hlavně se nerozčiluj, už je to za tebou,“ kroutil pobaveně hlavou Vojta. „Jsem rád, že jsem se s ní minule nemusel potkat já.“

V ten okamžik Matějovi cinknul telefon. „Myslíš, že už ti píše?“ naklonil se mu přes rameno hned Vojta, jenže na displeji zahlédl jiné jméno. „Erika? Píše ti Erika?“

„Jo… Včera jsme si volali a bylo to fajn. Asi zase někam vyrazíme…“

„No jak myslíš. Ale hlavně nic nedělej, dokud není rozvedená…“

„Ale prosím tě, jen si se nám spolu dobře povídá,“ zakroutil hlavou a hned změnil téma. „Jo, jinak, mám pro tebe skvělou zprávu ohledně bytu.“

„Jakou?“

„Pamatuješ si toho Honzu, jak jsem s ním pařil na gymplu? Často k nám chodil?“

„Jojo, ten ušoun. Co s ním?“

„Stal se z něj diplomat a jede na tři roky do Číny!“

„No, ten se má teda…?“

„Z toho plyne to, že jeho byt bude volnej a pronajme ho někomu známýmu, kdo se o něj dobře postará, za pár šupů. 3+1, 70 metrů a balkón“

„Fakt?“

„Jojo! Někdy v týdnu tam zaskočíme na prohlídku, ale řekl jsem mu, že to na 90 % bereš. Budeš platit ještě o litr míň, než v tom strašném 1+KK a je to v hezčí lokalitě.“

„Nebylo to tam tak strašný…“

„Ale vrátit už se tam nemůžeš, víš, co doporučoval doktor?“

„Jo, symbolicky uzavřít starý život, třeba přestěhováním, vím…“

„Takže?“

„Jsi skvělej, fakt moc děkuju,“ usmál se Vojta, i když se v duchu zlobil, že si tohle chtěl zařídit sám. Na druhou stranu, je to příležitost, kterou se vyplatí vzít za pačesy, to musel uznat. Matěj si šel brzy lehnout, protože ho z vypitého vína a nesmyslného štěbetání krásné volejbalistky bolela hlava. Vojta si zatím žehlil oblečení a přemýšlel, že by o sebe měl vážně začít víc dbát a nakoupit si něco hezčího. Týden v bratrových šatech mu mnohé usnadnil. Nebo to tak aspoň vypadalo. Poprosí Ladu, jestli by mu s výběrem nepomohla, na tohle jsou ženy nejlepší. Na další den si vybral bledě modrou košili a černé kalhoty, dva kousky, které byly z celého šatníku nejnovější a to i přes to, že je kupoval už před více než rokem. Nachystal si oblečení na židli a šel si také lehnout. Jaké asi bude zítřejší rande s Lenkou? Připadal si jak v hollywoodském filmu. Když usínal, kosmetička Lenka před ním stepovala a zpívala nějakou kabaretní píseň.

Úterý v práci bylo strašné. Měl pocit, jakoby se vrátil do doby před svůj kolaps. Kolegové si asi usmysleli, že už skončila doba šetřit ho a opět se na něj snažili hodit každý složitější úkol. Vojta se ale nedal. Viděl dost edukativních videí na to, aby „asertivní ne“ mohl v praxi vyzkoušet. A povedlo se mu to hned několikrát! Dost věcí také prostě jen delegoval dál a soustředil se pouze na ty věci, které nemůže dělat nikdo jiný.

V šest ho čekalo rande, tentokrát naštěstí ne v mexické restauraci, ale v pivnici o dvě ulice dál. Překvapivě místo vybrala Lenka, protože tam prý mají skvělá žebra, a když už se vlastně znají, může i někam, kde nemá své známé číšníky, bodyguardy.

Vzhledem k hektickému dni se Vojta nestačil naobědvat a kromě koblihy ráno k snídani měl pouze tři kávy. Napadlo ho, že by mu mohlo být cítit z úst, když tak dlouho nejedl, tak si koupil v trafice žvýkačky a nacpal si do pusy hned dvě, jak to dělají v reklamě na Orbitky. Kráčel do restaurace trochu oklikou, aby si vyčistil hlavu a vyhnal ze sebe pracovní chmury. Na rande se opravdu těšil, a i když chápal, že krása není všechno a Lenka může být klidně divná, doufal, že tomu tak nebude.

Zničehonic mu někdo zaťukal na pravé rameny a on se otočil a nikoho neviděl. Starý trik – Lenka stála nalevo.

„Ahoj Vojto,“ usmála se na něj, objala ho a políbila ho na obě tváře. „Ty jsi měl sluchátka? Volala jsem na tebe.“

„Jojo, měl jsem sluchátka,“ zalhal Vojta, aby nevypadal jako introvert, který věčně pluje myšlenkami někde úplně jinde. Žvýkačku si nalepil zezadu na zuby, aby před ženou nepřežvykoval jako nevychovanec.

„Fakt?“ zašklebila se na něj Lenka. „A kde je máš teď?“

„V kapse, přeci,“ zašvitořil a hned měnil téma. „Jsi tu brzy? Myslel jsem, že holky chodí na rande vždy aspoň o patnáct minut později?“

„To sice jo, ale ty žebra tady jsou tak skvělý a já dneska nestihla oběd, takže se nemůžu dočkat.“

„Fakt?“ řekl Vojta až přespříliš nadšeně z toho, že mají něco společného. Jenže v ten okamžik mu vylétla žvýkačka z úst a přistála přímo v Lenčiných vlasech. Nestihl pronést ani slovo, jen nervózně vykulil oči a čekal, jestli žena začne ječet jako siréna.

„Tys mi plivnul žvýkačku do vlasů?“ řekla a udiveně zdvihla obočí.

„Promiň, já nechtěl! Chtěl jsem, aby mi netáhlo z pusy, pak jsem si to žvýkačku dal za zuby a ona tam nevydržela…“

„No jo, to se stane,“ řekla smutně. „Dojdu si v restauraci na záchod a vyndám si to.“

„Počkej, radši se s tím nepohybuj, nebo se ti to zamotá do vlasů ještě víc,“ hlesl nervózně a hned se jí jal žvýkačku z vlasů vyndávat. Věděl, že holt o pár vlásků přijde, ale lepší, než zanechat velkou škodu v podobě chundelaté koule, která by brzy vznikla. Tak pořádně trhnul a v ten okamžik držel v ruce celý pramen vlasů. „Panebože, panebože,“ zařval a vyděšeně odskočil. „Ty máš lepru!“

„Ne, nemám.“

„Tak rakovinu, ježíš, jak to, že jsem ti vytrhl celý pramen? Vždyť na to bych musel mít sílu jako orangutan, abych to zvládl,“ chytil se za hlavu a zakryl si oči.

„To je dobrý, to nejsou moje vlastní vlasy, to je příčesek…“

V ten okamžik Vojta přestal panikařit a poskakovat kolem s pramenem vlasů v ruce. Najednou si toho všiml, na konci pramene byl pásek, který měl z jedné strany zbytky lepidla.

„Co to je? Proč máš něco takovýho nalepenýho ve vlasech?“

„Protože… Víš, mám hrozně málo vlasů a nejsem s tím spokojená. Tak jsem si je nechala zahustit a to se dělá pomocí takový pásků, které se do vlasů nalepí. Skoro to není poznat a vypadá to dobře.“

„Aha,“ řekl Vojta zaraženě. „Takže nejsi nemocná?“

„Ne, nejsem. Ale pracuju v kosmetice, musím vypadat skvěle, chápeš,“ usmála se na něj, ale Vojta z toho byl úplně šokovaný. Takže tahle sexy kočka má umělý vlasy? To je šílené. Nebyl povrchní a vždycky si říkal, že když by v jeho okolí onemocněl a přišel o vlasy, tak to přežije, ale umělý vlasy jen tak, z marnivosti? To mu přišlo šílené. Ale snažil se to rozdýchat.

„Strašně se ti omlouvám,“ řekl rychle. „To nebyl dobrý začátek. Myslím, že ty žebra by nám mohli zvýšit náladu, tak pojďme dovnitř,“ chytil Lenku kolem ramen, kontaminovaný pramen hodil do koše u vchodu a vstoupili do restaurace, jakoby se nechumelilo. Cítil, jak se Lenka lehce třese a bylo mu jasné, že ji vykolejil. Jenže sebe taky. Lenka se ho na nic neptala, hned ode dveří na číšníka ukázala dva zvednuté prsty a jen co se usadili ke stolu, přistály před ně dva zlatavé moky s hustou pěnou.

„Promiň, ani jsem se tě nezeptala, ale tady mají nejlepší dvanáctku, tak doufám, že nevadí.“

„Jasně, že ne.“

Pivo do sebe celkem rychle vyklopili, aniž by kdokoliv z nich cokoliv řekl. Vlasová příhoda pořád visela ve vzduchu.

„A jaký jsi měla dneska den?“ snažil se Vojta obrátit rozhovor někam jinam.

„Dneska jsem to měla hodně náročný, osm klientek, každou skoro na hodinu. Ale zase bylo super, že místo oběda si na mě udělala čas kolegyně a zkrášlila mi nehty. Z toho mám radost. Co na ně říkáš?“

Vojta se podíval Lence na ruce. Měla dlouhatánské fialové nehty s různými kamínky a kytičkami. Celé to vypadalo sice moc hezky, ale na Vojtu to vypadalo strašně uměle. „Hezké… To muselo dát práci… Jak se takový nehet vyrábí?“

„To je akryl. Kolegyně se specializuje na Nail Art, tak mi vždycky něco takhle vytvoří zadarmo a pak si to vyfotí na Instagram. Mám prostě štěstí,“ usmála se na něj.

„To teda máš,“ usmál se křečovitě. „Nemůžu se dočkat těch žeber, jak jsi je vychválila…“

„Jojo, žebra na medu, to je tady vyhlášené. Já moc na tyhle tučná jídla nejsem, ale jednou za čas si sem ráda zajdu na žebra a pivo. Jinak jsem teda spíš na víno a saláty.“

„Jasně, jinak bys asi neměla tak krásnou postavu.“

„Díky, to jsem ráda, že se ti líbím,“ usmála se a Vojtovi nedalo, aby ji ještě jednou sjel pohledem. Takže umělé vlasy, umělé nehty? Co když má třeba také umělá prsa? Člověk nikdy neví…

„Já žebra zbožňuji, strašně rád si dám i koleno. Ale nemám zrovna kachní žaludek, takže mi potom bývá dost těžko. Takže tyhle jídla mám spíš za odměnu,“ usmál se.

„A jak ses ty měl dneska v práci?“ zeptala se Lenka nervózně.

Vojta začal plácat páté přes deváté, vyprávět o jednotlivých projektech, který kolega pracuje méně, který více, jak jsou všichni nesystematičtí a až pak si uvědomil, že ho Lenka nevnímá.

„Tak jak dopadly tvé předchozí schůzky?“ obrátil Vojta list, ale z bláta do louže.

„No viděl jsi to sám… Ten David byl úplně marnej, pohlcenej svojí prací. No a Petr. S tím byla trochu nuda. Ale možná byl jen nervózní, kdo ví…“

Trapnou situaci naštěstí rozčísl číšník, který jim donesl krásně naservírovaná žebra na dřevěných prkýnkách. Oba se hltavě pustili do jídla a objednali si k němu ještě jedno pivo. Žebra byla vážně výborná, takže se oba věnovali jen gurmánskému požitku a ignorovali jeden druhého. Lenka celé jídlo ještě zdržovala, bylo vidět, jak nuceně okusuje kosti, aby se nemusela zapojovat do rozhovoru. Vojta se rozhodl, že celé trápení ukončí.

„Nezačali jsme dneska moc dobře. Můžeme to pro dnešek ukončit a rád se s tebou sejdu někdy jindy. Můžeme tuhle schůzku prostě nepočítat.“

„Víš, ten pramen, co jsi zničil,“ podívala se na něj smutně. „Stál čtyři stovky, byl z pravých vlasů.

„Aha,“ podíval se na ni udiveně a v hlavě mu to na chvíli šrotovalo, protože si musel přeložit, cože mu to vlastně řekla. Takže nejen, že to nejsou její vlasy, ale ještě jsou po nějakém jiném člověku? To je tak nechutné, nechutné, nechutné. A pak mu to došlo. Asi po něm chce nahradit škodu. Beze slov sáhl do peněženky, vytáhl pětistovku a řekl. „Na, tady máš pět set a ještě jednou se omlouvám.“

Lenka chvíli dělala cavyky, že to tak nemyslela, že nechtěla peníze, jen jí to bylo líto, ale nakonec je přijala. Vojta do sebe obrátil pivo a vydal se k baru zaplatit. Potom se rozloučil s Lenkou, doprovodil ji na zastávku a jen co se rozloučili, dal se na útěk. Vůbec nepřemýšlel, kam běží, jen si užíval ten krásný pocit, když si vítr hrál s jeho vlasy a foukal mu pod košili, bavilo ho šlapat svou kancelářskou obuví do kaluží a rozkopávat vodu kolem sebe. Doběhl až do Matějova bytu, urousaný jak vodník. Jako na potvoru bratr zrovna vyměňoval žárovku v chodbě, takže si hned všiml jeho prapodivnému vzhledu.

„Ježišmarjá, vždyť skoro nepršelo. Byla to jen drobná přeháňka a ty vypadáš takhle?“

„Ne… Já měl jen chuť skákat do kaluží, tak jsem vybral každou, kterou jsem potkal.“

„Co se děje? Mám zavolat tomu tvýmu doktorovi? Bereš ty prášky?“

„Ne, jsem v pohodě. Naopak je mi skvěle. Sice jsem trošku pokazil rande, ale vím, že za to Lenka nestála.“

„Teda, my jsme případy. Z podobnýho důvodu jako Marta?“

„Já s tou historkou radši počkám, až slezeš z těch štaflí, protože jinak bys sebou mohl smíchy prásknout.“

——

Ve čtvrtek mi přišla zpráva od Lady, že potřebuje od svého kouče radu. Nakonec z toho byl skoro dvouhodinový telefonát, ve kterém řešili chlapíka z posilovny, který vypadá dokonalý ve všech směrech. Až je to trochu divné.

„Řekla jsem mu, že mám chuť na domácí povidlové buchty a on je upekl. A ani jednu si nedal, protože musí dodržovat jídelníček. Včera jsem dělala hostesku na konferenci, tak jsem mu řekla, že nemám čas, že je to až do večera. A on v devět stepoval před hotelem, nastartovanýho bavoráka, a že doufá, že mám hlad, protože dělal kohouta na víně.“

„To je trošku stalking…“

„No právě! Tak mu povídám, že jsem večeřela, navíc mám migrénu jako blázen, tak mě hodil domů a ráno mi do práce poslal krabičku s tím jídlem? Není to divný?“

„To je sakra divný. Zní to dost děsivě.“

„No a dneska mi poslal už asi sedm zpráv, jestli mi chutnalo jídlo, jestli mě už bolehlav přešel, kolik toho mám v práci…“

„No buď se do tebe zabouchl a neví, co dělá, nebo je to psychopat.“

„Nebo obojí… Ale to je tvoje chyba. Tys mi dal radu, po který se do mě každej zamiluje a bum, je to tady.“

„Já ti říkal, že to funguje.“

„No, teď mi řekni, jak se ho zbavit.“

„Něco vymyslím… Prozatím bys mohla odjet na hodně dlouhou služební cestu.“

„Tak jo,“ zachichotala se svým typickým, dívčím smíchem. „A co ty a randíčko, co jsem ti domluvila?“

„Plivnul jsem jí žvýkačku do vlasů, a když jsem ji chtěl sundat, vyrval jsem jí celý pramen….“

„Cože?“ vyprskla smíchy a Vojta jí chtě nechtě musel celou story vyprávět.

„Já jsem prostě prokletej! Nechceš někam o víkendu zajít? Máš čas?“

„V sobotu bych chtěla jet s Marcelou na kolo, tak se můžeš přidat.“

„Já nemám kolo, bohužel.“

„Nevadí, můžeš si půjčit od spolubydlící. Jí to nebude vadit, stejně tu není.“

„No tak jo…,“ rozloučil se s ní a ještě hodnou chvíli se musel smát. S Ladou je legrace. Pokud klapne ta chata příští víkend, tak si to určitě užije.

—-

Ujet 60 kilometrů na malém dámském kole v normálních kraťasech může znamenat, že budete následujících pár dnů chodit jako vyžilý kovboj a ještě v předklonu. To naštěstí ale Vojtu, když na kolo nastupoval, ani nenapadlo. Jinak by se totiž asi výletu nezúčastnil.

Samotný výlet byl ale krásný, holky na něj čekaly na začátku cyklostezky, Lada nachystala svačinu, kterou si snědli u řeky už po dvou hodinách jízdy. Marcela vyprávěla vtipné historky, i když frčeli z prudkého kopce a byla pramalá šance, že ji někdo uslyší. Prohlédli si středověký hrad, přestavěný na zámek a koupili si magnetky na ledničku, jako správní turisté. V podzámčí si dali smažák s hranolkama a pivo, což chudák Marcela odskákala. A to doslova.  Když se vraceli po cyklostezce domů, zničehonic zabrzdila, zahodila kolo a odběhla za keř. Musel ji obdivovat, když ani necekla, a přesto, že byla zelená jak sedma, naskočila na kolo a jela hrdinně celou cestu zpět. Po půl hodině už zase dokonce utrousila vtipnou poznámku o tom, jak měla štěstí, že má rýmu a plný batoh kapesníků. To si v klidu ještě může dát třeba tři smažáky.

V neděli ho samozřejmě všechno bolelo a ještě v pondělí ráno bolavé tělo cítil. Když dorazil do kanceláře, natočil si dvojité zabijácké espresso a koupil si k němu čokoládový croissant, aby bolavému tělu dodal aspoň trochu cukru. Když si snídani vychutnal a začal se cítit v lepší náladě, odhodlal se k otevření e-mailu od svého nadřízeného. A bylo to tam! Je manažerem týmu! Dostal sice tři nejzapeklitější projekty, ale skvělý tým, plný šikovných lidí. Těšil se na to. Naplánoval si hned schůzky s dalšími dvěma manažery, na předání agendy, která už se ho netýká a od příštího měsíce už bude řešit jen a jen své projekty! Měl sto chutí začít tančit kolem stolu africký domorodý tanec, být se u toho do prsou a vydávat zvuky, jako lev na lovu.

Skoro bezmyšlenkovitě vytáhl mobil, vybral taneční gif, který jeho náladu nejvíce vystihoval a poslal ho Ladě. Ta ihned pochopila a odpověděla mu zvednutým palcem. Asi až po hodině ho napadlo, že by se o novinku mohl podělit i s bratrem, ale pak ho napadlo, že stejně celé pondělí schůzuje a radši mu vše řekne osobně večer.

Stavil se po cestě ve speciálním sýrovém obchodu, koupil kvalitní sýr, španělský salám a flašku vína. Když dorazil domu, nakrájel vše na talíř a čekal na bratra. Když zašramotily klíče v zámku, pustil nahlas nesynchronizované plavání. Matěj se hned chytil.

„Na co koukáme, topící se velryba?“ sundal si boty, pověsil bundu na věšák a nakoukl do obýváku za bratrem. „Jojo, nesynchronizované plavání, to je snad ještě lepší než nesynchronizované skoky do vody. Tady nemusíš měřit, kdo udělal větší šplouchnutí. My něco slavíme?“ zahlédl prostřený stůl.

„Slavíme. Povýšení,“ mrkl na něj.

„Super, tak já si jen dám rychlou sprchu, byl jsem dneska u zubaře, nesnáším ty čekárny, úplně si představuji ty bacily…“

„U zubaře? Tak snad můžeš kousat, protože jsem koupil fuet.“

„Jo, to byla jen rutina. Ale řeknu ti teda, ty máš ale pěkný kamarádky.“

„Kamarádky?“

„Taková blondýnka, hezká, sympatická. Seděl jsem v čekárně a najednou ke mně přiběhla nějaká holka a zdravila mě, že doufá, že se zase brzy potkáme v lese. Tak jsem jí na to řekl, že s ní se v lese potkám kdykoliv a rád.“

„Aha, zubní ordinace, to bude asi Karin. Potkali jsme se na okruhu v lese, chodí tam běhat. Vybil se jí telefon, tak jsme si povídali, protože jinak by ji tam ten běh nebavil.“

„No přestavoval jsem si za tím setkáním v lese ledacos, ale… Kecám, bylo mi jasný, že tam spolu běháte. Ona dělá zubní protézy či co? Se mi tam chlubila nějakým prstýnkem, který si tajně v laboratoři udělala ze zbytkového materiálu.“

„Ježiš nevím, viděli jsme se jednou. Říkala, že něco se zubama studuje, ale vážně nevím…“

„No a tak jsem jí řekl, že si ve čtvrtek půjdeme zaběhat. Tak snad ti neva, že si ještě na chvíli půjčím tvoji identitu.“

„Tys jí neřekl, že jsi můj brácha?“

„Neřekl, mě to docela začalo bavit, hrát si na tebe.“

„Ach jo a já myslel, že naše výměna už skončila.“

„Řeknu jí to, neboj.“

Dali si víno a začali do sebe cpát salám, sýr a nakládaný okurky a sledovat šílené sporty. To byla jejich představa ideální oslavy, kterou možná nikdo kromě nich nechápal. Ale když jste odmalička s jedním sourozencem, který se postupem času stane jediným člověkem, kterého na světě máte, vážíte si každého okamžiku.

„Hele zítra po práci skočíme na ten byt, souhlas?“ zeptal se Matěj a strčil si do pusy kolečko salámu.

——

Vojta ležel v posteli a projížděl si v mobilu fotky svého budoucího bytu. Klasická paneláková 3+1, ale na konci sídliště, takže krásný výhled. Tedy – výhled na oprýskané staré hřiště a stráň, ale pořád lepší než v jeho minulém bytě, kde měl okno do vnitrobloku tak malého, že každé ráno slyšel sousedův holicí strojek. S majitelem se na pronájmu hned domluvil a nemohl se na stěhování dočkat. Poslal fotky Ladě, která hned reagovala kupou smajlíků a slovy, že už se těší na velkou kolaudačku. Vojta se usmál a už si v hlavě maloval tu party, Lada v těch červených šatech, co na něj poprvé v práci vyjela, když si myslela, že je Matěj. Snažil se představit si další holky, které na party budou, ale žádná další, kterou by rád pozval, ho nenapadla. Po chvíli si vzpomněl na Karin a napadlo ho, že by si z ní s Matějem mohli zítra udělat trochu srandu.  Nakonec se rozhodl, že neřekne nic ani Matějovi a překvapí je oba.

Po práci zajel do lesoparku a schoval se do křoví. Věděl, že brácha s Karin by tudy měli běžet něco po šesté, ale radši dorazil dřív. Rozhodl se, že je nechá kolem sebe proběhnout a pak je nenápadně předběhne. Schválně, jestli si Karin bude myslet, že vidí dvojmo. Krčil se za křovím a pozoroval běžce, zejména sličné běžkyně, které běhali kolem. Zvlášť ho zaujala žena s vlasy tak dlouhými, že přemýšlel, jestli si je nenamáčí v záchodě, když si na něj sedne. Pak se té ošklivé představy snažil zbavit, ale bohužel kolem zrovna běžely samé stařeny a nepomohlo mu ani, když se snažil představit si Megan Fox v Transformers.

„Ha!“ ozvalo se za ním. „Tak ty tady budeš vočumovat holky, ty úchyle?“ ozvalo se za ním a někdo do něj strčil.

„Co prosím?“

„Já už tě tady pěknou chvíli pozoruju, jak tady slintáš nad babama v upnutých legínách. Prase jedno,“ strčil do něj znova muž a tvářil se u toho jako náčelník domobrany.

„Čekám tady na kámoše, chci na ně bafnout.“

„Abych jednu nebafnul já tobě, ty úchyle.“

„Fakt.“

„Nevěřím ti, zavolám na tebe fízly!“

„Si je zavolejte, klidně, já nic neudělal,“ pokrčil rameny Vojta klidně a v tu ho chlap z nějakého důvodu praštil. Vojta to nečekal, zakymácel se a spadl k zemi. To už se na něj muž rozpřahoval podruhé. Jako ve filmu se přebalil na bok, a odkutálel se směrem na cestu. Muž skočil za ním, v letu udělal kotrmelec a hned jak se dostal na nohy, vyšil svému protivníkovi pořádnou bombu. Jenže to nebyl Vojta, ale Matěj, který zrovna kolem běžel s Karin. Vojta zůstal ležet v pangejtu a radši se ani nehnul.

„Panebože, úchyl!“ zakřičela Karin, vytáhla pepřák a nastříkala ho lesnímu muži do obličeje. „Není ti nic?“ obrátila se na Matěje.

„Proč to stříkáte do ksichtu mě, když vás zachraňuju, on je úchyl,“ kašlal překvapený muž.

„A na to jste přišel jak?“

„Číhal tam v křoví a vočumoval běžkyně.“

„Běží tady celou dobu se mnou, tak jak by někoho mohl vyčumovat? Teda to se mi snad zdá, jak si tady lidi hrají na hrdiny!“ zakroutila hlavou Karin. „Nezavoláme měšťáky? To přeci nejde, aby tady nějaký úchyl jen tak mlátil běžce…“

V ten okamžik Vojta vyskočil z pangejtu a bafnul na ně. Karin vyděšeně vykřikla, Vojta se začal smát a strážce lesa se slovy „Asi mám otřes mozku,“ odběhl překvapeně pryč.

„Ty vole,“ smál se Matěj. „Co to bylo za komedii?“

„Jsem na vás chtěl bafnout no, jenže tady ten náčelník domobrany mě začal mlátit, že prý tady číhám v křoví jak úchyl.“

„A měl pravdu, chudák,“ řehtal se Matěj. Vojta se taky rozesmál a Karin překvapeně koukala z jednoho na druhého.

„Na co si to tady hrajete?“ řekl zničehonic přísně. „Past na rodiče nebo co?“

„Jaký rodiče? Ty tady máš rodiče?“ zeptal se nechápavě Matěj.

„Ale ne,“ mávla rukou. „Myslela jsem ten film, jak se vymění ty dvojčata…“

„Jo, Luisu a Lotku?“

„Cože, koho?“ řekla nechápavě ona a Matěj pokrčil rameny. „To máš fuk. Já jsem Matěj.“

„Počkej, takže vy si takhle děláte srandu z holek? Jakože se libovolně měníte?“

„No… někdy,“ připustil Matěj.

„To je pěkná prasárna,“ pozdvihla obočí a praštila pěstí Matěje do ramene. „Úchyláci,“ ucedila a rozeběhla se pryč od nich.

„Hej vole, ty jsi mi zkazil rande,“ řekl naoko naštvaně Matěj.

„Ty jsi zase předstíral, že seš já,“ dodal Vojta a pak se oba začali strašně smát.

„Ty vole, takovou srandu už jsem dlouho nezažil,“ řehtal se Matěj. „Jen škoda, že se ta sranda neobešla bez tý nakládačky.“

„Hele v klidu, já taky jednu po hubě dostal. Ježiš já už vím, co je ta Past na rodiče…“

„Co?“

„To je ta ptákovna z konce devadesátek, jak tam hrála dvojčata Lindsay Lohan.“

„Tak to musím být rád, že jsi mi to rande překazil, protože člověk, který má radši Lindsay Lohan než Luisu a Lotku,“ kroutil ironicky hlavou Matěj.

„Tak pojď Luiso, běžíme domů.“

„Tak jo. Stejně se mi Karin zas tak moc nelíbila. Na Eriku nemá.“

„Seš blázen. Rozvádějící se ženská s trvalou. Osmdesátky hadr.“

„Náhodou, mě se ty její zašmodrchané drdůlky líbí. Je to sexy.“

—-

Vojta si do tašky přibalil kromě svetru i lehkou podzimní bundu. Přes den bylo sice příjemně, ale jak zapadlo slunce, bylo už znát, že podzim se o slovo přihlásil plnou silou. Na víkend sice slibovali pěkné počasí a na chatě prý určitě budou večer dělat oheň, ale lepší je být vybavený. Ve finále může třeba bundu půjčit některé z dívek, pokud jim bude zima.

Tašku s věcmi si strčil do auta, které mu na víkend půjčil bratr a jel do práce rovnou se všemi věcmi. Ve tři odpoledne se nenápadně vytratil a dojel k bratrově firmě vyzvednout Ladu s Marcelou. Na benzínce vyzvedli ještě Toňu, kluka z Hanácka, s neuvěřitelným hudebním talentem. Kytaru měl samozřejmě s sebou a na večer chystal všechny táborákové klasiky, i písničky na přání.

V Kersku byli poměrně rychle. Chalupa byla od vesnice celkem daleko, za to na samotě. Vypadala jako typická chalupa s velkým zatravněným pozemkem v mírném svahu, na kterém nechybělo velké ohniště, udírna a gril. Za chalupou se nacházel dřevník plný dřeva, díky čemuž partě odpadla povinnost chodit do lesa. Chalupa byla dvoupatrová, a protože přijeli jako první, zabrali si pokoj v prvním patře. K dispozici tam jsou ještě dva další pokoje a na ty, co přijedou jako poslední, už čekají pouze místa na zemi v obýváku.

Za chvíli dorazilo dalších pět lidí, vyvalili z auta sud a šli ho narazit pod stříšku za dřevník, kde byla pípa. Marcela s Ladou zatím nakrájely chleba, nachystaly na tác buřty, kečup, hořčici a se smíchem vyběhly k ohništi. Vojta je následoval a aktivně se chopil rozdělávání ohně. Postavil slušný základ a s pomocí pevného podpalovače oheň za chvíli krásně hořel. Mezitím dorazilo poslední auto, a když se všichni poskládali kolem ohně, pomalu to připomínalo skautský tábor. Toňa chytil do ruky kytaru a začal zpívat největší hitovky od Brontosaurů, Nohavicy a další známých písničkářů, Marcela se ujala funkce hospodské a radostně odbíhala točit pivo, takže za chvíli se všichni dostali do tak dobré nálady, že se k písním přidali i ti největší stydlivci. Výsledkem byla leckdy šílená kakofonie a nemožnost rozpoznat, jakáže píseň to vlastně je, ale všichni se bavili. Vojta opekl buřtík pro sebe a pro Marcelu, protože jí byl vděčný, že se ujala pípy. On sám natočit pivo neuměl a byl rád, že to nemusí nikomu dokazovat. Buřtík chutnal výborně, sázka na místní řeznictví se vyplatila.

„Teda, nechápu, proč se říká, že vlastnoručně upečený buřtík chutná nejlíp,“ smála se Marcela. „Myslím, že když vám ho upeče někdo jiný, chutná daleko líp.“

„Anebo je Vojta mistr kuchař,“ zasmála se Lada. „Opečeš i pro mě?“ otočila se na Vojtu.

„Neříkala jsi, že nemáš hlad?“

„Nemám hlad, ale teď už mám chuť. Takže?“

„Co za to?“

„Třeba… Vyfotím se s tebou a budeš mít hezkou vzpomínku,“ pokrčila rameny.

„Tak jo,“ usmál se a začal nařezávat další buřtík svým osobitým stylem. „To je lákavá nabídka.“

Lada hned vyskočila, postavila se vedle Vojty a vyfotila akční selfie zrodu nejlepšího buřtíku.

„A ty to teda nařezáváš takhle do spirály, kolem dokola, jo?“ dívala se Marcela překvapeně. „V tom asi bude kouzlo té skvělé chuti.“

„To nevím, ale zdá se mi, že se takhle víc opeče i zevnitř. Většině lidí chutná právě ta křupavá kůrka, takže čím víc kůrky, tím lépe.“

Marcela zakroutila hlavou, pronesla něco jako, že to se musí taky naučit a odeběhla pro další pivo. Lada něco datlovala na telefonu, pak zakroutila hlavou, strčila mobil do kapsy a řekla: „Kašlu na moderní techniku, vypnu telefon a budu se jen koukat do ohně a užívat si přírody.“

„Copak, nějaké špatné zprávy?“ obrátil se na ni Vojta. „Pořád tě otravuje ten chlapík z posilovny?“

„Jo, pořád píše. Hodila jsem si teď na Instagram tuhle fotku s tebou z opékání buřtů a hned mi od něj přišla zpráva, že mi závidí, že by ihned taky někam vyjel do přírody. Šíleně mě štve.“

„No a řekla jsi mu, že nemáš zájem?“

„Řekla. Dokonce si myslím, že i dost důrazně. Ale evidentně to nepochopil. Včera mi psal, jestli bych s ním nechtěla jet v listopadu do Rakouska na lyže, prý tam spoluvlastní nějaký byt přímo pod sjezdovkou.“

„Tak takovýho kontaktu by ses neměla zbavovat, ne?“ řekl Vojta a sundal buřtík z vidlice. „Chceš k tomu hořčici nebo kečup?“

„Obojí…,“ přikývla a zdvihla obočí. „Takovýho kontaktu je naopak nejlepší se zbavit. Tenhle člověk je pijavce. Vůbec nechápe, že by měl mít od lidí nějaký odstup. Ale dost už o něm. Mobil jsem vypnula. Chci se teď užívat přírody.“

Vojta řekl, že to chápe a změnil téma. Vyprávěl včerejší příběh s běžkyní a Lada se smála, až ji málem zaskočil buřt. Potom odběhla za Marcelou a vedle Vojty si sedl Filip.

„Tak ty jsi Matějův, brácha,“ usmál se na něj. „To jsou náhody, co? Jak to, že jsme se nikdy nepotkali?“

„Nejsem moc velkej fanda volejbalu, jsem na to moc malej.“

„Malej? Vždyť jsi jen o pár čísel menší, než Matěj? Navíc volejbal můžeš hrát, i když jsi menšího vzrůstu. Byl bys určitě skvělý libero.“

„Libero? To jako že bych vám tam zpíval při hře operu?“

„Cože?“ zakroutil hlavou Filip. „Okej, Matěj říkal, že ti trochu šplouchá na maják, v pohodě,“ usmál se.

„To si s ním vyřídím.“

„Já jen. No nevím, jak to mezi sebou máte, ale on minule tady tu Ladu nějak balil, tak abys neměl nějakej průšvih.“

„Neboj, vím o tom, s Ladou jsme kamarádi. Možná to vypadá divně, ale je to tak.“

„Fakt? Myslel jsem, že se ti líbí a ani bych se tomu nedivil, že byste s bráchou měli podobný vkus.“

„Jo, je pěkná, ale je to kámoška,“ pokrčil rameny Vojta a vzpomněl si na scénu, kdy ho Lada osočila, že jí sahá na bok a musel se zasmát.

„No dobře,“ usmál se Filip. „Neviděl jsi někde sestřenku? Musím jí hlídat, vždycky se zleje a pak dělá voloviny.“

„Marcelu? Točí pivo, tak je asi u pípy.“

„Jasně, kde jinde by byla než u zdroje. Ty vole, to je party girl, já fakt nechápu, že někoho takovýho v příbuzenstvu mám. Moje rodina je jinak příšerná. Mám sestřenku radši než vlastní sestru. Buď rád, že jsi rád…“

„Takže tvoje ségra s tebou na chalupu nejezdí?“

„Moje ségra žije v Miami, zaplatila statisíce za svatbu s nějakým pobudou a teď obsluhuje polonahá v Hooters a čeká na svůj americkej sen.“

„To jí přeci nemůžeš mít za zlý, že se snaží něčeho dosáhnout…“

„Jenže ona je fakt hloupá, vypatlaná jak kelímek od jogurtu.  A pořád jen píše rodičům, aby jí poslali peníze. Vlastně nevím, proč ti to vykládám. Zkrátka, Marcela je jako moje ségra, je prima, ale na party se vždycky strašně setne. Jdu na ní radši mrknout.“

Vojta přikývnul, nechal Filipa jít a šel si na chvíli sednout vedle Toni, aby viděl do zpěvníků a mohl si z plna hrdla zazpívat. Do skautu totiž nikdy nechodil, takže i když většinu táborákových perel znal, většinou si stěží pamatoval refrén. Stmívalo se a Toňa Vojtovu společnost uvítal, dokonce mu vrazil do ruky baterku, aby mu do not svítil.

Asi po půlhodině se zvedl, že si dojde na záchod, a když kráčel k chatě, všiml si auta, které u pozemku zastavilo. Bylo mu to divné, protože věděl, že nikdo již přijet nemá. Zůstal stát a čekal, kdo vystoupí. Dveře od řidiče se otevřely a vystoupil z nich vysoký, velký chlapík. Hrábl na zadní sedačku, vytáhl něco, co v té tmě nebylo na první pohled identifikovatelné a namířil si to rovnou k ohni, Vojty si vůbec nevšiml.

Vojta chvíli stál, a pak muže následoval. Když jeho oči přivykly tmě, rozpoznal obrovský pugét květin, výraznou bradku a trendy lumbersexuální culík. Už ho někde viděl. Určitě. Nemůže to být ten chlapík z posilovny? Lada mu jeho fotku ukazovala, je to on.

Instinktivně přidal do kroku. Tohle se Ladě nebude líbit. Snad je ještě s Marcelou u pípy, snad není u ohně. Jenže jako na potvoru, Filip právě táhl svou podnapilou sestřenku zpět k ohni a Lada kráčela za nimi, rozhazovala rukama, smála se a něco vyprávěla. To už ji ale spatřil i nevítaný host a neférově si to namířil k ní.

„Lado,“ zavolal a zamával jednou rukou. „Jedu právě do Nymburka ke známým, tak mě napadlo, že se zastavím a pozdravím tě. Něco jsem ti přivezl,“ řekl a natáhl ruku s kyticí.

„Co tady děláš?“ řekla Lada vyděšeně.

„Jak říkám, jedu do Nymburka….“

„Jak jsi věděl, že jsem tady?“

„No na Instagramu jsi dávala fotku s umístěním v Kersku a musím říct, že podle té fotky vůbec nebylo těžké vás najít,“ usmál se a udělal krok blíž k Ladě, s kyticí před sebou jako šavlí připravenou k útoku.

„Takže ty jsi na základě fotky objel okolí, abys mě našel?“

„Romantika, viď,“ usmál se a udělal další krok. Hudba utichla, hovor utichl, všichni sledovali prapodivnou scénu. Jediným zvukem, který se loukou nesl, byl praskající oheň. Vojta měl pocit, že slyší Ladu, jak nervózně a ztěžka dýchá.

„Ne, není to romantika. A já tě prosím, abys okamžitě odjel. Říkala jsem ti, že nemám zájem…“

„A to jako nemůžu kamarádce přátelsky přivést růže cestou do Nymburka?“

„Ne. To je divné. Vážně. Odjeď prosím.“

„Je v tom někdo jiný, že? Máš někoho jinýho. Toho chlapa, co ses s ním fotila?“ zvýšil hlas a rozhlédl se. Zrak mu padl na Vojtu, který stál přímo za ním. „Aha. Ty!“ ukázal na něj, hodil kytku na zem a popadl Vojtu za triko. Ten tuto reakci naštěstí čekal a uskočil.

„V klidu, prosím tě,“ řekl mírně. „Jsme s Ladou kamarádi. A jako její kamarád tě žádám, abys ji poslechl a odjel, když tě tu nechce.“

„Jo, ty seš ten místní plejboj, co ji zneužil a odkopnul? Vyprávěla mi o tobě. Zasloužil bys rozmlátit držku,“ řekl ironickým hlasem a ohnal se po Vojtovi pěstí. Rána dopadla přímo na lícní kost a Vojta jen tiše zaúpěl. Pak se ale nasral. Teď není vhodná doba, aby si ho někdo pletl s bratrem. Zuřivost se mu začala rozlévat po žilách, adrenalin stoupal a pak se ohnal levým hákem, který tvrdě zasáhl mužovu čelist. Útok levou rukou frajer nečekal, zavrávoral, ale hned se vzmátořil, skočil po Vojtovi a začali se rvát. Padlo několik dalších ran, než se osazenstvo vzpamatovalo. Na pomoc Vojtovi konečně přiskočil Filip a ragbista Séba, nakonec pomohl i Toňa a během chvíle se jim podařilo nevítaného hosta zpacifikovat.

Muž chrčel a nadával. „Ty děvko,“ obrátil se na Ladu. „S takovou nebudeš mít nikdy v životě štěstí. Užij si ty svoje nabíječe a pamatuj si, že jsem tě varoval,“ zvedl se ze země, oklepal si oválené oblečení a vydal se zpátky k autu. Filip se Sébou ho následovali, aby se ujistili, že doopravdy odjíždí.

Vojta neřešil svá zranění a hned přiskočil k roztřesené Ladě, objal ji a začal ji uklidňovat. „Nic si z toho nedělej, někteří lidé to zkrátka nemají v hlavě v pořádku.“

Lada stála, úplně zkoprnělá a dívala se za odjíždějícím autem. „Co když má pravdu? Co když nebudu mít nikdy v životě štěstí?“

„Ale prosím tě,“ rozesmál se a pohladil ji po rameni. „Taková fajn holka jako ty si zaslouží něco lepšího než majetnickýho psychopata. Víš co? Mám pro tebe malý dárek. Původně to měl být dík za ten piknik, který si nachystala a chtěl jsem ti ho dát zítra, ale teď je lepší příležitost. Počkej chvilinku,“ mrknul na ni a odběhl. Vytáhl z auta flašku a rozeběhl se co nejrychleji zpátky, protože Ladě vážně chtěl udělat radost. „Na. To je pro tebe.“

„Baileys?“ usmála se na něj a trochu pookřála. „Jak jsi věděl, že mám ráda Baileys?“

„Jednou jsi mi to vyprávěla. Pojď, dáme si panáka, ať se vzpamatuješ z toho šoku,“ otevřel láhev, nalil pořádnou porci do hrníčků a jeden podal Ladě. Mezitím se vrátil Séba s Filipem.

„Je pryč. Ještě jsme dost dlouho stáli na silnici, jestli se náhodou nevrátí, ale je pryč. Co to bylo za vola?“ zahlaholil ragbista Séba.

„Párkrát jsem s ním šla na rande a on se do mě asi zamiloval,“ řekla tiše Lada. „Sorry, že jsem vás s tím takhle otravovala.“

„V pohodě,“ řekl Séba. „Hlavně, jestli ty jsi v pohodě. A snad tě už nebude prudit.“

„Snad ne. Díky kluci. Hlavně už to neřešte,“ mávla rukou. „Toňo, dáš mi jednu na přání?“

„Dám. Je to ta, kterou si myslím?“

„Je,“ usmála se Lada a Toňa začal vybrnkávat. „Na dlani jednu z tvých řas, do tmy se koukám… Píšeš, že ráda mě máš a trápí tě stesk…“

Vojta píseň identifikoval až při refrénu, byl to Podvod od Honzy Nedvěda. „Podvod je tvoje oblíbená? Proboha proč?“ obrátil se na Ladu.

„Já ti nevím. Mě vždycky tak nějak každej podvede. Teda ne tak, jakože by moji expartneři vyhledávali jiné dívky, spíš prostě vždycky naletím nějakýmu debilovi, který mě nějakým způsobem využije, podvede a odkopne.“

Vojta dolil do hrníčků hladinku Baileys a účastně řekl: „To se stává… To si tak neber. Jsi ještě mladá, potřebovala ses spálit, nabrat zkušenosti… Teď už to bude jen lepší.“

„Zkušenosti,“ pokývala hlavou. „Za můj poslední dlouhý vztah jsem nabrala dluhy. Nechala jsem se přesvědčit, abych si půjčila z banky dvě stě tisíc, že začne podnikat a budeme boháči. A zmizel i s prachama.“

„Lado, tohle je…“

„Ještě dva roky tuhle hloupost budu splácet. Úrok nebyl zrovna malý…“ řekla smutně.

„Poslouchej,“ chytil ji za ramena. „Každý někdy dělá blbosti. Důležitý je to za každou cenu nevzdat…“

„To říká ten, který nebýt osvíceného bratra už mohl být dneska mrtvý…“

„Jo, to máš pravdu,“ přiznal zkroušeně. „Ale díky tomu jsem si uvědomil, že život stojí za to žít. A zrovna tohle je super moment. Jsme tady na chatě, máme se skvěle. Nenechme si to překazit nějakým psychotickým frajírkem. Pojďme se bavit…“ rozhodil rukama nadšeně.

„No tak jo,“ usmála se Lada. „Ale ze všeho nejdřív, tě vezmu dovnitř a ošetřím ti ta bojová zranění. V koupelně je lékárnička,“ poplácala ho po zádech Lada a vyrazili do chalupy. Toňa mezitím hrábl do strun a začal řvát „Táhněte do háje,“ což znělo více než příhodně. Chichotající se dvojice se dopotácela do chalupy a Lada vytáhla ze skříňky v koupelně lékárničku.

Vojta cítil pulsující bolest na lícní kosti, kam dostal pořádnou ránu. Ani si nevšiml, že měl chlapík prstýnek, kterým ho solidně řízl. Lada mu z tváře umyla už téměř zaschlou krev, opatrně mu na ránu nastříkala desinfekci, aby netrefila oko a pak mu přinesla led, aby mohl tvář chladit. Ran dostal několik a až teď si začal uvědomovat, jak ho to bolí.  Začalo mu škubat i v levé ruce a bylo mu jasné, že za chvíli bude mít modřiny i na kloubech.

Sedli si s Ladou v obýváku, Vojta si střídavě ledoval ruku a obličej a do toho popíjeli Baileys. Za chvíli byla láhev pryč.

„Ježiš, já bych ještě pila,“ rozhodila Lada rukama prosebně.

„Takovej hroznej zážitek se musí zapít! Mám nám pro něco skočit? Je tam myslím rum a vodka…“

„Ne, po Baileys nemám úplně chuť na takový tvrďárny. Ale počkej! Já mám v tašce Malibu! Nedal by sis?“ vykřikla nadšeně a vyskočila.

„No,“ pokrčil rameny Vojta. „Vlastně proč ne?“

„Tak pojď,“ mrkla na něj Lada a vyběhli spolu do pokoje. Chviličku se přehrabovala v tašce a po chvilce onen poklad vytáhla. „Tady to je! Otevřeš to?“

„Chceš to pít tady? Nebo půjdeme ven?“

„Ven se mi nechce. Všichni na mě budou koukat. Nevypijeme si to tady?“

„Myslíš jako pyžamo party?“

„Nemám s sebou pyžamo,“ smála se. „Jen bych si tady sedla na balkón, co říkáš?“

„No tak jo,“ řekl Vojta a otevřel dveře na malý balkónek, který nevypadal, že by sloužil na něco jiného než na věšení prádla. Vzal z postele dva polštáře a položil je na zem, aby si měli na co sednout. Hrnečky nechal v obýváku, tak si s Ladou jen posílali flašku a povídali si. Bylo to hrozně příjemné a Vojta si to užíval. Ta Lada je vážně skvělá holka. Za chvíli se jí začal plést jazyk a bylo znát, že už je opilá. Vojta to také cítil, ale Malibu mu tolik nechutnalo, takže to neklopil tak rychle jako ona.

Když mu Lada položila hlavu na rameno, objal ji. Lísala se k němu a on věděl, že to je jen proto, že je smutná a má hladinku, ale i tak se tomu nebránil. Po chvíli se rozhodl přestat být racionální, přitáhl si ji k sobě blíž, pohladil ji po tváři a začal ji líbat. Lada se k němu přitiskla a polibky opětovala. Hladila ho rukou po zádech a on si troufl dotknout se jejího boku, což tentokrát prošlo bez jakékoliv kritiky. Strávili spolu takto asi dvacet minut, a i když Vojta věděl, že by to mohl posunout dál, neudělal to. Chytil Ladu za ruku, dovlekl ji zpět do pokoje, rozepnul spacák a přehodil ho přes ně. Lada ho objala, lehla si mu na hruď a asi tak za deset vteřin usnula. Vojta chvíli čekal, a když se přesvědčil, že spí jak dřevo, opatrně se z jejího objetí vysvobodil, vybalil si svůj spacák a lehl si na druhý konec místnosti. A bylo to právě v ten pravý čas. Během dvou minut se totiž otevřely dveře, do kterých vstoupil Filip s Toňou, kteří táhli úplně sťatou Marcelu. Opatrně ji položili do postele, Filip odešel do vedlejší ložnice a Toňa si rozbalil spacák na rozkládacím gauči u dveří. Za chviličku všichni usnuli.

_—-

Vojta se ráno probudil časně, všichni ještě tvrdě spali. Popadl tašku s věcmi a nenápadně se vykradl z místnosti. Dal si pořádnou horkou sprchu, oblékl si čisté oblečení a sešel do kuchyně. Mrknul do spižírny, a když uviděl tisíce marmelád, napadlo ho, že by mohl usmažit palačinky. Protože chalupa byla plná lidí, rozhodl se udělat palačinky téměř ze dvou litrů mléka. Smažil hodnou chvíli, když se vedle něj vynořila Marcela.

„Téééda, ty jsi frajer,“ usmála se a hned si jednu palačinku vzala. Snědla ještě další dvě, zapila je šálkem kávy a pak Vojtovi nabídla, že ho vystřídá a těsto dosmaží. Vojta si sedl a namazal si jednu palačinku rybízovou marmeládou. V ten okamžik dorazil Séba s osazenstvem z druhé ložnice a pomalu se začala trousit i třetí ložnice, do které se nějakou záhadou nacpali i ti, co měli spát v obýváku. Lada dorazila téměř jako poslední, pobledlá.

„Je mi blbě,“ řekla místo pozdravu a zhroutila se na židli.

„Nedáš si palačinku?“ zeptal se aktivně Vojta.

„Z toho smaženýho smradu se mi zvedá žaludek. Asi si uvařím kafe a půjdu si ho vypít ven,“ řekla vyčerpaně.

„Počkej, já ti ho udělám,“ nabídl se a zapnul konvici. Mrzelo ho, že zrovna Lada na snídani nemá chuť, když právě jí chtěl udělat radost. Ale co, to se holt nedá nic dělat. Uvařil si druhou kávu i pro sebe a doprovodil Ladu na verandu. Sedli si do křesílek a pozorovali slunce, které nabývalo na intenzitě. Už bylo skoro jedenáct.

„Teda, to byl včera den,“ povzdechla si Lada a nenápadně koukla na Vojtu.

„Jojo, to byl,“ pokrčil rameny. „Ale už je to za náma, všechno dobrý.“

„Jo? To jsem ráda,“ usmála se. „Dala jsem si hned po probuzení ibáč. Myslím, že už to konečně začíná

působit,“ řekla úlevně.

„Fakt? Tak co kdybych ti zaběhl pro palačinku? Myslím, že jídlo ti udělá líp…“

„No tak dobře, zkusím to…“

Vojta nelenil, vběhl do kuchyně a namazal Ladě palačinku s jahodovou marmeládou, která byla nejsladší. Cukry jsou na kocovinu potřeba. Nakonec netroškařil a namazal radši dvě. Dobře udělal. Ladě se evidentně ulevilo, tak do sebe nacpala obě.

„No ty vole,“ usmála se. „To bych do Marcely neřekla, že umí palačinky. A takhle dobrý…“

Vojta na to nic neřekl, protože mu přišlo hloupé, aby se chlubil tím, že je dělal on. Za chvíli vběhla na verandu Zdenička, jedna z dívek a zavolala. „Jste součástí mýho houbařskýho týmu! Tak honem, jde se na věc, ať vyhrajeme!“

„Co?“ polekal se Vojta

„To je taková tradice. Děláme závody v houbaření. U snídaně proběhla losovačka a za deset minut se startuje. Stihnete se připravit?“ řekla starostlivě.

„Za deset minut? To je šílený!“ zakvílela Lada a loudavě odešla do pokoje, aby se oblékla do lesa. Vojta taktně počkal, následkem čehož měl pouze dvě minuty na to, aby se oblékl sám. Nakonec to ale nevadilo, zbytek jeho týmu zatím převzal košík a nůž a kráčel vylosovaným směrem, na sever. Doběhl je a začal hon na houby. Na začátku týdne pršelo a teploty na konci týdne byly poměrně vysoké, takže byla velká šance na to, že nějaké houby najdou. Na druhou stranu – už bylo skoro poledne a hrozilo, že les už bude vysbíraný, přeci jen se nacházeli ve velmi oblíbené lokalitě.

Udělali rojnici, se vzdáleností asi dva metry jeden od druhého, aby jim žádná houba neunikla. A za chvíli Vojta viděl první houbu, bedla! Druhou bedlou našla Zdenička a netrvalo ani pět minut a našli první hřib. Jen Lada vypadala jako tělo bez duše, zničená a nesoustředěná. Ale co, vždyť jen procházka lesem jí udělá dobře. Vojta se proto soustředil, aby týmu co nejvíce pomohl a bedlivě sledoval okolí. Našel ještě další dvě bedly, několik babek a dva praváky. Za chvíli se ozvalo písknutí a bylo jasné, že hra je u konce. Vojta očistil poslední houbu, dal ji do košíku a vydali se zpátky k chatě.

Přepočítávání se ujal Filip se svou přítelkyní a po chvíli vyhlásili vítěze, Sébův tým, který měl nejen plný koš, ale ještě plné kapsy. Vojtovi nevadilo, že nevyhráli. Měl radost z toho, že může trávit volný den na sluníčku. Odpoledne se část osazenstva chaty věnovala volejbalu a kupodivu se přidala i Marcela s Ladou. Vojta se jen díval, nechtělo se mu. Nakonec přijal výzvu od muzikanta Toni, jehož jemné ruce by agresivní sport nepřežily a šel si s ním zahrát šachy. Zbytek různě polehával po zahradě a opaloval se.

Když skončil volejbal, byl už podvečer. Na sobotní večer bylo v plánu grilování. Zdenička očistila a připravila houby na tácek se zeleninou, aby si je mohli ogrilovat. Kluci navíc přivezli naložené maso, takže jídla bylo hodně. Podle propočtů v sudu zbývalo ještě hodně piva, které bylo potřeba vypít, tak Vojta nelenil a natočil první várku půllitrů. Donesl jedno pivo i Ladě, která se cukala, ale nakonec si ho dala.

„Kocovinu nejlíp zabiješ tím, že vůbec nevystřízlivíš,“ zasmála se Marcela, která poctivě popíjela od svého probuzení. „Střízlivět budu až zítra.“

Lada se tomu zasmála a labužnicky se piva napila. Nakonec konstatovala, že se opravdu cítí najednou mnohem líp, plná energie. Vojta pořád očekával, jestli něco řekne, nebo udělá, ale věděl, že včerejšek pro ni asi byla jen alkoholová náhoda a že by to měl přestat řešit a vrátit se ke kamarádskému smýšlení. Jenže to se snadno řekne a těžko udělá.

Celkově byl večírek úplně jiný než včera. Grilovalo se hodně dlouho, než se všichni najedli a pak hráli vadí –  nevadí.  Takže Séba obíhal nahý chatu a Zdenička mu pak musela z chodidel vytahovat pinzetou trny. Vojta musel sníst zabijáckou chilli papričku, kterou kluci speciálně pro tento účel přivezli. Paseku, kterou mu v puse nadělala, potom chladil asi další půl hodinu.

Lada musela zatančit argentinské tango s mužem po své levici. Škoda, že to nebylo včera, včera totiž po její levici seděl on. Dnes byl nejblíž jeden ze Sébových kamarádů, a Vojta musel přiznat, že mu ten tanec dost závidí. Ne že by teda uměl tančit. Nebo že by dokonce věděl, jak se liší argentinské tango od normálního. Ale už od střední věděl, že stačí se na holku přitisknout, dělat dlouhé kroky, tvářit se vážně a občas partnerku protočit. Z nějakého důvodu ho všichni považovali za skvělého tanečníka a on to nyní neměl šanci dokázat.

Pořád čekal, že se bude něco dít. Najednou byla noc a lidé se pomalu začali vytrácet do postelí. Ve dvě ráno se ztratila i Lada s Marcelou, Vojta počkal deset minut a pak to vzdal. Když dorazil do pokoje, všichni už byli uvrtaní ve spacácích a spali. Vojta si lehnul a spánek ne a ne přijít. Potom na chvíli zabral, ale kolem šesté se znovu probudil. Rozhodl se, že se na spánek vykašle, udělal si kávu a šel si sednout na verandu. Slunce pomalu vycházelo. Bylo znát, že podzim už je tady, protože to slunci trvalo dost dlouho, než se rozednělo.

Vojta doufal, že za sebou zaslechne něco jako: „Nemůžeš spát?“ a objeví se za ním Lada, ale nic takového se nestalo. Vzpomínal na páteční chvíle na balkóně a pomalu začal přesvědčovat sám sebe, že se mu to jen zdálo. Za chvíli uslyšel v chatě šramot, většina osob se probudila a začal den. Vojta byl šíleně unavený. Kolem poledne se rozhodl, že už vyrazí domu. Dva lidi se přihlásili, že se jim hodí jet domu dřív, takže aspoň částečně zaplnil auto. Lada se kupodivu k dřívějšímu odjezdu nepřihlásila.

Vojta si posbíral saky paky, se všemi se rozloučil a vyrazil zpět domů. Kamarády od Filipa vyhodil v centru, pak dojel k Matějovi domů a těšil se, jak si lehne. Když si odemkl a vstoupil dovnitř, ucítil zvláštní vůni. Nakoukl do obýváku a zahlédl Matěje, jak leží pod dekou u televize. Nebyl tam sám. Vedle něj ležela žena s blonďatou trvalou. Erika.

„Čau,“ otočil se na něj Matěj vyděšeně. „Neměl jsi přijet až večer?“

„Promiň… Netušil jsem. Doufám, že jsem vás moc nevyrušil…“

„V pohodě,“ usmála se Erika a sedla si na postel. Měla na sobě Matějův volejbalový dres. „Vždyť se jen koukáme na film.“

„Nebudu rušit,“ řekl rychle. „Jsem úplně grogy. Zavřu se do pokoje a dám si šlofíka,“ řekl rychle a utekl. Slyšel, jak se Erika s Matějem smějí, ale bylo mu to fuk. Natáhl se na postel a během minuty usnul tak tvrdě, že se probudil až v půl páté. Opatrně vykoukl z pokoje, v předsíni už žádné dámské boty nebyly, tak předpokládal, že Erika už je pryč. Nenápadně se odplížil do kuchyně, udělal si míchaná vajíčka, topinku a kafe a pořádně se najedl. Byl v bytě sám. Matěj šel asi Eriku doprovodit domů.

Chvíli seděl a přemítal, co by asi teď měl dělat. Nakonec se rozhodl, že se půjde projít do parku, aby si vyčistil hlavu. Seběhl schody a rázným krokem kráčel směrem k potoku. Když po deseti minutách přecházel lávku do parku, překvapilo ho, kolik maminek s dětmi se tam prochází. Neměly by děti už spát? Bylo skoro sedm a slunce už téměř zapadlo. Na některých lavičkách seděli puberťáci s trendy termoskami, ve kterých měli bůhvíco, popíjeli a smáli se. Jedna z dívek měla zrzavé vlasy a Vojta měl na chvilinku pocit, že je to Lada. Periferní vidění je ale zrádné, a když si dívku prohlédl pořádně, zjistil, že kromě barvy vlasů na ní není nic, co by Ladu jen trochu připomínalo. Zakroutil hlavou a vydal se hlouběji do parku.

Když došel k nejpopulárnějším lavičkám pod javory, v hlavě se mu rozsvítilo a on rychlým krokem opustil park. Musí to vyřešit, dnes. Popovezl se kousek tramvají, vydal se ulicí plnou domů ze třicátých let, které se ani za nic nezměnily a u jednoho z nich se zastavil. Je to tady? Matně se snažil si vybavit, kde je taxík vyklopil, když šel tehdy opilou Ladu vyprovodit. Na zvoncích samozřejmě její příjmení nenašel a jak se jmenuje její spolubydlící, to netušil. Nakonec zazvonil na tři zvonky, a když se v mluvítku ozvalo „Kdo je to?“ řekl rychle „Letáky,“ a kupodivu se ozval bzučák a on vběhl dovnitř. Proběhl chodbou a vyklusal do druhého patra, kde Ladu posledně předával její spolubydlící. Zazvonil na zvonek a po chvíli slyšel, jak někdo přišel ke dveřím, zarazil se a asi naslouchá a sleduje ho kukátkem. „To jsem já, Vojta, jdu za Ladou,“ řekl hlasitě. „Lada tady není,“ otevřela dveře spolubydlící a naštvaně si Vojtu měřila.

„A kde je?“

„Jela s kámošema na chatu, co je ti po tom?“

„Ještě se nevrátila? Já na tý chatě byl taky… Ale jel jsem jiným autem.“

„A to teď jako všechny obcházíš a kontroluješ, jestli dobře dojeli?“ zamračila se na něj.

„Ne… Jen jsem s ní potřeboval mluvit,“ vzdychl a obrátil se zpět ke schodišti, „ale to asi počká. Přijdu jindy, čau.“

„Čau,“ řekla nepříjemně a zabouchla dveře. Vojta sešel dolů a pak si sedl na schody. Předtím měl takovou kuráž a odvahu, to už znovu mít nebude. Kde ta Lada vězí? Vytáhnul z kapsy mobil a přemýšlel, jestli tu odvahu využije naplno a Ladě zavolá. Co jí ale řekne? Přehazoval si mobil v ruce a tupě na něj zíral asi deset minut.

„Vojto?“ ozvalo se nad ním. „Co ty tady?“

„Lado,“ vyhrkl překvapeně Vojta a vyskočil na nohy. „Ahoj. Přišel jsem ti něco říct.“

„Stalo se něco?“ koukala se na něj udiveně.

„Vlastně jo,“ zdvihl obočí. „Stalo. V pátek. A já na to nemůžu zapomenout.“

„Byla jsem opilá a…“

„To je fuk. Zkrátka a dobře, já na to zapomenout nechci a byl bych rád, kdyby to mohlo pokračovat. Vím, že ti vadí, že jsme skoro stejně vysocí a že bys nemohla nosit podpatky, ale to se dá vyřešit. Můžu si třeba vzít boty na tlustý podrážce, nebo tak něco.“

„Počkej, já…“

Vojta Ladu rychle chytil a políbil ji, než ho stačí úplně odmítnout. Odvážnému štěstí přeje. „Nebudu tě pronásledovat, ani z tebe ždímat peníze…“

„Hmmm. Nevím, co na to mám říct,“ podívala se na něj zamyšleně a dala si ruce v bok.

——–

„Ty vole,“ volal na bratra Matěj hned od dveří. „Co jsi zase vyváděl? A co to máš na sobě?“

„Promiň,“ zatvářil se smutně, natáhl se po berlích a opatrně vstával. „Díky, žes přijel. Tyhle hadry mi půjčili, protože ty moje jsou mokrý a zmrzlý.“

„Není zač. Už si pomalu zvykám na to, že do nemocnic jezdím zásadně za tebou… Co Lada?“

„Je pořád ještě naštvaná.“

„Hmm. Tak mi to řekneš v autě, teď jdeme radši pryč, nesnáším špitály. Ach jo… Tady jsem ti přivezl bundu, hoď si to přes sebe a jdeme. Máš to zlomený?“

 „Jo, lýtkovou kost. Holt ty hory zrušíme a strávíme Vánoce tady, nedá se nic dělat.“

„To je na houby. Vím, jak ses na to těšil.“

Když vyšli ven, zavanul studený vítr a Vojta se otřásl. Doufal, že jsou berle protiskluzové, protože chodník se i ve tmě leskl námrazou. Letošní prosinec byl pořádně studený a poslední týden se teploty neustále držely pod nulou. Podařilo se mu donutit partu kamarádů, aby vyrazili o víkendu na rybník, zahrát si hokej.

Vojta ale hokej nikdy nehrál. Po sestřenici Bětce totiž podědil dámské brusle a kluci ho proto nechtěli do hokejového týmu. Nevnucoval se. Bruslil s mámou, což ale taky nebylo k zahození, protože se naučil elegantní piruety. Bavilo ho to natolik, že jeden čas chodil i na kroužek krasobruslení, dokud ho nezačalo štvát, že se mu spolužáci smějí. Tentokrát chtěl udělat dojem a vydal se proto na rybník pár dnů před tím potrénovat. Odešel z práce sice už v půl čtvrté, ale když dorazil k rybníku, už byla na tma. Na rozdíl od stadionů místo nebylo nijak osvětlené, ale i tak se zde našlo pár dobrodruhů s čelovkami, užívající si pevného ledu. Nasadil se pánské brusle a snažil se na nich rozjet. Šlo to kupodivu velmi snadno – obával se úplně zbytečně. Čerstvě nabroušené nože byly mnohem pevnější a stabilnější, než na dámských bruslích, bota krásně seděla na noze a nic mu nebránilo se pořádně rozjet.

Po zhruba dvaceti minutách už si věřil na tolik, že kroužil po rybníku čím dál tím rychleji. Po chvíli už mu nikdo z přítomných nestačil a Vojta si užíval vítr ve vlasech. U stavidla byla vysekaná v ledu díra, aby se rybám dostalo dostatek kyslíku. Kolem díry majitel rybníku chytře natáhl červenou reflexní pásku, která měla každého bruslaře upozornit. Vojta pásku sice zahlédl včas, ale protože zapomněl, že má na nohou brusle bez zoubků, ztratil rovnováhu, zakymácel se a letěl na zem. Pád byl natolik překotný, že udělal několik kotrmelců, ozvalo se zapraskání a led, který byl kolem díry tenčí, se pod ním podlomil.

Vojta se instinktivně nadechl a čekal na tisíce jehel ledového ostří, které ho co nevidět obejmou. To se naštěstí nestalo. Ještě, že jsou chovné rybníky mělké! Narazil bruslí na zem v momentě, kdy mu voda sahala asi po ramena. Ledový šok ho zbavil slov, a když se k němu vydala dvojice bruslařů s čelovkami, měla co dělat, aby ho vytáhla ven. Když se jim to podařilo, na místě už byla sanitka, která ho odvezla do nemocnice. Vzhledem k tomu, že se vůbec nebyl schopen postavit, mu bylo jasné, že ono zapraskání nemusel být jen led, ale i nějaká kůstka.

Připadal si jako blbec. Chtěl se ukázat jako mistr bruslař a místo toho se akorát trapně provrtal do chovného rybníka. Ještě, že aspoň nebyl hluboký. V nemocnici ho ošetřili a chtěli si ho tam nechat přes noc, o to on ale nestál. Jen co mu zasádrovali nohu, zavolal Matějovi a požádal ho o pomoc.

„Kam pojedeme? Ke mně, nebo chceš k sobě?“

„Je to jen zlomená noha, zvládnu se o sebe postarat sám…“

„Máš doma něco k jídlu?“

„Jojo, něco tam je.“

Matěj stejně ještě přibrzdil u fastfoodu a koupil bratrovi pár hamburgerů, pro jistotu. Šel s ním až do bytu, aby mu odnesl všechny věci, protože Vojta s berlemi ještě dost bojoval. „Výhoda tady těch obrovských paneláků tkví v tom, že mají všechny výtahy,“ pochvaloval si Vojta a Matěj přikývl. „Aspoň něco, to máš pravdu.“

Pomohl mu převléct se do normálního oblečení, nachystal mu na talíř tašku s burgery a sklenici vody a rozloučil se. „Zůstal bych, ale bohužel toho mám na zítra fakt mraky a Erika chce navíc na ty vánoční nákupy. Doufám, že se na mě nezlobíš.“

„V pohodě. Zrovna mi psala Lada, že přijde.“

„Myslel jsem, že je na tebe naštvaná, ale zranění ji asi obměkčilo,“ zasmál se a rozloučil se. Vojta si zapnul televizi a pustil se do burgerů. Za chvíli zašramotil klíč v zámku. S Ladou chodil sice teprve dva měsíce, ale když se přestěhoval, jeden z klíčů ji ihned věnoval. Z práce to sem totiž měla kousek a mohla si ráno dovolit spát déle. Tudíž to byla ona, kdo zamykal.

„Ahoj, marode,“ zahlaholila. „Já se z tebe fakt zblázním.“

„Promiň, že jsem ti řekl, že jsi posedlá fanatička a promiň, že jsem si zlomil nohu a zkazil nám tak Vánoce na horách.“

„Omluva přijata,“ pokrčila rameny. „Ty Vánoce mi zas tak nevadí. Stejně se mi ta představa vánoční večeře v hotelu zas tak nezamlouvala…“

„Takže už jsme v pohodě?“

„Máš jediný štěstí, že máš zlomenou nohu, jinak bych se tak snadno neodnaštvala. Cože, ty máš mekáč? A nechal jsi mi?“ změnila téma.

„Jo, ještě tu něco je,“ zasmál se a podal jí jeden hamburger a pytlík se zbytek hranolek. Lada si je se zakousla do hamburgeru, strčila si do pusy hranolky a vzala si do ruky ovladač.

„Na tohle se přeci koukat nebudeme, víš, že ty superhrdiny nesnáším, dám tam radši nějaký film,“ zahuhňala s plnou pusou.

Vojta si povzdechl a pak se usmál. Vždyť se přeci má tak skvěle. Na co sáhne, to se mu povede. V práci ho čeká tučná vánoční odměna, s Ladou jim to klape. Co je jedna zlomená noha oproti, samotě a prázdnotě, kterou ještě před pár měsíci trpěl.